Rozhodnutí NS

3 Tdo 725/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/18/2018
Spisová značka:3 Tdo 725/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.725.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vyloučení soudce
Dotčené předpisy:§ 30 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/18/2018
IV. ÚS 3446/18
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
05/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 725/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání, které podala obviněná P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 216/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 277/2013,  t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T 277/2013, byla obviněná P. F. uznána vinnou ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku. Za to byla podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 6 To 216/2017, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 11. 2017 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu. Obviněná je toho názoru, že bylo rozhodnuto vyloučeným soudcem a soudem místně nepříslušným. Uvedla, že předseda senátu nalézacího soudu je současně přímým poškozeným v jiné její trestní věci, a odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 167/94 a sp. zn. I. ÚS 722/05 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 452/2009. Místní nepříslušnost soudu dovozuje obviněná ze skutečnosti, že se v rozhodnou dobu zdržovala na Šumavě, a tudíž místo spáchání činu nemohlo být na území bývalého okresu Frýdek-Místek. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná uvedla, že odvolací soud se s jejími námitkami vypořádal nedostatečně. Postup nalézacího soudu přitom byl podle jejího názoru v rozporu s § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 trestního řádu. Tím bylo zasaženo do jejího práva na náležitou obhajobu a práva na spravedlivý proces. Žádným způsobem soudy neprokázaly existenci údajné pomluvy. Soudy nevzaly v potaz, že podala stížnost na nekonání konkrétní úřední osoby a učinila tak na doporučení práva znalé osoby, která nebyla vůbec v trestním řízení vyslechnuta. Teprve na základě podané stížnosti obdržela kolaudační rozhodnutí. Na její straně nebyl dán úmysl a nebyla vyvrácena její obhajoba, že se jí kdosi naboural do emailové schránky. Soudy rovněž odmítly provést další důkazy, prokazující útoky na ni samotnou, jako bylo vymáhání výpalného, nabízení ochrany, hanlivé útoky prostřednictvím sociální sítě a pravidelné volání ze skrytého čísla. Mimo pozornost soudů zůstalo podezření na korupci, jak o tom obviněná vypovídala. Rovněž nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, č. j. 6 To 216/2017-1646, a spolu s tím rovněž rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3 T 277/2013-1431, a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v části odkazující na § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť postavení soudce jakožto poškozeného v jiné trestní věci zásadně nepůsobí jeho podjatost ve věci projednávané a samotné křivé obvinění soudce nemůže vyvolat jeho podjatost podle § 30 odst. 1 trestního řádu, neboť pak by každý obviněný mohl obvinit kteréhokoliv soudce a zcela tak znemožnit projednání jeho trestní věci. Námitka, že rozhodoval soud místně nepříslušný, žádnému z dovolacích důvodů nepodléhá, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu může založit pouze nepříslušnost věcná. K námitkám obviněné vztahujícím se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že nalézací soud se obsáhle zabýval všemi důkazy, pečlivě je hodnotil a jeho skutkové zjištění žádné pochybnosti nepřipouští. Odvolací soud se pečlivě vypořádal se všemi v dovolání opakovanými námitkami, včetně konkrétních důvodů pro neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou. Ve vztahu k námitce zpochybňující úmyslné zavinění státní zástupce dále poukázal na to, že státní zástupkyně u hlavního líčení navrhla vyšetření duševního stavu obviněné, čemuž nalézací soud vyhověl – posléze i nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu. Obviněná však takové vyšetření odmítla a posléze dosáhla i zrušení uvedeného pozorování. Jelikož dovolatelka ani ve svém dovolání svůj duševní stav nezpochybňuje, nepřísluší mu vyslovovat v tomto směru o učiněných skutkových zjištěních jakoukoliv pochybnost a nezbývá než vycházet z toho, že dovolatelka je plně trestně odpovědná. K zásadě in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněná P. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 trestního řádu. Důvodem vyloučení podle § 30 odst. 1 trestního řádu jsou pochybnosti o tom, že orgán nemůže ve věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

V projednávané věci dovozuje obviněná podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně, potažmo celého senátu, s odkazem na to, že předseda senátu je poškozeným v jiné trestní věci obviněné. Uvedenou skutečnost obviněná namítla v průběhu hlavního líčení. Usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3 T 277/2017-1449, rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku, že předseda senátu ani přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 277/2013. Následnou stížnost obviněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 9. 2017, č. j. 6 To 217/2017-1603, jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na uvedené nelze shledat žádné pochybnosti o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně pro poměr k projednávané věci, neboť právě ve vztahu k projednávané věci nevystupoval předseda senátu ani žádný jeho člen jako poškozený. Předseda senátu skutečně vystupuje jako poškozený v jiné trestní věci obviněné, nutno ovšem zdůraznit, že se jedná o trestní věc, ve které je obviněná stíhána pro jednání, jímž měla křivě obvinit právě předsedu senátu, že po ní požadoval úplatek za skončení nyní projednávané trestní věci. Jedná se tedy o obdobnou trestnou činnost, jaké se dopustila vůči poškozené úřednici v nyní projednávané věci. Je zřejmé, že samotné křivé obvinění soudce projednávajícího trestní věc obviněné nemůže vyvolat jeho podjatost podle § 30 odst. 1 trestního řádu. V opačném případě by každý obviněný mohl obvinit svého soudce, a tím znemožnit projednání trestní věci či v konečném důsledku dosáhnout vlastního výběru soudce. Pokud obviněná s poukazem na citovanou judikaturu zmiňuje objektivní hledisko posuzování poměru soudce k projednávané věci či osobě, pak nelze přehlédnout, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. O takový případ se v dané věci očividně nejedná, když ani z průběhu řízení a jednotlivých hlavních líčení nevyplývají žádné okolnosti, které by objektivnost a nezávislost členů senátu zpochybňovaly. Námitka obviněné proto byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněná rovněž namítla, že věc rozhodoval místně nepříslušný soud. K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že námitka místní nepříslušnosti soudu nenaplňuje zmíněný dovolací důvod. Neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, v jehož rámci lze namítal pouze nepříslušnost věcnou.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněné byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec dovolací soud zdůrazňuje, že v dovolání uvedené výhrady uplatnila obviněná již v rámci řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s jejími námitkami podrobně a přiléhavě vypořádal, proto lze na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí v podrobnostech plně odkázat.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 18. 7. 2018

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu