Rozhodnutí NS

5 Tdo 1167/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/28/2019
Spisová značka:5 Tdo 1167/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1167.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dotační podvod
Podvod
Pokus trestného činu
Pomoc k trestnému činu
Poškození finančních zájmů Evropské unie
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 212 odst. 1 tr. zákoníku
§ 212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku
§ 260 odst. 1 tr. zákoníku
§ 260 odst. 5 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1167/2018-77



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 v řízení o dovolání, které podal obviněný L. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 5 To 72/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 4/2014, a o dovolání, které podal obviněný L. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 5 To 8/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 4/2014, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. H. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. N. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Obviněný L. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 16 T 4/2014, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokusem zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl obviněný L. N. uznán vinným jednak pomocí k pokusu zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a jednak pomocí k pokusu zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c) a § 260 odst. 1, 5, tr. zákoníku. Této trestné činnosti se obvinění dopustili skutky popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Obviněnému L. H. byl za uvedenou trestnou činnost a za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 17 T 40/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, podle § 43 odst. 2 a § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, přičemž podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 17 T 40/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl témuž obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení „obchodních korporací a družstev“ v trvání 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému L. H. také uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti EUROVIA CS, a. s., jako náhradu škody částku v celkové výši 43 252 531,12 Kč. Obviněnému L. N. byl za jeho trestnou činnost uložen podle § 43 odst. 1, § 58 odst. 5 a § 260 odst. 5 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 16 T 4/2014, podali odvolání oba obvinění a dále H. H., L. H. a N. H. (družka, syn a dcera obviněného L. H.). O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 5 To 72/2017, tak, že podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil věc obviněného L. N. ze společného řízení k samostatnému projednání z důvodu hospodárnosti, přičemž věc tohoto obviněného byla dále vedena u odvolacího soudu pod sp. zn. 5 To 8/2018. Z podnětu odvolání podaných obviněným L. H., jeho družkou, synem a dcerou rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 5 To 72/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto obviněnému, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolání obviněného L. N. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 5 To 8/2018, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

                  II. Dovolání obviněných

4. Obviněný L. H. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 5 To 72/2017, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný L. N. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 5 To 8/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněný L. H. ve svém dovolání namítl, že v řízení nebyly provedeny všechny důkazy svědčící v jeho prospěch, mimo jiné znalecký posudek znalce arch. stav. Františka Jindřicha nebo znalecký posudek Kloknerova ústavu Českého vysokého učení technického (dále ve zkratce „ČVUT“) v Praze, přičemž tímto postupem měla být porušena povinnost objasňovat okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch osoby, proti níž se vede trestní řízení. Dále tento obviněný označil za zcela spekulativní, ničím nepodložený a zjevně nepravdivý závěr odvolacího soudu, podle něhož zmíněné navržené znalecké posudky posuzují danou problematiku izolovaně a na základě omezených údajů. Rovněž výpověď znalce Kloknerova ústavu ČVUT v Praze Ing. Ivo Šimůnka odvolací soud bagatelizoval, ačkoliv šlo o výpověď zcela zásadní, protože z ní vyplynulo, že dílo provedené obchodní společností EUROVIA CS, a. s., a to přestavba zemědělské usedlosti na „Agroturistické a relaxační centrum Větrovy“, je zcela jiné, než to, na jaké byla uzavřena smlouva o dílo s obchodní společností RANČ VĚTROVY, a. s. (nyní Zoologická zahrada Tábor – Větrovy, a. s.). Šlo totiž o novostavbu, nikoliv pouhou rekonstrukci objektu, a proto nemohl vzniknout obchodní společnosti EUROVIA CS, a. s., nárok na zaplacení za něco, co nebylo nikdy objednáno. Z těchto důvodů měl odvolací soud porušit zásadu „in dubio pro reo“.

6. Dále obviněný ve svém dovolání vytkl, že v rozporu se závěrem odvolacího soudu nebyly pochybnosti o skutečné existenci finančních prostředků přislíbených spoluobviněným L. N. a připravených na úhradu provedeného díla, protože dovolatel poukázal na platné uzavření smlouvy o poskytnutí investice s tímto spoluobviněným. Pokud odvolací soud rovněž konstatoval, že obviněný L. H. nepožádal svého spoluobviněného L. N. o plnění ze smlouvy o poskytnutí investice, nevzal v úvahu, že v kritické situaci se nenacházela obchodní společnost RANČ VĚTROVY, a. s., ale naopak zhotovitel díla – obchodní společnost EUROVIA CS, a. s., který byl v prodlení s plněním. Jelikož sama obchodní společnost EUROVIA CS, a. s., nabídla profinancování díla, což nebylo v době uzavření smlouvy o poskytnutí investice známo, podle obviněného nebyl dán důvod, proč by měl vyžadovat po spoluobviněném L. N. peněžní prostředky. Ostatně by tím obviněný L. H. jako statutární orgán nejednal při řízení obchodní společnosti RANČ VĚTROVY, a. s., s péčí řádného hospodáře.

7. Obviněný L. H. rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, podle něhož externímu účetnímu obchodní společnosti RANČ VĚTROVY, a. s., A. N. nebylo nic známo o existenci smlouvy o poskytnutí investice dříve než v roce 2012 a 2013, protože o účetní operaci se účtuje až poté, co účetní operace nastane, nikoliv v době uzavření smlouvy. Nesprávný je podle názoru obviněného také závěr odvolacího soudu, že obviněný v soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasil všechny demoliční práce, když ve skutečnosti odsouhlasil pouze ty, které byly v původním projektu. Kompletní demolici objektu tak bez souhlasu vlastníka a stavebního úřadu provedl ve vlastní režii zhotovitel díla, tedy obchodní společnost EUROVIA CS, a. s. Za provedení stavby pak nesla odpovědnost L. V., stavební a autorský dozor, což nelze klást za vinu obviněnému, který nemá ani příslušné vzdělání.

8. Dále obviněný L. H. odmítl, že by cokoliv zamlčoval, a tím kohokoliv uváděl v omyl či předkládal nesprávné doklady vztahující se k rozpočtu spravovaného jménem Evropské unie. O důkazech svědčících v jeho prospěch se však soud prvního stupně ani odvolací soud nezmínil.

9. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud nereagoval na celou řadu důkazů a argumentů a také na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž nevzal v úvahu ani skutečnost, že obviněný podal občanskoprávní žalobu k Okresnímu soudu v Táboře, kterou se domáhal, aby provedené dílo bylo přikázáno do vlastnictví jeho zhotovitele, tj. obchodní společnosti EUROVIA CS, a. s. Tomu se ovšem tato obchodní společnost bránila, protože by neprokázanou výši škody nemohla uplatnit v trestním řízení.
    10. Poslední námitkou tento obviněný zpochybnil respektování principu použití trestního práva jako „ultima ratio“, protože daná věc mohla být vyřešena prostředky civilního práva.

    11. Závěrem svého dovolání obviněný L. H. navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a dále postupoval podle § 265k tr. řádu.

    12. Obviněný L. N. ve svém dovolání vytkl, že skutky popsané ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nevykazují všechny zákonné znaky pomoci k pokusům trestných činů, jejímž spácháním byl uznán vinným. Podle obviněného žádným důkazem nebyl v řízení prokázán závěr soudu prvního stupně, že by obviněnému byly sděleny informace o dotaci pro obchodní společnost RANČ VĚTROVY, a. s., v jaké výši měla být poskytnuta, kdo měl být jejím poskytovatelem a za jakých podmínek měla být poskytnuta na projekt Agroturistického a relaxačního centra Větrovy. Jak dále obviněný zdůraznil, nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka jeho jednání, protože nebyla zjištěna jeho vědomost o rozsahu použitých finančních prostředků, která se v případě pomoci k pokusu trestného činu dotačního podvodu vyžaduje.

    13. Podle názoru obviněného L. N. se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami ve vztahu k některým provedeným důkazům. Předně označil za nevěrohodné výpovědi svědků J. T. a H. S. a výpověď spoluobviněného L. H., přičemž důvody, pro které mají být tyto důkazy nevěrohodné, soudy vůbec nehodnotily, ani se nevypořádaly s důkazy, jimiž je zpochybněna pravost uzavřené smlouvy o poskytnutí investice ze dne 22. 6. 2010, která měla vzniknout manipulativním způsobem ze strany spoluobviněného L. H. Zmíněné důkazy a také právní závěry jsou podle dovolatele v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a proto je nutné považovat rozhodnutí soudů za rozporné s ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Ústavy.

    14. Závěrem svého dovolání obviněný L. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

    III. Vyjádření k dovoláním

    15. K dovoláním obviněných L. H. a L. N. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

    16. Pokud jde o dovolací námitky obviněného L. H., podle mínění státního zástupce stejné výhrady byly uplatněny již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly. Odvolací soud se ve svém rozsudku náležitě zabýval i důkazy, které obviněný považuje za opomenuté, a vysvětlil, proč odmítl provést tyto důkazy. Lze přitom shrnout, že jednoznačně nedošlo k zásahu do práva tohoto obviněného na spravedlivý proces z důvodu opomenutí rozhodujícího důkazu. Pod uplatněný dovolací důvod pak nespadají námitky týkající se způsobu, jakým soudy hodnotily některé důkazy, protože jde o námitky čistě procesní. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení obviněného L. H., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem „in dubio pro reo“, protože tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Podle státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit námitku, v které obviněný L. H. tvrdí, že měl zajištěn dostatek finančních prostředků od spoluobviněného L. N., s nímž měl uzavřenu smlouvu o poskytnutí investice. Na jeho straně nebyl důvod pochybovat, že finanční prostředky od L. N. byly připraveny na úhradu díla. Nebyl ovšem žádný důvod, proč by měl požadovat od spoluobviněného L. N. plnění. Obviněný L. H. tak fakticky vytýká nedostatečné prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu, ovšem v tomto se státní zástupce neztotožnil se závěrem obviněného o jeho neúmyslném jednání. Jak totiž bylo prokázáno, smlouvu o poskytnutí investice nemínil spoluobviněný L. N. vážně; sám její sjednání v trestním řízení zpochybnil, nehlásil se k ní a k plnění z ní nepodnikl žádné kroky, přičemž bez ohledu na to, zda byl obviněným vyzván, či nikoliv, podle smlouvy měl plnit. Obviněný také ve svých námitkách opomněl ta skutková zjištění, podle kterých, ač byla obchodní společnost RANČ VĚTROVY, a. s., ve finanční tísni a nebyla schopna řádně plnit své závazky, žádal o úvěry u jiných subjektů, přestože disponoval možným finančním plněním ze smlouvy o poskytnutí investice. Nelze přehlédnout ani zjištění o zjevné pochybnosti ve vztahu k datu, kdy byla smlouva vlastně podepsána. Ohledně obviněným tvrzené neznalosti soudu týkající se účetních standardů státní zástupce poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se soud pozastavil nad výpovědí externího účetního obchodní společnosti RANČ VĚTROVY, a. s., aniž by rozváděl, kdy a jak mělo být o účetním případu účtováno. Obviněný L. H. navíc přehlédl skutečnost, že šlo o účetní rozvahu v tzv. podrozvahových účtech, což odvolací soud zmínil. Jak dále státní zástupce zdůraznil, po vyhodnocení všech rozhodných důkazů vztahujících se ke smlouvě o poskytnutí investice ze dne 22. 6. 2010 soudy dospěly k smysluplnému závěru, že tato smlouva byla vyhotovena záměrně a výhradně jen za účelem jejího předložení úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad jako podkladu pro poskytnutí dotace, aniž by ji smluvní strany myslely vážně a hodlaly ji skutečně naplnit. Nakonec státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného L. H. o porušení principu užití trestního práva jako „ultima ratio“. V případě obviněného totiž šlo o úmyslné a předem promyšlené spáchání hned tří zločinů naplňujících téměř ty nejvyšší kvalifikované skutkové podstaty, což velmi zvyšuje společenskou škodlivost činů. Jednání obviněného nevykazuje žádné okolnosti, které by měly odůvodnit takovou společenskou škodlivost, s ohledem na niž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti jen podle mimotrestních právních předpisů.

    17. Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného L. H. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl toto dovolání jako zjevně neopodstatněné.

    18. Pokud jde o dovolání obviněného L. N., podle názoru státního zástupce se v jeho podstatné části snaží o přehodnocení provedených důkazů – jde o výpovědi některých svědků nebo spoluobviněného L. H. Stejně tak obviněný setrvává i na tvrzení o manipulativním vyhotovení smlouvy o poskytnutí investice ze dne 22. 6. 2010. Tato argumentace však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a to stejně jako námitka, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž tento nesoulad obviněný pojímá spíše jako nesoulad mezi skupinou důkazů svědčících v jeho neprospěch, které striktně odmítá, a důkazy jinými, jež mají svědčit v jeho prospěch. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak podle státního zástupce lze podřadit námitku obviněného L. N., kterou vytýká nedostatečné prokázání a odůvodnění naplnění subjektivní stránky jím spáchané trestné činnosti. Tuto námitku ovšem státní zástupce označil jako neopodstatněnou, protože v řízení bylo na základě provedeného dokazování prokázáno, že obviněný L. N. věděl o úmyslu hlavního pachatele použít uzavřenou smlouvu o poskytnutí investice v dotačním řízení za účelem opatření finančních prostředků z fondů Evropské unie na financování projektu Agroturistické a relaxační centrum Větrovy. Za jiným účelem nebyla a ani nemohla být smlouva vyhotovena a tímto obviněným podepsána, když k reálnému plnění podle smlouvy nemělo nikdy dojít a ani nedošlo. I vzhledem k jeho odbornému vzdělání byla obviněnému známa minimálně v hrubých rysech podstata udělování dotací z evropských fondů pro regionální rozvoj včetně identifikace orgánů zřízených v České republice na regionální úrovni za účelem rozhodování o poskytování dotací a podstata udělování dotací obecně. V rovině srozumění se pak musel tento obviněný pohybovat i ve vztahu k určení výše dotace, o niž bude hlavní pachatel usilovat a jež mu může být na dotčený projekt poskytnuta. Tím, že obviněný L. N. aktivně při vědomí podstatných skutečností, které tvoří znaky skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen, přistoupil k vyhotovení smlouvy o investici s uvedením nepravdivých údajů, s jejíž fiktivností a účelem vyhotovení byl srozuměn, opatřoval hlavnímu pachateli prostředek ke spáchání trestného činu, a pomáhal tím tedy spáchat posuzovanou trestnou činnost. Pro rozsah srozumění není bez významu ani to, že pomoc jako forma účastenství na trestném činu spočívala v pomoci k pokusu spáchat trestný čin. Za takových okolností tedy nemohl obviněný L. N. znát podrobně obsah podmínek smlouvy o poskytnutí dotace ani její přesnou výši, protože tyto parametry v okamžiku, kdy se obviněný dopustil pomocného jednání, nebyly ještě známy. U tohoto obviněného tedy zcela správně soudy shledaly nepřímý úmysl.

    19. Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného L. N. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl toto dovolání jako zjevně neopodstatněné.

    IV. Posouzení důvodnosti dovolání

    20. Nejvyšší soud po zjištění, že u obou obviněných byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
    a) K dovolání obviněného L. N.

    21. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. N. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, protože to jsou procesní otázky, ale nejde o posouzení podle hmotného práva. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.

    22. Obviněný L. N. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakých jiných ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky účastenství ve formě pomoci k pokusům trestných činů, kterým byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž ve skutečnosti nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl, že se soudy nedostatečně vypořádaly s některými svědeckými výpověďmi nebo s důkazy, kterými byla zpochybněna pravost smlouvy o poskytnutí investice ze dne 22. 6. 2010 uzavřené s obchodní společností RANČ VĚTROVY, a. s. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledávaná existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným zjištěním skutkového stavu a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 63 až 74 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a s. 3 až 9 usnesení Vrchního soudu v Praze) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.

    23. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

    24. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, kterým zpochybnil své úmyslné zavinění u jím spáchané trestné činnosti, a to s poukazem na nedostatečné prokázání skutečnosti, že měl informace o dotaci pro obchodní společnost RANČ VĚTROVY, a. s., v jaké výši měla být dotace poskytnuta, kdo měl být jejím poskytovatelem a za jakých podmínek měla být poskytnuta na projekt Agroturistického a relaxačního centra Větrovy. V tomto případě totiž obviněný nerespektuje zjištěný skutkový stav, podle něhož byl srozuměn s rozpočtem zmíněného projektu i s výší požadované dotace, což vyplývá mj. z průpisu jeho podpisu na přílohách smlouvy o poskytnutí investice z roku 2009 uzavřené s obchodní společností RANČ VĚTROVY, a. s., a také z výše jím fiktivně poskytované investice, která se navíc s odstupem roku měnila (viz s. 71 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tak ve skutečnosti zpochybňuje proces provádění a hodnocení důkazů, a tím směřuje (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že s otázkou zavinění u trestné činnosti spáchané obviněným L. N. se soud prvního stupně zabýval na s. 74 odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud se zcela ztotožnil s jeho závěry (viz bod 26. a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů ohledně zavinění obviněného L. N. za správné, přičemž ze samotného charakteru a způsobu jeho jednání, které je podrobně popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nelze usuzovat ani na jiné než úmyslné zavinění.

    25. Totéž se týká námitky, jejímž prostřednictvím obviněný L. N. vytkl existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedené obecné výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým konkrétním skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
            b) K dovolání obviněného L. H.

    26. Obviněný L. H. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k jehož podstatě a výkladu lze odkázat na to, co bylo zmíněno výše pod bodem 21. tohoto usnesení.

    27. Co se týče námitek tohoto obviněného, lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit tu, kterou vytkl porušení principu použití trestního práva jako „ultima ratio“, který vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), a to z důvodu možnosti vyřešení věci prostřednictvím civilního práva. Nejvyšší soud ovšem shledal tuto námitku neopodstatněnou a dodává, že se s ní vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud na s. 18 a 19 svého rozsudku.

    28. K výkladu některých pravidel při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, jak je upravena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak vyplývá z tohoto stanoviska, trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že jde o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji uplatňovat nikoli přímo, ale zpravidla jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

    29. Jak je tedy patrné z citovaného stanoviska a z další dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost vynutit si za jejich použití splnění zákonem uložených povinností – již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Navíc v nyní posuzované trestní věci skutky, jimiž byl obviněný L. H. uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případy společensky škodlivé a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněnému trestní represi. Obviněný totiž svým úmyslným jednáním spáchal jeden zločin a dva zvlášť závažné zločiny, jimiž naplnil i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, u kterých k základní skutkové podstatě přistupuje další znak (případně znaky), který typizuje vyšší stupeň společenské škodlivosti. Tato skutečnost tedy sama o sobě zvyšuje společenskou škodlivost skutků spáchaných obviněným, přičemž je nutné přihlédnout k tomu, že činnost obviněného vyžadovala předchozí rozvahu, přípravu a spolupráci s jinými osobami. Byť se obviněný dopustil skutky uvedenými pod bodem 2. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nikoliv dokonaných činů, ale toliko pokusů trestných činů, nebyly v řízení shledány žádné mimořádné okolnosti, které by bránily uplatnění trestní odpovědnosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

    30. Pokud jde o převážnou část dovolacích námitek obviněného L. H., tyto se týkají procesu dokazování a svým obsahem nespadají pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jejich prostřednictvím totiž obviněný ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nebo napadá správnost provádění a hodnocení důkazů, a tím nerespektuje výsledky dokazování, takže existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl tento obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.

    31. Jak již bylo zdůrazněno výše ve vztahu k dovolání obviněného L. N., právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

    32. Pokud jde o námitky obviněného L. H., podle kterých soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedl některé důkazy svědčící v jeho prospěch (konkrétně znalecký posudek arch. stav. Františka Jindřicha a znalecký posudek Kloknerova ústavu ČVUT v Praze), tyto rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k nim nad rámec tohoto důvodu uvádí následující. V trestním řízení – a to podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované věci v případě důkazu znaleckým posudkem arch. stav. Františka Jindřicha odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu obviněného na provedení tohoto důkazu (viz bod 9. na s. 7 rozsudku odvolacího soudu). Co se týče znaleckého posudku Kloknerova ústavu ČVUT v Praze, resp. výpovědi znalce Ing. Ivo Šimůnka, odvolací soud v bodě 14. na s. 8 svého rozsudku vytkl soudu prvního stupně, že v odůvodnění svého rozsudku opomněl zmínit provedení zmíněného důkazu, nicméně v tomto opomenutí neshledal vadu zakládající nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

    33. Pod uplatněný dovolací důvod nespadá ani námitka obviněného L. H., jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. řádu). I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzované skutky staly a že jejich pachatelem je obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného.

    34. Rovněž dovolací argumentace obviněného, v které tvrdí, že v řízení bylo prokázáno zajištění dostatku finančních prostředků od spoluobviněného L. N. na projekt Agroturistického a relaxačního centra Větrovy, nespadá svým obsahem pod uplatněný dovolací důvod. V tomto případě totiž obviněný nerespektuje zjištěný skutkový stav, podle něhož v době uzavření smlouvy o dílo se zhotovitelem díla – obchodní společností EUROVIA CS, a. s., prokazatelně neměl dostatek finančních prostředků na krytí nákladů spojených s provedením díla, když smlouvy o poskytnutí investice uzavřené se spoluobviněným L. N. byly uzavřeny pouze formálně a nebyly míněny vážně (viz s. 64 až 67 rozsudku soudu prvního stupně a bod 26. na s. 12 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný tak ve skutečnosti zpochybňuje proces provádění a hodnocení důkazů, a tím směřuje (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení.

    V. Závěrečné shrnutí
      35. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

      36. Pokud jde o dovolání obviněného L. H., tento obviněný podal dovolání, které částečně vycházelo z námitek odpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani ty nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

      37. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

      V Brně dne 28. 8. 2019
      JUDr. František Púry, Ph.D.
      předseda senátu