Rozhodnutí NS

27 Cdo 3649/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:27 Cdo 3649/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3649.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spolek (o. z.) [ Korporace (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 3047 o. z.
§ 15 předpisu č. 83/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 3649/2017-281


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Absolonem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, PSČ 142 00, proti žalovanému Naši politici z. s., se sídlem v Černošicích, Komenského 2016, PSČ 252 28, identifikační číslo osoby 22685359, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, PSČ 674 01, o zrušení rozhodnutí členského shromáždění spolku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 77/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 68 Co 15/2017-253, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


[1] Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 42 C 77/2012-226, zamítl žalobu, aby soud zrušil rozhodnutí členského shromáždění žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o odvolání výboru žalovaného a předsedy žalovaného z důvodu právní jistoty pro zvolení nového výboru, rozhodnutí členského shromáždění žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o volbě člena výboru žalovaného M. V., rozhodnutí členského shromáždění žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o volbě člena výboru žalovaného J. F., rozhodnutí členského shromáždění žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o volbě členky výboru žalovaného E. F., rozhodnutí výboru žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o volbě místopředsedy žalovaného M. V. a rozhodnutí výboru žalovaného ze dne 22. 3. 2012 o volbě předsedy žalovaného J. F. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek ze dne 29. 12. 2014, č. j. 42 C 77/2012-174, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015, č. j. 68 Co 326/2015-216, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je změnil ve výši náhrady nákladů řízení, „jinak je i v tomto výroku“ potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům, podle obsahu pouze v rozsahu prvního výroku v části, v níž byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[5] Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané věci ve smyslu § 3047 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), důvod aplikovat pouze § 258 až 261 o. z., a nikoliv též § 214 a násl. o. z., vyplývá z jasné dikce § 3028 odst. 1 o. z. a § 3047 o. z. a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž § 3047 o. z. předpokládá použití nové právní úpravy neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku na již zahájená řízení podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, avšak bez možnosti aplikovat ta ustanovení, jež konstituují práva a povinnosti dosavadním předpisům neznámé či způsobem relevantně odlišným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněný pod číslem 59/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).

[6] Ve vztahu k námitce, podle níž jednáním žalovaného byla zásadním způsobem porušena základní členská práva dovolatele (když mu doručením pozvánky s nedostatečným časovým předstihem byla odňata možnost účastnit se zasedání členského shromáždění žalovaného), dovolatel nevymezuje ani otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, ani předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

[7] K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 4932/2017). Takový údaj se ve vztahu ke shora uvedené námitce z dovolání (posuzováno podle obsahu) nepodává, když dovolatel v dovolání žádnou další právní otázku nevymezil.

[8] V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) se Nejvyšší soud proto touto námitkou dovolatele nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[9] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

[10] Závěr o absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání platí též ve vztahu k další námitce dovolatele, kterou odmítá závěr odvolacího soudu, podle něhož „při jednomyslném přijetí všech žalobcem rozporovaných rozhodnutí by ani přítomnost žalobce na schůzi členského shromáždění a jeho případné opozitní hlasování na přijetí rozhodnutí ničeho nezměnilo“.

[11] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu navíc na tomto závěru ani není založeno, neboť podle odvolacího soudu při svolávání členského shromáždění ani při jeho rozhodování k porušení zákona či stanov žalovaného nedošlo. Dovolatel tak pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Marek Doležal
předseda senátu