Rozhodnutí NS

6 Tdo 262/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/14/2019
Spisová značka:6 Tdo 262/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.262.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

6 Tdo 262/2019-248


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 227/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 206/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 13 T 206/2017, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku [skutek pod bodem I.)] a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku [skutek pod bodem II.)].

2. Za skutek pod bodem I.) výroku rozsudku jmenovaného soudu a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 15 T 145/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 32/2018, byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 15 T 145/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 32/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem II.) výroku rozsudku nalézacího soudu byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti ROSSMANN, spol. s. r. o., škodu specifikovanou ve výroku daného rozsudku.

3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 227/2018, tak, že napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a za podmínek stanovených v § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (ad. 1-2). Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené společnosti ROSSMANN, spol. s. r. o., škodu specifikovanou ve výroku citovaného rozsudku.

    II.
      4. Obviněný podal proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutků.

      5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku k tomu uvedl, že skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazují všechny znaky přečinů krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jak je právně posoudily soudy nižších stupňů. Vyjádřil totiž své přesvědčení, že mu nebylo zcela bezpečně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Stran skutku pod bodem I.) výroku rozsudku odvolacího soudu poukázal na výpověď svědkyně M. B. s tím, že pokud měli (zaměstnanci vykradené prodejny) podezření, že zcizil parfémy, které měl mít uloženy v kapse, pročež je neviděli, mohli ho zadržet a provést osobní prohlídku, což neučinili a ani se nepřihlásili do trestního řízení s náhradou škody. Poukázal rovněž na skutečnost, že na kamerové záznamy se podívali až po 2 hodinách, kdy mohlo prodejnou projít více lidí. Zcela tedy popřel, že by se v dané věci dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně skutku pod bodem II.) výroku rozsudku soudu druhého stupně, kdy měl odcizit na recepci hotelu volně odložený mobilní telefon, namítl, že se nemohlo jednat o přečin krádeže, neboť nebyl naplněn úmysl věc zcizit, jelikož ji vydal, aniž by se jakýmkoliv způsobem bránil. Uzavřel, že v obou případech mu nebylo prokázáno, že jednal tak, jak je mu kladeno za vinu, a to v úmyslu přímém, přičemž zdůraznil, že soud měl při rozhodování použít zásadu in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.

        6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 227/2018, a sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř.
          7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby o dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
          III.

          8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

          9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 To 227/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
            10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
              11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

              12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                13. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                  IV.

                  14. Obviněný sice v odůvodnění svého dovolání v obecné poloze namítá, že skutky pod body I.) a II.) výroku rozsudku odvolacího soudu nenaplňují znaky přečinů krádeže, jimiž byl uznán vinným, potažmo že u něj nebylo dáno úmyslné zavinění, což by na první pohled mohlo budit zdání výhrad hmotně právního charakteru. S ohledem na konkrétní obsah jeho dovolací argumentace je nicméně patrné, že ve skutečnosti jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní, když soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně neuplatnění zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové závěry, že se skutku pod bodem I.) nedopustil a že u skutku pod bodem II.) nejednal úmyslně, neboť odcizený telefon dobrovolně vrátil. Právě na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje své tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                  15. Obviněný tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                  16. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.


                  17. V nyní posuzované věci ovšem není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (jehož existenci obviněný ve svém dovolání ostatně ani nenamítá), k čemuž lze uvést alespoň ve stručnosti následující.

                    18. Ohledně skutku popsaného v bodě I.) výroku rozsudku odvolacího soudu vycházely soudy nižších stupňů především z výpovědi svědkyně M. B. (vedoucí prodejny, z níž bylo odcizeno zboží), kamerového záznamu, z něhož je patrné, že to byl právě obviněný, kdo se zmocnil dvou parfémů značky Calvin Klein, a ostatně i z výpovědi samotného obviněného, který nepopřel, že v dané prodejně byl a s odcizenými parfémy manipuloval (popíral pouze jejich odcizení, což však bylo vyvráceno výše zmíněnými důkazy). Skutečnost, že obviněný nebyl zadržen bezprostředně po odcizení daných parfémů, je pouze důsledkem toho, že si toho jmenovaná svědkyně všimla až s odstupem času, což bylo rovněž důvodem, proč teprve později zkontrolovala kamerový záznam. Zcela postrádající oporu ve spise je též tvrzení obviněného, že poškozená společnost ROSSMANN, spol. s. r. o., neuplatnila nárok na náhradu škody, neboť opak je pravdou, když jí navíc tento nárok i byl v řízení před soudy nižších stupňů přiznán.
                      19. Jednání obviněného vymezené v bodě II.) výroku rozsudku soudu druhého stupně má oporu zejména v jeho doznání, protokolu o jeho zadržení, svědeckých výpovědích B. G. a C. G. R. a kamerovém záznamu. Pokud pak obviněný tvrdí, že neměl v úmyslu mobilní telefon odcizit, jelikož ho následně dobrovolně vrátil, tak ani tomuto tvrzení nelze přiznat žádnou relevanci, neboť obviněný vydal odcizený mobilní telefon až po zadržení [resp. zajištění podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb.] policejním orgánem na vlakovém nádraží (byť k tomu nemusela být užita donucovací opatření), což zcela určitě nelze považovat za dobrovolný akt vydání. Nadto lze poznamenat, že i v případě skutečně dobrovolného vrácení mobilního telefonu by se mohlo jednat nanejvýš o projev směřující k náhradě škody způsobené již dokonaným trestným činem krádeže.

                      20. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že dokazováním provedeným před soudy nižších stupňů bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že to byl obviněný, kdo se dopustil skutků popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu, a že jednal v přímém úmyslu zmocnit se cizích věcí (dvou parfémů a mobilního telefonu), neboť i s ohledem na jeho trestní minulost dobře věděl, že svým jednáním může způsobit následek uvedený v § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (resp. v § 205 odst. 2 tr. zákoníku) a tento následek evidentně způsobit chtěl.

                      21. V daném kontextu je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přiznat žádné opodstatnění ani námitce stran neuplatnění pravidla in dubio pro reo vycházejícího ze zásady presumpce neviny.

                      22. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutků, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných dovolacích důvodů) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
                        23. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                        Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                        V Brně dne 14. 3. 2019


                        JUDr. Vladimír Veselý
                        předseda senátu