Rozhodnutí NS

4 Tdo 1178/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:4 Tdo 1178/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1178.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
§ 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1178/2018-29
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání obviněného K. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 To 122/2017-592 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 176/2016, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 To 122/2017-592 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2016 č. j. 5 T 176/2016-486 zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. F. nebere do vazby.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2016 č. j. 5 T 176/2016-486 byl obviněný K. F. uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 6) též podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že

1) dne 21. 1. 2015 v P., ul. K., uzavřel s poškozeným V. L. F., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kuchyňské linky v celkové hodnotě 103.800 Kč, když před poškozeným předstíral, že je provozovatelem a majitelem truhlářské dílny, kterou se zavázal zhotovit a předat v termínu od 4 do 6 týdnů od přijetí zálohy objednatelem, a proto mu poškozený dne 26. 1. 2015 bezhotovostním převodem zaslal na bankovní účet, který byl uveden ve smlouvě, částku ve výši 62.280 Kč jako 60 % zálohu na materiál, avšak získané finanční prostředky na nákup materiálu nepoužil, zakázku nezhotovil, svěřenou částku nevrátil ani přes urgence po sjednaném termínu díla, přičemž dne 21. 4. 2015 bylo ze strany poškozeného odstoupeno od smlouvy, které mu bylo zasláno poštou i e-mailem, kdy měl nejdříve do 15 pracovních dnů počínaje dnem výpovědi ze smlouvy zálohu vrátit, avšak dosud nevrátil, ponechal si ji pro svoji potřebu a použil dosud nezjištěným způsobem, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a poškozenému V. L. F. tak způsobil škodu ve výši 62.280 Kč,

2) dne 24. 1. 2015 v L., ul. N., uzavřel s poškozeným J. T., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení tří sestav stejných kuchyňských linek v celkové hodnotě 70.470 Kč, když před poškozeným předstíral, že je provozovatelem a majitelem truhlářské dílny, které se zavázal zhotovit a předat v termínu od 4 do 6 týdnů od přijetí zálohy objednatelem, a proto od poškozeného převzal oproti výdajovému pokladnímu dokladu dne 24. 1. 2015 částku ve výši 60.000 Kč v hotovosti, avšak zakázku nikdy nezhotovil, svěřenou částku nevrátil ani přes urgence po sjednaném termínu díla, přičemž dne 19. 6. 2015 bylo ze strany poškozeného odstoupeno od smlouvy, které mu bylo doručeno e-mailem, kdy měl do 10 dnů od doručení odstoupení od smlouvy vrátit plnou výši složených prostředků, avšak dosud nevrátil, ponechal si je pro svou potřebu a použil dosud nezjištěným způsobem, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a poškozenému J. T. tak způsobil škodu ve výši 60.000 Kč,

3) dne 17. 3. 2015 v L., ul. N., uzavřel s poškozeným J. T., ústní smlouvu, jejímž předmětem byla výroba a montáž kuchyňské linky v T. v celkové hodnotě 19.700 Kč s předpokládaným termínem realizace duben 2015, od poškozeného převzal oproti příjmovému pokladnímu dokladu č. 528 dne 17. 3. 2015 částku ve výši 10.000 Kč v hotovosti jako zálohu na materiál, avšak zakázku nikdy nezhotovil, materiál nenakoupil a svěřenou částku nevrátil ani přes urgence po sjednaném termínu díla, přičemž dne 19. 6. 2015 bylo ze strany poškozeného odstoupeno od smlouvy, které mu bylo doručeno e-mailem a měl tak vrátit zálohu, avšak dosud nevrátil, ponechal si ji pro svou potřebu a použil dosud nezjištěným způsobem, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a poškozenému J. T. tak způsobil škodu ve výši 10.000 Kč,

4) dne 16. 4. 2015 v P., ul. V., uzavřel s poškozeným P. Z., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kuchyňské linky v celkové hodnotě 91.626 Kč, a to včetně spotřebičů, kterou se zavázal zhotovit a předat v termínu od 4 do 6 týdnů od přijetí zálohy objednatelem, s předpokládaným termínem instalace od 25. 5. do 30. 5. 2015, a proto mu poškozený na základě vystavené zálohové faktury č. 0512015 dne 20. 1. 2015 bezhotovostním převodem zaslal na bankovní účet, který byl uveden ve smlouvě, částku ve výši 66.854 Kč jako zálohu na materiál a spotřebiče, avšak zakázku nikdy nezhotovil, materiál ani spotřebiče nenakoupil, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a svěřenou částku vrátil až přes urgence dne 7. 12. 2015 bezhotovostním převodem na účet poškozeného, tedy až po sjednaném termínu díla, a poté, co poškozený učinil dne 27. 6. 2015 oznámení na Policii ČR a poškozenému P. Z. tak způsobil škodu v celkové výši 66.854 Kč,

5) dne 12. 5. 2015 v P., ul. B., uzavřel s poškozeným R. H., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení kuchyňské linky v celkové hodnotě 55.900 Kč, kterou se zavázal zhotovit a předat v termínu od 4 do 6 týdnů od přijetí zálohy objednatelem, s předpokládaným termínem instalace od 4 do 6 týdnů od přijetí zálohy objednatelem a s předpokládaným termínem instalace od 12. 6. 2015 do 20. 6. 2015, a proto od poškozeného převzal oproti příjmovému pokladnímu dokladu dne 12. 5. 2015 částku ve výši 33.000 Kč v hotovosti jako zálohu na materiál, avšak zakázku nikdy nezhotovil, materiál nenakoupil, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a svěřenou částku vrátil až přes urgence dne 7. 12. 2015 bezhotovostním převodem na účet poškozeného, tedy až po sjednaném termínu díla a poté, co poškozený dne 2. 7. 2015 odstoupil od smlouvy, které mu bylo doručeno e-mailem, kdy měl do 15 pracovních dnů od doručení odstoupení od smlouvy zálohu vrátit, a poškozenému R. H. tak způsobil škodu v celkové výši 33.000 Kč,

6) dne 12. 9. 2015 v L., ul. S., uzavřel s poškozeným P. N., smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení vestavěné skříně v celkové hodnotě 22.450 Kč, kterou se zavázal zhotovit a předat v termínu od 3 do 4 týdnů od přijetí zálohy objednatelem a s předpokládaným termínem instalace od 5. 10. 2015 do 11. 10. 2015, a proto od poškozeného převzal dne 12. 9. 2015 částku ve výši 12.000 Kč v hotovosti jako zálohu na materiál, avšak zakázku nikdy nezhotovil, materiál nenakoupil, s poškozeným nekomunikoval, vyhýbal se kontaktu s ním a svěřenou částku vrátil až přes urgence dne 18. 11. 2015 bezhotovostním převodem na účet poškozeného, tedy až po sjednaném termínu díla a poté, co poškozený dne 25. 10. 2015 odstoupil od smlouvy, které mu bylo téhož dne doručeno, kdy měl do 15 pracovních dnů od doručení odstoupení od smlouvy zálohu vrátit, a poškozenému P. N., bytem S., L., tak způsobil škodu ve výši 12.000 Kč,

svým jednáním tak způsobil celkovou škodu ve výši 232.134 Kč a takového jednání se dopustil, ačkoli věděl o tom, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 T 96/2014, ze dne 17. 2. 2015, ve spojení s „rozsudkem Krajského soudu v Táboře“ sp. zn. 14 To 80/2015 ze dne 4. 6. 2015, odsouzen pro trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu.

Za to a za shora uvedené zločiny, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 1 T 96/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 4. 6. 2015 sp. zn. 14 To 80/2015, byl obviněnému podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, zařazen do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 1 T 96/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 4. 6. 2015 sp. zn. 14 To 80/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému též uložil povinnost, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému V. L. F., trvale bytem K., P., částku 62.280 Kč a poškozenému J. T., bytem Z. H., L., částku 70.000 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli tito poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozené P. Z., R. H. a P. N. soud odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Městský soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 To 122/2017-592, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. L. F., P. Z., R. H. a P. N. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Ve výroku o vině a výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. T. zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný K. F. následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Za nesprávný předně považuje závěr soudů, že spáchal trestný čin zpronevěry, jestliže nebyl některým poškozeným schopen vrátit dříve převzatou zálohu na zhotovení díla a nákup materiálu. Zdůraznil, že zálohy nebyly určeny k nákupům konkrétních, individuálně určených věcí. Šlo o příjmy, které byl oprávněn zahrnout do svých podnikatelských aktivit a smísit je tak s ostatními finančními prostředky, jimiž disponoval. Neměl tedy povinnost zálohy udržovat na svém bankovním účtu, nebo je při sobě schraňovat v hotovosti. Pokud následně neprovedl díla v dohodnutých termínech, toliko nesplnil závazky ze smluv. To však samo o sobě jeho trestní odpovědnost nezakládá. Soudy navíc nesprávně vyhodnotily skutečnost, že mu ke dni 15. 9. 2015 bylo z moci úřední zrušeno živnostenské podnikání. Další podnikatelskou činnost tak vykonávat nemohl, a proto neměl možnost dokončit ani převzaté zakázky, i kdyby chtěl. V opačném případě by se totiž dopouštěl trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku a tím by se vystavil dalšímu trestnímu, případně správnímu postihu. Jeho smluvní závazky k poškozeným tedy ze zákona zanikly pro následnou nemožnost plnění ve smyslu § 2006 nového občanského zákoníku.

Dovolatel brojí rovněž proti výroku o uloženém trestu. Má za to, že odvolací soud mu nesprávně uložil samostatný trest odnětí svobody namísto trestu souhrnného i za sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 1 T 96/2014, který ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 14 To 80/2015 nabyl právní moci dne 4. 6. 2015. V uvedené souvislosti poukázal na to, že smlouvy o dílo uvedené v bodech 1) a 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně uzavřel předtím, než byl dne 17. 2. 2015 vyhlášen výše zmíněný rozsudek Okresního soudu v Táboře. Nynější trest tudíž považuje za nepřípustný co do druhu a odvolacímu soudu zároveň vytkl, že se při jeho ukládání dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení.

Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný K. F. navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 To 122/2017-592 a případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2016 č. j. 5 T 176/2016-486, a soudu odvolacímu nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která obviněnému přisvědčila v názoru, že přijaté zálohy od jednotlivých poškozených bez dalšího nemusely být ve vztahu k němu věcí cizí ve smyslu § 206 tr. zákoníku. V uvedených souvislostech odkázala na ustálenou soudní judikaturu, z níž vyplývá, že pokud byla uzavřena smlouva o dílo a obviněný jako zhotovitel zakázky na jejím základě převzal zálohu na provedení díla, nutně nemusí spáchat trestný čin zpronevěry, přestože tuto zálohu použil pro vlastní potřebu, dílo neprovedl a zálohu nevrátil. V takovém případě totiž vlastnické právo k předmětné záloze nabývá zhotovitel a ta splývá s jeho ostatním majetkem. Otázkou však podle poukazu státní zástupkyně zároveň zůstává, zda se dovolatelem přijaté zálohy skutečně staly součástí jeho podnikatelských příjmů, resp. zda s nimi takto nakládal. V takovém případě by se totiž musely stát předmětem jeho řádné účetní evidence. Tímto směrem však dosavadní dokazování v posuzované trestní věci vedeno nebylo a nelze tedy postavit najisto, zda lze na dovolatelem přijaté finanční prostředky nahlížet jako na jeho vlastnictví či nikoliv. Pak ovšem nebylo možno vyvozovat ani jeho trestní odpovědnost za defraudaci finančních prostředků, které inkasoval od poškozených, jakkoli zjištěný skutkový stav věci poskytl jisté indicie o tom, že převzaté zálohy se s největší pravděpodobností nestaly oficiálním předmětem podnikatelských aktivit dovolatele. Ve čtyřech případech je totiž převzal v hotovosti a ve dvou si je nechal zaslat na účet své matky, aby je obratem vybral, aniž by inkasované peněžní částky následně použil v souladu s jejich účelovým svěřením, deklarovaným jednotlivými objednateli díla, nebo na zhotovení předcházejících zakázek. Při vývoji jeho podnikání a osobní finanční situace, kdy proti němu bylo v rozhodné době vedeno 21 exekucí z titulu neuhrazených pohledávek nejméně ve výši jeden a půl milionu korun, jsou tedy dány důvodné pochybnosti o tom, že převzaté zálohy řádně zúčtoval. Ani ty však na straně druhé podle mínění státní zástupkyně nic nemění na tom, že nynější výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obstát tak nemůže ani navazující výrok o trestu, byť při jeho ukládání odvolací soud jinak postupoval správně.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 8 To 122/2017 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 5 T 176/2016, jakož i případná další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný K. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl obviněnému mimo jiné nově uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Těmi je dovolací soud v zásadě vázán a při rozhodování o dovolání je hodnotí pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní projednávaný případ, je zřejmé, že obviněný svými námitkami uplatnil zvolený dovolací důvod právně relevantně. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.

Na tomto místě je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečinu zpronevěry v jeho základní skutkové podstatě podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. K „přisvojení si cizí svěřené věci“ pak dojde tehdy, jestliže s ní pachatel naloží v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří jeho základní účel. Svěřenou věcí a tím i předmětem útoku u trestného činu zpronevěry mohou být i peníze předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, ovšem pouze za předpokladu, že tímto způsobem současně nepřejdou do majetku této osoby a nestanou se tak jejím příjmem. Pokud mezi osobami vznikne právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy a předaná finanční částka má povahu sjednané zálohy, je třeba vždy zkoumat, o jaký typ smlouvy se v konkrétním případě jedná (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1449/2005). U smluv o dílo, které podle skutkových zjištění soudů uzavíral dovolatel s poškozenými, platí, že převezme-li zhotovitel na jejich podkladě zálohy na provedení díla, nemusí je vždy nutně použít právě k zhotovení objednané zakázky. Jestliže zálohu použije pro svoji potřebu, dílo nezhotoví a následně předem inkasované peněžní prostředky objednateli nevrátí, nelze ještě takové jednání bez dalšího považovat za zpronevěru. Za standardních okolností totiž zhotovitel nabývá k převzaté záloze vlastnické právo, může ji smísit s ostatními svými podnikatelskými příjmy a nic mu tak nebrání v tom, aby ji použil k jinému účelu (k tomu srov. přiměřeně např. dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 5 Tdo 216/2003 nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. 3 Tdo 425/2004). Nezbytným předpokladem pro závěr, že se převzatá záloha stala jeho podnikatelským příjmem (majetkem), je ovšem současné zjištění, že zhotovitel díla ji zanesl do svého řádného účetnictví (k tomu viz zejména státní zástupkyní zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 6 Tdo 824/2015).

Z výše uvedených hledisek se soudy obou stupňů nynější trestní věcí zjevně nezabývaly, když svá rozhodnutí založily na prosté úvaze, že poškození dovolateli svěřili finanční prostředky na zhotovení objednaného díla a nákup potřebného materiálu, ten je však k tomuto účelu nepoužil, nasmlouvaná díla nedodal a zálohy poškozeným, kteří odstoupili od smlouvy, ani přes urgence nevrátil buď vůbec, nebo až po smluvně vymezených termínech. Tím si měl dovolatel tyto zálohy jakožto cizí věci neoprávněně a v rozporu s účelem, pro který mu měly být svěřeny, přisvojit.

Takový zjednodušující a ustálenou soudní judikaturu nezohledňující výklad znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry akceptovat nelze. Již v něm je nutno spatřovat vadu spočívající v nedostatečném a tedy i nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, pro kterou napadená rozhodnutí nemohou obstát a na jejich právní moci tak nelze spravedlivě trvat.

Proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017 č. j. 8 To 122/2017-592 i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2016 č. j. 5 T 176/2016-486 zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodmínu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tím vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu přistoupit k projednání obžaloby podané státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 20. 7. 2016 pod sp. zn. 2 ZT 54/2016. Při svém dalším postupu bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby jednak zopakoval ve věci provedené podstatné důkazy a dosavadní stav dokazování doplnil a to za účelem zjištění, zda obviněný zahrnul či nezahrnul zálohy inkasované od poškozených do své účetní evidence, jakožto příjmy z provozované podnikatelské činnosti. Na základě učiněného zjištění pak bude možné posoudit, zda obviněný vůči těmto peněžním prostředkům (zálohám) nabyl, coby podnikatel, vlastnické právo anebo naopak, zda se ve vztahu k jeho osobě nadále jednalo o věc cizí ve smyslu § 206 tr. zákoníku.

Pro úplnost zbývá dodat, že ostatní dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud za opodstatněné nepovažoval. Ve shodě s odvolacím soudem pokládá za ryze účelový argument, jímž se obhajoba pokouší celou věc přesunout do ryze občanskoprávní roviny, že obviněnému bylo ke dni 15. 9. 2015 pravomocným rozhodnutím správního orgánu zrušeno živnostenské oprávnění a ten tak nemohl svým závazkům vůči poškozeným z objektivního důvodu dostát. Městský soud v Praze v tomto směru zcela případně akcentoval časové souvislosti projednávané věci, kdy obviněný prvních 5 smluv o dílo uzavřel v řádu o několik měsíců dříve, než mu bylo oprávnění k podnikání zrušeno. V jednotlivých smlouvách se zavazoval k zhotovení zakázek ve lhůtách od 4 do 6 týdnů a pro případ porušení tohoto závazku s poškozenými výslovně sjednával možnost odstoupení od smlouvy z jejich strany s tím, že v takovém případě poskytnutou zálohu vrátí. Jak je patrno ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, i tyto povinnosti, jejichž splnění přes urgence poškozených pod nejrůznějšími záminkami odkládal, pokud s nimi vůbec komunikoval, mu přitom vznikly o týdny či dokonce měsíce dříve, než nabylo právní moci výše zmíněné správní rozhodnutí. Poslední smlouvu o dílo specifikovanou v bodě ad 6) výroku rozsudku obvodního soudu pak obviněný s poškozeným P. N. uzavíral za situace, kdy již musel počítat s tím, že živnostenské oprávnění mu bude odňato s největší pravděpodobností ještě před sjednaným termínem pro dokončení zakázky. Ani to mu však nebránilo v tom, aby od něj inkasoval zálohu „na materiál“. Při takto zjištěných skutkových okolnostech ovšem jeho tvrzení, podle níž by jednotlivé zakázky dokončil nebýt překážky v podobě zásahu orgánu veřejné moci, vyznívá absurdně.

K námitce obviněného stran údajného nesprávného hmotněprávního posouzení otázky souběhu nyní posuzovaného přečinu s trestnou činností z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 1 T 96/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 4. 6. 2015 sp. zn. 14 To 80/2015, Nejvyšší soud zdůrazňuje pravidlo, že pokud některé dílčí útoky pokračujícího trestného činu byly spáchány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku o jiném trestném činu téhož pachatele a další dílčí útoky až po okamžiku vyhlášení onoho rozsudku, je trestný čin, v němž pachatel pokračoval, dokonán (dokončen) až po uvedeném rozhodném okamžiku. Proto mezi těmito trestnými činy se nejedná o souběh, na který by bylo nutno reagovat uložením souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, což v předchozím průběhu řízení nesprávně učinil soud prvního stupně. (K tomu viz v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 585). V tomto směru tedy Městský soud v Praze, pokud toto pochybení soudu prvního stupně v řízení o odvolání napravil, se při novém ukládání trestu obviněnému tzv. jiného nesprávného posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopustil.

V čem pak dovolatel spatřuje nepřípustnost daného výroku o trestu ve smyslu dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. blíže nevysvětlil, a proto se takovou námitkou dovolací soud nezabýval a ani zabývat nemohl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byly v této věci obviněného zrušeny předchozí rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 2 pozbyla tato rozhodnutí své existence a tudíž i vykonatelnosti. To jinými slovy znamená, že ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněnému v projednávané trestní věci nelze pokračovat. Při následném posuzování, zda u obviněného je přítomen některý z vazebních důvodů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tomu tak není. Z předloženého trestního spisu ani z ostatních poznatků nevyplývají žádné významné skutečnosti, jež by u obviněného v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby uvedených v § 67 a) - c) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný K. F. do vazby nebere.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 10. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu