Rozhodnutí NS

3 Tdo 1539/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:3 Tdo 1539/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1539.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
I.ÚS 2740/19
I.ÚS 2740/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1539/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. Ť., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 153/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 86/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 38 T 86/2016, byla obviněná J. Ť. uznána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byla podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 153/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněné absentuje znak objektivní stránky trestného činu podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku v podobě „závažného“ jednání. Soudy spatřovaly předpokládanou závažnost jejího jednání v rozhodnosti, s jakou předběžné opatření nerespektovala, potažmo v porušení tří bodů předběžného opatření. Její rozhodnost se ovšem vztahuje pouze k subjektivní stránce, nikoliv ke stránce objektivní. Obviněná se podle svého názoru navíc dopustila porušení předběžného opatření pouze v jednom bodě. Ohledně závažnosti jednání poukázala obviněná na to, že do bytu pouze vstoupila, ale nic negativního tam nečinila. Poškozený se v bytě v té době nenacházel, a proto je nutné jako spekulativní odmítnout úvahu soudů, co by se stalo, kdy se do bytu dostavil. Obviněná považuje rozhodnutí soudů za překvapivé v tom ohledu, že již v minulosti tentýž soud rozhodoval o jiném návrhu na její potrestání za porušení téhož předběžného opatření, které však bylo postoupeno jinému orgánu k posouzení, zda by se mohlo jednat o přestupek. Ohledně posouzení znaku závažnosti jednání nakonec obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 353/2013, pročež se domnívá, že její jednání uvedený znak nenaplnilo.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 To 153/2018-234, a současně aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 38 T 86/2016-212, jakožto vadné řízení napadenému usnesení předcházející, a aby věc následně přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby tento zavázán právním názorem Nejvyššího soudu ve věci znovu rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná v dovolání opakuje argumenty známé již z jejího odvolání. K její argumentaci se vyjádřil již odvolací soud, s jehož odůvodnění se státní zástupce plně ztotožňuje. Další úvahy obviněné považuje státní zástupce za rozporné se skutkovým stavem, zejména s tím, že obviněná byt sama neopustila ani po policejní výzvě, ale musela z něj být policií násilně vyvedena, neboť byla rozhodnuta zde setrvat. Takové jednání považuje státní zástupce za nepochybně závažnější než jednání toho, kdo dobrovolně nebo alespoň na úřední výzvu od dalšího nezákonného jednání sám upustí. Jestliže se obviněná zdržovala po delší dobu v bytě s jasně projeveným úmyslem zde setrvat, pak nutně „vstoupila a zdržovala se zde“ ve smyslu zákazu pod bodem a) z předběžného opatření, nutně prošla i prostorem „50 metrů“ v okolí domu ve smyslu dalšího zákazu pod bodem b), nutně směřovala k „setkání“ se zde bydlícím navrhovatelem předběžného opatření ve smyslu zákazu pod bodem c), a svým jednáním navrhovatele nakonec i „sledovala a obtěžovala“ ve smyslu bodu d). Proto podle státního zástupce porušila předběžné opatření v plné šíři. Obviněnou citovanou judikaturu nepovažuje státní zástupce za příhodnou, na jednání obviněné podle něj lépe dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 173/2016.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněná J. Ť. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Okresního soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Výhrady hmotněprávního charakteru formulované obviněnou v dovolání spočívaly v tom, že její jednání nedosáhlo dostatečné míry intenzity, aby je bylo možné považovat za závažné jednání ve smyslu § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Obviněné nelze v jejím názoru přisvědčit. Stejné námitky uplatnila obviněná již v předchozích stadiích trestního řízení. Nalézací i odvolací soud se této otázce právního posouzení skutku podrobně věnovaly. S jejich závěry se lze plně ztotožnit a na jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Dovolací soud proto ve stručnosti pouze připomíná, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Objektem trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Rozhodnutím o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, jsou mimo jiné i rozhodnutí vydaná v předběžném řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Účel takových rozhodnutí spočívá především v poskytnutí včasné a prozatímní ochrany (života, zdraví, svobody či důstojnosti) dotčenému jednotlivci, příp. jeho blízkým proti škodlivému chování odpůrce s nimi žijícího ve společné domácnosti. Ochranu dotčeným zájmům poskytuje předběžné opatření zejména prostřednictvím příkazů a zákazů uvedených v § 405 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních.

V projednávané věci obviněná při vědomí své povinnosti opustit společné obydlí - byt a nevstupovat do jeho bezprostředního okolí, zdržet se setkávání s navrhovatelem P. Ť. a jeho nežádoucího sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem, vyplývající z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2015, č. j. 13 Nc 1502/2015-31, ve spojení s návrhem na prodloužení předběžného opatření doručeným soudu 21. 12. 2015, poté co byla příslušníky Policie ČR dne 3. 1. 2016 po 15.30 hodin opakovaně informována o trvání předběžného opatření a o případných trestněprávních důsledcích jeho porušení, vnikla v odpoledních hodinách téhož dne do předmětného bytu, kde setrvala až do 20.05 hodin, kdy byla v bytě zastižena přivolanými policisty. I za této situace odmítala byt opustit a musel být vůči ní proveden služební zákrok a z bytu byla vyvedena. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že obviněná se hodlala v bytě i nadále zdržovat, přičemž počítala i s návratem v tu dobu nepřítomného P. Ť. a se setkáním s ním. Obviněná svou rozhodností ke vstupu do bytu, setrvání v něm i k setkání s navrhovatelem, na niž lze usuzovat především z projevů ve vztahu k zasahujícím policistům, závažným způsobem zasáhla samotný účel předmětného předběžného opatření, a učinila citované rozhodnutí prakticky bezcenným v celé jeho šíři. Porušila tak zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu na vykázání chráněný v § 337 odst. 2 trestního zákoníku.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 9. 1. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu