Rozhodnutí NS

27 Cdo 6009/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:27 Cdo 6009/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.6009.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Akcie na jméno
Akcionář
Akciová společnost
Valná hromada
Dotčené předpisy:§ 184 odst. 1 obch. zák.
§ 183b obch. zák. ve znění do 23.03.2003
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 6009/2017-719

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelů a) Města Otrokovice, se sídlem v Otrokovicích, náměstí 3. května 1340, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 00284301, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00 a b) Compas Capital Consult, s. r. o., se sídlem v Sviadnově, Na Drahách 247, PSČ 739 25, identifikační číslo osoby 62301730, zastoupené Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, PSČ 779 00, za účasti společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 383, PSČ 760 49, identifikační číslo osoby 49454561, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o přiměřené zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 91/2006, 50 Cm 103/2006, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, č. j. 5 Cmo 207/2009-397, takto:



Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, č. j. 5 Cmo 207/2009-397, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


[1] Usnesením ze dne 18. 2. 2009, č. j. 50 Cm 91/2006-218, 50 Cm 103/2006, Krajský soud v Brně zamítl návrhy na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých valnou hromadou společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. (dále jen „společnost“), konanou dne 28. 3. 2006 (výrok I.), i návrh na přiměřené zadostiučinění (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

[2] Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil k odvolání obou navrhovatelů usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil je ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a uložil navrhovatelce b) doplatit soudní poplatek (čtvrtý výrok).

[3] Soudy vyšly (mimo jiné) z toho, že:

1/ Společnost vydala akcie na jméno i akcie na majitele. Stanovy společnosti omezují převoditelnost akcií na jméno tak, že je lze převést pouze na jiného akcionáře vlastnícího akcie na jméno. Akcie společnosti byly registrovány.

2/ Statutární město Zlín bylo k datu 26. 4. 2002 vlastníkem akcií na jméno, představujících 43,55% podíl na základním kapitálu společnosti, a vlastníkem akcií na majitele, představujících 3,86% podíl na základním kapitálu společnosti. Přitom „podílem převyšujícím 40 % hlasovacích práv ve společnosti disponovalo nejpozději od roku 2000“.

3/ Dne 26. 4. 2002 uzavřelo Statutární město Zlín a Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“):

- dvě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu akcií, jimiž se zavázalo uzavřít s ČS smlouvu o koupi akcií společnosti ve lhůtě do 7 dnů poté, kdy nastane jakákoliv právní skutečnost, která umožní zákonný převod akcií na jméno emitovaných společností na ČS

- smlouvu o budoucích smlouvách o postoupení pohledávky a převodu samostatně převoditelných práv a

- příkazní smlouvy, jimiž Statutární město Zlín udělilo ČS příkaz k výkonu akcionářských práv vyplývajících z akcií na jméno emitovaných společností a představujících 43,55 % podíl na základním kapitálu společnosti (dále též jen „sporné smlouvy“). Za tím účelem Statutární město Zlín udělilo ČS plnou moc k výkonu akcionářských práv k označeným akciím.

4/ Téhož dne Statutární město Zlín převedlo akcie na majitele, představující 3,86 % podíl na základním kapitálu společnosti, na Stredoeurópsky maklérsky dom, o. c. p., jenž tyto akcie následně převedl na Poštovou banku, a. s.

5/ Obdobné smlouvy uzavřela ČS s dalšími obcemi (akcionáři společnosti), a to „v rozsahu celkem kolem 10 %“ na základním kapitálu společnosti.

6/ Dne 2. 5. 2002 ČS oznámila nabytí 43,55 % hlasovacích práv ve společnosti, a to k datu 26. 4. 2002.

7/ Dne 16. 7. 2002 ČS „postoupila“ Jižní vodárenské, a. s. (dále jen „JV“) „část svých oprávnění“ ohledně akcií představujících 39,2 % podíl na základním kapitálu.

8/ Dne 5. 12. 2002 byly akcie společnosti vyřazeny z obchodování na veřejném trhu.

9/ ČS ani JV neučinily (povinnou) nabídku převzetí.

10/ Dne 25. 5. 2004 uzavřely Statutární město Zlín a JV dohodu o vypořádání vzájemných vztahů, jíž byly zrušeny sporné smlouvy.

11/ Dne 28. 3. 2006 se konala (napadená) valná hromada společnosti, jejíž pořad jednání byl doplněn o body 8 až 23.

[4] Na takto ustaveném základě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že důvody neplatnosti usnesení přijatých napadenou valnou hromadou, namítané navrhovateli, nejsou dány. ČS, resp. JV vystupovaly na valných hromadách jako zmocněnci akcionářů, přičemž udělené plné moci nelze považovat za neplatné. U zmocněnců pak „nelze pojmově hovořit o jednání ve shodě, neboť jde o jednání akcionáře prostřednictvím jeho zástupce“. Zjištěný „postup akcionářů“ není jednáním ve shodě. Ostatně z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by cílem akcionářů (obcí) a dalších osob (ČS a JV) bylo ovládnutí společnosti.

[5] Z postupu akcionářů (obcí) lze „dovodit pouze to, že hodlali své akcie prodat, jakmile to bude možné, a v mezidobí dali tzv. volnou ruku svému zástupci, budoucímu kupci akcií“. Mělo-li snad být cílem jednání ve shodě „dosažení určitého podílu na hlasovacích právech, povinnost nabídky převzetí vzniká až po dosažení tohoto podílu. K tomu v daném případě nedošlo“.

[6] Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání, majíce dovolání za přípustná podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[7] Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje navrhovatelka Compas Capital Consult, s. r. o. v řešení následujících otázek:

1) Jde v případě dispozice s hlasovacími právy podle vlastního uvážení třetí osoby, která není akcionářem, o zastoupení akcionáře?

2) Je v případě plné moci k zastupování akcionáře – města nebo obce – na valné hromadě přípustná subdelegace?

3) Může být akciová společnost ovládnuta osobou, která není akcionářem?

4) Může vzniknout ovládající osobě, která není akcionářem, povinnost nabídky k odkupu akcií podle § 183b zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. března 2008 (dále též jen „obch. zák“)?

[8] Navrhovatel Město Otrokovice pak Nejvyššímu soudu předestírá kromě (posuzováno z obsahového hlediska) shodných právních otázek dále otázky rozhodné právní úpravy pro „zveřejnění doplňujících bodů programu valné hromady“ (maje za to, že při doplnění pořadu jednání napadené valné hromady mělo být postupováno podle právní úpravy účinné v době doplnění, tj. podle obchodního zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 81/2006 Sb.), otázky, zda akcionáři zaniká oznamovací povinnost podle § 183d obch. zák. (a tedy i sistace hlasovacích práv) v důsledku zrušení registrace akcií a konečně otázky vázanosti zastoupeného jednáním osoby bez platné plné moci.

[9] Společnost považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou navrhovatelů odmítl, popř. zamítl.

[10] Nejvyšší soud dovolání obou navrhovatelů odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2580/2010, podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jako nepřípustná.

[11] Nálezem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13, Ústavní soud k ústavní stížnosti obou navrhovatelů zrušil výše označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud vytknul Nejvyššímu soudu, že nerozpoznal zásadní právní význam (alespoň některých) otázek předestřených navrhovateli v dovolání, a odmítnutím dovolání porušil právo navrhovatelů na spravedlivý proces.

[12] Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4397/2014, dovolání navrhovatelů částečně odmítl a částečně zamítl.

[13] Ústavní soud nálezem ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 997/16, usnesení sp. zn. 29 Cdo 4397/2014 zrušil, vytýkaje Nejvyššímu soudu, že se řádně nevypořádal se všemi podstatnými námitkami dovolatelů. Nejvyššímu soudu uložil, aby se „důsledně a jednou pro vždy“ vypořádal s otázkou, „zda jde v případě dispozice s hlasovacími právy podle vlastního uvážení třetí osoby, která není akcionářem, o zastoupení akcionáře“ (odst. 20 nálezu), a dále s otázkou, „zda akciová společnost může být ovládnuta osobou, která není akcionářem, a zda může vzniknout ovládající osobě, která není akcionářem, povinnost nabídky převzetí odkupu akcií podle § 183b obch. zák.“, případně, jaký důsledek má její vznik.

[14] Nejvyšší soud tudíž dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu opětovně posoudil, vycházeje přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 997/16, jakož i z dalších nálezů vydaných ve skutkově obdobných věcech (srov. zejména nález ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2018/16).

[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[16] Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé mohou být přípustná pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

[17] Nejvyšší soud při respektu k závěrům učiněným Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 2723/13 a sp. zn. IV. ÚS 997/16 shledává dovolání přípustnými k řešení otázek spojených s námitkami neplatnosti plných mocí udělených akcionáři – obcemi – ČS, k posouzení povinnosti Statutárního města Zlín, ČS a JV učinit nabídku převzetí podle § 183b obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro projednávanou věc rozhodném, a konečně k posouzení důsledků zrušení registrace akcií pro (případnou) sistaci hlasovacích práv pro porušení oznamovací povinnosti podle § 183d odst. 2 in fine obch. zák., v témže znění.

A) K otázkám spojeným se zastupováním akcionářů – obcí – na valné hromadě.

[18] I v režimu obchodního zákoníku se akcionář mohl nechat na valné hromadě (jejím zasedání) zastoupit na základě písemné plné moci (§ 184 odst. 1 obch. zák.).

[19] Obecně přitom platí, že zástupčí oprávnění plynoucí z plné moci může být buď omezené (typicky pokyny zmocnitele, jak si má zmocněnec při jeho zastupování počínat), anebo neomezené (v tom případě je zmocněnec oprávněn jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí); srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v aktuální judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1899/2014, anebo v literatuře Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 301, či – pro poměry „nového“ občanského zákoníku – Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 41 a 72.

[20] Řečené platí i v případě plné moci k zastupování na valné hromadě (jejím zasedání) ve smyslu § 184 odst. 1 obch. zák. Je věcí svobodného rozhodnutí (autonomie vůle) akcionáře udělujícího plnou moc, zda zmocněnce omezí svými pokyny (které promítne do textu plné moci), či zda tak neučiní a ponechá na „nejlepším vědomí a svědomí“ zmocněnce, jak bude zastoupení vykonávat. Výklad, podle něhož by podle § 184 odst. 1 obch. zák. mohl akcionář udělit toliko omezenou plnou moc, resp. že by podle označeného ustanovení bylo přípustné toliko smluvní zastoupení s předepsaným obsahem (omezené zástupčí oprávnění), představuje omezení autonomie vůle chráněné ústavním pořádkem (článek 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v rozhodovací praxi Ústavního soudu např. nález ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a tam citovaná judikatura Ústavního soudu), pro které dovolatelé nepředkládají (a Nejvyšší soud neshledává) žádné legitimní a proporcionální důvody.

[21] Nejvyšší soud proto uzavírá, že podle § 184 odst. 1 obch. zák. mohl akcionář udělit i neomezenou plnou moc, na jejímž základě zmocněnec vykonává jménem akcionáře jeho práva (včetně práva hlasovat) podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jinými slovy, sama skutečnost, že zmocněnec není při výkonu hlasovacího práva omezen pokyny akcionáře a hlasovací právo vykonává na základě vlastního uvážení, nečiní udělenou plnou moc neplatnou a není důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, o nichž takový zmocněnec hlasoval.

[22] Nejvyšší soud setrvává i na (Ústavním soudem nezpochybněném) závěru vyloženém ve zrušeném usnesení (sp. zn. 29 Cdo 4397/2014), podle něhož i na zastupování akcionáře na valné hromadě na základě plné moci (§ 184 odst. 1 obch. zák.) dopadá ustanovení § 33a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), umožňující zmocněnci akcionáře (pod)zmocnit k zastupování na valné hromadě třetí osobu. Opačný závěr by znamenal – stejně jako v případě vyloučení tzv. neomezené plné moci – ničím neodůvodněný zásah do autonomie vůle akcionáře, neboť by v jeho důsledku nemohl ani výslovně připustit substituční plnou moc podle § 33a odst. 1 písm. a) obč. zák., ani udělit plnou moc právnické osobě [§ 33a odst. 1 písm. b) obč. zák.].

[23] Řečené pak platí i pro akcionáře – obce. I zmocněnec obce je oprávněn (za podmínek § 33a odst. 1 obč. zák.) udělit plnou moc jiné osobě, aby místo něho jednala za obec na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast.

[24] Rozhodování o osobě, která má obec zastupovat na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast, je rozhodováním patřícím do samostatné působnosti obce (§ 84 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), které je vyhrazeno zastupitelstvu. Z toho však nelze dovozovat, že by tento zástupce nemohl (nikdy, za žádných okolností) udělit jiné (třetí) osobě substituční plnou moc.

[25] Přes specifický charakter obce jako veřejnoprávní korporace, na niž nelze mechanicky aplikovat principy a pravidla dopadající na právnické osoby soukromého práva (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, či ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, uveřejněný pod číslem 23/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3598/2006), se postavení obce při udělení plné moci k zastupování na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má majetkovou účast, v zásadě neliší od postavení jiných společníků či akcionářů společnosti. Určení zástupce, který bude obec na valné hromadě zastupovat, jakož i podmínky, za nichž ke vzniku zastoupení dojde, jsou odrazem autonomie vůle obcí, která je garantována principem územní samosprávy (článek 101 Ústavy). I pro osobu zmocněnou obcí k zastupování na valné hromadě akciové společnosti – stejně jako pro zmocněnce ostatních akcionářů – platí, že je oprávněna udělit další plnou moc (k zastupování obce na valné hromadě) za podmínek § 33a odst. 1 obč. zák. Je zcela na vůli obce (jejího zastupitelstva), zda udělí plnou moc právnické osobě (čímž bez dalšího akceptuje oprávnění zmocněnce udělit substituční plnou moc), popř. zda zmocněné fyzické osobě udělení substituční plné moci výslovně umožní.

[26] Ani úmysl akcionáře, vlastnícího akcie na jméno, jejichž převoditelnost je omezena, tyto akcie v budoucnosti (až to bude právně možné) převést na třetí osobu, sám o sobě nikterak neodporuje zákonu. Převod akcií je jedním z práv akcionářů, které nemohou vyloučit ani stanovy společnosti (ty je mohou toliko omezit; srov. § 156 odst. 4 větu první obch. zák. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009). Smlouva o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno, v níž se akcionář zaváže převést jím vlastněné akcie na jméno poté, kdy to bude podle stanov přípustné (tedy kdy omezení převoditelnosti akcií nebude takovému převodu bránit), tudíž není – jen proto, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí takový převod nebyl podle stanov přípustný – neplatná pro obcházení zákona. To platí zásadně i tehdy, udělí-li akcionář takové osobě (budoucímu kupujícímu) plnou moc k jeho zastupování na valné hromadě v souladu s § 184 odst. 1 obch. zák. Lze dodat, že takto udělená plná moc není neplatná jen proto, že akcionář současně uzavřel se zmocnitelem smlouvu o budoucí smlouvě o převodu akcií na jméno.

[27] Nejvyšší soud si je však vědom toho, že v poměrech projednávané věci Ústavní soud zdůraznil její specifické okolnosti s tím, že je nutné je posoudit v jejich komplexnosti (odst. 21 nálezu). Ve skutkově obdobném sporu, vedeném mezi týmiž účastníky, pak výslovně uvedl, že ústavně konformním je takový výklad, podle něhož jsou sporné smlouvy a na ně navazující plné moci jednáním nedovoleným a nepožívajícím právní ochrany (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2018/16, odst. 43).

[28] V projednávané věci nasvědčují doposud zjištěné okolnosti tomu, že účelem sporných smluv a udělených plných mocí bylo v rozporu se zákonem převést na ČS, resp. v konečném důsledku na JV, hlasovací (a další akcionářská) práva, aniž by došlo k převodu akcií a aniž by ČS, resp. JV, měly skutečně v úmyslu koupit akcie na jméno poté, kdy dojde ke změně stanov v části upravující omezení převoditelnosti akcií (o čemž svědčí to, že jakmile dosáhla JV jí sledovaného cíle – zavedení tzv. provozního modelu ve společnosti – uzavřela dohodu o vypořádání sporných smluv, o nabytí akcií nadále neusilovala a – jak zdůrazňují dovolatelé – za „umožnění“ výkonu hlasovacích práv Statutárnímu městu Zlín zaplatila úplatu).

[29] Právě s ohledem na uvedené okolnosti Nejvyšší soud, respektuje přitom Ústavním soudem vyslovený názor na jejich ústavně konformní posouzení, uzavírá, že plné moci udělené Statutárním městem Zlín a dalšími obcemi ČS (resp. JV) odporují zásadám poctivého obchodního styku a v souladu s § 265 obch. zák. nepožívají právní ochrany. ČS ani JV na jejich základě nevzniklo oprávnění zastupovat Statutární město Zlín a ostatní akcionáře (obce), kteří plné moci udělili za obdobných okolností, a osoby vykonávající na základě těchto plných mocí akcionářská práva na zasedáních valné hromady společnosti tak nebyly oprávněny učinit.

[30] Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou udělené plné moci platné a plyne z nich oprávnění osob, které se zúčastnily jménem akcionářů – obcí – napadené valné hromady, vykonávat hlasovací a další akcionářská práva, tudíž není správný.

[31] Nicméně v této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává, že by na napadené valné hromadě bylo Statutární město Zlín zastoupeno na základě plné moci, udělené ČS v souvislosti s uzavřením sporných smluv (srov. výše zjištění o „vypořádání“ sporných smluv ke dni 25. 5. 2004, tedy téměř dva roky před napadenou valnou hromadou). Jde-li o další obce, které podle dovolatelů byly i na napadené valné hromadě zastoupeny na základě těchto plných mocí, není doposud ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zřejmé, jaký důsledek by pro platnost napadených usnesení valné hromady měla skutečnost, že k hlasům těchto obcí nelze přihlížet.

B) K povinnosti učinit nabídku převzetí.

[32] S ohledem na otázku formulovanou Ústavním soudem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemá (a ani nikdy neměl) pochyb o tom, že akciová společnost může být ovládnuta i osobou, která není jejím akcionářem. Pro posouzení projednávané věci je však významné, zda a komu podle rozhodné právní úpravy (tedy právní úpravy účinné v době uzavření sporných smluv, před zrušením registrace akcií společnosti) vzniká povinnost učinit nabídku převzetí a zda porušení povinnosti tak učinit mohlo mít za následek sistaci hlasovacích práv spojených s akciemi vlastněnými Statutárním městem Zlín (případně i dalšími akcionáři – obcemi).

[33] Jak Nejvyšší soud vyložil již ve zrušeném usnesení (sp. zn. 29 Cdo 4397/2014), obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 3. 2003, pro věc rozhodném) ukládal povinnost učinit nabídku převzetí pouze (s výjimkou dále uvedenou) akcionáři cílové společnosti a osobám jednajícím s ním ve shodě. Jakkoliv osoba jednající ve shodě s akcionářem nemusí být také akcionářem cílové společnosti (a přesto může disponovat s hlasovacími právy ve společnosti – srov. zejm. § 66a odst. 6 obch. zák.), primárně vzniká povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. akcionáři cílové společnosti. Při posuzování, zda akcionář získal rozhodný podíl na hlasovacích právech, se přitom přihlíží i k hlasovacím právům, s nimiž mohou disponovat osoby jednající s ním ve shodě.

[34] Výjimku z uvedeného pravidla, kdy zákon ukládá povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. i jiné osobě než akcionáři cílové společnosti (a osobám jednajícím s ním ve shodě), představuje § 183b odst. 14 obch. zák. Podle posledně označeného ustanovení svědčí tato povinnost také osobám, které ovládly akcionáře majícího rozhodný podíl na hlasovacích právech v cílové společnosti. Porušení povinnosti učinit nabídku převzetí osobami vypočtenými v § 183b odst. 14 obch. zák. však nevedlo ex lege k sistaci hlasovacích práv spojených s akciemi akcionáře, jehož povinné osoby ovládly (srov. § 183g odst. 5 obch. zák.).

[35] Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci. Statutární město Zlín vlastnilo akcie společnosti představující více než 40% podíl na základním kapitálu již před uzavřením sporných smluv. Pouze jejich uzavřením žádný podíl na hlasovacích právech nezískalo, a povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák. mu tudíž (v důsledku jejich uzavření) nemohla vzniknout. ČS ani JV se v důsledku uzavření sporných smluv nestaly akcionáři společnosti, ani na jejich základě neovládly akcionáře společnosti majícího rozhodný podíl na hlasovacích právech; povinnost učinit nabídku převzetí tudíž nevznikla – pouze v důsledku uzavření sporných smluv se Statutárním městem Zlín
– ani jim.

[36] Nicméně, v poměrech projednávané věci je třeba přihlédnout k tomu, že ČS uzavřela obdobné smlouvy s řadou dalších akcionářů (obcí), a „získala“ tak hlasovací práva spojená s jejich akciemi na jméno, představujícími podíl ve výši téměř dalších 10 % na základním kapitálu společnosti. Pokud by bylo možné považovat Statutární město Zlín, ostatní obce, které s ČS uzavřely obdobné smlouvy, ČS a JV za osoby jednající ve shodě ve smyslu § 66b obch. zák., bylo by třeba na uzavření označených smluv hledět jako na jednání, jímž se Statutární město Zlín a ostatní dotčené obce staly „součástí“ skupiny osob jednajících ve shodě (společně s ČS a JV), a v důsledku toho získaly podíl na hlasovacích právech, který jim umožňuje ovládnutí společnosti ve smyslu § 66a obch. zák.

[37] V takovém případě by jak Statutárnímu městu Zlín, tak i dotčeným obcím (coby akcionářům společnosti), a společně s nimi i ČS a JV (jakožto osobám jednajícím s nimi ve shodě) vznikla povinnost učinit nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 obch. zák., a její porušení by mělo za následek zákaz výkonu hlasovacích práv podle § 183g odst. 2 obch. zák.

[38] Pro posouzení, zda lze Statutární město Zlín, ostatní obce, které s ČS uzavřely obdobné smlouvy, ČS a JV považovat za osoby jednající ve shodě ve smyslu § 66b obch. zák., však skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nejsou dostatečná (na jejich základě nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda označené osoby jednaly ve shodě ve smyslu § 66b obch. zák.). K výkladu § 66b obch. zák. (a k rozsahu skutečností potřebných pro posouzení, zda určité osoby jednají ve shodě ve smyslu tohoto ustanovení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3577/2012.

[39] Závěr odvolacího soudu, podle něhož Statutárnímu městu Zlín nevznikla povinnost učinit nabídku převzetí, a proto je ani nestíhá zákaz výkonu hlasovacích práv, je tudíž (přinejmenším) předčasný.

C) K důsledkům zrušení registrace akcií pro (případnou) sistaci hlasovacích práv pro (tvrzené) porušení oznamovací povinnosti podle § 183d odst. 2 in fine obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2003.

[40] Informace o koncentraci či dekoncentraci podílů na akciové společnosti, jejíž akcie jsou registrované, a údaje o osobách, které podíly soustřeďují, zvyšují či snižují, představují významné kriterium pro (potenciální) investory při rozhodování, jak naložit s investicí do akcií (zda ji zachovají či naopak zda akcie zcizí), resp. zda takovou investici učinit či zvýšit. Jinými slovy, jde o kursotvornou informaci významnou pro obchodování na kapitálovém trhu (v literatuře shodně např. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. § 176 - § 220zb, Polygon, Praha, 2002, str. 2049 a 2050). Právě proto, že jde o institut regulace (ochrany) kapitálového trhu, ukládá zákon oznamovací povinnost pouze ve vztahu k registrovaným akciím a oznámení se činí (také) vůči orgánu dohledu nad kapitálovým trhem. Dojde-li ke zrušení registrace akcií, pozbývá uvedená informace (z hlediska regulace kapitálového trhu) na smyslu (významu). Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovozuje, že spolu se zrušením registrace akcií zaniká i oznamovací povinnost; tím není dotčeno případné právo investorů (akcionářů) na náhradu újmy způsobené porušením této povinnosti v období před zrušením registrace. Zaniká-li oznamovací povinnost (nelze-li ji již nadále splnit), zanikají i sankce spojené s jejím případným porušením.

[41] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že i kdyby dotčené osoby disponující s hlasovacími právy ve společnosti porušily oznamovací povinnost a hlasovací práva spojená s akciemi uvedenými v § 183d odst. 2 in fine obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2003, byla sistována, neměla by tato okolnost vliv na výkon hlasovacích práv na napadené valné hromadě, konané až poté, kdy došlo ke zrušení registrace akcií.

[42] Nejvyšší soud z důvodů výše vyložených shledal dovolání částečně důvodnými; proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

[43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[44] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu