Rozhodnutí NS

27 Cdo 3955/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/23/2019
Spisová značka:27 Cdo 3955/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3955.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Promlčení
Úroky z prodlení
Znalecký posudek
Znalci
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 o. s. ř.
§ 393 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 3955/2017-691



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, PSČ 301 00, proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o zaplacení 14.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 142/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Cmo 4/2016-612, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Cmo 4/2016-612, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


[1] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 44 Cm 142/2004-539, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 44 Cm 142/2004-658, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 9.583.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 5.217.000 Kč s příslušenstvím (výrok IV. a výrok doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

[2] Učinil tak poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 44 Cm 142/2004-265, rozhodl, že uplatněný nárok „je co do základu oprávněný“, s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Závěr o oprávněnosti nároku vybudoval soud na tom, že smlouva o půjčce akcií uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro nedostatek souhlasu valné hromady žalobkyně ve smyslu § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), pročež jsou si účastníci povinni vrátit vzájemná plnění.

[3] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 234/2008-283, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 29 Cdo 1564/2010-341, zamítl. Ústavní stížnost podanou žalovaným proti shora citovaným rozhodnutím o základu nároku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 191/12.

[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Žalovaný byl členem představenstva žalobkyně od 24. 1. 2002 do 4. 9. 2002. Dne 7. 2. 2002 se stal místopředsedou představenstva.

2) Kupní smlouvou ze dne 31. 12. 2000 nabyla žalobkyně od společnosti Stavební podnik Klatovy a. s., identifikační číslo osoby 45357323 (dále jen „Stavební podnik Klatovy“), 18.500 akcií společnosti PSG-Speciální stavební konstrukce, a. s., identifikační číslo osoby 64510638 (poté SSK CZ, a. s. - dále jen „SSK CZ“) [dále též jen „akcie“], za celkovou cenu 24.311.400 Kč (zaokrouhleně 1.314,13 Kč za 1 akcii).

3) Dne 2. 5. 2002 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o půjčce 18.500 akcií vydaných jako 37 „hromadných listů“ (dále jen „smlouva o půjčce“). Žalobkyně půjčila akcie žalovanému do 30. 6. 2002 s tím, že v případě, že je nebude moci vrátit, je žalobkyně oprávněna po něm požadovat peněžitou náhradu ve výši 282 Kč za jednu akcii. Tuto smlouvu neschválila valná hromada žalobkyně.

4) Žalovaný uzavřel se Stavebním podnikem Klatovy smlouvu o půjčce 12.000 kusů akcií společnosti SSK CZ o jmenovité hodnotě po 1.000 Kč s tím, že akcie vrátí rovněž do 30. 6. 2002. Pro případ, že žalovaný nebude moci akcie vrátit, bylo sjednáno, že věřitel je oprávněn po něm požadovat náhradu ve výši 1.873 Kč za jednu akcii.

5) Žalovaný půjčené akcie (tj. 30.500 akcií společnosti SSK CZ) smlouvou uzavřenou dne 27. 6. 2002 prodal za 30.000.000 Kč společnosti PSG a. s.

6) Žalovaný zaplatil žalobkyni za nevrácené akcie SSK CZ dne 19. 7. 2002 5.217.000 Kč.

7) Podle odborného posouzení hodnoty akcií společnosti SSK CZ P. Š., znalcem pro cenné papíry a makléřem, hodnota 1 akcie společnosti SSK CZ činila 1.082 Kč. Na základě zmíněného ocenění hodnoty akcií rozšířila žalobkyně dne 26. 6. 2006 žalobu (původně podanou o zaplacení 12.979.785 Kč s příslušenstvím) o částku 1.820.215 Kč; soud změnu žaloby připustil.

8) Podáním ze dne 4. 10. 2012 rozšířila žalobkyně žalobu o příslušenství pohledávky, a to o úrok z prodlení za období od 4. 10. 2008 do zaplacení; soud změnu žaloby připustil.

9) Podle znaleckého posudku ze dne 27. 2. 2013, č. 063-002/13, vypracovaného znalcem Ing. Davidem Šofferem činila hodnota jedné akcie společnosti SSK CZ k datu 2. 5. 2002 „v případě minoritního podílu“ 1.320 Kč, respektive 1.760 Kč v případě ocenění jedné akcie „v rámci balíku“ 30.500 akcií vlastněných žalobkyní (18.500 kusů o celkové hodnotě 24.420.000 Kč) a Stavebním podnikem Klatovy (12.000 kusů o celkové hodnotě 15.840.000 Kč).

[5] Na tomto skutkovém základě, vycházeje ze závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce učiněného v mezitímním rozsudku, soud prvního stupně dovodil, že výše nároku žalobkyně činí 9.583.000 Kč, poté, kdy z žalované částky 14.800.000 Kč odečetl částku 5.217.000 Kč, kterou žalovaný žalobkyni prokazatelně uhradil. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v prodlení s úhradou dlužné částky, přiznal soud žalobkyni i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení, o který žalobkyně dne 4. 10. 2012 rozšířila žalobu. Úrok z prodlení přísluší žalobkyni ode dne 4. 10. 2008 s ohledem na to, že „předchozí příslušenství pohledávky již bylo promlčeno“.

[6] Otázkou žalovaným namítané úhrady bezdůvodného obohacení vůči Stavebnímu podniku Klatovy jako „pravému“ vlastníku akcií se soud nezabýval, pouze uvedl, že žalovanému nebylo „uloženo“, aby plnil za žalobkyni, ani k tomu nebyl důvod.

[7] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[8] Nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vyšel z toho, že ve dnech 12. 7. 2002, 27. 12. 2002, 16. 6. 2003, 22. 12. 2003 a 24. 6. 2004 poukázal žalovaný na účet Stavebního podniku Klatovy bez bližšího určení účelu platby ve výši 2.476.000 Kč, 5.000.000 Kč, 5.000.000 Kč, 5.000.000 Kč a 5.000.000 Kč.

[9] Po takto doplněném dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.

[10] K otázce existence a vymahatelnosti uplatněného nároku odvolací soud konstatoval, že žalobkyně mohla požadovat po žalovaném vrácení akcií kdykoliv poté, co po podpisu neplatné smlouvy začal žalovaný s akciemi disponovat. Žalobkyně tak mohla žalovat o vrácení akcií, případně o zaplacení náhrady, již v květnu 2002. Čtyřletá promlčecí doba dle § 397 obch. zák. by uplynula v květnu 2006, přičemž žaloba v projednávané věci byla u soudu podána již 25. 8. 2004.

[11] Ohledně žalovaným vznesené námitky promlčení nároku co do zaplacení 1.820.215 Kč, o kteroužto částku dne 26. 6. 2006 žalobkyně rozšířila žalobu, odvolací soud uzavřel, že o uvedenou část žalobou uplatněného nároku již soud prvního stupně celkovou výši nároku žalobkyně snížil, a to „v rámci částky 5.217.000 Kč“, v jejímž rozsahu žalobu výrokem IV. svého rozhodnutí zamítl. Z tohoto důvodu nelze celkovou výši nároku o částku 1.820.215 Kč opakovaně snižovat, jak se domáhá žalovaný.

[12] Ve vztahu k otázce promlčení uplatněných úroků z prodlení odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, kupříkladu „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 961/2007“ (zřejmě správně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007), ze které – podle názoru odvolacího soudu – plyne, že není-li promlčen hlavní závazek, nemůže dojít k samostatnému promlčení akcesorického závazku k placení úroků z prodlení. Soud uzavřel, že nárok na úroky z prodlení v projednávané věci nemohl být promlčen.

[13] Odvolací soud měl dále za to, že v projednávané věci nebylo důvodu zkoumat platnost smlouvy ze dne 31. 12. 2000 o prodeji 18.500 kusů akcií společnosti SSK CZ, uzavřené mezi žalobkyní a Stavebním podnikem Klatovy. Žalovaný výše blíže určenými platbami vůči Stavebnímu podniku Klatovy nepochybně neplnil Stavebnímu podniku Klatovy na bezdůvodné obohacení získané na základě smluv o půjčce akcií a již vůbec ne na akcie, jež získal od žalobkyně. Ze shora uvedených plateb není zřejmé, že by plnily žalovaným tvrzený účel a nebyly náhradou za nevrácené akcie sjednanou ve smlouvách o půjčkách, zvlášť za situace, kdy žalovaný 19. 7. 2002 uhradil žalobkyni 5.217.000 Kč, čímž vyvrátil své tvrzení o tom, že žalobkyni nepovažuje za skutečného vlastníka akcií.

[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže uvedených) otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak.

[15] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně aby jej změnil tak, že změní i rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne.

[16] Dovolatel předně brojí proti závěru odvolacího soudu, že nárok na úroky z prodlení není promlčen. S poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2010“), dovolatel namítá, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které dnem, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, počíná u práva na úroky z prodlení (se splněním dluhu) podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se toto právo promlčí „jako celek“. Dovolatel tak vyjádřil přesvědčení, že nárok na úroky z prodlení byl v celém rozsahu promlčen, jelikož byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby.

[17] Odkazuje na závěry předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku peněžitých plnění dovolatele vůči Stavebnímu podniku Klatovy, když tato nezohlednil při stanovení celkové výše nároku žalobkyně. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se měl v souladu s citovaným rozhodnutím zabývat platností smlouvy ze dne 31. 12. 2000 a otázkou, kdo byl skutečným vlastníkem akcií. Na základě takto provedených zjištění pak měl učinit závěr, zda tato plnění je nutno zohlednit při stanovení celkové výše nároku žalobkyně.

[18] Dovolatel kritizuje i závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1564/2010, aplikovaný soudy obou stupňů, podle něhož se na právní vztahy mezi účastníky neplatné smlouvy uplatní právní úprava obchodního zákoníku. Dovolatel opakovaně tvrdí, že smlouva o půjčce byla uzavřena jako bezúplatná a podle § 16a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, tedy podléhá režimu občanského zákoníku. Na vztahy vyplývající z této smlouvy tak dopadá dvouletá promlčecí doba (namísto doby čtyřleté podle obchodního zákoníku).

[19] A konečně dovolatel poukazuje na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (odkazuje k tomu na usnesení ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005) při řešení otázky výslechu znalce Ing. Davida Šoffera. Soudy obou stupňů z tohoto posudku vycházely, aniž by znalce v řízení vyslechly, ačkoliv dovolatel v řízení tento znalecký posudek zpochybnil. Podle dovolatele byl takový postup soudů v rozporu s § 127 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a soudy jím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[20] Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jež pokládá za správné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

[21] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné do 31. 12. 2013), podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[22] Při vyhlašování rozsudku pak Nejvyšší soud postupoval v souladu s § 243f odst. 5 a 6 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz část devátou, článek XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[23] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013.

[24] Otázka aplikace právní úpravy občanského zákoníku na vztahy mezi účastníky neplatné smlouvy o půjčce přípustnost dovolání neotevírá. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že vztah ze smlouvy o půjčce akcií v projednávané věci je vztahem výjimečným, ohledně kterého lze důvodně přepokládat, že jej společnost uzavřela se žalovaným právě proto, že byl jejím členem představenstva, tedy v (širší) souvislosti s výkonem jeho funkce. Jde o smlouvu související s výkonem funkce statutárního orgánu, tedy o smlouvu podrobenou režimu obchodního zákoníku (viz usnesení sp. zn. 29 Cdo 1564/2010; tento závěr potvrdil také Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 191/12). Nejvyšší soud se od uvedeného závěru nemá důvod odchylovat.

[25] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vlivu plnění vůči třetí osobě na rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel platbami na účet Stavebního podniku Klatovy uvedenými v odst. 8 shora neplnil svou povinnost vydat, resp. nahradit, žalobkyni (případně Stavebnímu podniku Klatovy) bezdůvodné obohacení, nýbrž povinnost k zaplacení náhrady za nevrácené akcie sjednanou ve smlouvách o půjčkách (viz pododstavce 4.3 a 4.4 shora), o němž nemá Nejvyšší soud důvod pochybovat, je v souladu s § 330 odst. 1 obch. zák., jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 30. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, rozsudek ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, uveřejněný pod číslem 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněný pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[26] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky promlčení nároku na úroky z prodlení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[27] Dovolání je důvodné.

[28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému) [v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006; 21 Cdo 682/2006].

[29] Ve vztahu k promlčení nároku na úroky z prodlení pak Nejvyšší soud uzavřel, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“ (viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 572/2013).

[30] Shora citovaný závěr o akcesoritě povinnosti platit úroky z prodlení znamená, že zanikne-li hlavní závazek (splatit jistinu) nebo byl-li promlčen a promlčení bylo řádně namítnuto, nemůže výše úroků z prodlení narůstat o „nový“ úrok vzniklý po zániku (promlčení) hlavního závazku. Trvá však povinnost zaplatit do té doby již dospělé úroky z prodlení, jež se promlčuje samostatně a jako celek ode dne, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním hlavního závazku.

[31] Jinak řečeno, nárok na úroky z prodlení je procesně samostatně uplatnitelný a jeho promlčecí doba - byť počíná běžet ve stejném okamžiku jako promlčecí doba vůči jistině - může s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci uplynout v jiný okamžik (nezávisle na tom, zda se promlčel nárok na zaplacení jistiny). To se ostatně podává např. z dovolatelem citovaného R 96/2010 nebo z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3082/2017.

[32] Promítnuto do poměrů projednávané věci, uzavřel-li odvolací soud, že promlčecí doba k uplatnění původního nároku (na vydání akcií či úhradu jejich náhrady) by uběhla v květnu roku 2006, ve stejném okamžiku se - samostatně - promlčuje také úrok z prodlení. Podáním žaloby o zaplacení jistiny došlo toliko ke stavení běhu promlčecí doby týkající se jistiny, nikoli promlčecí doby týkající se úroků z prodlení; ta běžela samostatně dál a v době rozšíření žaloby o úroky z prodlení již uplynula. Nárok na zaplacení úroků z prodlení byl tedy k 4. 10. 2012 již promlčen; opačný závěr odvolacího soudu není správný.

[33] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

[34] Soud nesmí ve smyslu § 127 odst. 1 věty třetí a páté o. s. ř. upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014). Jelikož soudy neprovedly výslech znalce i přes výhrady dovolatele ke znaleckému posudku, zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[35] Jelikož byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem a řízení nadto trpí shora popsanou vadou, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

[36] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 5. 2019


JUDr. Filip Cileček
předseda senátu