Rozhodnutí NS

30 Cdo 898/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:30 Cdo 898/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.898.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
§ 39 odst. 3 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/16/2018
I.ÚS 3435/18
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
08/01/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 898/2018-167


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 100/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 91 Co 197/2017-142, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 14 C 100/2015-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 987 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2008.

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu co do částky 63 000 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítajícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro nepřípustnost odmítl.

Otázka zmírnění trestu jako kompenzačního prostředku nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl ke skutečnosti, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle § 31a odst. 2 OdpŠk by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, uveřejněným pod číslem 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015).

Nadto dovolací soud připomíná, že je primárně věcí žalobce hájit svá práva, včetně práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, a je-li toho názoru, že soud v rozporu se zákonem při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení, měl by svůj postoj (a požadavek na přiměřené zadostiučinění) projevit podáním odvolání proti takovému rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, uveřejněný pod číslem 45/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V napadeném rozsudku se odvolací soud řádně vypořádal a dostatečně se vyjádřil k otázce uloženého trestu, kdy tento byl uložen na spodní hranici trestní sazby právě z důvodu kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014).

Co do otázky formy přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ žalobce. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč se mu jeví konstatování porušení práva, které bylo poskytnuto žalovanou žalobci v rámci předběžného uplatnění nároku, společně se zmírněním trestu v posuzovaném trestním řízení, jako dostatečné zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku, dostál tak výše zmíněným požadavkům a Nejvyšší soud zde není povolán k přezkumu jeho úvah.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka týkající se zohlednění výsledku posuzovaného trestního řízení, ve kterém byl dovolatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podplácení. Nejvyšší soud opakovaně s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, stížnost č. 33079/96, nebo rozsudek ze dne 15. 11. 2005, ve věci L. proti Finsku, stížnost č. 53835/00) ve svých rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom, zda je pro poškozeného dostatečnou formou odškodnění konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze v trestních řízeních zohlednit například to, zda se žalobce opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů činných v trestním řízení, zda si přebíral soudní listiny či zda se naopak vyhýbal jednání soudu, zda byl žalobce již osobou opakovaně trestně stíhanou, nebo se dokonce nacházel v průběhu trestního řízení ve výkonu trestu pro jiný trestný čin, popřípadě zda byl žalobce pravomocně shledán vinným a odsouzen za závažné trestné činy, a podobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Výše uvedené je pak umocněno tím, že žalobci bylo vedle konstatování porušení práva v projednávané poskytnuto zadostiučinění i ve formě zmírnění trestu mu uloženého v posuzovaném řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu