Rozhodnutí NS

6 Tdo 4/2019

citace  citace s ECLI
Právní věta:O nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, který uplatnil podle § 43 odst. 3 tr. ř., lze rozhodnout jen výrokem v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř., a nikoli výrokem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, který není exekučním titulem, ale zakládá povinnost odsouzeného nahradit nemajetkovou újmu pouze „podle svých sil“. Zaviněné nesplnění této povinnosti nelze sankcionovat jinak než případným postupem podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok, jímž se obviněnému ukládá povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., musí být co do výše plnění jednoznačný. Tomu neodpovídá uložení povinnosti s použitím formulace „ve výši nejméně ...“, protože činí takový výrok neurčitým a nevykonatelným.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:6 Tdo 4/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.4.2019.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Adhezní řízení
Přiměřená omezení a přiměřené povinnosti
Dotčené předpisy:§ 228 tr. ř.
§ 229 tr. ř.
§ 82 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:16 / 2020
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/09/2019
IV.ÚS 2878/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 4/2019-I.-101




USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný T. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 56/2017, takto:


    I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a to v části, v níž došlo k zamítnutí odvolání obviněného ve vztahu k výroku, jímž mu bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby poskytl poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a to ve výroku, jímž bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby poskytl poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč.
    II. Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    III. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. per analogiam se poškozená M. S., nar. XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, byl obviněný T. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s obviněným L. B. uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

obžalovaný T. M., jako kupující, vědom si tísně poškozené M. S. spočívající v aktuální potřebě peněz, o níž věděl z předchozího jednání s L. B., umocněné očekávaným narozením dítěte, neboť poškozená byla ve vysokém stupni těhotenství (dne 1. 2. 2014 porodila syna) a musela mu být zřejmá i z okolností sjednávání smlouvy a kupní ceny a taktéž s vědomím rozumové slabosti poškozené, spočívající v poruše osobnosti s rysy závislosti na okolí, submisivity a snadné ovlivnitelnosti, což mu muselo být z verbální i neverbální komunikace s poškozenou ze skutečnosti, že za poškozenou jednal od samého počátku pouze L. B. taktéž zřejmé a také s využitím nezkušenosti poškozené, která nebyla schopna reálně posoudit skutečnou cenu jí prodávaných pozemků a která mu jako osobě dlouhodobě se pohybující na trhu s realitami plně důvěřovala, uzavřel jako fyzická osoba – kupující, s poškozenou M. S. jako prodávající, kupní smlouvu na pozemky zapsané na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY, p. č. XY, zahrada o výměře 147 m2, pozemek p. č. XY, zahrada, o výměře 117 m2, pozemek p. č. XY, zahrada, o výměře 1 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 794 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 1 862 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 2 791 m2 a pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 20.961 m2, a to za kupní cenu 190 000 Kč, kdy navíc v kupní smlouvě byla stanovena smluvní pokuta ve výši poloviny kupní ceny (95 000 Kč) pro případ, že by poškozená M. S. závazky z kupní smlouvy nesplnila, přičemž jako osoba podnikající od roku 1998 v oboru realit jako realitní makléř (a od roku 2004 jednatel a společník společnosti M.) si musel být dobře vědom toho, že uvedené pozemky mají daleko vyšší hodnotu, kdy poškozené M. S. před podpisem smlouvy ústně slíbil, že v případě, pokud by finanční úřad z důvodu zjištěné vyšší ceny pozemků doměřil vyšší daň z převodu uvedených nemovitostí, tak že jí 50 % daně uhradí ze svého, kdy podle znaleckého vyjádření ze dne 9. 11. 2015 činila tržní hodnota pozemků k datu uzavření smlouvy částku 1 478 190 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 90 000 Kč byla téhož dne uhrazena M. S. v hotovosti, kdy však tuto částku převzal a následně si neoprávněně ponechal L. B., přičemž ze zbytku kupní ceny byla uhrazena záloha na daň z převodu nemovitostí ve výši 7 600 Kč příslušnému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III, Šumavská 31, Brno a zbývající částka ve výši 92 400 Kč byla nadvakrát vyplacena na účet společnosti B. C., v níž působil jako jediný společník L. B., který záměrně do kupní smlouvy tento účet uvedl, aby mohl následně vyplacené peníze vybrat a ponechat si je pro vlastní potřebu (již bez vědomí T. M., který o tomto úmyslu L. B. nevěděl a měl za to, že kupní cenu obdrží poškozená M. S.), kdy na základě uvedené kupní smlouvy bylo dne 31. 1. 2014 zapsáno na Katastrálním úřadu pro XY vlastnické právo T. M. k uvedeným pozemkům, přičemž shora uvedeným jednáním T. M. způsobil poškozené M. S. škodu ve výši 1 288 190 Kč a L. B. shora popsaným jednáním způsobil poškozené M. S. škodu ve výši nejméně 1 470 590 Kč.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, veřejně se osobně omluvil poškozené prostřednictvím placené inzerce v alespoň jedné regionální tiskovině, alespoň jedné regionální rozhlasové stanici a poskytnul poškozené přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené M. S. škodu ve výši 1 288 190 Kč a nemajetkovou újmu v penězích v částce 75 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Procházky podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a proti souvisejícím rozhodnutím – usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř.

5. V části III. dovolání obviněný namítá, že soudy zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy. Nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, stejně jako tíseň a rozumová slabost poškozené.

6. Dovolatel uvádí, že poškozená se svým zástupcem nabízela předmětné nemovitosti na internetových portálech. Protože se poškozené nikdo neozval s nabídkou, obrátil se zástupce poškozené na dovolatele. Dovolatel zavolal sestřenici poškozené, aby se ujistil, že poškozená jedná vážně a je schopna obchod uzavřít. V době jednání neexistovala žádná judikatura, která by mantinely daného jednání upravovala. Dokonce ani Mgr. Dvořáček, advokát připravující dokumenty, neměl tušení, že mohlo jít o jednání postižitelné trestním zákonem. Obecně platí, že u obdobných obchodů rozhoduje o stanovení kupní ceny především rychlost uzavření obchodu.

7. Dodal, že rozumovou slabost nelze vyvozovat z tvrzení svědků, když znalci intelekt poškozené stanovili v pásmu průměru při dolní hranici. Jakoukoli slabost či hendikep nezaznamenal ani Mgr. Dvořáček při podpisu smluv. K tomuto dovolatel navrhoval výslech svědků, tomuto však nebylo soudem vyhověno. Nezkušenost osoby je třeba posuzovat individuálně. K tomuto dovolatel taktéž navrhl důkazy, které nebyly soudem provedeny. K prokázání tísně nepostačuje těhotenství subjektu. Znak zneužití rozumové slabosti nevyplynul nade vši pochybnost.

8. Dovolatel dále tvrdí, že při posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění je třeba vycházet z obvyklé ceny, kterou stanovil znalecký posudek Statikum, s. r. o., na částku 673 000 Kč, nikoli ze znaleckého posudku Ing. Zámečníka, který stanovil tržní cenu na částku 1 478 190 Kč. Pokud hovoří některý znalecký posudek ve prospěch dovolatele, měl by být vyhodnocen v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Soud za situace, kdy se znalecké posudky liší o 200 %, zamítl vypracování revizního znaleckého posudku. Soud vůbec neprovedl posouzení hrubého nepoměru a nezohlednil vydaná plnění dovolatele vůči poškozené. Pro posouzení hrubého nepoměru záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody. Obviněný uvádí, že zaplatil celkem částku 287 000 Kč a znalecký ústav Statikum, s. r. o., konstatoval obvyklou cenu 673 000 Kč. Soudy měly přihlédnout rovněž k okolnostem případu. Trestní řízení nemůže nahrazovat řízení občanskoprávní. Poškozená vzala zpět žalobu a řízení bylo zastaveno, čímž potvrdila, že byla srozuměna s takto nízkou kupní cenou a že takto předmětné nemovitosti prodat chtěla.

9. K jednotlivým částem popisu skutku obviněný uvádí následující. Tíseň poškozené nebyla prokázána, když tato měla na svém účtu částku přesahující 100 000 Kč. Faktická tíseň poškozené pak byla způsobena až následně jednáním obviněného B. Skutečnost, že poškozená potřebuje peníze, nelze bez dalšího dovodit ani z probíhající rekonstrukce domu či těhotenství. Obviněný se s poškozenou setkal pouze jednou na dobu cca 30 minut a svědkové potvrdili, že se poškozená nijak zjevně neprojevovala zvláštnostmi a žádným způsobem nedávala najevo svoji tíseň nebo rozumovou slabost. Nadto znalkyně MUDr. Čermáková potvrdila, že by s poškozenou musel jednat více než hodinu, příp. se s ní setkat vícekrát. S ohledem na to, že poškozená měla zmocněnce, před podpisem smlouvy s ní nejednal a při samotném podpisu se projevovala zdrženlivě. Dovolatel o poškozené nic nevěděl, a nemohl si proto udělat úsudek do jaké míry je nezkušená, když měl povědomost o jejích předchozích realitních obchodech. K hrubému nepoměru plnění dovolatel uvedl, že si ceny pozemků kontroloval na serveru farmy.cz, kde se cena pohybovala mezi 300 000 – 350 000 Kč. Soud vychází ze znaleckého posudku, který neurčil cenu podle příslušných ustanovení trestních předpisů, nýbrž v rozporu s požadavky na znalecký posudek za užití nesprávné metody a nesplňuje tak zákonné podmínky. Rozhodnutí krajského soudu pak považuje za nepřezkoumatelné, protože odkazuje na neexistující judikáty.

10. V části V., jíž dovolatel označil jako vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), b) tr. ř., namítl nesprávné právní posouzení skutku, jeho nesprávnou právní kvalifikaci a nesprávné stanovení následku. V posuzované věci nastal případ tzv. opomenutých důkazů, jelikož soud prvního stupně zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku a návrhy na výslechy svědků. Důkazy, které soudy provedly, zohlednily při ustálení skutkového závěru (soud je neučinil předmětem svých úvah). Důkazy byly získány procesně nepřípustným způsobem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutečnostmi, které vyplývají z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry z nich vyvozenými. Vadu extrémního nesouladu spatřuje rovněž mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.

11. Zjištěný skutkový stav věci neodpovídá podle názoru dovolatele trestnému činu lichvy, neboť nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty. Nesprávné právní posouzení skutku soudem spatřuje v tom, že soud svůj názor založil na znaleckém posudku, který nesplňuje test ústavnosti. Původ nesprávnosti dovozuje již z chybného zadání Policie České republiky, která uložila znalci, aby definoval tržní hodnotu a nikoli cenu obvyklou. Znalecký posudek rovněž oceňuje neexistující majetkové hodnoty (parkovací stání) a je nepřezkoumatelný. Extrémní nesoulad byl způsoben opakovaným porušováním zákona soudem kladením návodných a klamavých otázek.

12. Soud nesprávně zjistil následek jednání, neboť nepostupoval při stanovení nepoměru hodnot vzájemných plnění, při stanovení ceny obvyklé, při stanovení škody a při hodnocení znaleckých posudků zákonným postupem. Dospěl tak k nesprávné právní kvalifikaci, neboť škoda ve skutečnosti nedosáhla značného prospěchu.

13. Při posuzování vzájemných plnění u přečinu lichvy je třeba vycházet z ceny obvyklé. Ustanovení § 137 tr. zákoníku vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody, mezi nimiž je hierarchie. Soud při posuzování nároku nerespektoval kogentní hmotněprávní normy a nezkoumal naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou újmu a rozhodoval na základě domněnek a pravděpodobnosti. Soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, respektive odůvodnil v rozporu se zákonem a zásadami formální logiky. Napadené rozhodnutí nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu.

14. V řízení byly provedeny tři znalecké posudky – posudek znalce Ing. Jiřího Lysáka předložený poškozenou, posudek Ing. Jana Zámečníka, jehož vypracování zadala policie v přípravném řízení, a posudek znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., předložený obhajobou. Ke znaleckému posudku Ing. Jiřího Lysáka dovolatel uvedl, že tento vychází z ceny určené, a není proto způsobilý určit skutečnou škodu. Znalec vycházel z vyhláškové ceny jako ceny, za kterou lze pozemek prodat. Oceňování nadto prováděl k datu 22. 6. 2015, tedy nikoli k datu spáchání trestného činu. Posudek neurčuje cenu obvyklou a nezohledňuje skutečné zatížení předmětných pozemků, když podle vyjádření Ing. Jana Zámečníka není zohledněno zatížení V. vodovodem. Sama státní zástupkyně posudek označila za irelevantní pro trestní řízení. K tomuto se obhajoba připojila a je tedy možno považovat jej za vyřazený dohodou procesních stran. Ke znaleckému posudku Ing. Jana Zámečníka uvedl, že je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje přesné určení srovnávaných nemovitostí a výpočtovou část pro výpočet jednotkové ceny. Nejedná se o odhad obvyklé ceny, ale odhad tržní hodnoty. Znalec nadto oceňoval i neexistující parkovací státní na pozemcích. Oceňování prováděl k roku 2015. Měření vzdáleností pomocí kroků nelze považovat za akceptovatelnou metodu. Neuvádí dále parcelní čísla jednotlivých pozemků. Nedostatečný počet realizovaných obchodů znalec nahradil rozhovory s předsedou zemědělského družstva. Cena je stanovena pouze odhadem a nikoli stanovenou metodou. Dle mínění dovolatele je zřejmé, že znalec nerozumí posuzované části odborné problematiky. Obhajoba předložila jako důkaz informace o vývoji trhu, z něhož vyplývá, že posudek neodpovídá realitě. Ke znaleckému posudku znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., pak uvedl, že tento jako jediný splňuje parametry a kritéria stanovená trestním zákonem a stanovuje obvyklou cenu.

15. Soudu prvního stupně vytkl, že mu byly předloženy k provedení důkazem realizované kupní smlouvy, soud se k nim však žádným způsobem nevyjádřil a nevyhodnotil je v souladu se zásadami pro hodnocení důkazů. K výpovědi svědka Ž. dovolatel uvádí, že tento se vyjadřoval k ceně zvláštní obliby, která je pochopitelně vyšší než cena obvyklá.

16. K odčinění soudy zjištěného následku dovolatel připomenul, že podle § 2951 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Při posuzování opodstatněnosti nároku nepostačí odkázat na obsah spisu, ale je třeba rozvést jednotlivé újmy a vymezit částku požadovanou poškozenou. Soud dovolateli uložil povinnost, poskytnout přiměřené zadostiučinění ve výši nejméně 750 000 Kč a povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč. Tyto nároky považuje za totožné. Uložení povinností nebylo soudem nijak adekvátně zdůvodněno.

17. Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně chybně dovodil jeho úmysl, stejně jako tíseň a rozumovou slabost poškozené. Podle vyjádření znalkyně MUDr. Čermákové je nezbytným předpokladem rozeznání nestandardního jednání poškozené, aby se s poškozenou buďto setkat vícekrát, nebo by setkání muselo trvat alespoň hodinu. Přitom by poškozená a dovolatel museli společně sjednávat podstatné náležitosti kupní smlouvy, poškozená by nesměla být zastoupena zmocněncem a musela by při jednání vystupovat jako samostatný subjekt. Konstatoval dále, že poškozená se snaží subsidiárně získat předmětné pozemky zpět prostřednictvím zneužití trestního řízení. Poukázal na údajné rozpory v jejích výpovědích. K nezkušenosti poškozené uvedl, že mu bylo známo, že již dříve pozemky prodávala a její sestřenice pracuje dlouhá léta jako realitní makléřka.

18. Namítl, že při domlouvání podmínek smlouvy jednal pouze se zmocněncem poškozené. Nad rámec obvyklé ostražitosti obviněný inicioval telefonát s příbuznou poškozené, aby zjistil okolnosti a důvod, proč za poškozenou jedná zmocněnec. Jeho kontakt s poškozenou během podpisu smlouvy trval kolem půl hodiny, což není podle znalkyně dostatečné, když ona potřebovala pro své závěry 14 hodin znaleckého zkoumání. Zmocněnce poškozené i samotnou poškozenou před prodejem informoval, že cena by mohla být vyšší. Poškozená nabídku dovolatele nejprve odmítla, o měsíc později ji však přijala, což svědčí o jejím vědomém rozhodování. Poškozená nadto se svým zděděným majetkem nakládala tímto způsobem obvykle.

19. Soud dovozuje subjektivní stránku dovolatele, aniž by k tomu předložil odpovídající důkazy. Soudem byl opomenut důkaz (písemné prohlášení poškozené) a nebyly provedeny navrhované důkazy (revizní znalecký posudek a výslechy svědků). Z provedených důkazů naopak nelze dovodit jednoznačný závěr, že se dovolatel dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Nebylo bezpečně prokázáno, že skutek je trestným činem.

20. V části VI. dovolání rozvedl argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež je argumentací totožnou s předcházející částí dovolání (viz bod 16.). Část dovolání označená VII. se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž dovolatel zde odkazuje na část IV. Vyloučený soudce – námitka podjatosti (správně zřejmě část VIII. dovolání).

21. V části VIII. dovolání obviněný uvádí, že při zahájení hlavního líčení ve věci uplatnil námitku podjatosti (návrh na vyloučení samosoudce podle § 30 tr. ř.), kterou odůvodnil porušením § 92 odst. 3 tr. ř. a § 101 odst. 3 tr. ř., neboť samosoudce vyslýchaným osobám kladl klamavé a návodné otázky. Proti usnesení, jímž samosoudce rozhodl, že není podjatý, podal dovolatel stížnost, v níž uvedl, že krom trestního řádu samosoudce porušil také zákon o soudech a soudcích. Odmítnutím návrhů na doplnění protokolu zakrýval své vlastní nezákonnosti, a o jeho nestrannosti lze proto pochybovat. Soudce zjevně projevoval své ovlivnění předem přijatým a špatně zakrývaným úsudkem o skutečnostech, které měly být teprve zjištěny prováděným dokazováním. Stížnost dovolatele byla krajským soudem zamítnuta, aniž by se stížnostní soud vypořádal s jeho argumentací. Dovolatel podal návrh na opravu a doplnění protokolu, aby prokázal, že soud získal důkazy procesně nepřípustným způsobem. Soud prvního stupně však tento návrh zamítl a stížnost dovolatele soudem druhého stupně zamítl. Neveřejná zasedání odvolacího soudu trvala v prvním případě 10 minut a v druhém případě 15 minut. V takto krátké době nemohl být přehrán kompletní záznam z hlavního líčení. Odvolací soud se nezabýval ani jeho námitkou, že soud prvního stupně vydal jedno z napadených usnesení až pět dnů po vyhlášení rozsudku.

22. Dovolatel má za to, že procesní pochybení soudu prvního stupně negativně ovlivnilo správnost a zákonnost rozsudku, přičemž vůči dovolateli nebyla respektována zákonem stanovená pravidla spravedlivého procesu. Porušováním procesních předpisů a nedodržováním zásad spravedlivého procesu došlo k manipulaci v provádění dokazování. V současném stavu zápisů protokolů není řádně zjištěn průběh hlavních líčení a skutečný stav věci. Z těchto důvodů nebylo možné jednání správně právně kvalifikovat, neboť nebylo možno zjistit úplně a správně skutečný stav věci. Právní hodnocení věci soudem trpí podstatnými vadami, protože vychází z nesprávně a neúplně zjištěného stavu věci, který byl zjištěn nezákonným způsobem.

23. Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí. Důvodem je hrozící mnohamilionová újma a následná nedobytnost všech plnění vydaných poškozené v případě, kdy by byla napadená rozhodnutí jako nezákonná zrušena.

24. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a dále aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069.

25. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně k dovolacímu návrhu obviněného uvedl, že v petitu dovolání se obviněný mimo zrušení meritorních soudních rozhodnutí domáhá též zrušení rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o jeho námitkách podjatosti a návrzích na opravu protokolu, neuvádí však, jak má dovolací soud po zrušení těchto rozhodnutí postupovat. Návrh na rozhodnutí dovolacího soudu tak podle jeho názoru není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle § 265l - § 265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejde o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že návrh dovolatele nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomu dále uvedl, že dovolání je přípustné toliko proti meritorním pravomocným soudním rozhodnutím taxativně uvedeným v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Pokud dovolatel směřuje svoje námitky též proti jiným rozhodnutím (rozhodnutí o námitkách podjatosti, rozhodnutí o návrzích na opravu protokolu) a žádá jejich zrušení, je dovolání v této části nepřípustné.

26. K námitkám, jež obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že námitky v jeho rámci uplatněné nelze považovat za důvodné. Zmínil důvody, pro které je soudce vyloučen z projednávané věci, a uvedl, že žádnou takovou okolnost dovolatel v průběhu řízení nikdy nenamítal a neuvádí ji ani v podaném dovolání. Podjatost soudce nelze v žádném případě dovozovat z toho, jakým způsobem vede řízení, hodnotí provedené důkazy, odůvodňuje soudní rozhodnutí apod. Dovolatel při tom námitky podjatosti odůvodňuje výlučně odkazy na soudcem kladené otázky, na údajně nesprávnou protokolaci průběhu hlavního líčení a dále spekuluje o tom, že soudce předem zaujal stanovisko k prováděným důkazům. Takovéto výhrady obviněného proti postupu soudce podle jeho názoru v žádném případě nemohou založit důvody vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Nepřiléhavý je konečně i odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1456/2007. Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu proto pokládá za nedůvodné.

27. K námitkám, jimiž obviněný odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že zcela mimo jeho rámec jsou obsáhlé námitky proti protokolaci průběhu hlavního líčení, resp. proti způsobu, jakým bylo rozhodováno o jeho návrzích na opravu protokolu. Dále podotkl, že spíše nežli proti protokolaci směřují námitky dovolatele proti údajnému kladení sugestivních a kopiózních otázek soudem, proti kterému však dovolatel, resp. jeho obhájce, v průběhu hlavního líčení nijak nebrojil. Námitky týkající se údajného kladení klamavých a sugestivních otázek jsou ostatně procesního charakteru a mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Taktéž velká část dalších dovolacích námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá (odkaz na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo). Dovolatel sice formálně vytýká, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu lichvy, fakticky však neprovádí žádnou komparaci těchto zákonných znaků a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí.

28. Pokud se týká objektivních znaků trestného činu lichvy, dovolatel především na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá skutková zjištění, na základě kterých soudy dovodily u poškozené stav rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti. Podle skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě mj. tíseň poškozené spočívala v aktuální potřebě peněz umocněné očekávaným narozením dítěte, neboť poškozená byla ve vysokém stupni těhotenství. Rozumová slabost poškozené pak spočívala v „poruše osobnosti s rysy závislosti na okolí, submisivity a snadné ovlivnitelnosti“. V souvislosti s nezkušeností poškozené pak dovolací soud konstatoval neschopnost poškozené reálně posoudit skutečnou cenu jí prodávaných pozemků. Takováto skutková zjištění státní zástupce považuje z hlediska zákonných znaků lichvy spočívajících v zákonem předpokládaných stavech poškozeného za dostačující. Ke znaku hrubého nepoměru uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že pozemky, jejichž tržní hodnota činila ke dni uzavření smlouvy 1.478.190 Kč, zakoupil dovolatel za částku 190.000 Kč. Takovéto více než sedminásobné podhodnocení prodávaných nemovitostí nepochybně zakládá hrubý nepoměr plnění ve smyslu § 218 tr. zákoníku a o takovýto hrubý nepoměr by šlo i v případě dovolatelem tvrzené částky 287.000 Kč, která ovšem nemá ve skutkových zjištěních učiněných soudy oporu.

29. Podstata námitek dovolatele ostatně nespočívá v polemice o tom, jak velký cenový rozdíl plnění zakládá jejich hrubý nepoměr, ale v polemice se skutkovými zjištěními o ceně nemovitostí. Fakticky v této souvislosti nevytýká ani nedodržení kritérií § 137 tr. zákoníku. Dovolatel především odmítá závěry znalce Ing. Jana Zámečníka, ze kterých soud při stanovení ceny nemovitostí vycházel, a za správné označuje závěry obhajobou opatřeného znaleckého posudku znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., kterým byly pozemky oceněny nižší částkou 673 000 Kč. V této souvislosti pak vytýká, že nebyl opatřen revizní znalecký posudek. Opět tedy jde o námitky primárně skutkové. K tomu státní zástupce podotkl, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 36 a násl.) obsáhle vyložil, proč vycházel právě z posudku znalce Ing. Zámečníka, a úvahy soudu v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Za bezpředmětnou považuje námitku, podle které znalec stanovil cenu tržní, nikoli cenu obvyklou. Pojem „tržní cena“ lze v podstatě považovat za synonymum pojmu „obvyklá cena“ a takto jsou tyto pojmy používány i v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikované pod R 45/2006). Od skutkových námitek proti stanovení hodnoty předmětných pozemků se odvíjí též námitka dovolatele, podle které měl být skutek vzhledem k výši prospěchu kvalifikován toliko v základní skutkové podstatě podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku.

30. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce uvedl, že dovolatel svoje námitky opět nesměřuje proti nesprávné aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku o úmyslném zavinění, ale odmítá skutková zjištění, na kterých soudy závěr o existenci subjektivní stránky založily. Výslovně uvádí, že existenci subjektivní stránky soudy dovodily „bez opory v provedeném dokazování“ a polemiku o existenci subjektivní stránky navíc směšuje se skutkovou polemikou o tom, zda se dovolatelka v některém ze stavů požadovaných ustanovením § 218 odst. 1 tr. zákoníku vůbec nacházela. Zdůrazňuje údajnou krátkost svého osobního kontaktu s poškozenou (podle výpovědí poškozené a dokonce i spoluobviněného B. trval tento kontakt při podpisu smlouvy déle nežli dovolatelem uváděné půl hodiny), přičemž pomíjí zjištění odvolacího soudu (str. 6 rozhodnutí), podle kterého snížení rozumových schopností poškozené bylo patrné i při krátkodobém osobním kontaktu s poškozenou.

31. Námitky dovolatele ve vztahu k objektivním i subjektivním znakům přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou tedy primárně skutkového charakteru a neodpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což do značné míry připouští i sám dovolatel. Dovolatel se nicméně opakovaně domáhá provedení přezkumu Nejvyšším soudem s odkazy na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Existenci tzv. extrémního rozporu však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotily důkazy způsobem neodpovídajícím představám dovolatele. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Státní zástupce konstatuje, že rozsah dokazování určuje soud a není jeho povinností provést všechny důkazy navrhované stranami řízení. Povinností soudů je však dostatečným způsobem vysvětlit, proč neprovedly navrhované důkazy. V předmětné trestní věci nalézací soud plně pro státního zástupce akceptovatelným způsobem na str. 21-22 odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na vyžádání revizního znaleckého posudku ke stanovení ceny nemovitostí ani dalším důkazním návrhům obviněného (k důkazním návrhům se vyjádřil též odvolací soud na str. 4-5 rozhodnutí). V žádném případě tedy soudy nepostupovaly tak, že by navrhované důkazy neprovedly, aniž by se jejich důvodností vůbec zabývaly.

32. Státní zástupce uvedl, že ačkoli obviněný neuplatnil námitku subsidiarity trestní represe, opakovaně poukazuje na občanskoprávní aspekty případu. K tomu uvedl, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu. Rovněž námitky proti výroku o náhradě škody, pokud se týká náhrady majetkové škody ve výši 1 288 190 Kč, jsou námitkami primárně skutkovými, když dovolatel opět zpochybňuje skutková zjištění o ceně předmětných pozemků. Skutkového charakteru jsou i námitky proti výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., kterým byl dovolatel zavázán k náhradě nemajetkové újmy v částce 75 000 Kč, když dovolatel v podstatě zpochybňuje zjištění soudu o tom, že poškozené nějaká nemajetková újma vznikla. Za zcela bezpředmětné pokládá procesní námitky proti kvalitě návrhu poškozené podle § 43 odst. 3 tr. ř., když takovýmito námitkami (nehledě na jejich procesní charakter) dovolatel poněkud mimoběžně brojí nikoli proti postupu soudů, ale proti postupu poškozené.

33. Za relevantně uplatněné považuje námitky proti uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v povinnosti poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění v částce nejméně 750 000 Kč, když námitky týkající se stanovení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku považoval dovolací soud ve své rozhodovací praxi za relevantně uplatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 174/2014). Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Postup soudů byl podle jeho názoru poněkud nestandardní, nikoli však nezákonný. Je skutečností, že mimo výše uvedeného výroku podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud současně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal dovolatele k náhradě nemajetkové újmy v penězích v částce 75 000 Kč a se zbytkem nároku na poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud se týká vztahu výroků podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 228 tr. ř. a § 229 tr. ř., pak vzhledem k rozdílným účelům těchto výroků uložení povinnosti nahradit škodu podle § 82 odst. 2 tr. ř. nebrání skutečnost, že soud současně rozhodl výrokem podle § 228 tr. ř. a není vyloučeno uložení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy ani v případě, že soud zároveň odkázal podle § 229 tr. ř. poškozeného s částí nároku nebo i s celým nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení občanskoprávní. Navíc ustanovení § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku výslovně umožňuje uložit obviněnému povinnost poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. Platná právní úprava tedy nevylučuje, aby soud uložil výrokem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému povinnost k náhradě nemajetkové újmy nad rámec povinnosti stanovené výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Za vadu odůvodňující zrušení rozhodnutí nelze podle názoru státního zástupce považovat ani skutečnost, že soud v souladu s terminologií § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku použil termínu „poskytnout přiměřené zadostiučinění“, ačkoli dovolatelem citované ustanovení § 2951 odst. 2 občanského zákoníku hovoří o přiměřeném zadostiučinění jako o způsobu odčinění nemajetkové újmy, nikoli jako o samostatném nároku.

34. Postup nalézacího soudu státní zástupce v této části považuje za nestandardní a snad i nelogický, když mu není jasné, proč rozhodování o náhradě nemajetkové újmy fakticky přenesl do rozhodování o trestu a proč o nároku na náhradu nemajetkové újmy „jednoduše“ nerozhodl výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., popř. za současného uložení povinnosti, aby obviněný ve zkušební době podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu. Rozhodnutí v takovéto podobě má problematickou hodnotu i pro poškozenou, když uložení povinnosti podle § 88 odst. 2 tr. zákoníku v rámci výroku o trestu zřejmě nemůže být pro oprávněného exekučním titulem (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 106/2005). O trest podle zákona nepřípustný se však podle jeho názoru nejedná.

35. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého způsobu rozhodnutí [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].

36. Obviněný dále zaslal repliku k vyjádření státního zástupce, v níž zopakoval (část II.) své výtky proti zpracovaným znaleckým posudkům a neprovedeným důkazním návrhům, přičemž navrhl, aby tyto nedostatky dovolací soud napravil zrušením napadených rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (část III.). Za nepřiléhavý označuje odkaz státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1456/2007. Zákonným kritériem podle § 30 odst. 1 tr. ř. je to, jak se navenek jeví, zda soudce je či není podjatý. Důvodem vyloučení je tedy jen možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Nestranně nemůže rozhodovat ten, který v hlavním líčení pokládá stranám zakázané otázky v neprospěch obviněného. Soud se zcela zjevně choval způsobem, aby nepřiměřeně chránil poškozenou. K námitce věrohodnosti protokolu o hlavním líčení namítá, že státní zástupce nepojal své vyjádření věcně a žádá jeho doplnění. Klade otázku, zda může být protokol z hlavního líčení považován za správný, pravdivý a dostatečně vypovídající o podávaných skutečnostech, pokud v něm nejsou zachyceny přednesy znalce. Obviněný dále (část VI.) opakuje výhrady ke znaleckému posudku Ing. Jana Zámečníka, jakož i to, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek. Cena obvyklá není synonymem pro cenu tržní. Vzhledem k uvedenému obviněný konstatoval, že státní zástupce neprokázal, a soud správně nezjistil, skutečný stav odpovídající právní kvalifikaci podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

III.
Přípustnost dovolání

37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

38. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Ve shodě s tím, co odeznělo ve vyjádření státního zástupce, však musí dovolací soud ihned dodat, že závěr o přípustnosti dovolání obviněného se vztahuje výlučně k té části jeho mimořádného opravného prostředku, v níž napadá meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů, tj. brojí-li proti závěrům obsaženým v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034. Jen tato rozhodnutí je totiž možno v dovolacím řízení přezkoumávat a případně zrušit. Domáhá-li se obviněný, aby Nejvyšší soud mimo těchto dvou rozhodnutí zrušil i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069, požaduje po dovolacím soudu vydání rozhodnutí, které tento není oprávněn vydat. Nezbývá totiž než zopakovat dvě skutečnosti, a to, že
a) podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (to zákon taxativním výčtem vymezuje v odstavci druhém), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští,
b) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. je dovolací soud proto oprávněn zrušit jen napadené rozhodnutí nebo jeho část a mimo ně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

39. Protože jen prvně dvě označená rozhodnutí splňují kritéria stanovená v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., je nezbytné učinit závěr, že ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím, proti nimž své dovolání podal (část III. dovolání), a jejichž zrušení obviněný požaduje (část X.), je jeho dovolání nepřípustným. Protože však opravné prostředky obecně (s výjimkou opravných prostředků státního zástupce podaných vůči více osobám) jsou považovány za jeden celek, o němž je třeba rozhodnout jedním výrokem, neodůvodnilo učiněné zjištění o částečné nepřípustnosti dovolání obviněného vydání samostatného výroku, jímž by dovolací soudu tuto skutečnost konstatoval. Toto zjištění vedlo k tomu, že svoji pozornost zaměřil toliko na prvně uvedená rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího.

40. Již v této části lze uvést, že vyjma toho, že zbývající rozhodnutí, jejichž kasaci obviněný požadoval, nejsou rozhodnutími, která lze v dovolacím řízení napadat, nejsou ani rozhodnutími obsahově navazujícími ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034. Již z tohoto důvodu proto – bez ohledu na posouzení důvodnosti dovolání obviněného napadající tato dvě rozhodnutí – vyslovení jejich zrušení nepřicházelo v úvahu.

41. Co se týče dalších předpokladů pro to, aby se dovolací soud mohl podaným dovoláním zabývat z věcného hlediska, lze dodat, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž (hodnoceno k části, v níž je přípustné) splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

1) obecná východiska

42. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

43. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

44. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

45. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

46. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

47. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

48. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

49. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

51. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Správnost dovoláním napadených rozhodnutí posuzuje dovolací soudu ve vztahu k těm výrokům, které dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadá, což s ohledem na vyjádření obsažené v části IV. dovolání („Tímto dovoláním se vytýkají vady výroku o vině a výroku o trestu …“), znamená, že Nejvyšší soud upřel svoji pozornost na tyto označené výroky, ve vztahu k nimž obviněný uplatnil výše (část II., body 4. až 22. tohoto usnesení) zmíněné námitky.

52. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

2) vlastní posouzení dovolání

A) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

53. K námitkám obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání věcně rozešly.

54. Obecně je sdílen názor, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění daného dovolacího důvodu je pak, že tato okolnost nebyla dovolateli již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

55. V projednávané věci dovolatel při zahájení hlavního líčení dne 21. 2. 2018 učinil „návrh na vyloučení samosoudce dle § 30 tr. ř.“, neboť byl podle jeho mínění porušen § 92 odst. 3 tr. ř. a § 101 odst. 3 tr. ř. tím, že samosoudce vyslýchajícím osobám kladl klamavé a návodné otázky (viz str. 27 dovolání obviněného, část VIII./A.1).

56. Městský soud v Brně o návrhu obviněného rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není samosoudce rozhodující ve věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů podle § 30 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění uvedl, že samosoudce nemá žádný vztah k projednávané věci, k oběma obviněným, jejich obhájcům, svědkům, či poškozené. K obviněnému přistupoval zcela standardně a řízení vedl tak, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání a bylo co nejúčinněji dosaženo objasnění věci. Upozornil, že „skutečnost, že obžalovaný zjevně nesouhlasí se způsobem kladení otázek ze strany soudu, rozhodně nijak neukazuje na poměr samosoudce k projednávané věci a nemůže mít vliv na nestranné rozhodování soudu v dané věci“ (viz č. l. 1028). Dodal, že o všech námitkách obviněného stran protokolace bylo řádně rozhodnuto a průběh hlavních líčení byl řádně zaznamenán na zvukových záznamech.

57. O stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně jako soud stížnostní usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 193/2018-1209, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Uvedl, že důvody podle § 30 odst. 1 tr. ř. jsou stanoveny taxativně a ve spise nebyl zjištěn důkaz o poměru samosoudce k věci nebo v tomto ustanovení uvedeným osobám. Nezjistil ani kladení kapciózních a sugestivních otázek, přičemž dodal, že i kdyby byla tato skutečnost zjištěna, nebyla by důvodem pro postup podle § 30 odst. 1 tr. ř.

58. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný námitku řádně vznesl a bylo o ní rozhodnuto soudem prvního stupně i stížnostním soudem, přičemž ji soudy obou stupňů označily za neopodstatněnou, když důvody podle § 30 tr. ř. pro vyloučení samosoudce neshledaly.

59. Pokud jde o údajné pokládání kapciózních a sugestivních otázek v průběhu hlavního líčení samosoudcem a související návrhy dovolatele na opravu protokolů z těchto hlavních líčení, tyto námitky dovolatele nespadají pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto k dovolatelem uplatněným námitkám vyjádří toliko v rozsahu nezbytném pro závěr, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces, či nikoli.

60. Soudy obou stupňů se námitkami dovolatele zabývaly a dospěly k závěru, že kladení zakázaných otázek nebylo v průběhu hlavních líčení shledáno a že návrhy obviněného na doplnění a opravy protokolů nejsou důvodné. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí upozornil, že obviněným ani státním zástupcem nebyla podána žádost podle § 55b odst. 3 tr. ř., aby bylo dění během hlavního líčení protokolováno doslovně, a bylo proto postupováno podle § 55b odst. 5 tr. ř. a byl zaznamenám podstatný průběh tohoto úkonu. Dodal, že námitky stran kladení kapciózních a sugestivních otázek mohly být vzneseny již během hlavního líčení, avšak z protokolu vyplývá, že tak obviněný neučinil (viz č. l. 1206). Na základě přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení stížnostní soud dodal, že nezaznamenal použití žádných kapciózních ani sugestivních otázek samosoudcem a odpovědi jednotlivých slyšených osob jsou „zcela jasné, zřetelné a přezkoumatelné“ (viz č. l. 1214). Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se s těmito námitkami dovolatele řádně vypořádaly a neshledaly je důvodnými, přičemž svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily.

61. K výhradě dovolatele, že přezkum napadených usnesení nemohl být stížnostním soudem řádně proveden vzhledem k časovým údajům o trvání neveřejného zasedání, v němž bylo o jeho stížnosti rozhodnuto, a délce zvukového záznamu o jednání soudu prvního stupně, lze uvést, že nelze vycházet toliko z úvah, na nichž dovolatel svůj závěr buduje. Úsudek soudu druhého stupně o důvodnosti opravného prostředku není tvořen toliko v rámci vlastního zasedání soudu (ať již v průběhu veřejného či neveřejného zasedání). Je výslednicí posouzení uplatněných argumentů a poznatků, které soud nabude v rámci seznámení se s obsahem spisu (obsahem jednotlivých důkazů), k čemuž nedochází až v průběhu nařízeného jednání. Obdobně jako např. v řízení před soudem prvního stupně, kde k nařízení hlavního líčení dojde až v případě, že soud neshledá důvody pro nařízení předběžného projednání obžaloby, což nelze rozhodnout bez znalosti spisového materiálu, k nařízení vlastního jednání u soudu druhého stupně dochází až tehdy, kdy se soud s řešenou problematikou a tím i důkazní materií seznámí. Obvyklost tohoto postupu je odborné veřejnosti obecně známa, přičemž tento způsob práce obecných soudů zohledňuje při svém rozhodování i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, podle něhož „[j]e zcela běžnou a ústavně přijatelnou praxí, že porady soudů, rozhodujících v neveřejných zasedáních, probíhají až po nastudování všech materiálů všemi rozhodujícími soudci. Pokud pak mezi nimi panuje shoda v řešení sporných otázek … může samotná porada a hlasování proběhnout v relativně krátkém čase.“).

62. Nejvyšší soud při přezkumu skutečností uvedených v části VIII./B. dovolání obviněného shledal, že tento svými podáními sice směřuje proti otázkám kladeným soudem při hlavním líčení, není to však proto, že by tyto byly v rozporu s procesními ustanoveními, ale obviněný jejich prostřednictvím ve skutečnosti projevuje nesouhlas se závěry soudu a snaží se o prosazení vlastní verze událostí a ovlivnění způsobu hodnocení důkazů soudy v jeho prospěch, jež by pro něho byly příznivější. Uvedené je zřejmé z návrhu obviněného na opravu protokolu (viz str. 30 dovolání, část VIII./B.1.), jíž se ve skutečnosti domáhá zohlednění vlastního skutkového závěru stran délky jednání, při němž došlo k podpisu předmětné kupní smlouvy. Závěry soudů obou stupňů stran těchto námitek byly tudíž správné a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.

63. Dovolatel v této souvislosti namítl, že důkazy byly z důvodu kladení zakázaných otázek získány procesně nepřípustným způsobem. Pokud by skutečně byly ve věci pokládány otázky v rozporu se zákonem, mohlo by to vést k absolutní neúčinnosti důkazu získaného takovým výslechem a k jeho nepoužitelnosti pro další řízení. S ohledem na to, že ve věci nebylo pokládání zakázaných otázek shledáno, není důvod považovat důkazy za procesně nepřípustné.

64. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Ve věci nerozhodoval vyloučený orgán. Dovolatel sice během řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku podjatosti, důvody pro vyloučení samosoudce podle § 30 tr. ř. však ve věci nebyly dány.

65. Zbývá dodat, že tento závěr dovolací soud učinil, aniž by při svém rozhodování zohledňoval obsah dalších listin, které obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolacímu soudu předložil (č. l. 1351 a násl.). V nich se poukazem na rozhodnutí vydané samosoudcem soudu prvního stupně ohledně zajištěných nemovitostí domáhá námitkou podjatosti (č. l. 1351) vyloučení samosoudce z rozhodování věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 89 T 56/2017. Protože důvod, pro který by měl být podle obviněného samosoudce Mgr. David Otevřel vyloučen z vykonávání úkonů v jeho trestní věci, měl nastat až v důsledku úkonu jím provedeného dne 20. 11. 2018, tj. po ukončení trestního stíhání dovolatele (4. 9. 2018), nebylo k těmto výhradám dovolatele vůči osobě soudce, který v jeho věci meritorně rozhodl rozsudkem v prvním stupni, dovolacím soudem přihlíženo. Dovolací soud totiž rozhoduje podle stavu ex tunc.

B) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

66. V části V./B. dovolání obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel má za to, že „skutek není trestným činem, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy a soudem byl chybně dovozen úmysl, stejně jako tíseň a rozumová slabost poškozené Svídové, aniž bylo objasněno a prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty“ (viz str. 21 dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolatel namítá nesprávné posouzení subjektivní a objektivní stránky přečinu lichvy, jelikož vznáší výhradu nedostatku zavinění (ve formě úmyslu) a nesprávného posouzení objektivní stránky trestného činu (v podobě absence znaků rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti poškozené).

a) K objektivní stránce trestného činu

67. Obviněný byl uznán vinným tím, že zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti nechal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a získal takovým činem pro sebe značný prospěch (viz právní věta rozsudku soudu prvního stupně), čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

68. K jednotlivým subjektivním znakům objektivní stránky přečinu lichvy, jež soudy v dané věci dovodily, je třeba konstatovat následující. Vědomost o existenci tísně, rozumové slabosti a nezkušenosti na straně poškozené jako specifických vlastností, s nimiž vstupovala do kontraktačního procesu (umocněné udělenou plnou mocí pro druhého obviněného L. B.), a úmyslné zneužití těchto „slabostí“ obviněným, jsou patrné z provedeného dokazování, přičemž závěr o naplnění těchto znaků objektivní stránky lze učinit na podkladě několika skutečností. Pakliže obviněný existenci těchto znaků popírá, resp. je považuje za nedostatečně vyjádřené v odsuzujícím rozsudku, činí tak v rozporu s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož svými úvahami směřuje toliko k nesouhlasu s vykonanými skutkovými zjištěními.

69. Pokud jde o posouzení znaku rozumové slabosti jako jednoho ze znaků objektivní stránky přečinu lichvy, jenž v dané věci soud prvního stupně shledal naplněným, je třeba konstatovat, že ani v této části dovolací soud námitkám obviněného nepřisvědčil. Obviněný odhlíží od skutečností, jež jeho existenci prokazují, a svoji dovolací argumentaci buduje na izolovaném posuzování těch skutečností, jež samy o sobě jeho obhajovací verzi nahrávají, aby vytvořil obraz o souladu svého jednání s trestněprávními normami.

70. Obviněný namítá, že podle závěrů znalkyně MUDr. Evy Čermákové nebyla pro něho rozpoznatelná rozumová slabost poškozené, neboť „aby laik (zde osoba, která není psychiatrem nebo psychologem) mohl rozpoznat nestandardní jednání poškozené S., musel by se s ní setkat buď při více jednotlivých setkáních, nebo při jednotlivém setkání by toto setkání muselo trvat nejméně 1 hodinu…“. Výsledky provedeného dokazování však obhajobu dovolatele zjevně vyvrací. Svědek R. Ž. uvedl, že mentální zaostalost poškozené a její osobnostní charakteristiku poznal již od počátku při prvním setkání (doslova uvedl, že „[c]o se týká mentální zaostalosti, bylo to zřejmé, poznal jsem to hned z první věty, když paní S. promluvila“) a mimo jiné poukázal na překvapení zaměstnanců svědka, kteří se podivovali nad tím, že ji zaměstnal, když má problémy se základními činnostmi (viz výslech svědka při hlavním líčení konaném dne 13. 12. 2017, č. l. 740-748). Znalkyně PhDr. Jindra Hoferová, která vypracovala znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, na osobu poškozené uvedla, že v běžném styku s poškozenou je vcelku rychle rozpoznatelné, že se jedná o jednoduchou a submisivní osobu. Upozornila, že přestože se verbálně u jednání nemusela příliš projevit, není možné, aby nekomunikovala neverbálně (viz č. l. 272). Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný trvá na rozlišení, jestli jednání trvalo půl hodiny nebo déle (přestože skutkově tuto otázku soud prvního stupně uzavřel tak, že jednání trvalo alespoň hodinu – viz str. 25 rozsudku nalézacího soudu), je tato námitka s ohledem na závěry plynoucí z obsahu provedených důkazů zcela irelevantní. Současně je evidentní, že obviněný se zaměřuje výhradně na jednu část výpovědi MUDr. Evy Čermákové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterou vytrhává z kontextu celé výpovědi této znalkyně a vykládá ji zcela ve svůj prospěch.

71. Pokud obviněný zpochybnil závěr soudu prvního stupně o existenci rozumové slabosti poškozené poukazem na zjištění znalkyně PhDr. Judry Hoferové, podle něhož je intelekt poškozené v porovnání se stejnou věkovou populací v pásmu průměru při dolní hranici (viz str. 2 dovolání), odhlíží od dalších jejích zjištění, kdy znalkyně dospívá k závěru, že myšlení poškozené je rigidní, poškozená nedokáže aplikovat vědomosti do praktického života a má nízkou míru všeobecných vědomostí. Svých mentálních schopností nevyužívá vlivem osobnostních faktorů (viz č. l. 269). Znalkyně uvedla také, že poškozená „[n]ení schopna chápat složité úkony, kterými je uzavírání smluv a další věci k životu“ (viz č. l. 272). O naplnění znaku rozumové slabosti tudíž dovolací soud nemá žádných pochybností.

72. Existence tísně je dokládána tím, že obviněná v době realizace závazkového právního vztahu, čili v době uzavření kupní smlouvy (k uzavření kupní smlouvy na pozemky došlo dne 30. 1. 2014), byla „na mizině“ (str. 24 rozsudku soudu prvního stupně), čemuž korespondoval i její postoj. Sám dovolatel zmínil, že „při osobním jednání s poškozenou tuto vůbec nezajímala hodnota pozemků, respektive cena, kterou by za tyto mohla dostat, ale stále se vyptávala na ty peníze, které dostane hned při podpisu v hotovosti. Samotného obžalovaného T. M. to překvapilo, neboť nebývá standardní situací, že jsou peníze za nemovitosti vypláceny ihned při podpisu kupní smlouvy a obvykle se vyčkává podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí.“ Namítá-li proto obviněný, že se poškozená ve finanční tísni k okamžiku uzavření kupní smlouvy nenacházela, je tato jeho námitka v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Jak plyne z výpisu z bankovního účtu poškozené (viz č. l. 317), ke dni 29. 1. 2014 se na jejím účtu nacházel zůstatek -11,96 Kč. Zcela logicky proto vyznívá hodnotící úvaha soudu prvního stupně (viz str. 24 odůvodnění), který konstatoval, že „[p]okud pak obžalovaný T. M. popisuje takovýmto způsobem poškozenou, z kterého je zcela zřejmé, že tato osoba se ‚třepe‘ na to mít již k dispozici nějakou hotovost a nezajímá se o celkovou hodnotu prodávaných nemovitostí, respektive jejich reálnou cenu, a to i přes to, že na vyšší cenu má být tímto obžalovaným upozorňována…“, lze z takového jednání dovodit, že se protistrana nachází v obtížné finanční situaci, kterou nutně potřebuje řešit. Rovněž sama poškozená uvedla, že v předmětné době neměla „na holé živobytí“ (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu).

73. Tíseň poškozené byla umocněna i tím, že se v době podpisu smlouvy nacházela těsně před porodem, což ve spojení se skutečnostmi uvedenými shora, implikuje objektivní nemožnost obstarat potřeby nejen své, nýbrž rovněž novorozeného dítěte. O to větší motivaci poškozené lze shledávat v jejím jednání, jímž disponovala s pozemky za cenu zjevně nepřiměřenou ve prospěch obviněného. Zcela vyloučena je obhajoba dovolatele v tom směru, že tíseň poškozené vyvolal obviněný B. tím, že si ponechal kupní cenu za pozemky. Subjektivní slabost poškozené v podobě tísně byla vyvolána již skutečnostmi majícími původ v ujednané rekonstrukci domu, která byla dohodnuta za částku 400 000 Kč, přesto z důvodů tvrzené rekonstrukce z poškozené obviněný vylákal nepoměrně vyšší částku (poškozená uvedla, že „peníze lítaly oknem“; viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu).

74. Nelze přehlédnout rovněž skutečnost, že obviněný před podpisem kupní smlouvy telefonicky hovořil se svědkyní V. S., sestřenicí poškozené. Přestože obviněný tuto informaci vykládá výhradně ve svůj prospěch a tvrdí, že toto prokazuje jeho snahu o uzavření řádného obchodu a zjištění stavu poškozené, z výpovědi svědkyně naopak vyplynulo, že s vědomostí vysokého stupně těhotenství poškozené se ujišťoval, jestli bude schopná se k podpisu smlouvy dostavit. Dotazoval se na osobní poměry poškozené. Svědkyně mu sdělila, že si poškozená na jednání obviněného L. B. stěžovala a že svědkyně jeho jednání považuje za „šmeličko“ (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Z daného vyplývá, že obviněný věděl o vysokém stupni těhotenství poškozené a minimálně svědkyní mu byla sdělena informace o postavení a aktuální situaci poškozené způsobené obviněným B.

75. Z uvedených okolností lze proto přisvědčit soudu prvního stupně, který shledal znak tísně ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku za naplněný.

76. V rozporu se závěry plynoucími z provedeného dokazování jsou rovněž námitky dovolatele, jimiž zpochybnil závěr o nezkušenosti poškozené v době uzavírání kupní smlouvy, a to poukazem na fakt, že již v minulosti prodávala nemovitosti. Nutno však konstatovat, že obviněný odhlíží od skutečností, které stran tohoto znaku uvedl soud prvního stupně. Z výpovědi R. Ž. vyplynulo, že předchozí prodej nemovitosti poškozené zajišťoval z podstatné části její přítel (viz č. l. 744). Pakliže poškozená při dřívější dispozici byla zastoupena bývalým přítelem a podstatně poškozené při provádění transakce pomohl i sám kupující (svědek R. Ž.), je závěr soudu o tom, že poškozená byla v rámci prodeje nemovitostí obviněnému nezkušená, zcela adekvátní. Tomuto závěru nasvědčují rovněž zjištění soudu spočívající v tom, že poškozená vůbec neměla představu, kde předmětné pozemky leží, ani jakou mají hodnotu (viz str. 25 rozsudku nalézacího soudu). Sama poškozená uvedla, že pokud by věděla, že pozemky mohou mít vyšší hodnotu, jednoznačně by se zajímala, jak moc vyšší by tato cena měla být, a samozřejmě by chtěla tuto vyšší cenu (viz str. 25 rozsudku nalézacího soudu).

77. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná byla ve vztahu k realizované transakci nezkušená, lze tento závěr považovat za důvodný.

78. Toliko pro úplnost je navíc třeba konstatovat, že pro naplnění objektivní stránky přečinu lichvy postačí, pokud je v posuzované věci naplněn alespoň jeden z alternativních subjektivních znaků objektivní stránky uvedených v § 218 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 69-76).

79. Další výhrady, které obviněný uplatnil v části III. mimořádného opravného prostředku, se týkají zpochybnění správnosti závěru soudu prvního stupně o naplnění objektivního znaku objektivní stránky trestného činu lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemných plnění, jakož i adekvátnosti skutkových závěrů dovozených soudy obou stupňů ze znaleckého posudku Ing. Jana Zámečníka (části V./A.2.-A.7.). K tomu je třeba již na tomto místě konstatovat, že i těmito námitkami se obviněný s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně rozešel. Obviněný totiž zpochybňuje naplnění znaku hrubého nepoměru primárně na podkladě námitek skutkových, brojících proti správnosti skutkových závěrů, jež soud učinil na podkladě jednoho ze znaleckých posudků určujícího hodnotu převáděných nemovitostí.

80. Námitkám obviněného vzneseným vůči nesprávnému zjištění hodnoty pozemků znalcem Ing. Janem Zámečníkem Nejvyšší soud nepřisvědčil. Obviněný na několika místech podaného dovolání (a to i opakovaně) poukázal na nesoulad mezi jednotlivými v řízení zpracovanými znaleckými posudky, jež určily hodnotu převáděných nemovitostí. Zmínil, že zpracovány byly tři znalecké posudky, jejichž účelem bylo zjištění hodnoty převedených pozemků, konkrétně znalecké posudky Ing. Jiřího Lysáka, Ing. Jana Zámečníka a znaleckého ústavu společnosti Statikum, s. r. o., který předložila obhajoba.

81. Obviněný (jako již ve svém předcházejícím odvolání) napadl znalecký posudek Ing. Jana Zámečníka – z něhož při hodnocení viny dovolatele vyšel soud prvního stupně – v několika rovinách. Soudům vytýká, že
a) „znalecký posudek … nemůže projít testem ústavnosti, neboť oceňuje neexistující majetkové hodnoty (neexistující parkovací stání) a je nepřezkoumatelný.“ (str. 10 dovolání), že
b) znalec zvolil nesprávnou metodu pro posouzení hodnoty nemovitostí, jelikož „se nejedná o odhad obvyklé ceny ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb. v aktuálním znění, ale odhad tržní hodnoty…“, přičemž „[p]ři posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění u trestného činu lichvy je třeba vycházet z obvyklé ceny věci…“ (str. 4, str. 10, str. 16 dovolání) a konečně, že
c) „[v] souladu se zásadou ‚in dubio pro reo‘ pokud hovoří nějaký znalecký posudek ve prospěch dovolatele, měl by být tento brán v jeho prospěch…“ (str. 4 dovolání).

82. Četné námitky, jimiž obviněný brojí proti správnosti znaleckého posudku zpracovaného Ing. Janem Zámečníkem, dovolací soud nesdílí.

83. Předně je třeba ovšem konstatovat (a dovolací soud tak činí toliko nad rámec nezbytných konstatování vzhledem k charakteru uplatněných námitek), že soud prvního stupně úvodem vyložení svého zhodnocení zpracovaných znaleckých posudků (str. 36 rozsudku) vyslovil nepřijatelnou tezi, pro kterou by závěry – pokud by zde nebyly další jím zmíněné důvody, pro něž převzal odborná zjištění o hodnotě převáděných nemovitostí obsažená ve znaleckém posudku Ing. Jana Zámečníka – soudu prvního stupně nemohly obstát.

84. Městský soud totiž úvodem svého zhodnocení odborných závěrů (str. 36, bod 49. rozsudku) v návaznosti na sdělení výsledků plynoucích z jednotlivých posudků („Znalec Ing. Jiří Lysák dospěl k závěru, že cena převáděných nemovitostí činí 2 581 050 Kč. Znalec Statikum, s. r. o. dospěl k závěru, že tato cena činí 673 000 Kč a poslední znalec Ing. Jan Zámečník dospěl k závěru, že tato cena je 1 478 190 Kč. Na první pohled se jedná o diametrálně odlišná čísla, kdy rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší hodnotou je téměř dva miliony korun. Není tajemstvím, že soud při stanovení prospěchu vycházel z ceny prostřední, tzn. ani z ceny nejnižší, ani nejvyšší, ale té, která byla mezi nimi.“) konstatoval, že tato jeho „úvaha je logická, v zásadě by asi stačilo, aby soud pro tuto úvahu neměl … žádný jiný důvod, než ten, že je to zkrátka vyloučení obou krajností … Je to závěr, který spravedlivě vychází z toho, že jsou eliminovány obě krajnosti a zůstává hodnota poslední, střední“.

85. Takto vyjádřený názor – pokud by představoval osamocené a výlučné zhodnocení, pro něž by soud prvního stupně dovodil správnost závěrů o stanovení objektivní hodnoty převáděných nemovitostí – by nebyl pro dovolací soud přijatelný, jelikož objektivní hodnotu nemovitostí nelze určit tím, že jsou vyloučeny krajní hodnoty plynoucí ze dvou v řízení zpracovaných znaleckých posudků. Skutečnosti, pro které se soud přiklonil k některému ze zpracovaných znaleckých posudků, a pro něž převzal odborné závěry v něm obsažené, musí být adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Pakliže se zpracované znalecké posudky rozchází při určení hodnoty převáděných nemovitostí o řády, je třeba takový rozpor odstranit, a to např. tím, že bude zpracován revizní znalecký posudek. Potud by proto bylo možné přisvědčit obviněnému, který zpochybnil správnost této argumentační linie soudu prvního stupně.

86. Soud prvního stupně však své závěry vybudoval na hlubších rozborech a neomezil se toliko na tato konstatování, jež obviněný označuje za nosné. Posudek Ing. Jana Zámečníka vyhodnotil jako správný z dalších důvodů, které dovolací soud akceptuje. Jeho odborné závěry převzal a nepřiklonil se k závěrům obsaženým ve znaleckém posudku předloženým obhajobou (znalecký posudek Statikum, s. r. o.) jelikož „… znalec Statikum s. r. o. oceňoval pozemky, které vyhodnotil jako zahradu, tzn. parc. č. XY, XY, XY v jednotkové ceně 249 Kč za m2 (u hlavního líčení č. l. 772 již ovšem hovořili o ceně 250 Kč za m2, což je zcela shodné s cenou o jaké hovořil i znalec Ing. Jan Zámečník…). V podstatě zcela shodnou cenu, 250 Kč za m2, a to prvních dvou zmiňovaných parcel stanovil i znalec Ing. Jan Zámečník. Vyšší cenu stanovil u posledního pozemku parc. č. XY… obě … znalecké zkoumání se rozcházení v ocenění zemědělských pozemků, a to orné půdy. Znalec Statikum s. r. o. … uvádí, že stanovení obvyklé ceny zemědělské obhospodařované půdy je poměrně složité… rozdíl mezi těmito dvěma posudky … spočívá v ocenění zemědělské půdy. Tzn. parc. č. XY, XY, XY a XY, kdy jednotková cena byla stanovena Statikum s. r. o. na částku 23 Kč za m2. Znalec Ing. Jan Zámečník byl v daném případě pečlivější, zemědělské pozemky rozdělil, za parcelu č. XY a parc. č. XY stanovil celkem 45 Kč za m2, za parc. č. XY stanovil cenu 15,77 Kč za m2, za parc. č. XY cenu 3,56 Kč za m2, respektive 15,77 Kč za m2… Ing. Jan Zámečník přistoupil k těmto pozemkům individuálně a každý oceňoval zvlášť. Byl tak mnohem pečlivější, v jednom případě dokonce stanovil cenu ještě diferencovaně dle bonity půdy. Tento postup je dle názoru soudu přesnější, neboť je pečlivější, adresnější ‚ušitý na míru‘ jednotlivým parcelám.“ Takový postup soudu je v naprostém souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 2 odst. 6 tr. ř.

87. Soud prvního stupně rovněž zohlednil ve svém hodnocení osobnostní a profesní předpoklady Ing. Jana Zámečníka ke zpracování znaleckého posudku oproti osobám zpracovatelů znaleckého posudku předloženého obhajobou. V této souvislosti prvostupňový soud zdůraznil, že Ing. Jan Zámečník má mnoholetou „zkušenost … právě v této specifické oblasti oceňování pozemků zemědělského charakteru, které se věnuje mnoho let, spolupracuje se zemědělským družstvem, zná vývoj cen zemědělských pozemků v čase, navíc reálné nákupy zemědělských pozemků konzultoval před zpracováním znaleckého posudku s předsedou zemědělského družstva a v podstatě tak získal vazbu od adresáta případné nabídky … zemědělských pozemků k prodeji. Jeho mnohaleté zkušenosti, jeho vazba na konkrétní zemědělské pozemky a zemědělská družstva, realizované obchody, jakož i konzultace s tímto adresátem … způsobila, že znalecký posudek je věrnější a dokumentuje realitu vývoje a stanovení ceny tohoto segmentu realitního trhu v čase, v daném případě v době spáchání skutku. Takovéto skutečnosti … v konkurenčním posudku Statikum s. r. o., chybějí, naopak, je zde hovořeno o tom, že stanovit obvyklou cenu zemědělské půdy je poměrně složité, z čehož se dá dovodit …, že znalci si nejsou příliš jisti, zda jejich závěr … je skutečně závěrem adekvátním ve vztahu k ceně a času. Znalec Ing. Jan Zámečník byl dále natolik pečlivý, že si všechny pozemky v XY obešel, obkrokoval si je, vyloučil pozemky, které byly jako mokřad, ocenil je zvlášť, čistě zemědělské pozemky ocenil také zvlášť. Znalec dále porovnával charakter krajiny. Tento přístup znalce je dle názoru soudu velmi pečlivý, budí naprostou důvěru v takovéto znalecké zkoumání, a proto závěry takového znaleckého posudku soud přijal jako více reflektující realitu v tomto segmentu trhu… na rozdíl od konkurenčního posudku Statikum s. r. o., kde všechny tyto aspekty chybí.“ Takto vyjádřená hodnocení jsou pro Nejvyšší soud zcela akceptovatelná.

88. Dovolací soud neshledal žádné rozpory mezi v řízení provedenými znaleckými posudky a způsobem jejich hodnocení soudem prvního stupně. Přestože obviněný poukazuje na stav spočívající v tzv. extrémním nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, o žádný takový případ se zjevně nejedná.

89. Takový závěr by bylo lze učinit teprve tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. O případ extrémního nesouladu se však nejedná tehdy, pokud výše citované hodnotící úvahy soudu, mají plné obsahové ukotvení v provedených důkazech (zpracovaném znaleckém posudku znalce Ing. Jana Zámečníka), přičemž obviněný poukazem na tzv. extrémní nesoulad prosazuje jemu příznivější verzi plynoucí ze znaleckého posudku, který v řízení předložila obhajoba (znalecký posudek Statikum, s. r. o.).

90. Opětovně lze připomenout, že pokud jde o skutkovou rovinu trestního řízení, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud (rozhodující o mimořádném opravném prostředku) zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to (byť v posuzované věci nemá), že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny, čemuž soud prvního stupně v posuzované věci zjevně dostál. Za tohoto stavu proto ani Nejvyšší soud necítí potřebu blíže se vyjadřovat k úvahám obviněného stran vypracování revizního znaleckého posudku, a to již proto, že soud prvního stupně v dostatečné míře obhájil své závěry, jimiž akceptoval právě tento znalecký posudek jako rozhodující pro určení objektivní hodnoty převedených nemovitostí.

91. Stran druhé dílčí námitky, jejímž prostřednictvím obviněný zpracovateli znaleckého posudku Ing. Janu Zámečníkovi vytkl, že zvolil nesprávnou metodu pro určení ceny nemovitostí (ad 2), jelikož „se nejedná o odhad obvyklé ceny ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb. v aktuálním znění, ale odhad tržní hodnoty.“, lze uvést následující.

92. Postup znalce je třeba vyhodnotit jako správný. Je tomu tak proto, že znak objektivní stránky trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění (to, co bylo plněno, a to, co bylo právním jednáním získáno), je třeba určit vždy z hlediska objektivních směnných hodnot vzájemných plnění. Hodnotu vzájemného plnění je třeba určit podle stejných zásad, jako se určuje výše škody podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Pakliže znalec Ing. Jan Zámečník stanovil objektivní hodnotu jako tržní cenu (tržní hodnotu – viz č. l. 227-228), postupoval zjevně zákonu odpovídajícím způsobem. K tomu dovolací soud odkazuje na stanovisko trestního Kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, podle něhož je „rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.“ Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné sdělit ke druhé námitce dovolatele vůči posudku znalce Ing. Zámečníka (ad b) zmíněné v bodě 81. tohoto usnesení.

93. Lze doplnit, že obviněný nadbytečně v podaném dovolání brojí proti správnosti znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Jiřím Lysákem (str. 15 dovolání), jelikož tento znalecký posudek (viz str. 36, bod 49. odůvodnění rozsudku) soud vyloučil z okruhu důkazů, na jejichž podkladě skutková zjištění učinil. K těmto námitkám se proto není nezbytné blíže vyjadřovat.

94. Částečně lze obviněnému přisvědčit v tom, že soud prvního stupně poněkud nadbytečným způsobem reflektoval soudním znalcem Ing. Jiřím Zámečníkem hodnotu parkovacích stání, o nichž se soudní znalec zmiňuje na str. 6 znaleckého posudku (č. l. 227). Soudní znalec zde vyjadřuje hypotetickou úvahu založenou na možnosti zřízení dvou parkovacích míst na pozemcích parc. č. XY a XY. Přestože by bylo možné objektivně uvažovat nad využitelností předmětných pozemků i tímto způsobem (tj. že vybudování parkovacích stání je hypotetickou možností zhodnocení pozemků), nelze tuto úvahu promítnout do určení poměru hrubého nepoměru vzájemných plnění, jelikož jde o variantu, která přichází v úvahu toliko jako způsob budoucího a možného (nikoli však nutného) způsobu využití pozemků. Nelze současně opomenout, že vybudování parkovacích stání (viz vyjádření znalce při hlavním líčení ze dne 13. 12. 2017, č. l. 787) by bylo spojeno s určitými náklady, s nimiž úvahy soudu prvního stupně nepočítají. Charakter převedených nemovitostí tedy sice zjevně připouštěl možnost vybudovat parkovací stání, k okamžiku jejich ocenění (tj. doby významné pro určení tržní ceny) však na nich tato parkovací stání vybudována nebyla.

95. Ostatně i soudní znalec Ing. Jiří Zámečník při výslechu provedeném při hlavním líčení (č. l. 786) k dotazu obhájce obviněného směřujícímu k ocenění parkovacích stání uvedl, že „[t]a možnost tady je, když mám takto zatížené pozemky, je tam věcné břemeno, nemůžu tam postavit, nemůžu tam nic, připouští se, že bych tam mohl udělat zpevněnou plochu ze zámkové dlažby, která se dá demontovat, pokud na tom pozemku tu zámkovou dlažbu můžu udělat, hned se mi nabízí parkovací stání, proč ho tam neudělat? Je tam přístup, mohl by tam být soused, pronajmu to, parkovací stání má hodnotu … řekněme, že jsem si přilepšil k ceně pozemku a dal jsem to tam jako možnost, nemusí to být. Pokud někdo řekne, že to parkování nechce, tak ho neudělá, ale ta možnost tady je.“, přičemž připustil (č. l. 787), že „to zařadil jen jako možnost“. Soud prvního stupně v této části vzal za rozhodující skutečnost, která byla v rámci zpracovaného znaleckého posudku vzata soudním znalcem v potaz toliko jako eventuální možnost. Zpracovatel znaleckého posudku, z něhož soud vyšel, ji konstatoval nikoli jako existující, ale toliko jako reálně v úvahu přicházející způsob budoucího zhodnocení pozemku.

96. Z uvedeného plyne, že lze-li při stanovení ocenění pozemků, resp. následně v určení tzv. hrubého nepoměru vzájemných plnění nějaké pochybení shledat, nemá toto příčinu ve vadnosti zpracovaného znaleckého posudku, z něhož soud nalézací při svém rozhodování vyšel, a tedy v tom, co mu dovolatel vytýká [bod 75., ad a) – tvrzená nepřezkoumatelnost jeho závěrů], nýbrž v částečné nesprávnosti intepretace a užití jeho odborných závěrů soudem, zejm. ve výše uvedeném věcně neopodstatněném zohlednění teoretické možnosti navýšení hodnoty parcel č. XY a XY.

97. Nepřípadná je námitka obviněného, jíž se domáhá aplikace zásady in dubio pro reo. Obviněný namítl (ad c), že znalecký posudek znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., měl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací akceptovat „[v] souladu se zásadou ‚in dubio pro reo‘“, jelikož „pokud hovoří nějaký znalecký posudek ve prospěch dovolatele, měl by být tento brán v jeho prospěch…“ Obviněným prezentovaným způsobem však uvedenou zásadu vykládat nelze. Soudy jsou v souladu se zásadou in dubio pro reo povinny postupovat tehdy, pokud existuje důvodná pochybnost o přijatelnosti určité skutkové verze. Taková pochybnost však musí existovat na straně soudu. Jinými slovy vyjádřeno, teprve tehdy, pokud soud má pochybnost o správnosti určitého skutkového předpokladu, musí postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a přiklonit se k verzi, která je pro obviněného nejpříznivější. Tak tomu však v posuzované věci zjevně není, jelikož – a to již plyne ze shora uvedeného – soud prvního stupně žádnou pochybnost o použitelnosti znaleckého posudku Ing. Jana Zámečníka neměl.

98. Soud prvního stupně přitom plně dostál naplnění zásady, jejíž porušení dovolatel vytýká. Prvostupňový soud učinil zjištění, podle něhož „cena stanovená znalcem Ing. Jiřím Zámečníkem, je jakousi minimální hodnotou (ve prospěch obžalovaného), když soud dospívá k závěru, že cena, vzhledem v okolí realizovaným obchodům, o kterých hovořil svědek R. Ž., a nebyl to jenom tento svědek, hovořil i o sousedovi, který nakupoval za podobnou cenu, je fakticky ještě vyšší.“ (str. 38, bod 49 in fine rozsudku). Lze uzavřít, že soud prvního stupně plně v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nevznikají v posuzované věci důvodné pochybnosti, a plně respektoval – i v souladu se závěry citovanými v nálezech Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 – zásadu in dubio pro reo.

99. Nad rámec uvedeného je třeba doplnit, že uvedená zjištění konstatuje dovolací soud toliko pro úplnost, jelikož výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

100. Vrátí-li se Nejvyšší soud k dovolatelem vznesené námitce, že v posuzované věci nebyl naplněn objektivní znak objektivní stránky přečinu lichvy v podobě hrubého nepoměru, poté musí opakovat, že jím uplatněná námitka má primárně skutkový základ, jelikož ji dovolatel vybudoval na převzetí závěrů, které plynou ze znaleckého posudku Statikum, s. r. o., který se však nestal podkladem pro skutkové závěry soudu prvního stupně.

101. Je-li posuzována důvodnost hmotně právní subsumpce skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a to i při zohlednění toho, co dovolatel vůči soudem zjištěné hodnotě převáděných pozemků důvodně – viz body 94. a 95. výše – uplatnil) ve vztahu k označenému zákonnému znaku objektivní stránky trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, poté je nezbytné začít sdělením, že tento kvalifikační znak není zákonem přesně stanoven. Je tedy nezbytné vycházet z ustálené rozhodovací praxe. Z judikaturních rozhodnutí týkajících se hrubého nepoměru vzájemného plnění ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku vyplývají meze tohoto nepoměru, při jejichž překročení se již jedná o hrubý nepoměr.

102. V případě nepoměru cen je takovou mezí hodnota uskutečněného plnění, která nedosahuje ani poloviny obvyklé tržní ceny (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/1999). Dovolací soud se touto otázkou zabýval (ve vztahu k úvěrové lichvě) rovněž v usnesení ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, v němž zaujal právní názor, že „hrubý nepoměr“ zakládá poskytnutí peněžní půjčky s úrokem 70 % a více za rok. V usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011, Nejvyšší soud shledal hrubý nepoměr plnění v případě smluv, v nichž byly sjednány úroky až 180 % ročně a nepřiměřené smluvní pokuty. Hrubý nepoměr vzájemného plnění shledal Nejvyšší soud (usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 350/2012) v případě, kdy obviněný získal za 300 000 Kč do svého vlastnictví nemovitosti, jejichž odhadní cena přesahovala 1 100 000 Kč. Obdobně shledal (usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 717/2013) naplnění znaku hrubého nepoměru v případě kupní ceny ve výši 500 000 Kč a tržní ceny prodaných nemovitostí ve výši 1.150.000 Kč (dále např. rozh. č. 5/2001-II. Sb. rozh. tr.).

103. Při aplikaci uvedených východisek na posuzovanou věc, je zřejmé, že znak hrubého nepoměru vzájemných plnění byl naplněn. Pro posouzení tohoto znaku v kontextu projednávané věci je zcela lhostejná námitka dovolatele, podle níž soudy nezohlednily veškerá plnění, která poškozené poskytl, tj. plnění spočívající v doplatku kupní ceny (ve výši 30 000 Kč) a uhrazení daně z převodu nemovitostí (ve výši 67 000 Kč), když výsledná částka, kterou obviněný za předmětné pozemky uhradil, byla 287 000 Kč (viz str. 4 dovolání). S přihlédnutím ke stanovené tržní hodnotě převedených pozemků (jejich hodnotu poníženou o parkovací stání znalec Ing. Jan Zámečník vyčíslil na 1 178 190 Kč) a závěrům, které plynou z výše uvedeného stran podmínek pro posouzení znaku hrubého nepoměru (bod 97.), je zjevné, že uplatněné námitky nemohou obstát. Hodnota převedených nemovitostí byla soudním znalcem stanovena na hodnotu, jež více než čtyřnásobně převyšuje hodnotu protiplnění vyčíslenou samotným obviněným (tj. protiplnění v celkové výši 287 000 Kč). Dovolací soud proto i v tomto případě konstatuje, že znak objektivní stránky v podobě hrubého nepoměru vzájemných plnění byl naplněn.

104. Dílčí pochybení soudu, který při svém rozhodování zohlednil i hodnotu dosud nerealizovaných parkovacích stání, proto nemůže vést k závěru o nesprávnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, pro nenaplnění znaku objektivní stránky – hrubého nepoměru vzájemných plnění, resp. kvalifikačního znaku upraveného v odst. 2 písm. a) § 218 tr. zákoníku, který předpokládá, že pachatel trestným činem získal pro sebe značný prospěch, jímž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí prospěch v částce nejméně 500 000 Kč.

105. Tuto část, která se věnovala zhodnocení důvodnosti užití znaků vymezujících objektivní stránku trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, lze uzavřít konstatováním, že soudy užité zákonné znaky byly aplikovány důvodně, neboť jsou dostatečně vyjádřeny ve skutkových zjištěních, které soudy nižších stupňů učinily.

b) K subjektivní stránce trestného činu

106. Nalézací soud vzal za prokázané, že obviněný se uvedeného trestného činu dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tj. zájem společnosti na zajištění svobodné dispozice s majetkem, a současně toto porušení chtěl způsobit (viz str. 39 rozsudku).

107. Vědomostní a volní složku zavinění, jež charakterizují přímý úmysl jednajícího, který soudy u obviněného dovodily, a jež se vztahují k jednotlivým znakům objektivní stránky trestného činu lichvy (subjektivních znaků – rozumová slabost, tíseň, nezkušenost, lehkomyslnost a něčí rozrušení a znaku objektivního – hrubý nepoměr), lze dovodit z několika skutečností, které již v míře dostatečné popsal nalézací soud. Dovolací soud se s těmito hodnoceními soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, ztotožnil.

108. Obviněný si byl vědom toho, že se poškozená nachází ve stavu subjektivní slabosti (tísni, nezkušenosti a rozumové slabosti), přesto zcela vědomě přistoupil k podpisu předmětné kupní smlouvy, aby předmětné pozemky získal, a to za cenu podstatně nižší, než je jejich skutečná hodnota, čímž tuto její subjektivní slabost zneužil. Skutečnost, že obviněný svým jednáním tento následek chtěl vyvolat, je zřejmá také z jeho postupu v dané věci, kdy projevil motivovanou snahu si pozemky ponechat za každou cenu, a to již před zahájením trestního řízení, kdy poškozenou (opět zneužitím jejích osobních dispozic) zmanipuloval ke stažení její občanskoprávní žaloby stran těchto pozemků (viz str. 27 rozsudku nalézacího soudu), jakož i během samotného trestního řízení (viz str. 35 rozsudku nalézacího soudu).

109. Lze proto konstatovat, že obviněný věděl, že svým jednáním poruší zájem chráněný zákonem (jímž je svobodná dispozice s majetkem jako objekt trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku) a tento následek způsobit chtěl. Tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, a to ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

c) K dalším námitkám obviněného ve vztahu k výroku o vině

110. K obviněným namítanému neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."

111. V dané věci nenastal případ tzv. opomenutých důkazů, přestože existenci této vady dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí. Se všemi důkazními návrhy obhajoby (jejichž neprovedení obviněný vytýká) se soud prvního stupně přijatelným způsobem vypořádal, a to poměrně obsáhlým způsobem v odůvodnění rozsudku (str. 21-22), přičemž na důvody zde vyjádřené dovolací soud pro úplnost odkazuje.

C) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

112. Obviněný v části VI. svého dovolání, kde rozvádí (v návaznosti na část V./A.8) argumenty, pro které tento důvod dovolání vznáší [lze-li tak vyložit text druhé věty („Námitka nesprávného uložení trestu, kumulace dvou trestů, které vedle sebe není možno uložit.“)], patrně namítá porušení zákonem zapovězeného uložení dvou druhů trestů, které má založit právní relevanci označeného důvodu dovolání. Pokud by byla věc posuzována ryze z tohoto zorného úhlu pohledu, bylo by nutno takovou námitku označit za zjevně neopodstatněnou.

113. Takové posouzení by odůvodňoval pouhý poukaz na obsah § 53 odst. 1 tr. zákoníku, v němž je problematika vedle sebe ukládaných trestů řešena. Ve vztahu k jednotlivým druhům trestů taxativně vypočteným v § 52 tr. zákoníku prvně citované ustanovení zákona ve své větě druhé stanoví zákaz současného uložení trestů v následujícím rozsahu: nelze uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění.

114. Žádná z uvedených alternativ v případě obviněného nenastala. Současně je možno konstatovat, že ani to, co dovolatel v označené části dovolání zmiňuje, nelze pokládat za dva druhy trestů, tedy druhy trestů vymezené § 52 tr. zákoníku. Obviněný totiž uvádí, že mu napadenými rozhodnutími „byla stanovena povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění ve výši nejméně 750.000,- Kč a následně je stanovena povinnost náhrady nemajetkové újmy 75.000,- Kč – toto rovněž považuje obhajoba za v podstatě totožný nárok, který je zde dvakrát v různých výších …“. Vyjádřeno konkrétně, pod označeným důvodem dovolání určeným k nápravě vad, které zatěžují výrok o trestu, obviněný vznáší námitky
a) vůči té části výroku o trestu, jímž mu v rámci stanovení přiměřených omezení a přiměřených povinností při podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby „poskytl poškozené přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750.000 Kč“, a to vzhledem k výroku, jímž
b) mu byla společně a nerozdílně se spoluobviněným L. B. podle § 228 odst. 1 písm. a) tr. ř. stanovena povinnost „nahradit poškozené M. S. … nemajetkovou újmu v penězích v částce 75.000,- Kč.“

115. Napadán je tu dílčí výrok mající vztah k uloženému (podmíněnému) trestu odnětí svobody a souběžně i výrok adhezní, neboť podle dovolatele k vyslovení těchto výroků nebyl dán věcný podklad, resp. v případě výroku adhezního, tento není náležitě odůvodněn.

116. Ačkoli se dovolací argumentace obviněného ubírá jiným směrem (námitka, jež by formálně byla podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání, nemá věcný základ ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, zbývající část výhrad je povahy skutkové), než následující úvahy dovolacího soudu, nebylo možno při jejím posuzování pominout zhodnocení toho, zda k výše popsané aplikaci § 82 odst. 2 tr. zákoníku přistoupil nalézací soud způsobem, který je postupem zákonným a odůvodněným.

117. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku [p]odmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil uhradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Podle § 48 odst. 4 tr. zákoníku [s]oud může jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit zejména … k) poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění.

118. Jakkoli by se mohlo zdát, že soud prvního stupně rozhodl zákonným způsobem i při vydání výše (bod 114.) citovaných dvou výroků, ve skutečnosti tomu tak není.

119. Zásada legality, která se v oblasti trestání (tj. v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti) projevuje tak, že pachateli trestného činu může být trestní sankce (tedy i trest) uložena jen na základě trestního zákona (§ 37 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž mu může být uložen pouze takový trest, resp. druh trestu, který upravuje zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), znamená, že katalog trestních sankcí musí soud respektovat a své rozhodnutí musí tomuto přizpůsobit. Konkrétněji vyjádřeno, je-li obviněnému odsuzujícím rozsudkem uložena povinnost plnění majetkové povahy, musí být již z výrokové části rozsudku jednoznačně seznatelné, má-li takto stanovená povinnost charakter punitivní, tj. je-li vyslovena jako trestní sankce (§ 36 tr. zákoníku) za spáchaný trestný čin v podobě trestu majetkové povahy, či zda jde o plnění, kterým se řeší odpovědnost pachatele ve vztahu k poškozenému (rozhodnutí o nárocích jím uplatněných v rámci adhezního řízení).

120. Je-li výčet druhů trestů obsažený v § 52 tr. zákoníku taxativní (o čemž s ohledem na jeho dikci nevzniklá žádná pochybnost) – na rozdíl např. od demonstrativního vymezení možných přiměřených omezení a přiměřených povinností v § 48 odst. 4 tr. zákoníku (viz zejména) – poté to znamená, že není přípustné, aby rozsah možného postihu pachatele byl jakkoli rozšiřován nad rámec stanovený § 52 tr. zákoníku (s rozvedením konkretizujícím možnosti postihu pachatele jednotlivými druhy trestů při jejich obsahovém vymezení, jak jsou obsažena v hlavě IV, oddíle pátém, příp. šestém tr. zákoníku). Jsou-li proto k odčerpání majetkového prospěchu pachatele určeny sankce upravené v § 66, § 67, § 70, § 71, § 72 tr. zákoníku, pak majetkový postih je nutno činit výlučně jejich prostřednictvím.

121. Stejně tak na straně druhé k vyslovení povinnosti obviněného (pachatele) poskytnout příslušné plnění poškozenému na základě jím řádně uplatněného nároku (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.) na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení může dojít výlučně formou adhezního výroku, tedy při aplikaci § 228 tr. ř., je-li nárok důvodný.

122. Soud prvního stupně, jak plyne z výrokové části i následného odůvodnění jeho rozsudku, podle těchto zásad nepostupoval. K zavázání obviněného poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění, a to v částce nejméně 750 000 Kč, totiž přistoupil výlučně na podkladě normy trestně právní, která však důvod k takovému plnění, jež je svou povahou hmotně právním nárokem občanskoprávního charakteru, sama o sobě založit nemůže. Je to dáno i tím, že rozhodování o nárocích poškozených v trestním řízení (v jeho adhezní části) nezná ve vztahu k poškozenému přiznání punitivního nároku (např. ve smyslu „punitive damages“, tj. náhrady škody plnící represivní/trestní funkci). Míněno takového nároku, jehož přiznání sleduje majetkový postih pachatele (nad rámec odškodnění újmy, kterou činem poškozenému způsobil). Přitom právě takto může být, a tedy i jako obejití katalogu trestních sankcí, vnímáno uložení povinnosti obviněnému k úhradě částky „nejméně 750 000,- Kč“ výlučně na podkladě aplikace § 82 odst. tr. zákoníku. Formulace výroku („nejméně“) navíc nevyjadřuje nezbytnou přesnost určení výše plnění, které je obviněný povinen poškozené poskytnout. Mimoto je nutno uvést, že takto stanovená povinnost obviněného založená pouze na aplikaci ustanovení trestního zákoníku, tedy bez jakékoli vazby (nejen výrokové části ale i odůvodnění rozsudku) na hmotně právní normu/předpis netrestní povahy (občanského zákoníku), která by jako zákonný podklad odůvodňovala vyslovenou povinnost obviněného k plnění, činí uvedený výrok nevykonatelný v rámci občanského soudního řízení (z hlediska materiální podmínky vykonatelnosti exekučního titulu). Splnění této povinnosti formou výkonu rozhodnutí by se však poškozená nemohla domáhat ani po soudu trestním, neboť hlava dvacátá první trestního řádu upravující vykonávací řízení s výkonem takového výroku nepočítá. Lze odkázat i na závěry judikatury, podle nichž (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 29 Odo 421/2002) „[ú]daj o tom, čeho se navrhovatel domáhá (žalobní petit), je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem.“

123. Podle Nejvyššího soudu je aplikace ustanovení § 82 odst. 2 část věty za středníkem tr. zákoníku, podle níž soud odsouzenému zpravidla „uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil majetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem“ – i s ohledem na právě uvedené skutečnosti – možná jen způsobem, který zmínil ve svém vyjádření již státní zástupce, tj. ve vazbě na povinnost, kterou mu stran plnění vůči poškozenému soud uloží v rámci adhezního výroku. Přitom je nezbytné zdůraznit, že text zákona počítá s tím, že přiměřená povinnost spočívající v odčinění nemajetkové újmy bude obviněnému – stejně jako při nahrazení škody – uložena způsobem, který mu umožní takové povinnosti dostát, tj. aby ji odčinil podle svých sil. Jen takto vyslovená povinnost obviněného může být shledávána zákonným způsobem uložená. Je totiž třeba vzít v úvahu, že při rozhodování o osvědčení podle § 83 tr. zákoníku se posuzuje, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. V případě, že by přes veškerou snahu odsouzeného nebylo v jeho silách, aby v celém rozsahu odčinil nemajetkovou újmu, k jejímuž odčinění byl zavázán, přicházelo by nutně v úvahu vyslovení závěru, že se neosvědčil, což by vedlo k rozhodnutí o přeměně původně podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný. Přitom jediným důvodem, pro který by v takové situaci (když jinak by všem dalším podmínkám dostál) k přeměně trestu došlo, by bylo neposkytnutí celého plnění poškozenému, tedy skutečnost, kterou by odsouzený jednak nemohl svým chováním ovlivnit a která by nadto vzešla z výroku, při jehož formulaci soud nerespektoval zákonnou dikci.

124. Ve věci posuzované je výrok opřený o ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku, stanovící povinnost obviněného k úhradě částky nejméně 750 000 Kč – na rozdíl od výroku, který má vztah k výroku o náhradě škody („aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil“) – rozporný s dikcí citovaného ustanovení, a již proto musí být prohlášen za výrok vadný.

125. Ve vztahu k této části výroku je třeba shledávat důvodnou argumentaci dovolatele, který i s oporou o jím citovanou judikaturu občanskoprávní správně poukázal na to, že závazek k plnění vůči poškozené, v části týkající se odčinění nemajetkové újmy, musí mít svůj podklad v ustanovení § 2951 odst. 2 občanského zákoníku. Podle něj „[n]emajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.“ Nezbývá proto než opakovat, že hodlal-li soud prvního stupně dosáhnout toho, aby obviněný peněžitým plněním odčinil poškozené nemajetkovou újmu, jejíž podstatu spatřoval ve skutečnostech zmíněných v bodě 61. odůvodnění jeho rozsudku (a shledal-li dostatek podkladů pro takové rozhodnutí), měl o této povinnosti obviněného rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., a to s oporou o znění § 2951 odst. 2 občanského zákoníku.

126. Pokud tak nerozhodl a povinnost obviněného k plnění opřel toliko o ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku, rozhodl vadně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí (bod 61.) je zřejmé, že k zavázání obviněného poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění přistoupil proto, že tento „svým jednáním výrazným způsobem zasáhl do života poškozené … Dílem i v důsledku trestné činnosti obžalovaného přišla poškozené fakticky o vše, ocitla se v existenčních potížích, na ulici, bylo jí odebráno dítě, které bezprostředně poté, co na ní byla spáchána trestná činnost, také porodila“. Přiznaná částka „zohledňuje, že se na vzniku závažných následků u poškozené podílelo v dané době více osob, které poškozenou využívaly“. Nebýt této skutečnosti, „částka by byla soudem obžalovanému určena nepochybně vyšší“. Přitom je zřejmé, že tímto způsobem rozhodl soud o nároku, který poškozená po obviněném uplatňovala v adhezním řízení.

127. Plyne to z odůvodnění výroku (bod 64. rozsudku), jímž obviněného zavázal (společně se spoluobviněným), aby poškozené nahradil nemajetkovou újmu v penězích v částce 75 000 Kč. Zde soud zmínil, že „[p]oškozená prostřednictvím svého zmocněnce uvedla, že jednáním obžalovaných došlo k zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti ve smyslu práva na ochranu cti a důstojnosti s důsledky spočívajícími ve ztrátě majetku, kterým poškozená mohla zabezpečit svoji rodinu do budoucna“. V návaznosti na to soud vyjádřil, že „se s uplatněným nárokem poškozené jako takovým i způsobenými následky ztotožnil (viz již zdůvodnění v rámci přiměřeného zadostiučinění), nicméně s ohledem na skutečnost, že poškozené již bylo v rámci výroku o trestu poskytnuto (byť z jiného právního titulu) přiměřené zadostiučinění ve výši 750 000 Kč, bylo by přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč již nepřiměřené. Proto soud přiznal poškozené nárok na náhradu nemajetkové újmy již pouze v minimální částce 75 000 Kč (tj. v desetině požadovaného nároku)“. Se zbytkem uplatněného nároku proto poškozenou, která se k trestnímu řízení vůči obviněnému připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 750 000 Kč (č. l. 665), podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

128. Citovaná pasáž rozsudku svědčí o tom, že k uložení povinnosti odčinit nemajetkovou újmu, kterou poškozená trestným činem obviněného utrpěla, soud přistoupil na podkladě dvou právních titulů, z nichž jeden („z jiného právního titulu“) patrně zakládá trestní postih obviněného (tj. povinnost vyslovená v rámci výroku o trestu), druhý zřejmě příslušné (soudem ovšem vůbec nezmíněné) ustanovení netrestního předpisu (§ 2951 odst. 2 občanského zákoníku). Takové řešení je, jak již uvedeno nesprávné, neboť vyslovení povinnosti obviněného k odčinění nemajetkové újmy může být založeno výlučně na aplikaci § 2951 odst. 2 občanského zákoníku. Aplikace § 82 odst. 2 tr. zákoníku má toliko motivovat obviněného, aby takto stanovenou povinnost splnil (podle svých sil) pokud možno již v průběhu stanovené zkušební doby podmíněného odsouzení.

129. Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k části výroku, jímž bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby poskytl poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč došlo k vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští

130. Protože z řešení, které nalézací soud přijal, plyne jeho zřejmá neujasněnost toho, jak a podle jakých ustanovení je třeba rozhodovat v případech, kdy poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti připomenout ve stručnosti následující skutečnosti.

131. V obecnosti lze upozornit, že vedle nároků, které upravuje § 2958 o. z., vstupuje do popředí rovněž možná náhrada nemateriální újmy, která byla poškozenému pachatelem trestného činu způsobena zásahem do přirozených práv člověka podle § 2956 o. z. Podle citovaného ustanovení „[v]znikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Soud rozhodující v adhezním řízení musí posoudit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno v § 2956 o. z., či o nárok plynoucí z § 2958 o. z. (a který ze zde upravených). V uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku.

132. Nadále se mutatis mutandis uplatní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (publikovaný pod č. 14/2014-I. Sb. rozh. tr.), byť ten reagoval na situaci posuzovanou ještě podle předchozí právní úpravy obsažené v občanském zákoníku z roku 1964. Podle právního názoru v něm obsaženého „[p]ro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu je soud povinen v adhezním řízení nejprve zkoumat, zda poškozený jako fyzická osoba utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 odst. 1 občanského zákoníku, která mu vznikla trestným činem obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn. V případě, že se o nemajetkovou újmu jedná a není postačující morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku, lze za podmínek § 13 odst. 2 tohoto zákona přiznat náhradu v penězích.“ Dodat lze, že při posuzování věci podle nyní účinného občanského zákoníku, by se nárok opíral o znění § 81 a násl., případně jiných ustanovení obsažených v jeho části první.

133. Určení povahy hmotně právního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je nezbytné i proto, aby v případě, že o něm rozhodne způsobem upraveným v § 229 tr. ř., měl soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci § 229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe.

D) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

134. S ohledem na to, co obviněný uvedl v části VII. svého dovolání („K tomu viz výše čl. IV. Vyloučený soudce – námitka podjatosti“), je třeba usuzovat, že tento dovolací důvod uplatnil ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), neboť sdílí názor, že rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

135. S ohledem na skutečnosti uvedené výše v bodech 53. až 65. tohoto usnesení je zřejmé, že pro tento důvod Nejvyšší soud naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neshledal. Na straně druhé je nucen konstatovat, že uplatněný důvod dovolání je naplněn pro vadu, která rozsudek soudu prvního stupně zatěžovala ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz body 112. až 133.), neboť odvolací soud jednající o řádném opravném prostředku mohl vadu rozsudku soudu prvního stupně svým postupem [aplikací § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.] napravit. Pokud tak neučinil a odvolání obviněného podle § 256 tr.ř. zamítl, založil dovolatelem uplatněný důvod dovolání.



V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

136. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadená rozhodnutí (vůči nimž je dovolání přípustné) jsou zatížena vadou naplňující dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a písm. l) tr. ř. v rozsahu, jak uvedeno výše, přistoupil na podkladě dovolání obviněného k jejich částečnému zrušení.

137. Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a to v části, v níž došlo k zamítnutí odvolání obviněného ve vztahu k výroku, jímž mu bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby poskytl poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a to ve výroku, jímž bylo obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby poskytl poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

138. Kasační zásah dovolacího soudu se nedotkl dalších výroků, které jsou ve vztahu k dovolateli obsaženy v rozsudku soudu prvního stupně. Výrok o vině zůstal nezměněn, neboť není zatížen mu obviněným vytýkanými vadami, jež měly založit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Stejně tak zůstaly nedotčeny i ostatní výroky, neboť ve vztahu k nim, resp. výroku o trestu, který společně s výrokem o vině obviněný svým dovoláním napadl, není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Rovněž výroky, jimiž byl obviněný společně a nerozdílně se spoluobviněným L. B. zavázán podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené škodu ve výši 1 288 190 Kč a nemajetkovou újmu v penězích v částce 75 000 Kč (stejně jako výrok učiněný podle § 229 odst. 2 tr. ř.) zůstaly po rozhodnutí dovolacího soudu nezměněny, neboť nebyly dovoláním obviněného napadeny, a proto nebyly dovolacím soudem ani přezkoumávány.

139. Způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. Vadným výrokem rozhodl soud prvního stupně o části nároku, který obviněná uplatnila ve formě požadavku na odčinění majetkové újmy. Na podkladě dovolání obviněného by sice teoreticky bylo možno (při respektování zákazu reformationis in peius obsaženého v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř.) o nároku poškozené dovolacím soudem rozhodnout, pro jeho rozhodnutí by však musely být skutečnosti rozhodné pro přiznání tohoto nároku náležitě zjištěny. Skutečnosti vyjmenované soudem nalézacím v bodě 61. odůvodnění rozsudku takový podklad pro rozhodnutí neposkytují (v daném směru lze akceptovat výtky dovolatele obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku).

140. Vada, jíž je rozsudek nalézacího soudu zatížen, byť formálně zasahuje výrok o trestu, se ve svém obsahovém vyjádření vztahuje k výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. [z]ruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265. Podle odkazovaného ustanovení v takových případech odvolací soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

141. Za analogického užití § 265m odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud, poté, co v dovoláním napadených rozhodnutích zrušil výrok, jímž byl obviněný zavázán poskytnout poškozené M. S. přiměřené zadostiučinění, odkázal tuto poškozenou s jejím nárokem (resp. částí tohoto nároku, když z části tento nárok přiznaný soudy nižších stupňů podle § 228 odst. 1 tr. ř. zůstal nedotčen) na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

142. Pokud jde o podnět obviněného o odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí obsažený v části X. dovolání, připomíná se, že o něm bylo rozhodnuto samostatným usnesením vydaným předsedou senátu dne 14. 2. 2019.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu