Rozhodnutí NS

22 Cdo 2280/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 2280/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2280.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Akcie
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 143 obč. zák.
§ 149 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2280/2017-1079


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. D., zastoupené Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem v Bohumíně, Studentská 1225, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, U Staré Elektrárny 2050/38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 136/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-971, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-971, ve výrocích II. – VIII., a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-996, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 57 Co 226/2014-1007, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2013, č. j. 81 C 136/2006-584, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně automobil Renault Megane, pozemek parc., na tomto pozemku stojící budovu, vše v k. ú. K., a obchodní podíl ve výši 51/100 ve společnosti CHAIRI spol. s r.o., IČO 64086038, se sídlem v Novém Bohumíně, Dr. E. Beneše 556 [výrok I. písm. a)]. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ze zaniklého společného jmění pozemky parc., parc. a parc., vše v k. ú. P., obchodní podíl ve výši 49/100 ve společnosti CHAIRI spol. s r.o., IČO 64086038, se sídlem v Novém Bohumíně, Dr. E. Beneše 556, a akcie obchodní společnosti Penzijní správa Union, a. s. „v likvidaci“, IČO 25633961, se sídlem v Praze 7, Letenské nám. 156/1 [výrok I. písm. b)]. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 426 398 Kč (výrok II.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 2. 9. 1989 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 31 C 4/2001, který nabyl právní moci dne 14. 7. 2003. K tomuto dni také zaniklo společné jmění účastníků řízení.

Žalobkyně učinila předmětem vypořádání rovněž „veškeré podnikatelské aktivity“ žalovaného, resp. jeho majetkovou účast, vztahující se ke společnosti InterAuto Doležal, a. s., IČO 25833154, se sídlem v Moravské Ostravě, Hornopolní 56. Žalovaný byl předsedou představenstva této společnosti a její základní jmění splatil nepeněžitým vkladem (a nabyl tak akcie této společnosti), a to budovou nacházející se na pozemku parc., pozemky parc., parc., parc., vše v k. ú. K., a budovou, nacházející se na pozemcích parc. a parc. v k. ú. P.

Soud prvního stupně uzavřel, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., nejsou součástí společného jmění manželů, a proto je v rámci tohoto řízení nevypořádal. Uvedl, že shora uvedené nemovitosti, kterými splatil žalovaný základní jmění společnosti a nabyl tak její akcie, byly pořízeny za finanční prostředky, které se vázaly k podnikatelské činnosti žalovaného, kterou vykonával jako podnikající fyzická osoba pod obchodní firmou M. D., IČO 40281302. Jelikož tento podnik žalovaného vznikl před 1. 8. 1998 (tedy před nabytím účinnosti zákona č. 91/1998 Sb.), byl v jeho výlučném vlastnictví (jako podnikajícího manžela) a nestal se ani k 1. 8. 1998 součástí společného jmění účastníků řízení. Při stanovení vypořádacího podílu však zohlednil v neprospěch žalovaného částky ve výši 1 150 675 Kč a 3 859 000 Kč, které žalovaný vynaložil na pořízení nemovitostí. Dovodil právo žalobkyně na vypořádání vnosu, neboť nákupem nemovitostí vložil žalovaný výnosy z podnikání (a tedy prostředky tvořící společné jmění manželů) zpět do jeho podnikání (tudíž na oddělený majetek jednoho z manželů).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-971, odmítl odvolání žalovaného (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ze zaniklého společného jmění automobil Renault Megane v ceně 134 000 Kč, pozemek parc., na něm stojící budovu, to vše v k. ú. K., v ceně 2 600 000 Kč, a obchodní podíl ve výši 51/100 ve společnosti CHAIRI spol. s r. o., IČO 64086038, se sídlem Novém Bohumíně, Dr. E. Beneše 556, oceněný částkou 51 000 Kč; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc., parc. a parc., vše v k. ú. P., v ceně 1 810 000 Kč, obchodní podíl ve výši 49/100 ve společnosti CHAIRI spol. s r. o., IČO 64086038, se sídlem v Novém Bohumíně, Dr. E. Beneše 556, oceněný částkou 49 000 Kč, akcie obchodní společnosti Penzijní správa Union, a. s. „v likvidaci“, IČO 25633961, se sídlem v Praze 7, Letenské nám. 156/1, a 1 300 ks kmenových akcií společnosti InterAuto Doležal, a. s., oceněných částkou 24 600 000 Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 11 837 000 Kč (výrok II.). Dále rozhodl ve výrocích III. – VIII. tohoto rozsudku a v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-996 ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 57 Co 226/2014-1007, o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., nejsou součástí společného jmění účastníků řízení. Vyšel ze zjištění, že podnik žalovaného M. D. podnikajícího jako fyzická osoba, IČO 40281302, je v jeho výlučném vlastnictví, neboť žalovaný začal podnikat před 1. 8. 1998. Uvedl, že nemovitosti, kterými splatil žalovaný základní jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s., a získal tak její akcie, nabyl žalovaný v průběhu provozu jeho podniku, a proto představují výnos z podniku žalovaného (neboť výnos je čistý přírůstek majetku, resp. aktiv a aktiva nemusí být vždy jen peníze). Jelikož i výnos z výlučného majetku jednoho z manželů je součástí společného jmění manželů, byly také tyto nemovitosti jeho součástí. A nabyl-li na jejich základě žalovaný vlastnické právo k akciím společnosti InterAuto Doležal, a. s., musí být i tyto cenné papíry náležet do společného jmění manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku II., podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., tvoří společné jmění účastníků řízení. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004) patří i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů do společného jmění. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící tomuto podnikání, stávají se součástí podniku a výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela. V takovém případě jde o použití prostředků tvořících společné jmění manželů na oddělený majetek jednoho z manželů (jeho podnik), který by měl k požadavku druhého z manželů do společného jmění nahradit. V poměrech projednávané věci žalovaný jako podnikající fyzická osoba nabyl nemovitosti, které se staly součástí jeho podniku. Nemovitosti nabyl za výnosy z podnikání, avšak do podniku žalovaného jako podnikající fyzického osoby. Staly se tak součástí jeho podniku a nadále je nelze považovat za výnos z podnikání. Posléze byly z podniku vyřazeny a použity jako nepeněžitý vklad, kterými splatil základní jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s., a nabyl tak vlastnické právo k akciím. Jelikož byly nemovitosti součástí podniku žalovaného jako jeho výlučného majetku, byly i tyto nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. A získal-li žalovaný na základě tohoto majetku v jeho výlučném vlastnictví jiné majetkové hodnoty (akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s.), musí být i tyto jiné majetkové hodnoty ve výlučném vlastnictví žalovaného.

Dále namítá, že se soudy měly odklonit od principu rovnosti podílů na vypořádaném společném jmění v jeho prospěch z důvodů jeho zásluh na získání majetku značné hodnoty. Na základě činnosti žalovaného jako podnikající fyzické osoby i jeho majetkových účastí ve společnosti InterAuto Doležal, a. s., a Auto Doležal, s. r. o., získal žalovaný majetek značné hodnoty, ze kterého po celou dobu těžila i jeho rodina.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že nemovitosti, které byly použity na splacení nepeněžitého vkladu ve společnosti InterAuto Doležal, a. s., představují výnos z podnikání žalovaného jako fyzické osoby, a tvořily tedy součást společného jmění manželů. Nabyl-li následně žalovaný akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., na základě splacení základního jmění společnosti dotčenými nemovitostmi, jsou i tyto akcie součástí společného jmění manželů.

Neshledává rovněž žádný důvod pro disparitu podílů na vypořádávaném společném jmění. Poznamenává, že po celou dobu trvání manželství zajišťovala běžný chod domácnosti, a to i po materiální stránce, a také výlučné obstarávala péči o děti. Již od počátku manželství byla zaměstnána v pracovním poměru, v pozdější době se podílela na podnikatelských aktivitách žalovaného.

Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného „zamítl.“

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je zčásti přípustné a zároveň důvodné.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Žalovaný namítá, že soudy obou stupňů měly zohlednit jeho zásluhy na nabytí majetku tvořícího společné jmění manželů a rozhodnout o disparitě podílů.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.“ Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).

Dovolací soud neshledává v poměrech projednávané věci úvahu odvolacího soudu ani soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů za zjevně nepřiměřenou. Žalobkyně pečovala o domácnost, starala se o společné děti a v mezích svých možností se také podílela na financování společné domácnosti. Žalovaný se prostřednictvím svého podnikání a účastí v obchodních společnostech podílel na získání majetku vyšší hodnoty. Avšak zásluhy manžela na vytvoření masy společného jmění manželů nelze považovat za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly určitou odchylku od zásady rovnosti podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011).

Žalovaný dále namítá, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., nebyly součástí společného jmění manželů, ale nacházely se ve výlučném vlastnictví žalovaného.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Výkonem povolání se rozumí také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000). Podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti vznikl podnik (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014). Z uvedeného se podává, že podnik náležející jednomu z manželů jako podnikající fyzické osobě nebyl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále rovněž jako „BSM“).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, dovodil, že věci, které k 1. 8. 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely obč. zák. provedené zák. č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů. Nebyl-li podnik součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nestal se proto k uvedenému dni jen kvůli této novele součástí společného jmění manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).

V posuzované věci začal žalovaný podnikat jako fyzická osoba před 1. 8. 1998, tudíž jeho podnik netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů a nestal se ani k 1. 8. 1998 součástí společného jmění manželů.

V rozsudku ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, Nejvyšší soud uvedl, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jak již uvedl odvolací soud, ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů.“

V poměrech projednávané věci je zřejmé, že nemovité věci, jež byly použity jako nepeněžní vklad na splacení základního jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s., byly součástí podniku žalovaného jako podnikající fyzické osoby. Toto vyplývá v případě nemovitosti v k. ú. K. z kupní smlouvy uzavřené mezi městem K. a žalovaným jako podnikající fyzickou osobou či z příslušné inventární karty hmotného investičního majetku podniku žalovaného. Z uvedeného je zřejmé, že tyto nemovitosti byly financovány výnosy z podnikání žalovaného. Jelikož nadále sloužily podnikání žalovaného, staly se tak součástí jeho podniku a jeho výlučným majetkem. Budovu v k. ú. P. nabyl žalovaný ve veřejné dražbě dne 17. 7. 1992, tato nemovitost byla financována na základě úvěru poskytnutého žalovanému. Jednalo se o budovu autoservisu, která sloužila či alespoň měla sloužit již od okamžiku nabytí k provozování podniku žalovaného, jenž mimo jiné již od 8. 6. 1992 podnikal v oboru oprava a údržba motorových vozidel. V takovém případě se i tato nemovitost stala součástí podniku žalovaného jako podnikající fyzické osoby (což je také prokázáno příslušnou inventární kartou hmotného investičního majetku), a tedy jeho výlučným majetkem.

Byly-li v roce 1999 shora uvedené nemovitosti vyřazeny z podniku žalovaného jako podnikající fyzické osoby, nestaly se ani na základě této skutečnosti součástí společného jmění manželů. Neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009, „v případě, že věc v době nabytí sloužila a mohla sloužit jen k výkonu povolání jednoho z manželů, stala se jeho výlučným vlastnictvím, a jestliže se poměry později změnily a věc mohla být užita k výkonu povolání i druhého manžela, resp. ji druhý manžel začal užívat, nemohlo to změnit právní stav a věc se nestala součástí BSM,“ přičemž taková věc se nestala ani součástí společného jmění manželů.

Splatil-li následně žalovaný základní jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s., nepeněžitým vkladem (těmito nemovitostmi ve svém výlučném vlastnictví), a nabyl tak akcie této společnosti, netvořily ani tyto cenné papíry společné jmění účastníků řízení. Protože podle tzv. principu subrogace věci získané „výměnou“ za věc nebo z výtěžku z prodeje věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále výlučně tohoto manžela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1109/2016; přim. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR nazvané K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikované pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 108).

Uzavřel-li odvolací soud, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., jsou součástí společného jmění účastníků řízení, a vypořádal je, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. a spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je tedy v této části přípustné i důvodné.

S ohledem na zásadu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval námitkami žalovaného směřujícími proti závěru odvolacího soudu, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., tvořily ke dni 13. 7. 2003 společné jmění účastníků řízení, a to také z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, na základě které žalovaný převedl tyto cenné papíry před zánikem společného jmění manželů na A. Š. Nejsou-li akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., součástí společného jmění manželů, není pro rozhodnutí o jeho vypořádání podstatné, zda smlouva o zajišťovacím převodu práva byla absolutně neplatná, či nikoliv.

Nedůvodná je námitka žalovaného, že žalobkyně neučinila ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů předmětem vypořádání vnos (prostředky vynaložené na pořízení nemovitostí, které žalovaný použil na splacení základního jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu (za předpokladu, že akcie společnosti InterAuto Doležal, a. s., nejsou součástí společného jmění účastníků řízení) není na řešení této otázky založeno.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že i výnosy z podniku jednoho z manželů (tvořícího jeho výlučný majetek) patří do společného jmění manželů. Jsou-li tyto výnosy vloženy zpět do podnikání, jde o vynaložení společných prostředků na výlučný majetek podnikajícího manžele, které by byl podnikající manžel ke dni zániku společného jmění vrátit. Nelze ovšem opominout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním. V takovém případě je však značně obtížné vyčíslit to, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch společného jmění manželů ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák. Proto se dovolací soud přiklonil k řešení, že podnikající manžel je povinen nahradit do společného jmění takovou částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podniku ke dni zániku společného jmění, což zpravidla představuje cenu podniku (nebyl-li vytvořen i vynaložením výlučných prostředků podnikajícího manžel) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015).

V poměrech posuzované věci je nesporné, že nemovitosti, které žalovaný použil na splacení základního jmění společnosti InterAuto Doležal, a. s., jako nepeněžité vklady, byly součástí podniku žalovaného (jako podnikající fyzické osoby). Byly-li tyto nemovitosti z podniku žalovaného vyřazeny, došlo tímto způsobem ke snížení aktiv daného podniku, což by se negativně odrazilo v případě jeho ocenění pro potřeby vypořádání společného jmění manželů. Proto je nutné - za předpokladu, že tyto nemovitosti byly nabyty za výnosy z podnikání žalovaného - považovat částku vynaloženou na koupi těchto nemovitostí za vnos ze společných prostředků na jeho výlučný majetek (podnik žalovaného jako fyzické osoby). Tento vnos ovšem odvolací soud vypořádá pouze za podmínky, že žalobkyně uplatnila nárok na jeho vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3379/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012).

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce vypořádání akcií společnosti InterAuto Doležal, a. s., založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. a spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-971, a to ve výroku II. o věci samé, v závislých výrocích III. – VIII. o nákladech řízení a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, č. j. 57 Co 226/2014-996, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 57 Co 226/2014-1007, kterým bylo také rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud nezrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu, neboť tento výrok nebyl dovoláním napaden a nejedná se ani o akcesorický výrok vzhledem k výroku II.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. 8. 2018

Mgr. David Havlík
předseda senátu