Rozhodnutí NS

8 Tdo 391/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 391/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.391.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Organizátorství
Pojistný podvod
Souhrnný trest
Úvěrový podvod
Zákaz reformace in peius
Dotčené předpisy:§ 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku
§ 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku
§ 59 odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/20/2019
III.ÚS 2360/19
III.ÚS 2360/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
03/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 391/2019-481


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 7 To 130/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 228/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 1 T 228/2014, byli obvinění D. M. (roz. Š., nar. XY v XY, bytem XY) a J. K. uznáni vinnými, že:

obžalovaná D. M.

dne 21. 8. 2013 jako jednatelka společnosti T., se sídlem XY, v XY, okres Litoměřice, ulice XY, uzavřela se společností GE Money Auto, s. r. o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, úvěrovou smlouvu č. 33608556, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru v celkové výši 201 000 Kč na nákup osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Megane, rz XY, rok výroby 2010, bílé barvy, s tím, že se zavázala hradit po dobu 72 měsíců měsíční splátky ve výši 6 664 Kč počínaje dnem 21. 9. 2013, ačkoliv věděla, že vzniklý závazek nebude plnit a poté žádnou ze splátek neuhradila, následně dne 27. 10. 2013 kolem 14.10 hodin v obci XY, okres Děčín, ulice XY, fingovala odcizení vozidla tov. zn Renault Megane, rz XY, ačkoliv ke krádeži vozidla v uvedeném místě a čase nedošlo, kdy smyšlenou událost osobně oznámila Policii ČR, Obvodní oddělení XY a telefonickým ohlášením na klientský servis České pojišťovny, a. s., uplatnila z titulu havarijního pojištění nárok na plnění z pojistné smlouvy č. 5451679314, která je součástí smlouvy o úvěru, kdy hodnota vozidla činila ke dni údajného odcizení 221 300 Kč, přičemž následně k vyplacení pojistného plnění nedošlo, uvedeným jednáním způsobila společnosti MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, škodu ve výši 201 000 Kč a poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, se pokusila způsobit škodu ve výši 221 300 Kč,

obžalovaný J. K.

v měsíci srpnu 2013 kontaktoval obviněnou D. M. s tím, aby za finanční odměnu ve výši 5 000 Kč jako jednatelka společnosti T., se sídlem XY, v XY, okres Litoměřice, ulice XY, uzavřela se společností GE Money Auto, s. r. o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, úvěrovou smlouvu č. 33608556, za účelem poskytnutí úvěru v celkové výši 201 000 Kč na nákup osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Megane, rz XY, rok výroby 2010, bílé barvy, s tím, že vzniklý závazek ve formě měsíčních splátek nebude nutno plnit, jelikož vozidlo bude později nahlášeno jako odcizené, kdy následně po uzavření úvěrové smlouvy, kterou obviněné předložil k podpisu, uhrazení části kupní ceny ve výši 80 000 Kč a převzetí vozidla do jeho užívání v měsíci říjnu 2013 opětovně kontaktoval jmenovanou s tím, aby dne 27. 10. 2013 kolem 14.10 hodin v obci XY, okres Děčín, ulice XY, fingovala odcizení vozidla tov. zn Renault Megane, rz XY, kdy smyšlenou událost měla osobně oznámit Policii ČR, Obvodní oddělení XY a telefonicky ohlásit na klientský servis České pojišťovny, a. s., a tím uplatnit z titulu havarijního pojištění nárok na plnění z pojistné smlouvy č. 5451679314, kdy hodnota vozidla činila ke dni údajného odcizení 221 300 Kč, přičemž D. M. takto v souladu s jeho pokyny učinila a takovým jednáním způsobila společnosti MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, škodu ve výši 201 000 Kč a poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, se pokusila způsobit škodu ve výši 221 300 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněné D. M. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Skutek obviněného J. K. soud právně zhodnotil jako organizování přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a organizování přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 2, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, mu uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Michle, 140 00 Praha 4, na náhradě škody částku 201 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
    3. Proti tomuto rozsudku se odvolal obviněný J. K. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 7 To 130/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným, že

    1) v měsíci srpnu 2013 kontaktoval dnes již odsouzenou D. M., narozenou XY, s tím, aby za finanční odměnu ve výši 5 000 Kč jako jednatelka společnosti T., se sídlem XY, IČO: XY, v XY, okres Litoměřice, ulice XY, uzavřela se společností GE Money Auto, s. r. o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, úvěrovou smlouvu č. 33608556, za účelem poskytnutí úvěru v celkové výši 201 000 Kč na nákup osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Megane, r. z. XY, rok výroby 2010, bílé barvy, s tím, že vzniklý závazek ve formě měsíčních splátek nebude nutno plnit, jelikož vozidlo bude později nahlášeno jako odcizené, přičemž D. M. takto v souladu s jeho pokyny učinila a takovým jednáním způsobila společnosti MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, škodu ve výši 201 000 Kč,

    2) po uzavření úvěrové smlouvy, kterou D. M. předložil k podpisu, uhrazení části kupní ceny ve výši 80 000 Kč a převzetí vozidla do jeho užívání v měsíci říjnu 2013 následně opětovně kontaktoval D. M. s tím, aby dne 27. 10. 2013 kolem 14:10 hodin v obci XY, okres Děčín, ulice XY, fingovala odcizení vozidla tov. zn. Renault Megane, r.z. XY, když smyšlenou událost měla dle jeho instrukcí osobně oznámit Policii ČR, Obvodní oddělení XY a telefonicky ohlásit na klientský servis České pojišťovny, a. s., a tím uplatnit z titulu havarijního pojištění nárok na plnění z pojistné smlouvy č. 5451679314, kdy hodnota vozidla činila ke dni údajného odcizení 221 300 Kč, přičemž D. M. takto v souladu s jeho pokyny učinila a takovým jednáním se pokusila poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO: 4527296, způsobit škodu ve výši 221 300 Kč.

    4. Právě popsané jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako organizování přečinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, zatímco v bodě 2) jako organizování přečinu pojistného podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, mu uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenou D. M. poškozené MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Michle, 140 00 Praha 4, na náhradě škody částku 201 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    5. Obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Líbala proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    6. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, poté namítl porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně vytkl soudu druhého stupně, že chybně předvolal k veřejnému zasedání svědka obhajoby L. S., když na poštovní zásilce uvedl nesprávné křestní jméno L., následkem čehož nechtěla pošta jmenovanému svědkovi zásilku vydat, a ten se tak nemohl dozvědět o termínu konání veřejného zasedání a k soudu se dostavit. Toto zjevné pochybení odvolací soud zakamufloval tím, že později zamítl výslech svědka jako nadbytečný.

    7. V další části podání obviněný konstatoval, že soud odmítl přihlédnout k obsahu listiny – výdajového pokladního dokladu na částku 80 000 Kč, který měl prokazovat vyplacení akontace L. S. spoluobviněnou D. M., a to s poukazem na nesprávné číslo jejího občanského průkazu. Podle názoru obviněného není v prvé řadě důležité, v jaké fázi trestního řízení byl tento důkaz předložen. Nadto, závěr soudu o nesprávném čísle občanského průkazu je v rozporu s obsahem samotného trestního spisu. Dokladem totožnosti daného čísla se spoluobviněná prokazovala při podání vysvětlení na policii (srov. úřední záznam na č. l. 67 spisu), údaj o něm lze rovněž dohledat ve veřejně přístupném internetovém obchodním rejstříku ke společnosti T. Obviněná D. M. proto musela tento občanský průkaz opakovaně používat. Jestliže se tedy prokazovala neplatným dokladem totožnosti, nelze vyloučit, že se z její strany mohlo jednat o předem připravený podvod. V návaznosti na to podal na spoluobviněnou trestní oznámení z důvodu podezření pro spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Na základě toho bylo zjištěno, že příslušný občanský průkaz byl skutečně vydaným dokladem totožnosti, patným od 19. 5. 2004 do 19. 5. 2014. Tvrzení odvolacího soudu o nesprávném čísle občanského průkazu tedy není pravdivé.

    8. Dovolatel vyslovil rovněž domněnku, že byla porušena zásada rychlosti trestního řízení, kdy soud prvního stupně opakovaně nedokázal zajistit přítomnost spoluobviněné u hlavního líčení, které bylo z tohoto důvodu odročováno. To negativně ovlivnilo zejména výslechy svědků, neboť časová prodleva má vliv na schopnost člověka zapamatovat si detaily. Odvolací soud pak obviněnému doručil písemné vyhotovení jeho rozsudku takřka po šesti měsících od konání veřejného zasedání a po urgenci jeho obhájce. V neposlední řadě upozornil na špatnou práci policie, která v autobazaru kontaktovala svědkyni M. H., avšak vůbec neopatřila vysvětlení od svědka J. P.

    9. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že soud druhého stupně porušil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., kdy – na rozdíl od soudu prvního stupně – skutek posoudil jako dva trestné činy. Za situace, kdy odvolání bylo podáno pouze jím (obviněným), tak nepřípustně změnil rozhodnutí v jeho neprospěch. Při ukládání trestu soud porušil § 39 tr. zákoníku, jelikož do úvah o jeho výměře nezohlednil průtahy v řízení. Nerespektoval ani § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když mu uložil souhrnný trest ke sbíhajícímu se přečinu pojistného podvodu z rozsudku Okresního v Litoměřicích, č. j. 4 T 104/2013-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 7 To 187/2015-338. Ohledně této dřívější trestné činnosti však nelze uvažovat o vztahu souhrnnosti, neboť v mezidobí trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, uložený zmíněným straším rozsudkem, zcela vykonal.

    10. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 7 To 130/2018, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

    11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství písemně Nejvyššímu soudu sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

    13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

    14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

    15. Z uvedeného je zřejmé, že ne všechny námitky obviněného odpovídají zákonným kritériím citovaného (či jakéhokoliv jiného) dovolacího důvodu, neboť se dotýkají buď procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, anebo skutkových zjištění soudů nižších instancí, případně obojího zároveň. Je ovšem více než zjevné, že neúspěšné předvolání svědka k veřejnému zasedání, údajně chybný závěr odvolacího soudu o nesprávném čísle občanského průkazu spoluobviněné, údajně špatná práce policie, která neopatřila vysvětlení od svědka J. P. a průtahy v řízení způsobené spoluobviněnou nemají takřka nic společného s problematikou hmotněprávního posouzení věci. Není ani zřejmé, jakým způsobem by náprava kteréhokoliv z těchto pochybení mohla zvrátit učiněná skutková zjištění (která stejně nemohou být předmětem dovolacího přezkumu) a tím i konečné rozhodnutí soudů v dané trestní věci.

    16. Je ovšem vhodné doplnit, že ve výjimečných případech je i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn zasahovat do zjištěného skutkového stavu, popřípadě přezkoumávat jiná procesní pochybení, kterým podle zákona neodpovídá žádný dovolací důvod, a to je-li ohroženo či porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (ať již formou tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu, či jiným, obdobně závažným způsobem). Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

    17. Dovolatel sice v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval „porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.“, avšak Nejvyšší soud nic takového v konkrétně namítaných pochybeních neshledal. Pokud jde (v obecné rovině) o konečná skutková zjištění, ta bezpečně vyplynula z provedených důkazů, a to zejména výpovědi spoluobviněné D. M., která je v souladu i s dalšími, nepřímými důkazy – kamerovými záznamy UNICAM, záznamy o telekomunikačním provozu, okrajově i svědectvími M. J. a V. V. Naopak obhajoba obviněného stojí osamocena, resp. je podporována pouze zcela nevěrohodnou výpovědí svědka J. P. Dospěl-li tedy nalézací soud k závěru o průběhu klíčových událostí tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku jeho rozhodnutí, a na základě toho i k uznání dovolatele vinným, nijak nevybočil z požadavků volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) ani jiných základních principů trestního práva procesního (zejména § 2 odst. 5 tr. ř.), a ctil tudíž i pravidla spravedlivého procesu. Ze stejného důvodu nelze ničeho vytýkat odvolacímu soudu, který takto učiněné závěry svým rozsudkem potvrdil.

    18. Nejvyšší soud podotýká, že se s postupem i stanovisky nižších soudů ztotožnil a zdůrazňuje, že za daného stavu není povolán k přezkumu skutkových zjištění v dovolacím řízení. Nadto uplatněné skutkové námitky obviněného se týkaly pouze okrajových záležitostí (tj. že obviněná D. M. nabyla předmětný automobil od L. S., kterému též zaplatila akontaci ve výši 80 000 Kč), které by jen stěží měly pro posouzení věci jakýkoliv praktický význam. Ani to, že odvolací soud ve světle nově předložených důkazů nezměnil skutková zjištění, případně neprovedl obviněným navržené důkazy, nelze považovat za porušení jeho práva na obhajobu, či jiný prohřešek proti principům spravedlivého procesu. V zájmu procesní ekonomie tedy postačuje bez dalšího odkázat na zcela logické a správné hodnotící pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 8 – 10 rozsudku nalézacího soudu a strany 5 – 6 rozsudku soudu odvolacího). Zbývá doplnit, že pod žádný z dovolacích důvodů nespadá ani výhrada vztahující se k údajným průtahům v trestním řízení, postupu policie při vyšetřování trestné činnosti, či doručení písemného vyhotovení rozsudku odvolacím soudem takřka po šesti měsících od konání veřejného zasedání a po urgenci jeho obhájce, nedojde-li zároveň k porušení některého z ústavně zaručených práv a svobod obviněného. To se v posuzovaném případě nestalo, neboť i sám dovolatel ve svém podání uvedl, že jedním z důvodů průtahů byl přístup spoluobviněné D. M. k předmětnému řízení. Vedle toho byl důkaz výslechem svědka J. P. v hlavním líčení proveden, proto námitka, že policie neopatřila úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka, je z hlediska skutkového i právního posouzení věci zcela bezpředmětná.

    19. Dalším argumentem obviněného bylo porušení zásady zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. ze strany odvolacího soudu. Na rozdíl od shora zmiňovaných výtek lze tuto otázku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit již jen z toho důvodu, že porušení daného principu znamená vždy i porušení práva na spravedlivý proces. Soud druhého stupně rozdělil trestněprávně relevantní jednání dovolatele na dva skutky a pozměnil rovněž právní kvalifikaci prvního přečinu z „klasického“ podvodu na podvod úvěrový. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že odvolací soud rozhodoval výhradně z podnětu řádného opravného prostředku podaného obviněným, nicméně uvedenou modifikaci nepovažuje za změnu rozhodnutí v jeho neprospěch. Proto hodnotil předmětnou námitku jako zjevně neopodstatněnou.

    20. Pokud dovolatel konkrétně tvrdil, že odvolací soud jeho jednání „posoudil – na rozdíl od soudu prvého stupně – jako dva trestné činy“, není taková argumentace v souladu se skutečností, jelikož také soud nalézací hodnotil skutek, jímž jej uznal vinným, jako dva trestné činy. Je nutno zdůraznit, že odvolací soud nikterak nezasáhl do skutkových zjištění vtělených do původní skutkové věty, ta všechna beze změny do svého výroku přebral, žádná nová fakta (ať již ve prospěch či v neprospěch obviněného) nepřidal (příp. neubral), zjištěné jednání, které se v každém případě skládalo ze dvou časově i charakterově odlišných útoků, naplňujících (v očích obou soudů) skutkovou podstatu dvou trestných činů, pouze logicky rozčlenil do dvou skutků. V takovém postupu nelze spatřovat jakoukoliv změnu rozhodnutí v neprospěch dovolatele. Totéž je třeba konstatovat i o posunu v právní kvalifikaci, kdy přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku jsou postižitelné shodnou trestní sazbou odnětí svobody – na jeden rok až pět let. V neposlední řadě nelze pominout, že výše uloženého trestu, stejně jako povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. zůstaly rozsudkem odvolacího soudu beze změny.

    21. Zjevně neopodstatněnou je taktéž dovolatelova výhrada směřující do uloženého souhrnného trestu s tvrzením, že došlo k porušení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud dovolatel argumentoval tím, že trest, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, „zcela vykonal“, je třeba uvést, že podle opisu evidence rejstříku trestů fyzických osob mu sice uplynula zkušební doba dříve uloženého trestu již dne 18. 8. 2017, zatímco Okresní soud v Děčíně v této trestní věci vynesl odsuzující rozsudek až dne 12. 12. 2017. Ze spisového materiálu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4 T 104/2013 však Nejvyšší soud zjistil, že zmíněný okresní soud do dne 12. 12. 2017 nerozhodl na základě § 83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že se obviněný ve zkušební době osvědčil. Poslední veřejné zasedání ohledně tohoto tématu konal Okresní soud v Litoměřicích dne 31. 7. 2017, přičemž žádné konečné rozhodnutí nepřijal a veřejné zasedání odročil na neurčito (srov. č. l. 396 spisového materiálu zn. 4 T 104/2013). Z logiky věci pak není možno uvažovat ani o uplatnění fikce podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku (zákonná lhůta jednoho roku totiž uplynula teprve 18. 8. 2018). Za této situace byl v okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku nalézacím soudem v posuzované věci stále aktuální stav souhrnnosti vůči trestu stanovenému v předchozí trestní věci, a proto byl postup podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku namístě (nehledě na to, že se jedná o rozhodnutí pro obviněného příznivější, než kdyby mu byl samostatně vyměřen trest nový).

    22. Závěrem zbývá doplnit, že námitku porušení § 39 odst. 3 tr. zákoníku tím, že soudy při ukládání trestu nezohlednily průtahy v řízení, již nelze považovat za podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., jelikož tímto dovolatel ve své podstatě brojil proti (z jeho pohledu) nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody. Nad rámec uvedeného je možno podotknout, že trest byl ukládán jako souhrnný za více trestných činů, kdy byla soudy nižších instancí shledána i nejedna přitěžující okolnost, přesto mu odvolací soud vyměřil trest ještě v rámci dolní poloviny trestní sazby § 210 odst. 4 tr. zákoníku, navíc nespojený s jeho přímým výkonem. Takovou trestní sankci nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a to ani s přihlédnutím k delšímu časovému odstupu od spáchání posuzované trestné činnosti.
      23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                        V Brně dne 30. 4. 2019

            JUDr. Jan Bláha
      předseda senátu