Rozhodnutí NS

3 Tdo 1341/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/24/2016
Spisová značka:3 Tdo 1341/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1341.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1341/2016-22


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 7 To 477/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 27/2015, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 31 T 27/2015, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 15. 4. 2015 v době od 18:00 do 18:45 hod. v P., B., po předchozím telefonickém hovoru, v němž vulgárně urážel svoji družku I. T., a oznámil jí, že ji zabije, následně přišel za poškozenou T. na dětské hřiště před shora uvedeným domem, kde ji urážel, chytil za ruce, vytrhl jí mobilní telefon a poté ji nejméně dvakrát udeřil otevřenou dlaní do levé tváře, přičemž se v místě nacházelo nejméně 5 osob“. Za to byl podle 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin.

Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání. Obviněný je směřoval do výroků o vině a trestu napadeného rozsudku, státní zástupce pak pouze do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný. Městský soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 7 To 477/2015, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněný se podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. Š. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) připustil, že se vůči poškozené zachoval nevhodně. Má však zato, že jeho jednání bylo posouzeno jako přečin výtržnictví v rozporu s platnou soudní judikaturou. Podle ní nutně není každé napadení jiného, byť k němu dojde na veřejnosti, výtržností ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Taková výtržnost se musí určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty přesahující individuální zájmy jednotlivců. Při hodnocení činů výtržnické povahy je dále třeba posoudit pohnutku pachatele, intenzitu, rysy a průběh útoku, okolnosti, za kterých byl spáchán, jeho následky a osobu pachatele. To se podle dovolatele v daném případě nestalo. V uvedených souvislostech zdůraznil, že mezi ním a poškozenou došlo k typické partnerské rozepři, která započala informací o její údajné nevěře. Fyzický útok na ni měl pouze krátké trvání a dosahoval velmi nízké intenzity v podobě dvou spíše „propagačních“ úderů do její tváře, které jí nezpůsobily žádnou újmu na zdraví. Přítomnost dalších osob při něm nebyla podle dovolatele spolehlivě a bez pochybností prokázána. Nikdo nebyl jeho jednáním pobouřen ani je neodsoudil. Veřejný pořádek jím tedy zjevně narušen nebyl. Ze strany dovolatele zároveň nešlo o hrubě urážející chování, které by v okolí vzbuzovalo obavy o bezpečnost zdraví či majetku, nebo výrazně snižovalo vážnost většího počtu osob současně přítomných. Jeho společenská škodlivost byla minimální. Městský soud v Praze přesto vadu spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku soudem prvního stupně, jež nemohlo obstát ani z pohledu zásady subsidiarity trestní represe, neodstranil a namísto toho dovolateli zcela nedůvodně ještě zpřísnil trest z původně uložených obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Takovou sankci považuje dovolatel za nepřiměřenou i vzhledem k tomu, že je povinen vyživovat nezletilé dítě, což mu bude nyní znemožněno.

Z výše uvedených důvodů závěrem alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 7 To 477/2015, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a poté podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, nebo podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku či jiného správního deliktu.

Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle § 265h odst. 3 tr. ř. spolu s tímto opravným prostředkem předložil Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu trestu uloženého pravomocným rozsudkem. Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 4 však návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o němž by byl Nejvyšší soud povinen rozhodnout samostatným výrokem, v této věci nepodal.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitkám obviněného předně uvedla, že jsou pouze opakováním jeho obhajoby z celého průběhu dosavadního řízení. Proto se jimi zabývaly již soudy obou stupňů, které prokázané jednání posoudily správně i po stránce hmotněprávní. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel se k činu doznal, došlo k němu u dětského hřiště, tj. na místě veřejnosti přístupném, kde se navíc zdržovaly kromě svědkyně B. a dětí i další dospělé osoby. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví tak nepochybně došlo. Předmětné jednání zároveň vykazovalo i dostatečnou míru společenské škodlivosti, zvláště s přihlédnutím k osobě obviněného. Spáchaný delikt se ničím nevymykal z rámce běžných trestných činů násilné povahy a jeho posouzení podle netrestních norem s ohledem na princip ultima ratio by tak nebylo namístě.

Státní zástupkyně proto nezastává názor, že by meritorní rozhodnutí soudů v dané trestní věci byla zatížena takovou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci učinil jiné rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 30. 9. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že dovolatel k němu jeho prostřednictvím může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný R. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému nově uložen trest, a současně podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud týmž rozsudkem zároveň zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výše uvedená teoretická východiska je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím vznáší dílčí skutkové námitky proti zjištění soudu stran počtu osob, které byly přítomny jeho fyzickému útoku vůči družce I. T. V této části se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zčásti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí poškozené a svědkyně B. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o zveličení závažnosti jeho jednání oběma ženami, které se navíc mělo odehrát „mimo zraky“ dalších osob, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Proč neměl o věrohodnosti poškozené a jí předložené verze skutkového děje důvodných pochybností, soud náležitě vyložil na str. 3 odůvodnění rozsudku. Odvolacímu soudu za tohoto stavu nelze vytýkat, jestliže po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, jak v souladu se zákonem (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem rozvedl na str. 3 a 4 shora napadeného usnesení. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo byl dokonce výrazem nepřípustné soudní libovůle.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, že stíhaný skutek ani v soudy zjištěné podobě nevykazuje všechny formální znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud ano, tak nedosáhl takové míry společenské škodlivosti, aby jej bylo nutno posuzovat podle trestněprávních norem. Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že ne každé napadení jiného, byť se jej pachatel dopustí na místě veřejnosti přístupném, bez dalšího naplňuje znaky trestného činu výtržnictví. Je také pravdou, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích s uvedenou námitkou obhajoby podrobněji nevypořádaly a právní posouzení stíhaného skutku odůvodnily méně přesvědčivě. Takový procesní nedostatek však sám o sobě prostřednictvím žádného dovolacího důvodu relevantně namítat nelze (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.); a co je podstatné, zároveň neměl žádný hmotněprávní dopad na věcnou správnost právní kvalifikace jednání dovolatele.

Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Po stránce subjektivní musí být u pachatele dáno úmyslné zavinění.

Trestný čin je spáchán veřejně mimo jiné tehdy, je-li spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (viz § 117 písm. b) tr. zákoníku). Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele.

Pokud obecné soudy dovodily v jednání dovolatele naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, učinily tak věcně správně.

Především není pochyb o tom, že celý incident se odehrál v jarním večeru (v době od 18.00 do 18.45 hod.) na místě veřejnosti přístupném, a to na dětském hřišti, které bezprostředně sousedí s domovní zástavbou; tedy na prostranství, na němž bylo možno očekávat výskyt dalších osob a které je „na očích“ i obyvatelům okolních domů. Ze soudy zjištěného skutkového stavu dále vyplynulo, že dovolatel se na poškozené dopustil fyzického násilí před zraky minimálně pěti osob a napadl ji tak veřejně ve smyslu ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku.

S jeho názorem, že na jeho jednání mělo být nahlíženo pouze jako na do jisté míry nevhodný způsob řešení partnerské neshody s poškozenou, kterým zasáhl pouze její individuální zájmy a nikoli zájmy chráněné trestním zákoníkem v ustanovení § 358, souhlasit nelze. Tato námitka nemůže obstát již se zřetelem k dalšímu dílčímu skutkovému zjištění, podle nějž dovolatel dal o sobě hlasitě vědět již při svém příchodu na veřejné prostranství, a to urážlivými verbálními výpady na adresu poškozené. Zjevně mu tedy bylo lhostejné, zda případně upoutá pozornost dalších osob, jež tak postaví do role nedobrovolných diváků odpudivé scény, která navíc nebyla spontánní reakcí na nějakou bezprostředně předcházející provokaci ze strany poškozené a posléze vyústila do podoby jednoho ze závažných výtržnických projevů, a sice fyzického útoku vedeného navíc vůči tělesné integritě ženy. Skutečnost, že na obranu poškozené kromě svědkyně B. nikdo další z přítomných aktivně nevystoupil, ještě neznamená, že jednání dovolatele nebylo obecně způsobilé v přihlížejících vzbudit pohoršení nebo dokonce tísnivé pocity z možného vlastního ohrožení pro případ, že by se oběti násilí – byť i jen verbálně – zastali.

Soudem prvního stupně užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Namítaný princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).

Takovými okolnostmi však jednání dovolatele charakterizováno nebylo.

Jeho námitky směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody pak pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Typicky půjde o pochybení v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, případně společný trest za pokračování v trestném činu apod. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003). Takovou vadu však dovolatel nenamítl.

Námitku vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání uplatnit prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl dovolatel odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta. Pokud mu odvolací soud tento trest uložil ve výměře tří měsíců, jedná se o zákonnou sankci co do druhu i výměry. Ani výrok o trestu napadeného rozsudku tak není zatížen vadou, která by byla způsobilá vyvolat dovolací přezkum.

Protože dovolání obviněného R. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky, jimž nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 10. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu