Rozhodnutí NS

25 Cdo 1354/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:25 Cdo 1354/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1354.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1354/2018-251


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: FARO ILLUMINATO, s. r. o., IČO 29135257, se sídlem Primátorská 296/38, Praha 8, zastoupená JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti žalované: K. R., zastoupená JUDr. Petrem Matouškem, advokátem se sídlem Nad Ryšánkou 7/2005, Praha 4, o 4 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 360/2013-141, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 25 Co 358/2016-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 4 600 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, kterou otec žalované (zemřel dne 21. 12. 2016) měl žalobkyni způsobit tím, že nájemci pozemku ve vlastnictví žalobkyně znemožnil jeho užívání, v důsledku čehož nájemce ukončil nájemní vztah a žalobkyni ušel zisk za pronájem pozemku od 1. 7. 2012 do 30. 6. 2032 v žalované výši (roční sjednané nájemné 240 000 Kč).

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 25 Co 358/2016-224, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o neexistenci škody na straně žalobkyně, která by jí vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním otce žalované, nebyla tedy splněna jedna ze zákonných podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva o nájmu pozemku, z něhož měla mít žalobkyně zisk v podobě nájemného za dobu 20 let, je neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 obč. zák. pro nedostatek vážnosti projevu vůle.

Dovolatelka na základě vlastního hodnocení provedených důkazů má za to, že její nárok je po právu, neboť bylo prokázáno protiprávní jednání otce žalované, vznik škody i příčinná souvislost mezi nimi. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení uzavřené nájemní smlouvy, podle jejího názoru se jedná o platný právní úkon se všemi zákonnými náležitostmi. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž vesměs proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však přípustnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů, nelze podle § 237 o. s. ř. založit.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, příp. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.), jak to činí žalobkyně. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013). Žalobkyně opět jen cituje text § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. 10. 2018

JUDr. Robert Waltr
                                    předseda senátu