Rozhodnutí NS

6 Tdo 1055/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:6 Tdo 1055/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1055.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1055/2018-25


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 61 To 385/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 70/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 8 T 70/2017, byl obviněný K. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 19 T 120/2016, jenž byl obviněnému doručen dne 1. 9. 2016, výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2017, sp. zn. 6 T 57/2017, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2017, jakož i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 61 To 385/2017, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině bylo u obviněného upuštěno od uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 19 T 120/2016, neboť trest uložený tímto trestním příkazem byl shledán dostatečným.

    II.
      4. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho jednání popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

      5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku prvně namítl, že policejní orgán konající úkony přípravného řízení v trestní věci J. V. neměl dne 5. 11. 2015 žádné oprávnění vyslýchat jej v procesním postavení svědka. K tomu uvedl, že obtížná dosažitelnost svědka není okolností odůvodňující jeho výslech ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř., nýbrž se řeší opatřeními jako je pořádková pokuta a předvedení. Nadto zdůraznil, že v trestní věci J. V. dosažitelný byl, jelikož se dostavil k výslechu na policii i posléze k soudu. Úvahy soudu prvního stupně, převzaté i soudem odvolacím, o jeho nedosažitelnosti jako důvodu jeho výslechu v procesním postavení svědka tak označil za neopodstatněné, zvláště pokud soudy argumentovaly nedosažitelností v jeho vlastním trestním řízení, nikoliv v řízení proti J. V. Dále uvedl, že pokud byl policejním orgánem dotazován, zda zná J. V., a svou negativní odpověď vysvětlil tak, že jmenovaného zná pouze pod přezdívkou E., přičemž policejní orgán se mu nepokusil upřesnit osobu J. V. (např. fotografiemi), jeho negativní odpověď nelze považovat za lživou. Dotaz policejního orgánu, zda od J. V. koupil nějaké drogy, shledal nesmyslným, jelikož pokud uvedl, že danou osobu nezná, nemohl pozitivně odpovědět na otázku, zda od této osoby nekoupil nějaké drogy. Nadto poznamenal, že v rozhodné době si nepamatoval, od koho kupoval drogy, takže nešlo o vědomě prezentovanou nepravdu.

      6. Poté opětovně namítl, že policejní orgán se dne 5. 11. 2015 dopustil nezákonného postupu, když jej vyslýchal jako svědka, přičemž takovému postupu nelze poskytnout ochranu podle § 346 tr. zákoníku. Podotkl, že měl být vyslýchán v režimu § 158 odst. 6 tr. ř., v němž nepravdivá výpověď nezakládá trestní postih, ale pouze postih pořádkovou pokutou. Vzhledem k tomu, že ignorování § 164 odst. 1 tr. ř. policejním orgánem je podle obviněného v praxi běžným postupem, požádal Nejvyšší soud, aby věnoval zásadní pozornost otázce, zda policejní orgán může bez dalšího vyslýchat osoby v postavení svědka, aniž by se zabýval důvody uvedenými v § 164 odst. 1 tr. ř. a tyto specifikoval v protokolu o výslechu svědka, aby jeho postup bylo možné podrobit přezkumu, s čímž souvisí i otázka procesní použitelnosti takové svědecké výpovědi v řízení před soudem ve smyslu § 211 a § 212 tr. ř.

        7. Další výhrady směřoval vůči svědecké výpovědi ze dne 10. 3. 2016, kdy poté, co viděl fyzicky přítomného J. V., již nepopřel, že jej zná, pouze uvedl, že od něj nekupoval drogy, přičemž pokud byl J. V. obviněn za to, že obviněnému poskytl jedno velmi malé množství drogy, je zřejmé, že nešlo o pravidelného dodavatele, takže lze dobře uvěřit vysvětlení obviněného, že si na to nepamatoval. Stran rozdílu mezi tvrzeními „nekupoval“ a „nepamatuji si, že bych kupoval“ prezentovaného mu soudem prvního stupně dodal, že takové významové nuance jsou osobě jeho povahového a intelektového potenciálu zcela cizí. Shrnul tedy, že pokud uvedl, že od J. V. nekupoval drogy, tak to může být vysvětleno tím, že od něj opravdu žádné drogy nekupoval nebo že si to nepamatuje nebo že záměrně lhal, přičemž pouze poslední možnost zakládá jeho trestní odpovědnost za křivou výpověď. Dokazováním před nalézacím soudem však podle něj nebyly vyvráceny první dvě možnosti, takže závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu křivé svědecké výpovědi je v rozporu s hmotným právem.

        8. Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil rozsudek soudu druhého stupně a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

          9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně poznamenal, že obviněný pouze opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Z hlediska posouzení dovolání shledal podstatným, že jeho námitky nelze podřadit pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Námitky obviněného však označil za pouhou polemikou s tím, jakým způsobem nalézací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům posléze dospěl. Podotkl, že obviněný výlučně na podkladě uvedeného zpochybňuje správnost zjištění nalézacího soudu o tom, že ačkoliv znal osobu J. V. a bylo mu známo také to, že od něj koupil pervitin, přesto před policejním orgánem i před soudem tyto skutečnosti úmyslně popřel, a takto konal navzdory řádnému poučení o povinnosti uvádět pravdu a nic nezamlčovat, jakož i o důsledcích spojených s porušením této povinnosti, přičemž tak učinil pravděpodobně z důvodu obav z manželky, která by ho při zjištění, že je konzumentem pervitinu, vyhodila z domova. Zmínil rovněž, že tyto závěry, jejichž správnost potvrdil také odvolací soud, učinil soud prvního stupně po řádném dokazování, provedeném při plném respektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

          10. S uplatněným dovolacím důvodem se podle státního zástupce míjí i výhrady vůči postupu policejního orgánu, podle nichž obviněný neměl být v trestní věci J. V. vyslýchán na protokol o výslechu svědka z důvodu nesplnění podmínek § 164 odst. 1 tr. ř. K tomu s oporou o § 89 odst. 1 tr. ř. a § 164 odst. 1 tr. ř. připomněl, že je věcí policejního orgánu konajícího vyšetřování, aby si stanovil kvalitativní i kvantitativní meze dokazování, takže ve stadiu vyšetřování je to policejní orgán, nikoliv obviněný, kdo hodnotí náležitosti potřebné pro využití postupu podle § 164 odst. 1 tr. ř. Poté zdůraznil, že v posuzované věci byly podmínky podle § 164 odst. 1 tr. ř. nepochybně splněny, načež zmínil, že obviněný byl vyslýchán k trestné činnosti páchané v komunitě drogově závislých osob, které jsou mnohdy bez zázemí, bez příjmů, navíc jsou různě vzájemně provázány, takže byla reálná hrozba, že jejich výpovědi či jejich schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti a tyto reprodukovat mohou být ovlivněny, a to jak s přihlédnutím ke vzájemným vazbám těchto osob a neochotě vypovídat pravdu (což byl podle státního zástupce i případ obviněného, který v trestní věci J. V. evidentně lhal), tak i z důvodu obvyklé délky trestního řízení v kauze spojené s distribucí a užíváním drog. Jako demonstraci toho, že sám obviněný není osobou, která by byla příkladným vzorem spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, zmínil i nyní projednávanou trestní věc, v níž byl obviněný pro orgány činné v trestním řízení po jistou dobu nedostupný, načež dodal, že obdobnou zkušenost s jeho přístupem má i Probační a mediační služba. Vyslovil proto názor, že obviněný byl po zahájení trestního stíhání J. V. důvodně vyslechnut do protokolu o výslechu svědka. Na okraj ještě poznamenal, že i pokud by nebyly splněny zákonné podmínky pro výslech svědka ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř., a svědek by přesto v této formě vyslechnut byl, samo o sobě by to ještě neznamenalo např. nemožnost soudu přečíst takový protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení za splnění podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., k čemuž poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr. Závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, proto shledal důvodným, k čemuž v podrobnostech odkázal zejména na str. 4-6 rozsudku nalézacího soudu.

          11. S přihlédnutím k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jeho odlišného stanoviska.

            III.

            12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

            13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 61 To 385/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
              14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

              15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

              16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                  IV.

                  18. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však Nejvyšší soud konstatuje, že jeho námitky směřují (byť formálně, ovšem bez konkrétní hmotně právní argumentace vázané na skutková zjištění soudů, v úvodu dovolání namítá nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání před policejním orgánem a soudem jako shora uvedeného trestného činu) primárně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a nedostatečná skutková zjištění, přičemž zároveň zdůrazňuje, že v trestní věci obviněného J. V. neměl být dne 5. 11. 2015 vyslýchán v postavení svědka. Současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů (že dokazováním nebyla vyvrácena možnost, že si drogy od J. V. skutečně nekupoval nebo že si to jen nepamatoval) a předkládá vlastní skutkový závěr (že ohledně jeho tvrzení, že od J. V. nekupoval drogy, nešlo o vědomě prezentovanou nepravdu). Výlučně z těchto skutkových a procesních výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho skutku jako trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

                  19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 211 tr. ř. a § 212 tr. ř., a procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                    20. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

                    21. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu, nad rámec čehož uvádí Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti následující.

                      22. Předně je třeba vyslovit nesouhlas s tvrzením dovolatele, že v trestní věci obviněného J. V. nebyly splněny podmínky pro jeho výslech v postavení svědka podle § 164 odst. 1 tr. ř. K tomu nutno nejprve v obecné rovině podotknout, že „skutečnost, že policejní orgán vyslechl ve vyšetřování osobu jako svědka, ač pro to nebyl splněn žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., nemůže sama o sobě znamenat, že je tento důkaz nepoužitelný před soudem“ (viz rozhodnutí publikované pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr.). Tedy ani v případě, že by pro výslech dovolatele v přípravném řízení vedeném ve věci obviněného J. V. skutečně nebyly dány podmínky ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř., nezpůsobovalo by to bez dalšího nemožnost použití protokolu o jeho svědecké výpovědi jako důkazu v navazujícím hlavním líčení. V trestní věci obviněného J. V. nicméně byly dány okolnosti předpokládané v § 164 odst. 1 tr. ř., jež odůvodňovaly provedení výslechu dovolatele jako svědka již v přípravném řízení. V daném kontextu je zapotřebí zmínit, že v předmětné trestní věci se jednalo o drogovou trestnou činnost, v níž figurovalo celkem devět trestně stíhaných osob, takže ve fázi přípravného řízení byl namístě opodstatněný předpoklad složitějšího objasňování skutečností dostatečně odůvodňujících postavení obviněných před soud, jakož i vzájemné propojenosti osob pohybujících se v komunitě distributorů či samotných konzumentů drog. Se zřetelem k těmto skutečnostem proto nelze pochybovat o reálnosti hrozby ve smyslu § 164 odst. 1 tr. ř. v dané věci, tj., že výpovědi svědků z příslušné komunity či jejich schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti a tyto reprodukovat mohou být ovlivněny. V případě vyšetřování drogové trestné činnosti a souvisejícího provádění výslechů svědků – uživatelů drog – lze navíc důvodně předpokládat i jejich obtížnou dosažitelnost, jíž argumentoval nalézací soud, který na demonstraci reálnosti takových úvah v případě osoby dovolatele poukázal logicky i na jeho nedostupnost zjištěnou v nyní souzené věci.

                      23. Žádnou relevanci pak nelze přiznat ani dovolacím výhradám zpochybňujícím skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. K tomu je zapotřebí uvést, že tato skutková zjištění (a jejich právní posouzení) mají dostatečný obsahový základ v provedených listinných důkazech (především v protokolu o výslechu svědka – dovolatele – ze dne 5. 11. 2015, protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2016, obou z trestní věci obviněného J. V., jakož i v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 14 T 24/2016, vydaném v téže věci atp.). Dovolatel totiž v postavení svědka v citované trestní věci nejprve v přípravném řízení dne 5. 11. 2015 – přes opakované poučení o následcích křivé výpovědi ve smyslu § 346 odst. 2 tr. zákoníku – uvedl, že obviněného J. V. vůbec nezná (byť současně uvedl, že zná jeho syna) a že mu tento žádné drogy neprodal, a následně v hlavním líčení dne 10. 3. 2016 konstatoval, že s obviněným J. V. má kamarádský vztah (zná jej od svých pěti let), ale že mu jmenovaný nikdy neposkytl žádnou drogu. V rámci obou výslechů byl navíc výslovně konfrontován s tvrzením J. V. o tom, že mu tento prodal 0,3 g pervitinu za 300 Kč, které dovolatel výslovně popřel, resp., jemuž „se divil“. Nalézací soud pak s oporou o tyto důkazy obhajobě obviněného prezentované v nyní posuzované věci (a opakovaně uplatňované i v dovolání) neuvěřil, přičemž související úvahy náležitě a logicky rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 4-6 jeho rozsudku). Soud druhého stupně se poté po provedeném přezkumu se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu ztotožnil. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (jehož existenci ostatně dovolatel ani nenamítá) ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze zmínit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                      24. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                        25. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                        Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                        V Brně dne 20. 9. 2018
                        JUDr. Vladimír Veselý
                        předseda senátu