Rozhodnutí NS

22 Cdo 3310/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 3310/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3310.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nezbytná cesta (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1032 odst. 1,2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3310/2019-1030


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CBA CREDIT s. r. o., se sídlem v Praze 20, Náchodská 762/65, IČO 28395565, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému J. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Luďkem Kolenatým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288/82, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 82/2008, o dovolání žalobkyně a UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 26 Co 296/2018-950, takto:

I. Dovolání žalobkyně CBA CREDIT s. r. o. se odmítá.

II. Dovolací řízení se ve vztahu k UNIMEX-INVEST, s. r. o. zastavuje.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Luďka Kolenatého, advokáta se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288/82.

IV. UNIMEX-INVEST, s. r. o. je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Luďka Kolenatého, advokáta se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288/82.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 C 82/2008-912, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2018, č. j. 7 C 82/2008-923, zamítl žalobu, aby soud jako pozemkovou služebnost zřídil nezbytnou cestu průchodu a průjezdu pro vlastníka nemovité věci – budovy č. p. XY, jiná stavba, na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsané Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY (dále jen „předmětná stavba“) přes pozemky žalovaného parc. č. XY – ostatní plocha, manipulační plocha, parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, určené geometrickým plánem, a aby soud uložil povinnost zaplatit žalovanému jako náhradu za zřízení věcného břemene částku ve výši 489 670 Kč nebo alternativně, aby soud jako pozemkovou služebnost zřídil nezbytnou cestu průchodu a průjezdu pro vlastníka předmětné stavby přes pozemky žalovaného parc. č. XY – ostatní plocha, manipulační plocha, parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace, určené geometrickým plánem, a aby soud uložil povinnost zaplatit žalovanému jako náhradu za zřízení věcného břemene částku ve výši 10 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 Co 296/2018-950, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky I. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a UNIMEX-INVEST, s. r. o. dovolání, které spatřují přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva související s aplikací § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na případy nabytí nemovitosti před účinností o. z., která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dostatečně řešena. V zákoně č. 40/1964 Sb. nebylo obdobné ustanovení. Řešení soudů je v rozporu s právem na spravedlivý proces a je obdobné vyvlastnění. Účelem zákonodárce jistě nebylo vytvořit kategorie nemovitostí bez přístupu. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou, že soud prvního stupně nedal žalobkyni ani možnost se k zaujatému právnímu názoru vyjádřit a navrhnout důkazy k prokázání skutečnosti, že se při svém jednání nedopustil hrubé nedbalosti a úmyslu, když si nezajistil přístup k předmětné nemovitosti. Rozhodnutí považuje za překvapivé. Rovněž soudům vytýkají, že při zjišťování hrubé nedbalosti dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Dále namítají, že odvolací soud na případ aplikuje ustanovení o. z., ačkoli žalobkyně nabyla předmětnou stavbu před jeho účinností. Podle předchozí právní úpravy přitom nebylo možné přístup zcela odepřít. V neposlední řadě podotýkají, že je ve veřejném zájmu, aby byl celý areál různých vlastníků, v němž předmětná stavba leží, řádně udržován a předmětná stavba byla provozována. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že je nepřípustné, aby dovolání podal subjekt(UNIMEX-INVEST, s. r. o.), který k datu vynesení rozsudku odvolacího soudu nebyl účastníkem řízení. Poukazuje na podobnost s věcí vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, přičemž zdůrazňuje i propojenou vlastnickou strukturu společností dožadujících se povolení nezbytné cesty v obou řízeních. Shrnuje dovolací námitky a stručně se k nim vyjadřuje. Navrhuje, aby Nevyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a dovolání UNIMEX-INVEST, s. r. o. odmítl.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce nepřípustné aplikace o. z. na posuzování jednání dovolatelky a její právní předchůdkyně v době nabytí nemovitostí:

Žalobkyně v dovolání vymezila obecnou otázku aplikovatelnosti § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. ve vztahu k jednáním předcházejícím datu účinnosti o. z.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a soudy ji posoudily zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18 (dostupném na https://nalus.usoud.cz/) předně uvedl, že „§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z. zjevně není v rozporu se zákazem (pravé) retroaktivity [blíže k pojmu retroaktivity srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nález ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.), nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 18/14]“. Podotkl, že zásadně není v rozporu s touto zásadou, jestliže nový zákon sice zohledňuje minulou skutečnost, avšak následek s ní spojený, ať už se týká právních vztahů vzniklých podle staré právní úpravy (nepravá retroaktivita), nebo se vztahuje k jiným skutečnostem (retrospektiva), nastává až do budoucna [blíže k pojmu retrospektivy srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 6/17 (99/2018 Sb.) nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (71/2019 Sb.)]. V obou případech je však takové působení nového zákona ústavně přípustné pouze v případě, že jde o opatření vhodné a potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle, přičemž při celkovém poměřování „zklamané“ důvěry a významu a naléhavosti důvodu nové právní úpravy bude zachována hranice únosnosti (srovnej nález Pl․ ÚS 18/14).

Dále Ústavní soud uvedl, že i přede dnem 1. 1. 2014 obecné soudy posuzovaly, zda si vlastník věci nezpůsobil nedostatek přístupu hrubou nedbalostí či úmyslně [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3055/2012 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Vlastník nemovité věci, který žádal o povolení nezbytné cesty, si tedy již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se mohl domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu.

Za této situace podle Ústavního soudu nelze v zohlednění jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před nabytím účinnosti o. z., spatřovat neúnosný zásah do jeho právního postavení. Potvrdil tím tak závěr o aplikaci nové právní úpravy o. z. při zohlednění právních skutečností, jež nastaly přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2018 pod R 37/2018). Tato otázka je tedy již vyřešena a soudy obou stupňů se v této věci od nastíněného řešení neodchýlily.

K nesprávné aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.:

Odvolací soud se podle žalobkyně nijak nevypořádal s námitkou, že soud prvního stupně nedal žalobkyni ani možnost se k okolnostem způsobení si nedostatku cesty hrubou nedbalostí vyjádřit a navrhnout další důkazy k prokázání toho, že se nedopustila, resp. Její právní předchůdkyně, při svém počínání „hrubé nedbalosti“ či „úmyslu“, když si nezajistila přístup ke své nemovitosti jinak, protože vydal po 9 letech od podání žaloby zcela překvapivé rozhodnutí.

Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V této věci soud prvního stupně řádně provedl důkazy (zejména šlo o dražební vyhlášku a výslech svědka S.), z nichž pak dovodil nedbalost předchůdkyně žalobkyně při nabytí předmětné stavby. K těmto důkazům se měla žalobkyně možnost vyjádřit. Není rovněž pravdou, že by se odvolací soud s touto námitkou nevypořádal. V bodě 15 napadeného rozhodnutí uvedl, že se nejedná o rozhodnutí překvapivé, neboť po předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 26 Co 325/2017-872) byl žalobkyni zpřístupněn právní náhled soudu na věc a bylo jí poskytnuto poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Ostatně platí, že již soud prvního stupně zamítl žalobu v návaznosti na § 1032 odst. 2 písm. b) o. z. I kdyby dovolací soud zvažoval alternativu obecně pro žalobkyni nejpříznivější, totiž že by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé, pak v rámci odvolacího řízení již dovolatelka jasně formulovala své výhrady a námitky proti závěrům o aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., takže rozhodnutí odvolacího soudu již překvapivé být nemůže, pokud odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně o aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.

Dovolací soud proto nepovažuje tuto námitku za důvodnou.

Dovolací soud se nemohl zabývat námitkou, že dražební vyhláška obsahovala jiné údaje, než uvedly nalézací soudy, námitkou ohledně obsahu svědecké výpovědi P. S. či námitkou ohledně chybného hodnocení důkazů soudy. Vyplývá to z vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nalézací (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Uvedenými námitkami totiž dovolatelka nepřípustně zpochybňuje skutkový stav, což ostatně sama výslovně tvrdí s tím, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Dovolání je v této souvislosti ostatně vnitřně rozporné. Dovolatelka totiž v dovolání namítá s ohledem na ustavené poměry a vzniklý faktický stav, že nabyvatelka stavby „za dané situace nemohla při vší opatrnosti účastníka dražby předvídat, že s přístupem k nemovitosti budou tak zásadní problémy“. Zdůrazňuje, že k nabytí stavby v dražbě došlo dne 22. 1. 2008, současně opakovaně v dovolání poukazuje na to, že žalovaný „narušuje již od roku 2007 dlouhodobě existující klidový stav“ s tím, že bránil v užívání veřejných účelových komunikací umístěných na parc. č. XY a XY, k. ú. XY. Jestliže tomu tak skutečně bylo, tím spíše bylo na dovolatelce, aby se před nabytím nemovitosti zabývala otázkou zajištění přístupu.

Jestliže dovolatelka v dovolání opakovaně poukazuje na to, že pokud by byly draženy nemovitosti jako věci, ke kterým není žádný přístup, musela by být jejich cena nulová, protože je nelze nijak užívat, pak s tímto závěrem (bez ohledu na to, že zde zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání) dovolací soud nesouhlasí. I když k nemovitosti není zajištěn přístup, svou hodnotu nepochybně má; jestliže totiž nabyvatel nemovitosti před jejím získáním v dražbě postupuje tak, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nebude přicházet do úvahy, pak nabývá nemovitost s vědomím, že může žádat soud o povolení nezbytné cesty, čímž dojde ke zvýšení hodnoty nabývané věci. Proto je také v soudní praxi zcela běžné, že i nemovitosti bez právně zajištěného přístup bývají draženy, byť v dražební ceně, a často i ceně výsledné se okolnost absentující postupu promítá. Ostatně již samotná okolnost, že žalobkyně stavbu nabyla v dražbě, jasně dosvědčuje, že nulovou hodnotu nemá. Totéž ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2018 pod R 37/2018).

K námitce veřejného zájmu na užívání staveb jejich vlastníky:

S žalobkyní lze souhlasit v obecném smyslu, byť zde schází vymezení precizní přípustnosti dovolání, že na užívání předmětné stavby může být veřejný zájem. Tato okolnost však nijak nemůže zvrátit – a ani na něj nemůže mít vliv – správný závěr odvolacího soudu o tom, že nejsou dány podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty. Navíc, pokud žalobkyně nebo její právní předchůdkyně chtěly mít zajištěný přístup k předmětné stavbě, nic jim nebránilo uzavřít s žalovaným nájemní smlouvu, což jim podle skutkových zjištění nalézacích soudů bylo ze strany žalovaného nabídnuto.

Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 není přiléhavý, jestliže dovolatelka naznačuje, že dovolací soud v tomto rozhodnutí argumentoval veřejným zájmem. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí – ještě v poměrech obč. zák. – uvedl, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky, což respektoval i tehdy účinný stavební zákon – zákon č. 50/1976 Sb. To však učinil k námitce vlastníka nezbytnou cestou dotčeného pozemku, který namítal, že ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr však dovolací soud vyslovil v poměrech obč. zák., který obdobu § 1032 o. z. neměl. Samotná existence tohoto zákonného ustanovení v rozporu s veřejným zájmem není.

Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18 (dostupném na nalus.usoud.cz) především vysvětlil, že ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. není v rozporu s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. nejde o ustanovení protiústavní. Ostatně samo veřejné právo, kterého se dovolatelka dovolává, ve vztahu ke stavebnímu zákonu otázku jí naznačenou řeší. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v ustanovení § 170 odst. 2 obsahuje úpravu, podle které lze právo k pozemku nebo stavbě odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě. Ostatně i soukromé právo má ustanovení, která prvky tzv. obslužnosti pozemků nebo staveb upravují (§ 1021, § 1022 o. z.).

Ve vztahu k dalším námitkám již nebyla žádným způsobem vymezena otázka přípustnosti dovolání, proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Zcela nad rámec pak dovolací soud dodává, že dovolatelka v dovolání uvádí, že již od 1. 1. 2019 není vlastnicí budovy č. p. XY, neboť vlastnicí je opětovně její původní nabyvatelka, protože mezi ní a dovolatelkou došlo k odstoupení od smlouvy. Pokud by dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, musela by být žaloba v takovém případě zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Ve smyslu § 216 o. s. ř. není totiž v odvolacím řízení záměna účastníků ani přistoupení účastníků přípustné, takže by případný současný vlastník uvedené budovy neměl procesní možnost, jak se účastníkem řízení na straně žalující stát, a odstranit tak nedostatek věcné legitimace.

Jestliže pak dovolatelka v dovolání naznačuje, že na pozemcích žalovaného se nacházejí veřejné účelové komunikace, pak dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 581/2018 (dostupné na www.nsoud.cz), ve kterém vysvětlil, že přístup k nemovitosti na základě obecného užívání přístupné účelové komunikace vylučuje povolení nezbytné cesty [proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2408/18 (dostupným na nalus.usoud.cz)]. V takovém případě by se musela oprávněná osoba domáhat umožnění užívání účelové komunikace, protože by jí svědčil právní titul k užívání pozemku, a nikoliv povolení nezbytné cesty, protože ta v zásadě předpokládá, že naopak právní titul k užívání pozemku dán není a z tohoto důvodu žadatel žádá o povolení nezbytné cesty, aby měl zajištěn přístup ze své nemovitosti na veřejnou cestu.

Vzhledem k tomu, že UNIMEX-INVEST, s. r. o. nezaplatila soudní poplatek za dovolání podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 22 Cdo 3310/2019-1026, Nejvyšší soud ve vztahu k ní dovolací řízení podle § 9 odst. 2 zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil, o čemž byla uvedená společnost v daném usnesení Nejvyššího soudu řádně poučena. Za této situace pak bylo nadbytečné zabývat se procesním postavením uvedené obchodní společnosti, jakož i splněním procesních podmínek dovolacího řízení ve vztahu k ní. Tyto otázky by totiž Nejvyšší soud zkoumal až v případě zaplacení soudního poplatku za dovolání.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně či UNIMEX-INVEST, s. r. o. povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 1. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu