Rozhodnutí NS

4 Tdo 427/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 427/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.427.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Důvod dovolání, že výrok chybí nebo je neúplný
Kuplířství
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Dotčené předpisy:§ 189 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku
§ 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 68 odst. 5 tr. zákoníku
§ 88 odst. 1,2 tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. g.h.l.) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 265k odst. 1,2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3389/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 427/2019-3512


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovoláních, která podali obvinění D. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, K. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, I. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a H. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, fakticky XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 21/2016, takto:


Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018 ve vztahu k obviněným I. D. a H. H. v celém rozsahu, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc ve vztahu k obviněným I. D. a H. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. T. a K. H. odmítají.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, byli obvinění D. T., K. H., I. D. a spoluobvinění M. J., L. N., P. B., a K. Š. uznáni vinnými zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], a obviněná H. H. byla uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

1. D. T., I. D., K. H., L. N., M. J., K. Š. a P. B. společně
    jako členové organizované skupiny provozovali po předchozí dohodě noční podnik charakteru tzv. privátu s názvem R., kde sjednávali dívky k provozování sexuálních služeb za úplatu, z nichž dále kořistili, konkrétně D. T. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, I. D. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, K. H. v době nejméně od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015, L. N. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 17. 7. 2013, kdy jej z těchto prostor K. H. vyhodila, M. J. v době nejméně od 29. 4. 2013 do 27. 10. 2013, kdy ji z těchto prostor K. H. s D. T. vyhodili, a K. Š. s P. B. v době nejméně od 25. 7. 2013 do 26. 3. 2014, v Praze 1, XY, v 2. nadzemním podlaží budovy č.p. XY, každý svým dílem úmyslně organizovali prostituci a kořistili z prostituce provozované dívkami v uvedeném privátu tak, že I. D. umožnila rekonstrukci těchto prostor na privát rozdělený na 12 samostatných pokojů, svým vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu, a za pronájem těchto prostor inkasovala od června 2013 do září 2013 nejprve částku 84.000,- Kč měsíčně, následně částku 126.000,- Kč měsíčně, a nájemné za květen 2013 inkasoval její přítel, D. T., který dále činnost ostatních členů skupiny organizoval konkrétně tím, že z pozice správce objektu osobně dohlížel na chod podniku, v rámci porad rozhodoval o pracovních úkolech ostatních, upravoval výši nájemného, které měla za povinnost platit K. H., dohlížel na nerušený chod podniku, v případě zjištění pohybu Policie ČR v okolí přikazoval ostatním, aby objekt uzamkli a Policii ČR dovnitř nepouštěli, K. H., M. J. a K. Š. sjednávaly dívky k provozování prostituce, kterou se rozumí poskytování pohlavního styku za úplatu, kdy K. H. dívky obeznámila se způsobem fungování privátu, s pracovní dobou, která dívkám začínala ve 21:00 hod. a končila v časných ranních hodinách (od 3:00 hod. do 6:00 hod.), se systémem plateb za pronájem jednotlivých pokojů v cenovém rozmezí od 600,- Kč do 1.000,- Kč za pokoj a noc, které se lišily podle počtu nocí, s poplatky za výměnu a praní použitého ložního prádla po každém klientovi obslouženém na pokoji, a se systémem pokut za pozdní příchody dívek, kdy výše pokuty byla 100,- Kč za každou započatou hodinu, a tyto platby spolu s M. J., která ji v době dovolené zastoupila, rovněž K. H. vybírala, a část zisku formou nájemného odevzdávala D. T., potažmo I. D., a dále přijímala od dívek rezervace pokojů na určitou dobu a organizovala chod privátu tak, aby byly pokoje obsazeny, L. N. jako recepční a ostraha privátu vybíral od klientů vstupní poplatek ve výši 100,- Kč, vydával čisté ložní prádlo a vyplácel M. J. dle kusů vypraného prádla, případně za dobu, kdy měla službu na recepci místo něho, a dále vytvořil návrh propagačních letáků tohoto privátu, M. J. během výše uvedené doby obstarávala mimo jiné úklid tohoto privátu, praní ložního prádla, měla služby na recepci a v době dovolené K. H. rovněž vybírala od dívek finanční hotovost za pronájem pokojů, K. Š. a P. B. po vzájemné dohodě s dívkami a se souhlasem D. T. a K. H. obstarávali dívkám klienty v ulicích hl. m. Prahy, a to formou přímého kontaktu a distribuce propagačních materiálů podniku, kdy rozdávali letáčky s označením „R. – Daily 20 girls – XY – Prague 1“ (R. – denně 20 dívek – XY – Praha 1) s uvedenou otevírací dobou, kdy z této činnosti jim plynul zisk 100,- Kč, později 200,- Kč za klienta a dále jim náležely platby za výměnu prádla, kdy tento poplatek platily dívky K. H., případně tomu, kdo ji zastupoval, přičemž všechny popsané činnosti, tj. přestavba bytu na privát, nábor dívek, výběr plateb, organizace provozu privátu, evidence počtu klientů jednak formou poplatků na recepci a jednak výběrem plateb od dívek za výměnu setu prádla po každém klientovi a zajišťování klientů byly vedeny shodnou motivací, směřovanou ke generování finačního zisku z prostituce provozované zde působícími dívkami, přičemž pokud by dívkám, z nichž většina byla nezaměstnána a bez dávek státní sociální podpory, nezajišťovali K. Š. s P. B. klienty, kdyby se L. N., K. H. a M. J. nestarali o ostrahu privátu, výměnu ložního prádla, úklid, a kdyby K. H., M. J. a K. Š. telefonicky a osobně neorganizovaly chod privátu, dívky by se zde nemohly efektivně věnovat prostituci, a tudíž i platit K. H. nájem z pokojů, kde sexuální služby na úplatu poskytovaly, a K. H. by nemohla platit nájem I. D. a D. T., a takto tedy kořistili ze sexuálních služeb poskytovaných zde blíže nezjištěným počtem dívek, minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, a L. F., a takto jednali v úmyslu dívky sjednávat k pronájmu pokojů za účelem sexuálních služeb za úplatu, které zde dívky poskytovaly, a z těchto služeb finančně profitovat, přičemž touto činností vydělali za uvedené období částku ve výši nejméně 3.330.000,- Kč

    2. H. H.
      v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v úmyslu zastřít původ finančních prostředků umožnila své dceři, K. H., nar. XY, aby využívala její soukromý účet vedený v Komerční bance a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, a vkládala na něj finanční prostředky, jež byly výnosem ze zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, linea 1, linea 2, odstavec 2, písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit s dalšími osobami K. H., přičemž v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 byla na tento účet připsána celková částka 1.023.000,- Kč, a dále si z totožných důvodů dne 25. 9. 2013 založila další účet, a to účet u GE Moneybank, a.s., č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční oprávnění, na který bylo v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů vloženo K. H. s jejím vědomím, popř. H. H., celkem 320.000,- Kč, kdy tyto příjmy nelze vysvětlit příjmy z její jiné závislé či podnikatelské činnosti, ale s odkazem na to, že K. H. vykázala ve stejném období na svém vlastním účtu vedeném u Komerční banky, a.s., č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění, v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 celkový příjem ve výši 2.086,- Kč, lze tyto prostředky vysvětlit právě jako prostředky od K. H., jakožto zisk z provozu podniku tzv. privátového charakteru R., kde byly poskytovány sexuální služby za úplatu zde sjednanými dívkami, a takto jednala, přestože věděla o původu těchto finančních prostředků, a v úmyslu zastřít jejich původ spočívající v trestné činnosti.

      2. Za uvedený zločin kuplířství Obvodní soud pro Prahu 1 uložil obviněným D. T. a K. H. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činila 4.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, Obvodní soud pro Prahu 1 každému z nich stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Zároveň soud prvého stupně těmto obviněným podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to:

      u obviněného D. T. :
        - 1 x mobilní telefon ZN. IPHONE 6 128 GB, výrobní číslo XY;
        - 1 x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY;
        - 1 x SIM karta VODAFONE, výrobní číslo XY;
        - hotovost ve výši 687 Kč – depozitum;
        - 406 x fotografie dívek s kontaktními údaji a poznámkami;
        - 51 x fotografií dívek s kontaktními údaji;

      u obviněné K. H. :
        - 1 x razítko zn. SHINY S1821, s číslicí 17 černé barvy, bez výrobního čísla, černo modro šedé barvy;
        - 1 x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, zelený rozlišovací plast, typ FB 15RX;
        - 1 x klíč zn. GERREBI, kovový, cylindrická vložka, bez rozlišovacího plastu, typ F30RL;
        - 1 x klíč zn. KEYLINEIT kovový, cylindrická vložka, bílý rozlišovací plast, typ FB2 220;
        - 1 x klíč zn. SILCA, kovový, cylindrická vložka, hnědý rozlišovací plast, typ FB 15RX;
      - 1 x kovový kroužek na klíče;
      - 1 x notebook zn. HP 110 MINI, výr. číslo XY;
        - hotovost ve výši 4,75 EUR - částka nebyla vložena na depozitní účet, neboť se jedná pouze o eurocenty, kdy na depozitní se vkládají částky v nominální hodnotě od 1 EUR (ve skladu Policie ČR);
        - hotovost ve výši 10 EUR – depozitum;
      - hotovost ve výši 25.906 Kč – depozitum;
      - hotovost ve výši 89.750 Kč – depozitum;
      - 1 x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY;
      - 1 x mobilní telefon zn. XIAOMI, výrobní číslo XY;
        - 1 x mobilní telefon zn. HTC SENCE, výrobní číslo XY, včetně zadního krytu + 1 x baterie č. XY + 1 x SIM karta č. XY;
      - 6 x leták R.;
      - 24 x kondom;
      - letáky a vizitky s označením R. H.;
      - 1 x sešitek červené barvy s nápisem Letáky;
      - 1 x sešit červené barvy s nápisem R.;
        - 3 x plastové průhledné pouzdro (1 s modrým zipem a nápisem Výplaty, 1 s červeným zipem a nápisem Prádlo, a 1 se zeleným zipem a nápisem Nájmy), bez obsahu;
      - 1 x růžový sešitek s nápisem Kasička;

      Obviněné I. D. a spoluobviněným M. J., L. N., P. B. a K. Š. pak uložil Obvodní soud pro Prahu 1 podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Rovněž těmto obviněným uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to:

      u obviněné I. D.:
        - 1 x mobilní telefon zn. APPLE IPHONE 5S, výrobní číslo XY + 1 x SIM karta Vodafone bez číselného označení;
      - hotovost ve výši 1.900.000 Kč – depozitum;
      - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 1.345.536,48 Kč;
      - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 274,44 Kč;

      u spoluobviněné M. J. :
      - 1 x modro-oranžový diář na rok 2012 – deník tržeb na rok 2012;

      u spoluobviněného K. Š.:
        - 1 x mobilní telefon zn. SAMSUNG S5830, výrobní číslo XY, včetně baterie + 1 x SIM karta Vodafone.

      u spoluobviněného P. B.:
        - 1 x mobilní telefon zn. NOKIA C2-01, výrobní číslo XY, včetně baterie, 1 x SIM karta Vodafone č. XY;
        - 1 x mobilní telefon zn. SONY XPERIA, nezjištěného výrobního čísla a 1 x SIM karta T-Mobile bez čísla;

      3. Obviněné H. H. Obvodní soud pro Prahu 1 uložil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Rovněž jí uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to:
        - 1 x mobilní telefon zn. G SMART, výrobní číslo XY, XY, Typ Roma R2 DUO SIM + 1 x baterie zn. G-Smart + 1 x SIM karta Vodafone č. XY, účastnické číslo XY + 1 x paměťová karta 2GB zn. Kingston;
        - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 2.511,03 Kč;
        - finanční prostředky zajištěné na účtu č. XY ve výši 512.135,27 Kč.

      4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, podali všichni obvinění a spoluobvinění odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr.ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné D. T., K. H., I. D. a spoluobviněné M. J., L. N., P. B. a K. Š. uznal vinnými zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání pod bodem I)], a obviněnou H. H. uznal vinnou přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

      1. D. T., I. D., K. H., L. N., M. J., K. Š. a P. B.

      po předchozí vzájemné ústní i konkludentní dohodě společně provozovali za jednoznačného rozdělení úkolů noční podnik charakteru tzv. privatu s názvem R., a to v Praze 1, XY, v druhém nadzemním podlaží budovy č. p. XY, zabývající se úplatnou prostitucí, z níž získávali finanční prospěch, a to v době nejméně – obž. D. T. od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, obž. I. D. od 29. 4. 2013 do 30. 3. 2015, obž. K. H. od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015, obž. L. N. od 29. 4. 2013 do 17. 7. 2013, obž. M. J. od 29. 4. 2013 do 27. 10. 2013 a obž. K. Š. s obž. P. B. od 25. 7. 2013 do 26. 3. 2014 a to tak, že předně obž. I. D. jako majitelka těchto prostor umožnila jejich úpravu na tzv. privát rozdělený na 12 samostatných pokojů, svým zázemím, vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu a za pronájem těchto prostor inkasovala od června 2013 do září 2013 nejprve 84 000,- Kč měsíčně, následně 120 000,- Kč měsíčně, kdy nájemné za květen 2013 inkasoval její přítel obž. D. T., který jako správce objektu osobně dohlížel na činnost podniku, rozhodoval o činnosti a úkolech ostatních obžalovaných, upravoval výši nájemného, které mu odváděla obž. K. H., dohlížel na nerušený chod podniku,zejména na nevpouštění Policie ČR, uzamykání vchodu, aby tomuto vstupu bylo zabráněno, zatímco obž. K. H., M. J. a K. Š. domlouvaly ženy k provozování úplatné prostituce a to tak, že obž. K. H. dívky seznámila s fungováním privatu, s tzv. „pracovní dobou“ od 21 hodin do 03 či 06 hodin, se systémem plateb za „pronájem“ jednotlivých pokojů v cenovém rozmezí 600,- Kč - 1 000,- Kč za pokoj a noc, s poplatky za výměnu a praní použitého ložního prádla a se systémem pokut za pozdní příchody (kdy výše pokuty byla 100,- Kč za každou započatou hodinu) a tyto platby spolu s obž. M. J., která ji v době nepřítomnosti plně, včetně výběru hotovosti od žen, zastupovala, vybírala a část tohoto zisku obž. K. H. odevzdávala obž. D. T., tedy potažmo obž. I. D. a dále přijímala od žen rezervace pokojů na určitou dobu a organizovala chod tak, aby byly pokoje obsazeny, zatímco obž. L. N. jako recepční a ostraha privátu vybíral od klientů vstupní poplatek 100,- Kč, vytvořil návrh propagačních letáků privátu, vydával čisté ložní prádlo a vyplácel obž. M. J. dle kusů vypraného prádla, případně za dobu, kdy ho na recepci privátu zastupovala a tato obstarávala úklid prostor, praní prádla, zatímco obž. K. Š. a obž. P. B. po dohodě s ženami (prostitutkami) a se souhlasem obž. D. T. a obž. K. H. obstarávali ženám klienty i v ulicích hlavního města Prahy, a to formou přímého kontaktu a distribucí propagačních letáčků s označením „R. – Daily 20 girls – XY – Prague 1“ s uvedenou otevírací dobou, 44 To 40/2018 kdy z této činnosti získávali nejdříve 100,- Kč a později 200,- Kč za klienta, kdy veškerá tato činnost všech obžalovaných byla vedena shodnou motivací směřovanou ke generování finančního zisku z provozování prostituce zde působícími ženami (prostitutkami), kdy obžalovaní tímto způsobem ve vzájemné propojenosti, zastupováním se a návazností svých činností profitovali ze sexuálních služeb poskytovaných blíže nezjištěným počtem žen, a to minimálně M. B., nar. XY, L. F., nar. XY, L. F., nar. XY.

      2. H. H.

      v období od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015 v Praze, v sídlech níže uvedených bank, ve snaze znejasnit původ finančních prostředků, umožnila své dceři obž. K. H., nar. XY využít svůj soukromý účet vedený u Komerční banky a.s., se sídlem Na Příkopě 33, č. p. 969, Praha 1, č. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění a vkládala na něj kromě jiného rovněž i finanční prostředky jež byly výnosem z trestné činnosti její dcery (právně kvalifikované podle § 189 odst. 1, alinea 1, 2; odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako zločin kuplířství), jíž se dcera dopustila s dalšími osobami, a to v době od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 a dále si z totožných důvodů založila další účet u GE Money Bank a.s., se sídlem Václavské náměstí 806/62, Praha 1, č. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční právo a na tento vkládala rovněž finanční prostředky v období od 25. 9. 2013 do 31. 1. 2015 formou hotovostních vkladů, kdy K. H. na svém vlastním účtu vedeném rovněž u Komerční banky a.s., č. XY v období od 19. 5. 2013 do 18. 11. 2014 vykazovala celkový vklad pouze 2 086,- Kč.

      5. Za uvedený zločin Městský soud v Praze uložil obviněným D. T. a K. H. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každému z nich uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činí 4.000 Kč, tj. 200 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Zároveň obviněnému D. T. uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 687 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m. Prahy a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně 1 ks mobilního telefonu ZN. IPHONE 6 128 GB, výrobní číslo XY, 1 ks SIM karty VODAFONE, výrobní číslo XY a 1 ks SIM karty VODAFONE, výrobní číslo XY. Obviněné K. H. uložil podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci a to finanční částky ve výši 25 906 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m Prahy a finanční částky ve výši 89 750 Kč uložené na depozitním účtu KŘ Policie hl. m Prahy. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále této obviněné uložil trest propadnutí věci a to 1 ks notebooku zn. HP 110 MINI, výr. číslo XY, 1 ks mobilního telefonu zn. XIAOMI, výrobní číslo XY, 1 ks mobilního telefonu zn. XIAOMI, výrobní číslo XY, a 1 ks mobilního telefonu zn. HTC/SENCE, výrobní číslo XY, včetně zadního krytu, baterie č. XY a SIM karty č. XY.
      Obviněné I. D. uložil za zločin kuplířství podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále jí podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finančních prostředků zajištěných na spořícím účtu č. XY vedeném u ČSOB a. s., se sídlem Radlická 333/150, Praha, ve výši 1 345 536,48 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to 1 ks mobilního telefonu zn. APPLE IPHONE 5S, výrobní číslo XY včetně SIM karty Vodafone bez označení.

      Za přečin legalizace výnosů z trestné činnosti Městský soud v Praze uložil obviněné H. H. podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. Dále této obviněné uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. G-SMART, výrobní číslo XY, XY, Typ Roma R2 DUO SIM včetně 1 baterie zn. G-SMART, včetně SIM karty Vodafone č. XY a paměťové karty 2GB zn. Kingston.

      Spoluobviněným M. J., L. N., P. B. a K. Š. za zločin kuplířství uložil podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil spoluobviněným P. B. a K. Š. trest propadnutí věci, a to u spoluobviněného P. B. 1 ks mobilního telefonu zn. NOKIA C2-01, výrobní číslo XY, včetně baterie a SIM karty Vodafone č. XY, 1 ks mobilního telefonu zn. SONY/XPERIA, nezjištěného výrobního čísla, včetně SIM karty T-Mobile bez čísla a u spoluobviněné K. Š. 1 ks mobilního telefonu zn. SAMSUNG S5830, výrobní číslo XY, včetně baterie a 1 ks SIM karty Vodafone bez čísla.

      6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, podali obvinění D. T., K. H., I. D. a H. H. dovolání.

      7. Obviněný D. T. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu a namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku obsaženém ve výroku o vině a že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně.

      8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. následně obviněný spatřuje v tom, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil zjištěné skutkové okolnosti. Namítá, že skutek kladený mu za vinu nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když pokud byl v předmětných prostorách poskytován pohlavní styk za úplatu, tak se tak dělo dobrovolně, bez jakéhokoliv donucení. Za takové situace pronájem uvedených prostor a z toho plynoucí příjem nelze považovat za trestný čin kuplířství. Současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1045/2014. Zdůrazňuje, že pronajímatel nemůže nést odpovědnost za provozování podnikatelské činnosti jiného subjektu a rovněž na skutkové zjištění soudů, které neuvádí, jakým způsobem organizoval či jinak působil na vůli a chování osob v nájemním vztahu.

      9. Ve vztahu k provedeným důkazům v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uvádí, že byly soudy nesprávně vyhodnoceny v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 304/2012) a opatřené v rozporu s tr. ř. a v důsledku toho jsou nepoužitelné pro jeho usvědčení. Tyto námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, ovšem tyto se s jeho argumentací nevypořádaly.

      10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v neodůvodnění spáchání skutku v rámci organizované skupiny a v důsledku tohoto mu nemůže být ukládán trest podle odst. 2 § 189 tr. zákoníku.

      11. V závěru podaného dovolání obviněný D. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, a podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      12. Obviněná I. D. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., když namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí či je neúplný.

      13. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou sice přesvědčeny, že měla spáchat trestný čin podle § 189 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, aniž by tomuto odpovídalo provedené dokazování. Především namítá, že ke dni zahájení trestního stíhání nebyly splněny podmínky zakotvené v § 160 odst. 1 tr. ř. pro zahájení trestního stíhání (zjištěné a odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly spáchání trestného činu ani že jej spáchala obviněná). K samotnému skutku uvádí, že konstrukce skutku je smyšlená a nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a provedených důkazech, když coby vlastník bytových prostor pouze využila svého vlastnického práva a k bytovým prostorům zřídila písemnou nájemní smlouvou nájemní právo ve prospěch obviněné K. H. za sjednané nájemné a poté ve prospěch V. M. Transparentnost uzavřených smluv je zjistitelná z uskutečněných finančních transakcí vyplývajících z bankovních výpisů a vkladů, když jí nelze klást k tíži, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajištěné smlouvy řádně srovnat. Dále podrobně poukazuje na skutečnosti, které odporují soudy zjištěnému skutkovému stavu, když z provedených důkazů je nepochybné, že se stala vlastníkem předmětných bytových prostor až dne 3. 6. 2013, přičemž podle skutkových zjištění měla páchat trestnou činnost od 29. 4. 2013 a bytové prostory měly být přestavěny na ubytovnu již předtím, než se stala vlastnicí uvedených bytových prostor (viz úřední záznam ze dne 26. 4. 2013). Poukazuje v tomto směru na skutková zjištění soudů vyjádřená ve skutku, ze kterých se podává, že měla jako majitelka těchto prostor umožnit jejich úpravu na prostory umožňující provozování sexuálních služeb za úplatu, když ani nesouhlasí s hodnocením předložených fotografií uvedených prostor soudy, když vzhledem k jejich uspořádání nelze zcela jednoznačně dovodit, že byly přizpůsobeny k poskytování sexuálních služeb za úplatu.

      14. Ve vztahu k nájemnímu vztahu akcentuje zákonnou úpravu nájmu v občanském zákoníku [§ 2201 ve spojení s § 2205 písm. c)], když vyzdvihuje povinnost pronajímatele zdržet se všeho, co by mohlo vést k narušení užívání věci nájemcem a právo nájemce bytové prostory vymalovat a umístit do nich nábytek. Z tohoto důvodu považuje hodnocení orgánů činných v trestním řízení, že pokoje svým vymalováním a vybavením byly uzpůsobeny k poskytování sexuálních služeb za úplatu, za zcela subjektivní, spekulativní a účelové, bez toho, aby byly podloženy provedenými důkazy, neboť vybavení odpovídalo běžnému vybavení bytu většiny domácností. Obviněná se dále zaobírá kontrolou bytových prostor, když podle § 2272 občanského zákoníku nemůže nájemci zakazovat krátkodobé návštěvy, kontrolovat míru oblečenosti takových návštěv či děj, jenž se v bytových prostorech odehrává, neboť takové jednání pronajímatele by bylo v rozporu s právem nájemce na nerušené užívání nájmu a čl. 7 odst. 1, čl. 12 LZPS zakotvující nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a nedotknutelnost obydlí. Současně poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 43 Nt 4743/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, když opakovaně rozporuje odpovědnost za užití bytových prostor nájemce k jinému než smlouvou sjednanému účelu.

      15. Ohledně závěru soudů, že trestný čin spáchala jako členka organizované skupiny, tvrdí, že většina svědků v rámci svědeckých výpovědí vypověděla, že ji vůbec neznají, s výjimkou obviněných D. T. a K. H., přičemž odkazuje na výpovědi ostatních spoluobviněných a svědků. Podotýká, že ačkoliv měla hlášen trvalý pobyt na adrese XY, XY, fakticky na uvedené adrese nebydlela a provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by tomu bylo naopak, což prokazuje i nařízená domovní prohlídka na adrese XY, XY. Zdůrazňuje, že odpovědnost za trestný čin je podle českého trestního práva subjektivní (obligatorní znak zavinění podle § 13 tr. zákoníku). Vzhledem k tomu, že české právo nezná objektivní trestní odpovědnost, nelze nikomu přičítat skutečnost, kterou nezavinil. Konstatuje, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu kuplířství je potřeba úmyslného zavinění, přičemž u ní nedošlo k úmyslnému zavinění, a proto nemůže u ní nastoupit ani trestní odpovědnost za tento trestný čin.

      16. V neposlední řadě obviněná namítá nezákonnost domovní prohlídky na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 43 Nt 1032/2015 (dále jen příkaz k domovní prohlídce) na adrese XY, XY, neboť bytová jednotka nebyla dostatečně specifikována, když nebyla označena příslušným číslem, ačkoliv přesnou identifikaci lze zjistit z příslušného LV. Neztotožňuje se ani s postupem provedení domovní prohlídky, když tato měla být podle citovaného příkazu k domovní prohlídce provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158 odst. 3 písm. i) a § 160 odst. 4 tr. ř., přestože byla v době vydání tohoto příkazu již trestně stíhána, a v souvislosti s takovými tvrzeními poukazuje na čl. 12 LZPS zakotvující ústavně zaručené právo na domovní svobodu, neboť příkaz k domovní prohlídce musí být ústavně přijatelný a řádně odůvodněn, aby mohly být legitimně zajištěny věci při prohlídce nalezeny. Namítá, že pokud by bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno na nezákonně založených důkazech, existuje předpoklad, že soudy nižších stupňů rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení skutku.

      17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvádí, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, některý výrok chybí nebo je neúplný. Poukazuje na skutečnost, že veškerá obvinění ve výroku o vině jsou smyšlená, spekulativní, ničím nepodložená a nemají oporu ve zjištěných skutečnostech (T. nemohl inkasovat platbu nájemného za květen 2013, když obviněná nebyla vlastníkem; orgány činné si nevyžádaly bankovní výpisy do 30. 3. 2015; neodpovídá výše nájemného; neumožnila rekonstrukci bytových prostor, neboť v předmětné době nebyla jejich vlastníkem; spekulativnost ohledně uzpůsobení bytových prostor k poskytování sexuálních služeb, výše nájemného byla odpovídající).

      18. Dovolatelka se dále vyjadřuje k otázce legálnosti prostituce a poukazuje na návrh zákona o regulaci prostituce, který vychází z předpokladu, že není reálné prostituci jako určitý patologický jev právním předpisem zakázat, a v souvislosti s tímto poukazuje na zásadu zákonnosti a subsidiarity trestní represe v § 12 tr. zákoníku ve vztahu k výkladu pojmu „kořistí“ a „zjevná“ u trestného činu kuplířství. Opakovaně argumentuje skutečností, že nikdo nebyl k provozování prostituce nucen. Upozorňuje rovněž na stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2015 související s intimní asistencí pro potřebné a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, ze kterého vyplývá, že v případě rozdělení výdělku mezi obžalovaného a prostitutky na polovinu se nejednalo o trestný čin kuplířství ve smyslu § 189 tr. zákoníku.

      19. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a též rozhodnutí předcházející a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal, in eventum, aby dle § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

      20. Obviněná K. H. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., když dovolání bylo podáno do výroku o vině i trestu. Dovolatelka uvádí, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítá, že právní závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, soudy se nezabývaly subjektivní stránkou daného zločinu, ve věci byly použité nezákonné důkazy, výše peněžitého trestu nebyla řádně odůvodněna, stejně tak trest propadnutí věci, nebyly provedeny všechny požadované důkazy. Zdůrazňuje, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když skutkové a právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování a jsou dovozovány spekulacemi, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Skutkové závěry vyplývají z protiústavního a nezákonného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Konstatuje, že vady rozsudku soudu prvního stupně nebylo možno zhojit tím, že soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci sám rozhodl. Věc měla být vrácena soudu prvního stupně, přičemž situace kolem soudkyně JUDr. Králové nemůže podobné rozhodnutí Městského soudu v Praze odůvodnit.

      21. Vady trestního řízení následně shrnuje do čtyř hlavních bodů – odposlechy, neprokázání zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu organizované skupiny, nelegitimování příslušníků policie při úkonech prověřování, provedení nezákonných domovních prohlídek. Ve vztahu k prokázání její viny zdůrazňuje, že nikdy nikoho k prostituci nenutila, pronájem pokoje nebyl podmíněn provozováním prostituce, o činnost v pokojích se nezajímala, když zároveň konstatuje, že určitá praxe pronájmů zjevně musela probíhat ještě před tím, než si byt pronajala ona, o což se nikdo nezajímal. Namítá, že spoluobviněná J. o tomto vypovídala vyhýbavě a že se jí chtěla pomstít. K uzpůsobení prostor k prostituci a možném podvědomí o jejím provozování poukazuje na rozsudek Vrchního soudu sp. zn. 2 To 105/2012, judikaturu Nejvyššího soudu a výpovědi dívek, z nichž vyplývá, že prostory vnímaly jako ubytování, maximálně hodinový hotel, přičemž pronájem pokojů nebyl podmíněn sexuálními službami.

      22. Ohledně výpovědi spoluobviněné J. rozporuje postup soudu prvního stupně, který přečetl její výpověď z přípravného řízení. Takový postup podle jejího názoru není možný, když nelze přečíst dřívější výpověď podle § 207 odst. 2 tr. ř., jestliže se nejedná o případ jednání v nepřítomnosti obviněného nebo kdy tento odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho výpovědí dřívější a v rámci hlavního líčení. V případě rozporů je pak nutno obviněnou osobu na tyto rozpory upozornit a dotázat se na jejich příčinu. Takto soud prvního stupně nepostupoval, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti a přímosti. Nesouhlasí ani s odmítnutím návrhu důkazu svědeckou výpovědí S. L. pro nadbytečnost a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 546/2012 argumentuje neprokázání základních skutkových podstat v alineách 1 a 2 ust. § 189 tr. zákoníku.

      23. Obviněná dále namítá, že soudy nezdůvodnily jednotlivé tresty, včetně trestů peněžitých, když se nevěnovaly mimo jiné jejím osobním a majetkovým poměrům a odůvodnění rozhodnutí postrádají jakékoliv úvahy v tomto směru, byť odhadové, jak výši peněžitého trestu stanovily, když nebyla ani zkoumána otázka případné nedobytnosti uloženého peněžitého trestu. V otázce viny dle jejího názoru nelze vycházet ani z výpovědi svědka A., když tento v rámci hlavního líčení neuvedl, kde měly být sexuální služby nabízeny.

      24. Rozhodující část dovolání obviněná věnuje nezákonnosti odposlechů. V prvé řadě podotýká, že ve věci nebyly splněny podmínky pro jejich vydání a že tyto nebyly v rámci hlavního líčení přehrány, nýbrž pouze konstatovány, což narušuje zásadu bezprostřednosti (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017). Poukazuje i na právní doktrínu „plodů z otráveného stromu“. Konstatování soudu prvního stupně, že nerespektování zákonných požadavků na odůvodnění příkazu podle § 88 odst. 1 tr. ř. neznamená bez dalšího jeho nepoužitelnost, je popřením jakékoliv víry v dodržování zákonů ze strany států a jeho orgánů. Poukazuje na podnět k vydání příkazu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 19. 7. 2013, č. j. KRPA-112098/TČ-2013-001176-1-BK-TR, na jeho stručnost, když příkaz byl vydán teprve měsíc po zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu kuplířství, tj. bez toho, že by v podnětu byl uveden jediný konkrétní důkaz či skutkové okolnosti, které by vydání příkazu k odposlechu odůvodňovaly, když ani neobsahuje zdůvodnění doby trvání odposlechu, uvedení proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo jinak že by bylo jeho dosažení podstatně ztížené. Stejné nedostatky obsahuje návrh Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 2 ZN 2494/2013. Je s podivem, že byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 2910/2013 vydán. Z příkazu je zřejmé, že první dva odstavce byly zkopírovány z návrhu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, příkaz neobsahuje všechny náležitosti stanovené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř., čímž je příkaz nezákonný a v trestním řízení nepoužitelný a neúčinný. Podrobně pak rozebírá ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k vydaným příkazům, zejména požadavků na zdůvodnění, proč nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu jinak nebo podstatně ztíženě (poukazuje na přiměřenost, zdrženlivost, operativně pátrací prostředky, stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 304/2012, neexistenci důvodného předpokladu), konkretizaci účelu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, namítá absenci byť jediné konkrétní skutečnosti odůvodňující vydání příkazu a konkrétní skutkové okolnosti podmiňující dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 10/2015 ze dne 20. 1. 2016 (zásada přiměřenosti, bezprostřednosti, omezující podmínky, obecné podmínky, odůvodnění vč. doby, specifik). Obviněná je toho mínění, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 nevěnovala patřičnou pozornost návrhům státního zastupitelství a bez bližšího zkoumání jim vyhověla, čímž došlo k porušení zákona. Rovněž považuje za nutné zmínit i další navazující příkazy, a to vztahující se k prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (příkazy Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, 25. 2. 2014 a 7. 1. 2014), když byly opět vydány nezákonně a trpí stejnými vadami jako příkazy prvotní, když s přihlédnutím k doktríně „plodů z otráveného stromu“, nelze poznatky obsažené v nezákonně získaném důkazu dále v trestním řízení používat, když tato nezákonnost důkazů se přenáší i na důkazy odvozené od prvního příkazu. Připomíná již své dříve uplatněné námitky a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2016 připomíná, že poznatek o spáchání trestného činu musí předcházet vydání příkazu. Konstatuje, že se soudy nevypořádaly s otázkou subsidiarity odposlechu a záznamu o telekomunikačním provozu. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015.

      25. V závěru podaného dovolání obviněná K. H. vyjadřuje nesouhlas s odsouzením své osoby, upozorňuje na pochybení soudů v rámci rozhodnutí o propadnutí jejích věcí bez splnění podmínek § 70 tr. zákoníku (1 notebook, 3x mobilní telefon, finančních prostředků zajištěných v jejím bytě) a navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, jakož i všechna případná další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      26. Obviněná H. H. podala dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v tom, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou jejího jednání, použití nezákonných odposlechů, nezákonné zahájení trestního stíhání, v neodůvodnění uložení trestu propadnutí věci. Namítá, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již v řízení před soudem prvního stupně a přestože soud druhého stupně její odvolání nezamítl, tak ve své podstatě jejímu odvolání nevyhověl, je u ní dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      27. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná především namítá, že právní závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou dovozovány spekulacemi, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Zdůrazňuje, že skutková zjištění vyplývají z protiústavního a nezákonného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Její vina byla vyvozena na základě extrémního rozporu s provedenými důkazy (odposlechy, absence subjektivní stránky trestného činu, nezákonnost zahájení trestního stíhání).

      28. Obviněná následně konstatuje, že v řízení před soudy došlo k porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a zásady presumpce neviny, neboť nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Uvádí, že věc měla být soudem druhého stupně vrácena soudu prvního stupně, když soud druhého stupně vady rozsudku soudu prvního stupně nemohl napravit sám. V tomto směru poukazuje zejména na skutečnost, že nebyla upozorněna soudem druhého stupně na změnu právní kvalifikace a změnu popisu skutku, v důsledku čehož se nemohla na toto připravit a reagovat, čímž byla porušena zásada totožnosti skutku.

      29. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy založily výrok o její vině na domněnkách a pochybnostech, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soud prvního stupně založil závěr o její vině na tom, že neprokázala věrohodnost původu svých finančních prostředků, přičemž odmítl provést výslech její sestry, ačkoliv takový důkaz mohl mít zásadní význam pro projednávanou věc. Výslechem této svědkyně mělo být prokázáno, že své dceři neumožnila používat svůj účet vedený u GE Money Bank, a. s., že tento byl určen pouze k ukládání finančních prostředků její sestry. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by popsal subjektivní stránku trestného činu, a že tak došlo k k naplnění skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když rovněž chybí naplnění objektivní stránky (zastírání původu, podstatné ztížení či zjištění původu věci, která byla získána trestným činem), neboť neměla podvědomí o trestné činnosti své dcery a nájem za ni vybírala pouze jednou a ten jí i odevzdala. V rámci provedeného dokazování nedošlo k prokázání předání finančních prostředků její osobě a k tomu, že by tyto vložila na svoje účty. Ve vztahu k dokazování obviněná rovněž poukazuje na porušení principu bezprostřednosti, když pořízené odposlechy nebyly přehrány, pouze konstatovány (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017), neprovedení jí navrhovaných důkazů (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09), kdy měla v úmyslu prokázat výlučné ukládání prostředků své sestry na předmětný účet, a tím se jedná o opomenutý důkaz, a v neposlední řadě také na vyslovené pochybnosti soudu prvého stupně ohledně původu a vkladu peněz.

      30. Ve vztahu k námitce závěrů o její vině a extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy předestírá, že neexistuje jediný důkaz, že by věděla o trestné činnosti své dcery, kdy jediným důkazem, na který bylo poukazováno, je odposlech s M. J., jenž nebyl u soudu ani přehrán a nevypovídá o vině její dcery. Ohledně svého tvrzení o své nevině odkazuje svoji výpověď u hlavního líčení, výpověď dcery (K. H.), odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který uvedl, že nebylo možné dovodit, jaké finanční prostředky a v jakém rozsahu je získala od své dcery a umožnila je uložit na svůj účet, a nezákonnost pořízených odposlechů. Neztotožňuje se s hodnocením výpovědí spoluobviněné Š., když soud prvního stupně přečetl její výpověď z přípravného řízení, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se nejednalo o případ jednání v nepřítomnosti obviněné Š. nebo že by odepřela vypovídat anebo že by se v její výpovědi objevily podstatné rozpory mezi její výpovědí dřívější a v rámci hlavního líčení. Z provedeného dokazování nelze ani usuzovat, že by měla předmětné prostory uklízet, podílet se na jejich pronájmu (vybírat a ukládat nájemné na svůj účet). Nelze ani opomenout, že svědek A. H. (manžel) vyvrátil nepodložené úvahy soudu o finančních prostředcích na jejich účtech a ložním prádle. Obviněná dále upozorňuje na listinné důkazy (protokol o provedení domovní prohlídky, výpis z běžného účtu GE Money Bank, potvrzení o zaměstnání, finanční šetření, odposlechy). Není jí jasné, co by měl výpis z banky prokazovat, když údajně peníze vkládala, nikoliv vybírala, soud prvého stupně se sjetinami výpisů zjevně nezabýval. Namítá, že soud pominul výdělečnou činnost jejího manžela a neprovedl k tomu žádné dokazování. Není jí ani zřejmé, jak měla umožnit dceři nakládat s účtem, když žádné platby se k dceři nemohly dostat zpět, což nevysvětlil ani jeden ze soudů. Obviněná zdůrazňuje, že ona sama není na odposleších zachycena. V otázce viny dle jejího názoru nelze vycházet ani z výslechu svědka A., když tento svědek v procesně použitelné výpovědi neuvedl, kde měly být sexuální služby nabízeny.

      31. Obdobně jako obviněná K. H., tak i obviněná H. H. obsáhlou část svého mimořádně opravného prostředku věnuje nezákonnosti odposlechů, když v podstatě je její argumentace totožná a Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na obsah dovolání K. H. (viz bod 24. tohoto usnesení).

      32. V závěru podaného dovolání obviněná vyjadřuje nesouhlas s odsouzením své osoby, shrnuje veškeré dokazování, argumentuje tím, že nikdy nebyly v rámci zajištění peněžních prostředků vklady konkretizovány ani blíže uvedeny, ztotožněny v čase, či jiným způsobem a nepohybují se v nadlimitních hodnotách a ničím nebylo prokázáno, že hotovostní vklady pochází z trestné činnosti. Poukazuje i na důkazy, které prokazují původ finančních prostředků, které vložila na svůj účet (kupní smlouva na prodej domu její sestry, doklad o výši jejích příjmů, pracovní smlouva, smlouva o nájmu bytu s nájemcem, smlouva o nájmu dopravního prostředku). Současně poukazuje na důkazy, které nebyly provedeny a jaké skutečnosti chtěla těmito důkazy prokázat. Obviněná upozorňuje na pochybení soudů v rámci rozhodnutí o propadnutí věcí bez splnění podmínek § 70 tr. zákoníku.

      33. V závěru podaného dovolání obviněná H. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 3 T 21/2016, jakož i všechna případná další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      34. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 613/2018, nejprve uvedl, jaký uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění, poté shrnuje podstatu dovolacích důvodů a následně vyjadřuje stanovisko ke každému z dovolatelů.

      35. K dovolání obviněného D. T. uvádí, že převážnou část námitek obviněného pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť obviněný polemizuje s provedenými důkazy a způsobem jejich hodnocení. Ve vztahu k odpovědnosti za pronájem uvádí, že dovolatel zcela opomenul podstatnou skutkovou okolnost, že nešlo o pouhý pronájem prostor jiným subjektům. Trestná činnost byla naopak páchána organizovanou skupinou více pachatelů, přičemž dělba úkolů mezi jednotlivé členy zajišťovala jejich koordinovanost umocňující zdárné páchání trestného činu (provedení rekonstrukce k provozování prostituce, plnění konkrétních úkolů jednotlivými členy organizované skupiny). Klíčová role obviněného na páchání trestné činnosti vyplynula zejména z výpovědí spoluobviněných a z hovorů zachycených v provedených odposleších a z některých listinných důkazů. Ve vztahu k údajné nezákonnosti odposlechů, jejichž nezákonnost namítají všichni dovolatelé, poukázal na rozhodnutí soudů nižší instance a konstatoval, že příkazy k odposlechu, byť byly odůvodněny spíše stručněji, elementární požadované náležitosti obsahovaly, když současně zdůraznil, že ve vztahu k odůvodnění příkazu nelze přistupovat formálně, nýbrž i z pohledu existence materiálních důvodů pro jeho nařízení, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017, nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1221/16. Mělo by být přihlédnuto k charakteru trestné činnosti, která byla páchána členy organizované skupiny způsobem promyšleným a propracovaným. Pod uplatněný dovolací důvod je možno podle státního zástupce podřadit námitku obviněného, že se nejednalo o kuplířství, neboť vše se dělo na bázi dobrovolnosti a bez jakéhokoli donucení. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce upozorňuje, že znakem skutkové podstaty trestného činu kuplířství není nucení osob k prostituci násilím, hrozbou či jiným obdobným způsobem a nevylučuje ho ani dobrovolné jednání osob poskytujících sexuální služby. Ohledně námitky věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že obviněný míjí zcela podstatu dovolacího důvodu a jeho argumentace stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

      36. Ve vztahu k dovolání obviněné I. D. státní zástupce uvádí, že výhrady obviněné jsou převážně procesní a skutkové povahy, jejichž prostřednictvím obviněná nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudy. Státní zástupce akcentuje, že obviněné bylo dobře známo, k čemu její bytové jednotky sloužily. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit výhradu zpochybňující možnost naplnění znaku spáchání činu členy organizované skupiny, avšak tato je neopodstatněná. Jak vyplývá z konstantní judikatury zejména Nejvyššího soudu, organizovanou skupinou se rozumí sdružení více (nejméně tří) osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje jistou plánovitostí a koordinovaností, což pak také zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou současně umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Zdůrazňuje, že se nevyžaduje výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. U organizované skupiny se ani nevyžaduje nějaká složitá vnitřní organizační struktura, která by byla charakterizovaná vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jak je tomu např. u organizované zločinecké skupiny. Obdobně není u organizované skupiny ani vyloučeno, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak i z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Pro účast na organizované skupině přitom rozhodně není potřeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo znal jejich úkoly. Postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení, resp. naváže se na její činnost a je obeznámen s jejím účelem. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 8 Tdo 237/2010, usnesení téhož soudu ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 11 Tdo 155/2018. Poukazuje na skutečnost, že obviněná I. D. poskytla prostory k provozování prostituce, přestože hlavními pachateli trestné činnosti byl obviněný D. T. a obviněná K. H. a proto se trestné činnosti dopustila jako člen organizované skupiny. S jistou mírou tolerance lze podle státního zástupce považovat za právně relevantní námitku výtku týkající se skutečnosti, že nikdo nebyl k prostituci nucen s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, avšak zjevně neodůvodněnou. V tomto směru odkazuje na své závěry ohledně obviněného D. T., který uplatnil stejnou námitku a ve vztahu k subsidiaritě trestní represe odkazuje na dobu páchání trestné činnosti, její koordinovanost a propracovanost, zištný motiv. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že tyto námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit a že obviněná jen zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu obsažená ve výroku o vině a ve skutečnosti nenamítá, že by některý výrok chyběl či byl neúplný.

      37. K dovolání obviněné K. H. státní zástupce uvádí, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila výlučně námitky procesní a skutkové povahy, které pod vytýkaný ani žádný jiný podřadit nelze. V návaznosti na uvedené považuje za vhodné doplnit, že nalézací soud u hlavního líčení provedl všechny potřebné důkazy, které byly pro řádné objasnění skutkového stavu potřebné. K výtce obviněné, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování, považuje za vhodné se zmínit, že není povinností soudu provést všechny důkazy, které jedna či druhá strana navrhnou. Podstatné je, aby soud realizoval a posléze řádně hodnotil ty důkazy, které jsou z hlediska náležitého objasnění skutkového stavu nezbytné. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování přitom soud prvního stupně také postačujícím způsobem odůvodnil. Je pravdou, že soud prvního stupně se dopustil jistého pochybení, když při rozhodování vycházel i z důkazů procesně nevyužitelných, avšak tento nedostatek soud druhého stupně napravil a o vině a trestech rozhodl znovu. Ze samotné okolnosti, že obviněná se skutkovými závěry a s odsuzujícím rozsudkem nesouhlasí, ještě nelze dovodit, že by rozhodnutí soudů byla zatížena vadou založenou na extrémním rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Ke zmínce obviněné o doktríně „plodů z otráveného stromu“ považuje za vhodné doplnit, že tento princip do českého trestního řízení převzat nebyl a je pouhou polemikou s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a v navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 675/2016, usnesení ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 122/2015, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13). Obviněnou K. H. uplatněné námitky se pak míjí rovněž s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když zdůrazňuje, že použitá argumentace je velmi strohá a že ji obviněná pravděpodobně vztahuje k uloženému trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku. Ve skutečnosti ovšem obviněná obdobně jako v předchozích pasážích svého dovolání, rozporuje skutková zjištění. Podle státního zástupce ovšem ze skutkových zjištění vyplývá, že trest propadnutí věci byl soudem druhého stupně uložen jen ve vztahu k věcem, u kterých bylo důkazně podloženo, že byly získány trestným činem nebo byly užity k jeho spáchání. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      38. K dovolání obviněné H. H. konstatuje, že její dovolání je z podstatné části shodné s dovoláním její dcery. S přihlédnutím k odlišnému charakteru trestného činu, který jí byl kladen za vinu, se pouze v některých pasážích mění výčet okolností, na něž dovolatelka odkazuje ve snaze podpořit své tvrzení, že peníze na jejích účtech byly legální a ona sama se žádného trestněprávního jednání nedopustila. Rovněž její námitky se proto podle státního zástupce s uplatněnými dovolacími důvody míjí. Na závěr vyjádření k dovolání obviněné H. H. státní zástupce doplňuje, že na rozdíl od rozsudku prvostupňového soudu jí už není kladeno za vinu, že všechny finanční prostředky na jejím účtu dosahující hodnoty značného prospěchu pochází z trestné činnosti její dcery. Nicméně obviněná věděla, jaká trestná činnost se v R. realizuje a že se na ní podílí i její dcera. Je také nepochybné, že část finančních prostředků získaných trestnou činností, byť přesně nezjištěnou část, na svůj účet skutečně převedla.

      39. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podaná dovolání obviněných H. H. a K. H. byla podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta a dovolání obviněných D. T. a I. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako dovolání zjevně neopodstatněná a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

      40. Obviněná I. D. využila možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce a prostřednictvím svého obhájce uvedla, že ve vyjádření jsou nepravdivé skutečnosti. Vyjadřuje nesouhlas s tvrzením státního zástupce, že věděla, k čemu její bytové jednotky slouží, když v tomto směru poukazuje na obsah svého dovolání, zejména že nebylo prokázáno, že by v předmětných bytových jednotkách bydlela, když měla adresu trvalého bydliště na jiné adrese. Nesouhlasí ani s konstatováním státního zástupce ohledně tvrzené rekonstrukce bytových jednotek na samostatné pokoje, přičemž zdůrazňuje, že jen uzavřela řádnou nájemní smlouvu a na základě této nájemní smlouvy inkasovala nájemné a nelze jí klást k tíži, že soudy nebyly schopné zajištěné smlouvy mezi ní a K. H., resp. V. M. řádně srovnat. Poukazuje na datum, podle kterého se stala vlastníkem předmětných bytů na základě kupní smlouvy, a že se tak stalo až poté, co měla údajně začít páchat trestnou činnost. Současně namítá, že rekonstrukce bytových prostor byla provedena předtím, než se stala vlastníkem těchto bytových prostor, přičemž v tomto směru odkazuje na úřední záznam ze dne 26. 4. 2013, č. j. KRPA-112098-4/ČJ-2013-001176. Dále namítá, že v řízení před soudy nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že to byla ona, kdo umožnil rekonstrukci předmětných bytů na 12 samostatných pokojů. Podle jejího názoru státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze upravuje zjištěné skutečnosti tak, aby vyznívaly, že byla členkou jakési organizované skupiny, ačkoliv sám připouští, že ona sama kromě spoluobviněného D. T. nikoho dalšího neznala. Nesouhlasí ani s tvrzením státního zástupce, že jí namítané vady nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když výrok o vině je neúplný a je zcela v rozporu s provedeným dokazováním.

      41. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím jejich obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu § 265e tr. ř. zachovány.

      42. Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněných dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

      43. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

      44. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

      45. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

      46. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

      47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

      48. Dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.

      49. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že obvinění D. T., I. D., K. H. a H. H. uplatnili námitky částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe (obviněná I. D.), naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kuplířství (obvinění D. T., I. D., K. H.) a legalizace výnosů z trestné činnosti (obviněná H. H.).

      D. T.

      50. Z pohledu konkrétně uplatněné dovolací argumentace obviněného D. T. lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, byť část zvolené argumentace má procesní charakter, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Přesto jak již bylo naznačeno, lze za právně relevantním způsobem považovat námitku obviněného, že nemohl naplnit zvolenou skutkovou podstatu, když poskytování pohlavního styku za úplatu bylo založeno na dobrovolnosti a v otázce naplnění znaku organizované skupiny, byť s jistou mírou tolerance.

      51. Ohledně zbývající části uplatněných námitek obviněného, jež se vztahují k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, ale především soud druhého stupně. Takovou dovolací argumentací obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, když obviněný primárně brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (byl jen správce objektu), vše s vyústěním do závěru, že nenaplnil skutkovou podstatu zvoleného zločinu. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

      52. Přesto považuje Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto obviněnému za vhodné odkázat na určité skutečnosti. Obviněný především namítá, že ze skutku, tak jak byl formulován soudem druhého stupně, nelze dovodit, jakým způsobem se měl trestného činu kuplířství dopouštět. V tomto směru je možno pro stručnost odkázat na skutek, kterým byl obviněný D. T. a ostatní spoluobvinění uznáni vinnými soudem druhého stupně, zejména na tu část skutku, která upřesňuje úlohu obviněného při páchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových závěrů soudu druhého stupně je nepochybné, že na páchání předmětné trestné činnosti se obviněný jako správce objektu podílel tím, že osobně dohlížel na chod podniku, rozhodoval o činnostech dalších spoluobviněných, kteří se podíleli na bezproblémovém chodu podniku provozující prostituci. Byl to právě obviněný D. T., kterému bylo odevzdáváno nájemného za prostory, kde byl provozován sexuální styk za úplatu. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že obviněný D. T. představoval hlavní osobou, která celý proces nabízení prostituce organizovala tím, že úkolovala další zúčastněné osoby, které se bezprostředně podílely na obstarávání žen nabízejících prostituci a zajišťovaly servis související s pronajatými prostory (např. přísun zákazníků, výměna prádla), když také činil aktivní kroky k tomu, aby zabránil vstupu Policie ČR do těchto prostor (viz SMS zaslané spoluobviněné J. dne 12. 10. 2013). Není tedy žádných pochyb, že popsané jednání obviněného naplňuje znak „zjednání jiného k provozování prostituce“, neboť je zřejmé, že způsobem popsaným ve skutkové větě zjednal zprostředkovaně ženy pro poskytování sexuálních služeb s jinými osobami za úplatu, a rovněž z takto provozované prostituce spolu s dalšími spoluobviněnými kořistil. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 25-26, bod 20.), ze kterého je zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů formuloval skutkový stav ve vztahu k tomuto obviněnému, když uvedený soud reagoval i na jisté pochybení soudu prvního stupně ohledně zákonnosti některých důkazů (viz str. 23, bod 17. rozsudku soudu druhého stupně). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že ze skutkových zjištění soudu druhého stupně vyplývá, jakým způsobem se obviněný na spáchání trestné činnosti podílel, tedy že jeho úloha při páchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je v popisu skutku dostatečně rozvedena, byť si lze představit i podrobnější rozvedení jeho úlohy, když ovšem popis zvolený soudem druhého stupně lze považovat za dostatečný, aby odůvodňoval zvolenou skutkovou podstatu.
        53. Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitku stran naplnění skutkové podstaty zločinu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku z toho pohledu, že namítá, že tato skutková podstata nemohla být naplněna, neboť i pokud by byla v předmětných prostorách prostituce provozována, tak se to dělo dobrovolně. Jinak vyjádřeno obviněný uvádí, že nebyla naplněna zvolená skutková podstata zločinu kuplířství, neboť k pohlavním stykům ženy provozující prostituci nebyly žádným způsobem nuceny a činily tak zcela dobrovolně. Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku, čímž je jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

        54. Trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným. Z konstrukce základní skutkové podstaty § 189 odst. 1 tr. zákoníku je zjevné, že trestné jsou podle tohoto ustanovení dva druhy jednání; alinea 1 postihuje jednání spočívající v zjednání, přimění a svedení jiného k provozování prostituce, alinea 2 sankcionuje kořistění z prostituce provozované jiným, přičemž každá z alinea je samostatnou skutkovou podstatou. „Zjednáním“ se rozumí už samotné uzavření smlouvy či dohody (i konkludentní), jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde tedy být projev vůle obou stran, a to jak kuplíře, tak i osoby provozující prostituci, přičemž nezáleží na tom, zda taková osoba s prostitucí začíná, nebo ji už v minulosti provozovala. Prostitucí se pak rozumí pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu. Zjednodušeně řečeno podstatou „zjednání jiného k provozování prostituce“ je především dohoda o tom, za jakých podmínek bude prostituce vykonávána, tedy kde a za jakých konkrétních podmínek, když součástí zjednání bude i zpravidla ujednání o tom, jak bude naloženo s výdělkem z prostituce (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 546/2012). Pojem přiměje, není založen na pohrůžkách ze strany pachatele a neobsahuje v sobě žádné prvky agresivity. Formy, jimiž pachatel jinou osobu přiměje k provozování prostituce, může mít různé podoby. Může se jednat např. o žádost, prosbu, nabídku prostor k provozování prostituce apod. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít např. o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který ji za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce, nebo jí takové ubytování zprostředkovává apod.). Kořistěním se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z takového jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1694-1695). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku), byť postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V předmětné věci soud druhého stupně zvolil variantu, že obviněný D. T., ale i ostatní spoluobvinění jednak přiměli jiného k provozování prostituce (nabídka prostor), jednak kořistili z prostituce (systém zajištění zákazníků, platby za výměnu prádla kromě plateb za ubytování, platby za pozdní příchody).

        55. Z konstrukce skutkové podstaty zločinu kuplířství v základní skutkové podstatě vyplývá, že znakem této skutkové podstaty není nucení osob vykonávajících prostituci k této činnosti násilím, pohrůžkou násilí či jiným obdobným způsobem. Jinak vyjádřeno, pro naplnění této skutkové podstaty se nevyžaduje, aby osoba provozující prostituci byla k něčemu nucena, naopak ve většině případů je její činnost založena na dobrovolné akceptaci takové činnosti, byť může být ovlivněna i určitými faktory, které ovšem nemusí přímo nesouviset s osobou pachatele tohoto trestného činu, nýbrž zpravidla souvisí se situací osoby, která provozuje prostituci (např. nedostatek finančních prostředků) popř. jinými faktory. Pro naplnění skutkové podstaty zločinu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, konkrétně znaku přimění a kořistění z prostituce se tedy nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, nýbrž postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II, § 140 až 421. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, Praha 2012, str. 1872, a v judikatuře R 11/1978). V dané věci obviněný nepochybně jiné osoby přiměl k provozování prostituce (nabídl možnost pronájmu těchto prostor spoluobviněné, komunikace s dívkami ohledně možnosti ubytování) a zároveň z prostituce kořistil (vybírání nájemného, ačkoliv si byl vědom, že v těchto prostorách je provozována prostituce), když také nelze pominout, že z provedených důkazů je také patrný jeho vztah k ostatním spoluobviněným, které např. úkoloval (viz SMS spoluobviněné J., aby neotvírala v době, kdy probíhala kontrola Policie ČR).

        56. Stran další námitky obviněného, že pokud byl pohlavní styk za úplatu realizován dobrovolně, tedy nedošlo k žádnému nucení k provozování prostituce, tak pronájem těchto prostor a příjem z tohoto pronájmu nelze považovat za trestný čin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, musí Nejvyšší soud konstatovat, že i tato argumentace je zjevně nedůvodná. V tomto směru je třeba především zdůraznit, že obviněný při její formulaci jednak vychází z jiného skutkového stavu, neboť pomíjí skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a ze kterých je zřejmé, že situace není taková, že by obviněný pronajal předmětné prostory jiné osobě, aniž by věděl, že předmětem pronájmu těchto prostor je provozování prostituce, naopak z provedeného dokazování vyplývá, že na páchání této trestné činnosti se aktivně podílel (viz body 52., 55. tohoto usnesení). Zde se ještě sluší poznamenat, že obviněný ani nemohl být pronajímatel předmětných prostor, když tyto nebyly v jeho vlastnictví, tyto v předmětné době vlastnila spoluobviněná I. D. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 je nepřiléhavý na projednávaný případ, neboť v tomto citovaném rozhodnutí není explicitně tvrzeno, že pronajímatel se nemůže dopustit trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, nýbrž je zde ve vztahu k zrušující části řešena otázka zavinění pronajímatele. Navíc v dané věci je situace odlišná především v té skutečnosti, že obviněný se na páchání trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, aktivně podílel a o provozování prostituce v pronajatých prostorech bez jakýhkoliv pochybností věděl, což bylo i prokázáno provedeným dokazováním.

        57. Obviněný rovněž brojí proti příkazu k povolení odposlechu a záznamu o telekomunikačním provozu podle § 88 tr. ř. Nejvyšší soud z pohledu jeho argumentace považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze uvést, že uplatněné námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové by nemohly naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť nesměřují do právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces je třeba zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.

        58. Z pohledu konkrétní argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že jeho námitky jsou velmi obecné, obviněný ani neupřesňuje, jaké příkazy napadá, když pouze odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjn 304/2012. Za takové situace se Nejvyšší soud s námitkami obviněného může vypořádat pouze obecně, neboť takové námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obviněný fakticky namítá, že postup soudů nižších stupňů byl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2012 (správně stanoviskem) a že příkaz byl v rozporu s trestním řádem. Z pohledu odkazu na předmětné stanovisko je nezbytné především zdůraznit, že v tomto je řešena možnost nařízení a provedení odposlechu a záznam telekomunikačního provozu ve vykonávacím řízení v souvislosti s pátráním po odsouzených, kteří mají nastoupit výkon trestu odnětí svobody uložený za některý z trestných činů uvedených v § 88 odst. 1 tr. ř. a že zákonnost takového příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu lze i v tomto případě přezkoumat postupem za analogického užití ustanovení § 88 odst. 8, 9 a § 314l až § 314n tr. ř. Z uvedeného je zřejmé, že odkaz na toto stanovisko je zcela neodpovídající, když v dané věci nebyl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu po právní moci odsuzujícího rozsudku, což ani obviněný netvrdí. Navíc by takový příkaz nemohl být předmětem dovolacího řízení, neboť by byl vydán až po právní moci odsuzujícího rozsudku, takže by se nijak nemohl podílet na formulování skutkového stavu, když by ovšem mohl být důvodem přezkumu podle § 314l až § 314n tr. ř. Obecně pak k námitce obviněného stran tvrzeného pořízení odposlechu v rozporu s trestním řádem, která ovšem není nijak blíže specifikována, považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že soud druhého stupně se otázkou zákonnosti vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zabýval (viz str. 21-23, bod 16. rozsudku), přičemž námitky obviněného, ale i ostatních spoluobviněných shledal nedůvodné. Zde se sluší ještě poznamenat, že obviněný při formulaci svých dovolacích námitek nemůže pouze obecně odkázat na námitky uplatněné v rámci podaného odvolání, popř. před soudem prvního stupně, aniž by je blíže specifikoval, s tvrzením, že s jeho námitkami se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012), ale musí své argumenty v rámci dovolání přesně specifikovat.

        59. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že nejednal v rámci organizované skupiny, takže mu trest nemohl být uložen podle odst. 2 § 189 tr. zákoníku. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že tato není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je primárně určen k nápravě vad týkajících se trestu, tedy, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Uplatněnou námitku by ovšem bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvedený nedostatek neposuzoval formalisticky a uvedenou námitku akceptoval jako právně relevantní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015), když bylo také vzato v úvahu, že obdobnou námitku, již správně uplatněnou s odkazem na příslušný dovolací důvod uplatnila i další dovolatelka (viz I. D.).

        60. Pokud dovolatel namítá, že nebylo prokázáno, že jednal v rámci organizované skupiny, tak fakticky namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ve své podstatě jde o námitku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku. Obecně ve vztahu k této námitce je třeba uvést, že v podstatě totožnou argumentaci uplatnil obviněný, ale i ostatní spoluobvinění, již v průběhu předchozího trestního řízení. Lze konstatovat, že soudy této obhajobě obviněného věnovaly náležitou pozornost a vypořádaly se s ní a to nejen ve vztahu k jeho odvolání, ale i odvolání ostatních spoluobviněných (viz str. 23-24, bod 18. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

        61. Přesto je třeba uvést, organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně R 53/1976-II. a R 45/1986). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986), (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, § 1 až § 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 485 s.). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. TR NS 69/2010-T 1325. -1).

        62. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že obviněný společně s ostatními obviněnými (K. H., I. D., M. J., L. N., P. B. a K. Š.) jednal jako člen organizované skupiny. Na základě provedeného dokazování totiž lze uzavřít, že po předchozí vzájemné dohodě, jež proběhla ústně i konkludentně, každý z obviněných svým jednáním na základě rozdělených dílčích úkolů se podílel na společném provozu podniku tzv. privátu s názvem R. zabývající se prostitucí, přičemž na samém vrcholu organizované skupiny stál obviněný D. T. a K. H., kteří měli největší prospěch z poskytování sexuálních služeb. Obviněný D. T. jako správce objektu pak osobně dohlížel na činnost podniku, zabraňoval vstupu Policie ČR do prostor tzv. privátu, včetně toho, že ostatní spoluobviněné nacházející se v těchto prostorách upozorňoval na příchod Policie ČR, rozděloval úkoly a rozhodoval o jednotlivých dílčích úkolech ostatních obviněných a rovněž upravoval výši placeného nájemného. Obviněná K. H. společně se spoluobviněnými M. J. a K. Š. domlouvala ženy k provozování úplatné prostituce způsobem popsaným ve skutkové větě soudu druhého stupně, vybírala od těchto žen za užití pokojů tzv. privátu poplatky („pronájem“), z nichž část odevzdávala obviněnému D. T., potažmo obviněné D., a dále organizovala plynulý a bezproblémový chod tohoto tzv. privátu, včetně zajištění úklidu, výměny špinavého prádla, praní použitého prádla apod. Spoluobviněný L. N. se podílel na páchání trestného činu kuplířství v rámci organizované skupiny jako recepční a zároveň ostraha, měl za úkol vybírat od klientů vstupní poplatek, vydával čisté ložní prádlo, z něhož vyplácel i spoluobviněnou M. J., a vytvořil k privátu propagační materiály. Spoluobviněná M. J. v případě potřeby spoluobviněného L. N. zastupovala a obstarávala úklid privátu a praní prádla. Spoluobvinění K. Š. a P. B. celé puzzle organizované skupiny doplňovali tím, že ženám obstarávali klienty prostřednictvím propagačních materiálů a přímým kontaktem, a to vše se souhlasem obviněných D. T. a K. H. S ohledem na uvedené dílčí úkoly každého z nich je nepochybné, že obvinění spolupracovali na základě vzájemné propojenosti, návaznosti svých činností, vzájemně se zastupovali a finančně profitovali ze sexuálních služeb poskytovaných domluvenými ženami. Celé sdružení těchto osob působilo velmi koordinovaně, čímž se zvyšovala pravděpodobnost úspěšného páchání trestné činnosti, přičemž není rozhodné, zda se jednotliví účastníci celého děje navzájem všichni znali či nikoliv. Za takové situace bylo jednání obviněného D. T. v souladu se zákonem právně kvalifikováno jako zločin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a trest mu ukládán v rámci trestní sazby stanovené § 189 odst. 2 tr. zákoníku.

        63. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného D. T. bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uzavřít, že dovolaní bylo podáno z důvodů, které nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.

        K. H,

        64. Obviněná K. H. dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především z existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 357/2018). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné ještě konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

        65. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace obviněné ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu lze uvést, že obviněná toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu těchto námitek lze ovšem uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tyto hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Soud druhého stupně současně napravil jisté nedostatky soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, přičemž zároveň korigoval skutkové zjištění soudu prvního stupně jednak z pohledu skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými, jednak právní kvalifikace, když se zabýval i otázkou použitelnosti důkazů provedených před soudem prvního stupně (viz str. 23, bod 17. rozsudku). Následně své úvahy řádně odůvodnil z pohledu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Z pohledu hodnocení důkazů soudem druhého stupně lze konstatovat, že toto odpovídá zásadám formální logiky a nevykazuje žádné známky svévole či libovůle.

        66. Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí uvést, že veškeré relevantní závěry obsahuje především rozhodnutí soudu druhého stupně (viz str. 21-28, body 14. – 18., bod 21. rozsudku), se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Pokud obviněná namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tak se z její strany jedná o námitky proti hodnocení důkazů. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně obsažené v bodě 21. jeho rozsudku, ve kterém poukazuje na důkazy, které vedly k formulování skutkového stavu ve vztahu k této obviněné.

        67. V dané souvislosti je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces, jehož se obviněná dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jejím představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

        68. Rovněž námitka obviněné, že soud druhého stupně pochybil, pokud vytkl soudu prvního stupně určité vady v jeho postupu, a přes toto konstatování sám ve věci rozhodl, tedy věc nevrátil soudu prvního stupně, nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když směřuje do procesního postupu soudu druhého stupně. Přesto je třeba zdůraznit, že postup soudu druhého stupně neodporoval ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. Soud druhého stupně totiž konstatoval, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., když poukázal i na jisté procesní pochybení ohledně hodnocení použitelnosti určitých důkazů. Následně pak sám formuloval skutkový stav na podkladě důkazů provedených soudem prvního stupně, když odstranil naznačené procesní pochybení a částečně vyhověl námitkám obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání, což se částečně projevilo ve skutkových zjištěních (zejména otázka získání majetkového prospěchu) a právní kvalifikaci jejich jednání. Soud druhého stupně svůj postup řádně, zejména z pohledu použitelnosti dalších provedených důkazů a jejich hodnocení, odůvodnil. Postup soudu druhého stupně odpovídá ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož musí soud druhého stupně při změně skutkového stavu nebo jeho doplnění hodnotit jednak důkazy provedené před tímto soudem, jednak důkazy provedené před soudem prvního stupně. Lze mít za to, že pokud ovšem soud druhého stupně nepovažuje za potřebné sám dokazování doplnit, musí při formulování skutkového stavu vždy vycházet z důkazů provedených před soudem prvního stupně a tyto hodnotit v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., což se v dané věci stalo.

        69. Obviněná rovněž existenci extrémního rozporu dovozuje ze skutečnosti, že skutkový stav byl formulován na základě odposlechů, které považuje za nezákonné. Jak již bylo naznačeno, jedná se o procesní námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, byť za určitých okolností tento závěr neplatí zcela bezvýhradně (viz bod 57. tohoto usnesení). Z pohledu těchto naznačených závěrů bylo přistoupeno k jejím námitkám. Obviněná především namítá, že předmětné odposlechy byly nezákonné, když nebyly splněny podmínky pro jejich vydání (bez důvodu, bez účelu, bez vyjádření, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak a že konkrétně v příkazu ze dne 25. 7. 2013 byly pouze zkopírovány z návrhu OSZ, když soudkyně nevěnovala jednotlivým návrhům státního zastupitelství pozornost a pouze jim vyhověla, obdobně jako příkazy ze dne 25. 11. 2013, 25. 2. 2014, 7. 1. 2014, a že se rovněž soudy nevypořádaly s otázkou subsidiarity), když shodnou argumentaci posléze použila i obviněná H. H.

        70. Obecně je třeba uvést, že možnost provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním řízení upravuje § 88 tr. ř. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (elektronická komunikace) představuje zajišťovací institut, jenž za podmínek vymezených v § 88 tr. ř. představuje dovolený zásah do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu nelze ohledně všech trestných činů, podle § 88 odst. 1 tr. ř. lze tento nařídit pouze pro určité kategorie trestných činů, výslovně v tomto ustanovení specifikované, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení (takový důvodný předpoklad možno vyvodit např. z povahy trestné činnosti, která vyžaduje častou komunikaci pachatele nebo ze samotného faktu, že podezřelý velmi často komunikuje s dalšími podezřelými osobami), a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (a to zpravidla pokud není možné předpokládat, že k usvědčení pachatelů postačují „běžné“ důkazní prostředky, jelikož jejich provádění by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření probíhajícího prověřování). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně.

        71. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, když příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.

        72. Pro úplnost se sluší uvést, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastním provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod.

        73. Po přezkoumání předloženého spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo vedeno v době rozhodování o vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pro úmyslný trestný čin k jehož postihu zavazuje více mezinárodních smluv (např. Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se zletilými ženami publikovaná pod č. 32/1939 Sb. a Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se ženami a dětmi publikovaná pod č. 123/1924 Sb.). Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř. již dne 13. 6. 2013 (viz č. l. 1), tedy před vydáním předmětných příkazů.

        74. Z vlastního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 25. 7. 2013, č. j. V 99/2013 (sp. zn. 43 Nt 2910/2013) Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že byl povolen ve věci, ve které bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku (správně přečinu), když soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodla o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na telefonní čísla obviněného D. T., R. H., K. Š., L. N., M. J., K. H., a to na dobu čtyř měsíců od 25. 7. 2013 do 25. 11. 2013, včetně toho, že v příkazu bylo výslovně uvedeno, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon (viz č. l. 1717). Rovněž z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 10. 2013 č. j. V 128/2013 (sp. zn. 43 Nt 2975/2013) obvodního soudu vyplývá, že byl povolen ve věci trestního řízení vedeného pro podezření ze spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku (správně přečinu), když odposlech byl nařízen na telefonní číslo, jehož uživatelkou byla obviněná a na do dobu 3 měsíců, tj. od 8. 10. 2013 do 8. 1. 2014 (viz č. l. 1720).

        75. Z pohledu použité argumentace obviněné je nezbytné obecně k požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, za vhodné připomenout některá související doktrinální východiska. Z těchto se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Je tak tomu v případě získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.) nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Naznačená východiska pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu znamenají, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř. nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].

        76. Vzhledem ke shora naznačeným východiskům je třeba především zdůraznit, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 v příkazu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. V 99/2013 (43 Nt 2910/2013), dospěla k závěru, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, což výslovně v příkazu uvedla. Současně je v příkazu konstatováno, že dne 13. 6. 2013 byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se na v příkaze uvedeném místě a čase dosud neustanovený pachatel dopustil tím, že úmyslně umožňoval ženám poskytující pohlavní styk za úplatu pronájem pokoje k prostituci za stanovenou úplatu, a to ve 24 pokojích, které byly uzpůsobeny k provozování placeného sexuálního vyžití. Dále příkaz obsahuje vylíčení dosud provedených prověřováním zjištěných skutečností, včetně toho, kdo se na páchání trestné činnosti má podílet (majitelka domu, správce objektu, přivaděči zákazníků) s tím, že je výslovně uvedeno, že v předmětném objektu funguje zažitá a organizovaná praxe pronajímání pokojů k provozování prostituce a v důsledku toho byly zatím ustanoveny především osoba majitelky objektu (obviněná D.), údajný správce domu (D. T.), osoba postávající venku a přivádějící zákazníky, osoba ochranky, osoba starající se o úklidové práce a výměnu lůžkovin a osoba mající prostory v pronájmu. Předmětný příkaz obsahuje i uvedení doby povolení odposlechu a účelu příkazu, kterým je především dokumentace zájmových hovorů shora uvedených osob, styky těchto osob, jejich přesné postavení a role a rovněž ustanovení dalších osob, které jsou do daného trestného jednání zapojeny. Současně je v příkazu výslovně uvedeno, že ze spisového materiálu je dostatečně hodnověrně podložena souvislost shora uvedených čísel s šetřenou trestnou činností, přičemž prvotní indicie policejních orgánů, že by prostřednictvím telefonické komunikace mohlo docházet k realizaci šetřené trestné činnosti, jsou reálné. Rovněž soudkyně uvádí, že sledovaného účelu nelze prozatím dosáhnout jinými prostředky, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Jinak řečeno soudkyně, byť velmi stručně, odůvodnila, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Lze připustit, že skutečnosti týkající se účelu odposlechu mohly být odůvodněny pregnantněji, ovšem v tomto směru je třeba se zmínit, že na odůvodnění příkazu nelze klást takové obsahové požadavky jako na rozhodnutí meritorní, když na podkladě těchto příkazů teprve mají být zajišťovány důkazy a skutečnosti potřebné k objasnění věci. Rovněž všechny tyto skutečnosti jsou uvedeny v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. V 128/2013 (43 Nt 2975/2013) pro telefonní číslo obviněné K. H. na dobu 3 měsíců a to od 8. 10. 2013 do 8. 1. 2014 (č. l. 1720-1721).

        77. Příkazem ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. V 182/2013 (Nt 1348/2013), jehož zákonnost obviněná rovněž zpochybňuje, byla prodloužena soudkyní Městského soudu v Praze doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 4 tr. ř. na dobu 3 měsíců od 26. 11. 2013 do 26. 2. 2014 pro telefonní čísla R. H., D. T., K. Š., M. J. s patřičným odůvodněním (č. l. 1722-1724). Příkaz výslovně odkazuje na návrh státní zástupkyně OSZ pro Prahu 1, v němž shrnula již zjištěné skutečnosti, tj. kdy bylo zahájeno trestní řízení pro spáchání přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, že se v daném čase a na dané adrese provozuje neoficiálně, avšak fakticky, noční klub, v němž jsou poskytovány sexuální služby za úplatu a provozovatelé podniku kořistí z těchto služeb, a rovněž informace, které byly již obsaženy v prvotním příkazu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. V 99/2013, včetně odkazu na skutečnosti, které již byly zjištěny pořízeným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, tedy příkaz obsahuje vyhodnocení již provedených odposlechů (T. pronajímá pokoje, H. se dívky omlouvají, Š. komunikuje s ostatními naháněči klientů, J. hovoří o počtech klientů, počtů použitého prádla). V příkazu je výslovně uvedeno, že cílem příkazu je zadokumentovat telefonickou komunikaci uvedených podezřelých, neboť existuje důvodné podezření, že osoby se dopouští trestného činu kuplířství, v takové činnosti pokračují a že se jedná o trestný čin k jehož stíhání ČR zavazují mezinárodní úmluvy (Ujednání a zabezpečení účinné ochrany proti zločineckému obchodu, známému pod názvem obchod s děvčaty č. 160/1922 Sb., Mezinárodní úmluva o potlačení obchodu se ženami a dětmi č. 123/1924 Sb. a Mezinárodní úmluva o potírání obchodu se zletilými ženami č. 32/1936 Sb.), když v příkaze je výslovně uvedena doba povolených odposlechů, která činí 3 měsíce. Na základě stejných skutečností a shodného obsahu byly vydány Městským soudem v Praze podle § 88 odst. 4 tr. ř. příkazy k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. V3/2014-Nt 1103/2014 (č. l. 1725-1727) pro telefonní číslo K. H. na dobu od 9. 1. 2014 do 8. 4. 2014 (viz č. l. 1725) a příkaz ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. V 39/2014-Nt 1140/2014, pro telefonní čísla D. T. a K. Š. na dobu od 27. 2. 2014 do 26. 5. 2014 (č. l. 1728-1730).

        78. Nejvyšší soud především považuje za vhodné a žádoucí z pohledu námitek obviněné za vhodné se zmínit, že příkazy nelze co do jejich odůvodnění posuzovat izolovaně (viz přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), nýbrž v kontextu návrhu na jejich vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. Zde je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že soudkyně rozhodující o povolení odposlechu měla k dispozici v době svého rozhodování jednak žádosti o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které podal policejní orgán (viz č. l. 2439, 2444, 2454, 2466, 2475), jednak žádost státního zástupce (2442, 2446, 2458, 2470, 2479, 2483), přičemž z těchto listinných materiálů vyplývalo podrobněji, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, když je odkazováno jednak na skutečnost, že je hodnověrně podložena souvislost odposlouchávaných osob a telefonních čísel s šetřenou trestnou činností, a že prostřednictvím telefonní komunikace může docházet k realizaci šetřené trestné činnosti, když je odkazováno i na charakter trestné činnosti. Současně je třeba uvést, že návrhy policejního orgánu a státního zástupce na prodloužení doby trvání odposlechu obsahují i podrobné vyhodnocení dosud realizovaných odposlechů, tak jak to vyžaduje § 88 odst. 4 tr. ř. (viz např. č. l. 2483). Zde je třeba také podotknout, že z informací zjištěných v době podávání návrhů vyplývá, že k domluvě k zastupování jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti, k sjednávání žen vykonávajících prostituci, objednávce úplatných sexuálních služeb, využívali podezřelé osoby telefony, takže i z tohoto pohledu bylo možno zcela logicky předpokládat, že zúčastněné osoby budou spolu komunikovat především prostřednictvím telefonů, čímž by bylo objasnění této trestné činnosti, běžnými prostředky, podstatně ztíženo. Podle Nejvyššího soudu nelze oddělovat návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu od vlastního příkazu, naopak tyto je třeba z pohledu dodržení předpokladu pro vydání příkazu posuzovat komplexně z toho pohledu, zda byly splněny materiální předpoklady pro jejich vydání. V tomto směru je třeba uvést, že skutečně vzhledem k charakteru trestné činnosti bylo nezbytné především ustanovit všechny osoby, které se na páchání trestné činnosti měly podílet, včetně vazeb mezi nimi, přičemž tyto osoby při realizaci trestné činnosti mezi sebou komunikovaly především telefonicky. Proto lze uzavřít, že závěr soudkyně spočívající v tom, že sledovaného účelu v daném okamžiku řízení nelze dosáhnout jinak, je správný a má oporu ve skutečnostech, které byly známy v době vydání tohoto příkazu.

        79. Předmětné příkazy povolují odposlech a záznam telekomunikačního provozu na dobu čtyř měsíců (u H., T., Š., N., J., K. H.), potažmo 3 měsíců (u K. H. v případě tel. čísla XY), u prodlužovacích příkazů na dobu 3 měsíců, což je ve výrocích příkazů výslovně uvedeno. Lze připustit, že v odůvodnění předmětných příkazů není doba povolených odposlechů blíže specifikována, což nepochybně představuje určitou vadu těchto příkazů. Jedná se ovšem o stejnou dobu jakou navrhovala Policie ČR v rámci návrhu na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. na dobu 4 měsíců u obou prvotních příkazů (č. l. 2439-2441, 2444-2445 - podněty ze dne 19. 7. 2013 pod č. j. 47/2013-KRPA/1100K6 a ze dne 12. 9. 2013 č. j. 47-7/2013-KRPA/1100K6), přičemž stejnou dobu povolení odposlechu navrhoval státní zástupce ve svém návrhu ze dne 23. 7. 2013 pod sp. zn. V21-2/2013 (2 ZN 2494/2013) (č. l. 2442-2443) a ze dne 7. 10. 2013 pod sp. zn. V21-7/2013 (2 ZN 2494/2013) (č. l. 2446-2451) s výjimkou návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vztahujícího se k telefonnímu číslu XY, kde státní zástupce požádal o vydání příkazu na rozdíl od policejního orgánu na dobu 3 měsíců, když obdobě bylo ze strany státního zástupce postupováno v případě návrhu na prodloužení odposlechu, což svědčí o tom, že při posuzování návrhu policejního orgánu přihlížel k zásadě přiměřenosti. Přestože předmětné příkazy, jak již bylo naznačeno, neobsahují žádné bližší úvahy ohledně délky trvání nařízených odposlechů, je možno uzavřít, že faktická délka povolených odposlechů, podle Nejvyššího soudu odpovídá závažnosti projednávané trestné činnosti, když objasnění trestné činnosti z toho pohledu, kdo se na páchání trestné činnosti podílí a jakou měrou, jaká je úloha jednotlivých pachatelů a jejich postavení v rámci organizované skupiny, včetně případného rozdělování zisku, nepochybně předpokládá delší dobu operativního šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak aby mohlo být rozhodnuto o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. vůči konkrétním osobám. Zde je třeba zdůraznit, že poznatky získané odposlechy nepochybně podstatným způsobem přispěly k formulování skutku, pro který bylo vedeno trestní řízení, včetně jeho právní kvalifikace. Samotná délka povolených odposlechů se právě z tohoto pohledu jeví zcela odpovídající, včetně doby prodloužení příkazů k odposlechu. Skutečnost, že v případě prodlužování doby trvání odposlechů nebyla zvolená maximální doba povolení odposlechu (4 měsíce), nýbrž doba kratší (3 měsíce), vyjadřuje fakt, že státní zástupce, ale zejména soudce rozhodující o vydání příkazu k prodloužení odposlechu si byl vědom citelnosti zásahu do soukromí odposlouchávaných osob a z tohoto pohledu požadavku na dodržení zásady přiměřenosti (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Jak již bylo naznačeno skutečnost, že soudce nijak v příkazech dobu povoleného odposlechu blíže nezdůvodnil, stejně tak policejní orgán a státní zástupce, nepochybně představuje vadu tohoto příkazu. Zde se ovšem sluší poznamenat, že tento formální nedostatek příkazů nezaložil jeho nezákonnost, jelikož důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které byly rozvedeny v odůvodněních návrhů na vydání příkazu a ve vlastním příkazu. Jinak vyjádřeno skutečnost, že soudce výslovně neodůvodnil v příkazu dobu trvání odposlechu představuje [se zřetelem k požadavku formálně-materiálního posuzovaní zákonnosti (opatřování) důkazů] „pouze“ formální nedostatek příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nezpůsobuje tak jeho nezákonnost (srov. též shora citované usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017).

        80. Nadto je třeba se zřetelem k obsahu spisového materiálu a po provedení testu účinnosti trojí kontroly zapotřebí konstatovat, že policejní orgán před vlastním podáním návrhů prokazatelně prověřil validitu získaných informací a provedl nezbytné operativní šetření ohledně podezření z páchání trestného činu kuplířství (viz např. úřední záznamy na č. l. 1249-1250, 1271, 1273, 1275, ztotožnění některých osob podezřelých ze spáchání předmětné trestné činnosti, zjištění telefonních čísel zúčastněných osob – viz č. l. 1279, před prodloužením odposlechu provedl sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2, 4 tr. ř., zjistil vlastnictví jednotek, dispozici pokojů, aj.) a státní zástupce podrobně v návrzích na povolení prodloužení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu uvedl, jaké skutečnosti byly již zjištěny na základě prvotních odposlechů a záznamů o telekomunikačním provozu a operativního šetření (č. l. 2459-2464, 2470-2473, 2479-2484). Následně byly skutkové okolnosti zjištěné operativním šetřením a úkony trestního řízení vyjádřeny v podnětech policejního orgánu, návrzích státního zástupce i soudních příkazech na povolení odposlechu. Jinak vyjádřeno v době povolování odposlechů existovalo důvodné podezření, že dochází k páchání trestné činnosti, ohledně které je možno odposlechy povolit a jaké osoby jsou z jejího páchání v daném stadiu řízení podezřelé. Tedy vlastnímu vydání příkazů předcházel důvodný poznatek policejního orgánu o spáchání trestného činu, takže vydáním příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly teprve získávány informace o tom, zda se odposlouchávané osoby dopustily nějakého protiprávního činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1217/2016).

        81. Obecně považuje Nejvyšší soud z pohledu argumentace obviněné stran požadavků na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. za vhodné uvést, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí příkazu se odvíjí od zákonného požadavku, že k jeho vydání postačí důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v rámci posuzování příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu opakovaně uvádí, že v případě, kdy odůvodnění těchto příkazů jsou stručná, musí obsahovat minimálně argumentaci, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti, zároveň v nich musí být konstatováno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky, kdy uvedení těchto skutečností lze považovat za elementární náležitosti, které podle § 88 odst. 2 tr. ř. mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016), což se v dané věci stalo. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud vzhledem k odkazu obviněné na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, za vhodné uvést, že odkaz na toto rozhodnutí je nepřípadný, když ohledně předmětného rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 vysloveno porušení zákona ve prospěch obviněných, takže závěry obsažené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, nemohou obstát.

        82. Pokud obviněná dále namítá porušení zásady subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je z obsahu uplatněné argumentace zřejmé, že má na mysli zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že v daném stadiu řízení v případě použití příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu předmětné zásady byly dodrženy. Především je třeba poukázat na úvahy Nejvyššího soudu vztahující se k poznatkům, které měly policejní orgány k dispozici před podáním návrhu na vydání těchto příkazů (viz bod 80. tohoto usnesení), a na skutečnost, že ze zjištěných poznatků vyplývalo, že trestná činnost probíhá skrytým způsobem, její pachatelé se snažili eliminovat možnost jejího objasnění a prokázání (viz např. snahy zabránit vstupu policie do objektu, skutečnost, že sexuální služby nabízeli prostřednictvím dalších osob, které na ulici vyhledávali a oslovovali potenciální zákazníky). Předvolání osob, které prostituci provozovaly v tomto stadiu trestního řízení, by nepochybně vedlo k zmaření objasnění této trestné činnosti, když lze zcela důvodně předpokládat, že by se o tomto postupu Police ČR dověděli pachatelé. Zde třeba poznamenat, že samotné provozování prostituce pro osoby ji provozující, neznamená z jejich strany páchání trestné činnosti, tato je páchána ze strany osob, které na ní kořistí, přičemž z logiky věci lze zcela důvodně předpokládat, že by osoby provozující prostituci poté, co by byly vyslechnuty policií ČR na tuto skutečnost pachatele upozornily. Obdobná je situace v případě tvrzené možnosti výslechů osob vycházejících z předmětného podniku, když ovšem je třeba zdůraznit, že výslech těchto osob by nemohl vést k objasnění činnosti všech pachatelů, zejména z pohledu jejich vzájemných vazeb, nýbrž pouze k potvrzení poznatku, že v objektu má být provozována prostituce, přičemž tento poznatek již policejní orgány v té době měly na základě svého šetření.

        83. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že namítané příkazy podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. nejsou nezákonné, když případné jisté nedostatky těchto příkazů nejsou takového rázu, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces a jako takové by odůvodňovaly naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        84. Ve vztahu k námitce obviněné ohledně nezákonnosti odposlechů spočívající v porušení zásady bezprostřednosti, když obviněná namítá, že odposlechy nebyly u hlavního líčení přehrány, nýbrž pouze konstatovány, je možno uvést, že Nejvyšší soud nemohl takovéto námitce přisvědčit. Především je třeba konstatovat, že ze strany obviněné se jedná o námitku do způsobu provádění důkazů, nikoliv tedy o námitku do právního posouzení skutku, takže uvedená argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že obviněná v tomto směru poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017, v němž Nejvyšší soud judikoval, že předložení stranám k nahlédnutí ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. pořízených odposlechů telekomunikačního provozu jako věcného důkazu je nedostačující, když měly být všechny pořízené odposlechy přehrány. Nicméně tento judikát Nejvyššího soudu není odpovídající projednávané věci a nelze jej použít na projednávaný případ obviněné. V namítaném případě nebyla soudem dána obviněným a obhajobě možnost přehrání odposlechů, neboť soud v hlavním líčení neseznámil strany s obsahem odposlechů, vůbec se jimi nezabýval, nehodnotil je a ani k nim nezaujal žádné stanovisko. Soud druhého stupně pak tuto vadu v postupu soudu prvého stupně nenapravil, když nepovažoval za nutné doplnit dokazování přehráním všech pořízených odposlechů a tento důkazní materiál zamítl.

        85. Naopak v projednávaném případě obviněných, tedy i K. H., byla obhajobě dána možnost přehrání předmětných odposlechů v rámci hlavního líčení, avšak ta svého práva nevyužila. Z předloženého trestního spisu (č. l. 2952-2961) bylo zjištěno, že v rámci hlavního líčení dne 10. 8. 2017 soud prvního stupně předložil podle § 213 odst. 1 tr. ř. stranám k provedení záznamy telekomunikačního provozu, protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, úřední záznamy o analýzách na č. l. 1743-1759, 1763, 1769-1803, 1811-1895, 1899-2010, 2014-2016, 2028-2190. Soud se dotázal, zda si strany budou přát provést tyto telekomunikační záznamy. Státní zástupce uvedl, že odposlechy přehrát nechce ani je nechce číst. Obhajoba se po dohadování o odposleších jako použitelného důkazu výslovně nevyjádřila, zda chce odposlechy provést. Ve vztahu k dotazu soudu, zda strany chtějí provést odposlechy podle § 213 odst. 2 tr. ř. obhajoba nejdříve opětovně namítala nelegitimnost odposlechů, že by k nim nemělo být přihlíženo a neměly by být provedeny, načež soud konstatoval, že buď nejsou provedeny vůbec jako důkaz a nebo jsou provedeny a obhajoba k nim pak může mít námitky. Obhajoba na závěr uvedla, že odposlechy se nemusí provádět (JUDr. Tenkl za obviněného T.), netrvá na jejich čtení a postačí jejich konstatování (JUDr. Kolářová za obviněné H.), souhlasí s pouhým předložením (Mgr. Petr Vochozka za obviněnou D.), netrvá na jejich provedení a čtení (Mgr. Javoreková za M. J.), netrvá na přehrání ani čtení (Mgr. Burček za L. N.), souhlasí s pouhým předložením a nepřehráním (JUDr. Bareš za P. B.), postačí předložení (Mgr. Bárová za K. Š.). Bylo zcela správně zkonstatováno, že žádný z obhájců nežádá provést odposlechy podle § 213 odst. 2 tr. ř.

        86. Za této situace nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitce obviněné, neboť obhajobě byla dána možnost pro přečtení i přehrání odposlechů. Obhájcům jako osobám práva znalým muselo být zřejmé, že přepisy odposlechu jsou předkládány jako listinné důkazy postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., a pokud strany nepožadovaly jejich přečtení postupem podle § 213 odst. 2 tr. ř., tak se považují tyto odposlechy provedené jako důkaz a lze z nich při formulování skutkového stavu vycházet. V praxi v případě odposlechů připadají v úvahu tři možné varianty, které při jejich provádění jako důkazů mohou nastat. První varianta spočívá v tom, že poté co jsou přepisy zájmových hovorů předloženy postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., se obhajoba spokojí s jejich pouhým předložením, tedy tyto nechce přečíst postupem podle § 213 odst. 2 tr. ř. Druhá varianta spočívá v tom, že předložené přepisy odposlechu chce obhajoba přečíst postupem podle § 213 odst. 2 tr. ř., přičemž za této situace musí soud tomuto požadavku vyhovět. Poslední varianta spočívá v tom, že je vyžadováno jejich přehrání z předloženého zvukového nosiče, přičemž i tomuto požadavku je povinen soud vyhovět, když primárním nositelem důkazů je právě pořízený zvukový záznam. V projednávaném případě, jak již bylo naznačeno, po výslovně vzneseném dotazu soudu ohledně přečtení a přehrání odposlechů nevyužila obhajoba práva na přečtení, ale ani přehrání odposlechů podle § 213 odst. 2 tr. ř. a spokojila se s předložením písemného přepisu těchto rozhovorů podle § 213 odst. 1 tr. ř., když tento požadavek nevznesla obhajoba ani v řízení před soudem druhého stupně. Lze tedy uzavřít, že postupem soudu prvého stupně nebyl z pohledu Nejvyššího soudu porušen princip bezprostřednosti. Ve vztahu k poukazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017 je pak nutné na závěr konstatovat, že případy se diametrálně liší v poskytnuté možnosti přečtení a přehrání odposlechů, kdy v prvním případě obhajobě taková možnost dána nebyla (případ z judikátu Nejvyššího soudu), avšak v druhém případě (věc obviněné) obhajoba netrvala na přečtení a přehrání odposlechů a výslovným vzdáním se tohoto práva nedošlo k porušení principu bezprostřednosti. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že obviněná byla v daném řízení zastoupena obhájkyní a ta jako osoba práva znalá si musela být vědoma, jaké důsledky má jejich prohlášení ohledně předmětných odposlechů.

        87. Z důvodů výše uvedených, týkajících se zákonnosti odposlechů, nelze uplatnit ani námitku „plodů z otráveného stromu“, neboť odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány zákonným způsobem a jsou účinné, jakož i všechny další důkazy získané na jejich podkladě. Nadto Nejvyšší soud dodává, že český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení nalézt. Ostatně je možno poukázat na to [srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, s. 19], že „…samotní zastánci doktríny „plodů z otráveného stromu“ připouštějí z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu řadu výjimek…“. Podle citovaného autora „…takto absolutně formulovaný úsudek (pozn. že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené), bez jakékoli specifikace, je však prakticky bezcenný, už jen proto, že pomyslný stupeň „toxicity“ vadných postupů se pohybuje na spojité škále, od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné znehodnocení důkazu“ (tamtéž). Poukázat lze i na to, že při vědomí toho, že „úplné vyloučení všech důkazů jako „otráveného ovoce“ by však bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným“ (srov. Šámal, P., Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Příručky ministerstva spravedlnosti 1992, svazek 53, s. 196).

        88. Obviněná shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jí požadované důkazy. Tato námitka rovněž směřuje do rozsahu dokazování, takže nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Jistou výjimku z tohoto závěru představuje existence tzv. opomenutých důkazů, když existence tzv. opomenutých důkazů může zakládat porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17), které je způsobilé založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13).

        89. Přesto lze obecně ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

        90. Přestože obviněná výslovně v dovolání nezmiňuje tzv. opomenuté důkazy, je třeba mít za to, že obviněná existenci těchto tzv. opomenutých důkazů dovozuje vzhledem k použité argumentaci. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

        91. Za tzv. opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).

        92. Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů, konkrétně výslechu S. L., je možno uvést, že soud prvního stupně reagoval na důkazní návrhy obviněné. Soud prvého stupně návrh na doplnění dokazování spočívající ve výslechu S. L. zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť by nepřinesl do projednávané věci důkazní zvrat, pouze by potvrdil skutečnosti, které byly již dostatečně objasněny (viz str. 24 rozsudku). Soud druhého stupně konstatoval, že soudem prvého stupně byl zajištěn dostatek důkazních prostředků, na základě nichž bylo možné rozhodnout. Současně je možno konstatovat, že soud druhého stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když vysvětlil, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy hodnotil. Je třeba zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, což bylo v tomto případě naplněno. Z pohledu argumentace obviněné, která zpochybňuje výpověď spoluobviněné J. a z tohoto důvodu navrhovala výslech S. L., je třeba uvést, že výrok o vině ve vztahu k této obviněné není založen toliko na výpovědi spoluobviněné J., nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech (viz str. 26-27 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.

        93. Ve vztahu k námitce obviněné, že soud prvního stupně nemohl přečíst výpověď spoluobviněné J. z přípravného řízení postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka opětovně směřuje do způsobu provádění důkazů a jako taková má tudíž procesní charakter a není tedy podřaditelná pod zvolený dovolací důvod s výjimkou určitých situací, které již byly v dané věci naznačeny (viz bod 57. tohoto usnesení). O takový výjimečný případ se v dané věci nejedná. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné, jen pro vysvětlení, že v dané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, objasnit určité skutečnosti.

        94. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi obviněného přečte jen tehdy, když se jedná v jeho nepřítomnosti, když tento odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu. Z dikce ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. lze usuzovat, že jde o výjimku ze zásady ústnosti, podle níž soud provádí důkaz výpovědí obviněného zpravidla tak, že tuto osobu sám vyslýchá. Postup uvedený v tomto ustanovení je rovněž důsledkem zákazu donucovat obviněného k výpovědi jakýmkoli způsobem, když tohoto práva nesmí být zbaven ani v hlavním líčení. Protokolem o dřívější výpovědi obviněného se zde rozumí mimo jiné i protokol o jeho výpovědi, kterou učinil v procesním postavení obviněného (§ 32 tr. zákoníku), tedy protokol o výpovědi v přípravném řízení před policejním orgánem (§ 164 odst. 1, 3 tr. ř.) nebo před státním zástupcem [§ 174 odst. 2 písm. c) tr. ř.]. Současně platí, že obviněný je oprávněn odepřít výpověď kdykoli, tedy i při hlavním líčení, třebaže v předchozích stadiích trestního stíhání nevyužil toto právo a vypovídal. Není vyloučena ani varianta, že obviněný sice v rámci hlavního líčení nevyužije svého práva nevypovídat, ale následně v průběhu své výpovědi odmítne vypovídat, popř. odmítne odpovídat na konkrétní otázky. Zároveň ovšem platí, že obviněnému musí být dána možnost vypovídat v hlavním líčení vždy, i když v předchozích stadiích odepřel vypovídat. Nezbytným předpokladem možnosti číst předchozí výpověď obviněného je zjištění, že dřívější výslech obviněného byl proveden jednak po sdělení obvinění a jednak způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Musí jít tedy o výslech učiněný v procesním postavení obviněného (§ 32 tr. zákoníku) a s dodržením všech práv obviněného podle ustanovení § 2 odst. 13 a 14, § 33, § 91 až § 95, § 164 a § 165 tr. ř., tedy zejména po náležitém poučení, při respektování zákazu donucení k výpovědi, dále s možností souvisle a podrobně se vyjádřit k obvinění a uvádět okolnosti a důkazy na svoji obhajobu, při respektování zákazu kladení otázek kapciózních a sugestivních, přičemž obhájce obviněného měl možnost účastnit se výslechu obviněného, jestliže oznámil, že tak chce učinit atd. (srov. též ÚS 84/2006-n.). (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2152-2160).

        95. S ohledem na shora naznačená teoretická východiska přistoupil Nejvyšší soud k posouzení námitek obviněné, přičemž shledal, že soud prvního stupně při provádění výslechu spoluobviněné postupoval zcela řádně a dle zákonného ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že obviněná J. se stručně po zákonném poučení k věci vyjádřila, když uvedla jen skutečnosti, které chtěla uvést (nebyla součástí organizované skupiny, neměla z věci žádný majetkový prospěch), takže jí byla dána možnost vypovídat v hlavním líčení, nicméně posléze naznala, že by jen opakovala dřívější výpověď, a odkázala tedy na svou dřívější výpověď a odmítla dále vypovídat (č. l. 2568). Pokud obviněná výslovně uvedla, že vypovídat nechce, nemohl obviněnou soud k nové výpovědi v hlavním líčení nutit, neboť pak by bylo porušeno její právo na obhajobu, která mimo jiné spočívá rovněž v odepření výpovědi, a proto mohl její dřívější výpovědi přečíst podle § 207 odst. 2 tr. ř. Za takové situace se nemohl soud obviněné dotazovat na příčinu rozporů mezi její dřívější výpovědí a výpovědí u hlavního líčení, když takový postup by připadal v úvahu jen za situace, že by obviněná u hlavního líčení nevyužila svého práva nevypovídat a k věci se souvisle vyjádřila. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že obviněná u hlavního líčení fakticky využila svého práva nevypovídat, byla pouze ochotna odpovídat na dotazy soudu a své obhájkyně, což výslovně uvedla, přičemž ve vztahu k dotazům obhájců ostatních obviněných a státního zástupce využila svého práva nevypovídat. Proto lze považovat postup soudu prvního stupně za zákonný.

        96. Další námitky obviněné jsou založeny na tvrzení, že jen pronajímala pokoje, že nikoho k provozování prostituce nesjednávala, že si každý mohl dělat, co chtěl, přičemž zároveň odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 2 To 105/2012. Rovněž tyto námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v podstatě jen předestírá vlastní verzi události a vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takto formulované námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na skutková zjištění soudu druhého stupně, jež jsou vyjádřena v popisu skutku a ze kterých je zřejmé, v čem konkrétně spočívala trestná činnost obviněné, ale zejména na písemné odůvodnění rozsudku tohoto soudu, ze kterého je zřejmé, na základě jakých důkazů má uvedený soud obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji usvědčují (viz str. 26-27, bod 21.). Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že obviněná věděla a chtěla, aby v jí pronajímaných prostorech od spoluobviněné D. se nabízely sexuální služby zahrnující i pohlavní styk s jinou osobou za úplatu, a svým jednáním přispěla k plynulému chodu celého podniku R. V tomto směru nelze opomíjet skutečnost, že se aktivně podílela na domlouvání žen k provozování prostituce společně se spoluobviněnými J. a Š. Obviněná se v podniku nacházela, takže jí muselo být zřejmé, jak tento funguje, přičemž ženy provozující prostituci seznámila s chodem podniku, s jeho faktickým provozem, časovým provozem, poplatky, výměnou ložního prádla, rezervovala ženám pokoje a zajišťovala jejich nepřetržitou obsazenost a v neposlední řadě i sjednané ženy seznámila s úhradou smluvní pokuty za pozdní příchod, což by v případě běžného ubytování postrádalo smysl. Současně je třeba uvést, že pokud by se jednalo o běžné ubytování, tak by postrádalo smysl platit samostatnou částku za výměnu ložního prádla, když při běžném ubytování je tato částka zahrnuta do ceny pronájmu pokoje, navíc se ložní prádlo vyměňuje až po ukončení ubytování osobou, která si pokoj pronajala, nikoliv několikrát za noc. Nelze také pominout, že v bytě obviněné se našly letáčky a vizitky propagující služby R., když již z textu těchto letáčků bylo možno dovodit, že v prostorách je poskytována prostituce. O tom, že obviněná věděla, že v objektu, který si pronajala, je provozována prostituce a že se na tom aktivně i podílela, nakonec svědčí i odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Rovněž další námitky obviněné směřující do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (viz např. hodnocení výpovědi svědka A.) nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když obviněná jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením tohoto důkazu.

        97. Námitku obviněné, že trestný čin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku nemůže být naplněn, pokud osoby provozující prostituci nejsou k jejímu provozování nějak nuceny, tedy vykonávají ji dobrovolně, a že za takové situace samotný pronájem prostor přizpůsobených k provozování prostituce a z toho plynoucí dohodnutý příjem provozovatelů podniku, nelze považovat za kuplířství, lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014). Z pohledu argumentace týkající se dobrovolnosti provozování prostituce a s tím související otázky naplnění všech znaků trestného činu kuplířství lze pro stručnost odkázat body 55., 56. tohoto usnesení, když v podstatě totožné námitky i uplatnil obviněný D. T. Odkaz obviněné na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 105/2012, lze považovat za nepřípadný. Předně je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně rozhodující v předmětné věci o podaných odvoláních nebyl vázán zmíněným právním názorem Vrchního soudu v Praze, který byl vysloven ve zcela jiné trestní věci. Lze konstatovat, že rozhodnutí soudu druhého stupně není v rozporu ani s dosavadní judikaturou či obecně uznávanou právní naukou, podle níž se kořistěním z prostituce ve smyslu ustanovení o trestném činu kuplířství § 189 tr. zákoníku rozumějí různé způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci a hmotně z něho těží. Hmotné těžení z prostituce může spočívat v různých způsobech jednání pachatele, např. v tom, že taková osoba cíleně poskytuje prostory k provozování prostituce, přičemž při vědomí skutečnosti, že v těchto prostorách je provozována prostituce, vytváří osobám prostituci provozující nezbytné podmínky pro její provozování, jako např. služby spočívající v zajištění čistého ložního prádla, zajištění osob, které budou na tyto prostory upozorňovat potenciální zákazníky, vytváření letáčků lákajících potenciální zákazníky apod. O takovou situaci se v dané věci jedná. Opětovně je třeba zdůraznit, že k naplnění znaku „kořistění“ se nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1872, a v judikatuře R 11/1978).

        98. Obviněná rovněž namítá, že nebyl prokázán zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty organizované skupiny (výslovná citace). Zde je třeba uvést, že obviněná v tomto směru žádnou právní argumentaci neuvádí. Za takové situace může Nejvyšší soud posoudit námitky obviněné pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu domýšlet si dovolací argumentaci, neboť právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněné obhájcem. Nejvyšší soud proto pro stručnost odkazuje na body 60., 61. a 62. tohoto usnesení, když lze uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, že obvinění fungovali jako organizovaná skupina, je správný a má oporu v provedených důkazech, přičemž obviněná v rámci fungování této organizované skupiny zaujímala jedno z vůdčích postavení.

        99. Obdobná je situace ve vztahu k námitkám obviněné ohledně nezákonnosti domovní prohlídky a nelegitimování se Policie ČR při úkonech prověřování, když obviněná nikterak nedokládá toto své tvrzení a ani nepředložila žádnou argumentaci, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Obviněná toliko ve vztahu k domovní prohlídce namítá, že do jejího bytu měli přístup policisté, než započala domovní prohlídka a že manipulovali s jejími věcmi a že tyto zde zanechali (výslovná citace). Z uplatněné, byť velmi stručné argumentace, lze dovodit, že obviněná zpochybňuje otázku zákonnosti domovní prohlídky z toho pohledu, že podle ní Policie ČR manipulovala s jejími věcmi a tyto zde zanechala. Jedná se o námitku, které má procesní charakter a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že obviněná kromě tohoto tvrzení, kterým v podstatě policisty obviňuje ze spáchání trestné činnosti, neboť pokud by se její tvrzení zakládalo na pravdě, tak by se jednalo o podezření ze spáchání trestných činů podle § 329, popř. § 330 tr. zákoníku, nepředkládá žádné skutečnosti, které by její tvrzení podporovaly. Za takové situace nemůže Nejvyšší soud na tyto námitky blíže reagovat.

        100. Obviněná dále namítá, že soudy se nezabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku. I v případě této námitky žádnou bližší argumentaci neuvádí, takže se jedná pouze o formálně uplatněnou argumentaci. Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle § 15 tr. zákoníku nebo § 16 tr. zákoníku je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotněprávního předpisu, takže by taková námitka obecně byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Vzhledem k nedostatku konkrétní dovolací argumentace Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se otázkou subjektivní stránky u obviněné zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 27 rozsudku soudu prvního stupně), a soud druhého stupně se od tohoto závěru neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

        101. K námitce obviněné stran nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba uvést, že ve vztahu k této námitce obviněná rovněž žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí. Jedná se pouze o obecnou námitku, když zároveň je třeba zdůraznit, že § 160 odst. 1 tr. ř. upravuje procesní předpoklady pro zahájení trestního stíhání, nejedná se tedy o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto lze uvést, že podle § 160 odst. 1 tr. ř. platí, že nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159b odst. 1, 3 a 4 nebo § 159c odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Při přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání v dané věci je třeba mít za to, že ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. v dané věci bylo zcela respektováno.

        102. Ve vztahu k námitce obviněné ohledně neodůvodněnosti uložených trestů, zejména trestu peněžitého a propadnutí věci, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že byť to obviněná výslovně v rámci použité argumentace neuvádí, je nepochybné, že tyto námitky podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který rovněž uplatnila. Obviněná konkrétně zpochybňuje uložený peněžitý trest z hlediska jeho dobytnosti, když podle jejího názoru v odůvodnění rozsudku chybí jakékoliv úvahy ohledně způsobu stanovení výše peněžitého trestu. Z pohledu zvolené argumentace lze uzavřít, že námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1530/2018). Samotnou aplikaci ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku, které stanoví počet denních sazeb a jejich možnou výměru, včetně způsobu jejich určení, ovšem nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Jinak vyjádřeno, námitky ve vztahu k aplikaci ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 155/2016). Je tomu tak proto, že ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku upravuje pouze pravidla, podle jakých kritérií se stanoví výše obou základních veličin, od nichž se odvíjí celková výše peněžitého trestu, a to ať jde o povahu a závažnost spáchaného trestného činu nebo osobní a majetkové poměry pachatele, které jsou dovozovány od skutkových okolností, jež jsou v každém individuálním případě zjišťovány na podkladě zjištění, jež se v řízení před soudem více či méně podařilo nebo nepodařilo objasnit či prokázat. K otázce dobytnosti uloženého peněžitého trestu, jež je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba uvést, že přestože soud druhého stupně nějaké bližší úvahy neuvádí, tak nelze pominout, že při stanovení výše peněžitého trestu může soud vycházet ze svého odhadu. Takto se tomu stalo nepochybně v dané věci, když obviněná v tomto směru neposkytla žádnou součinnost, zejména ve vztahu k příjmům, které získala pácháním trestné činnosti. Proto bylo nutno její příjmy pro stanovení výše peněžitého trestu stanovit odhadem. Přestože v tomto směru chybí pregnantnější úvahy soudu druhého stupně, je nepochybné, že tento při stanovení počtu denních sazeb a jejich výše vycházel ze skutečností, které vyšly najevo v rámci provedeného dokazování. Jedná se zejména o výši nájemného, které byla schopna obviněná hradit spoluobviněné (nejprve 84.000 Kč měsíčně, pak 120.000 Kč), počet pokojů, ve kterých byla provozována prostituce (12), a předpokládaných příjmů obviněné zejména z pohledu tzv. pracovní doby v těchto pokojích, jejich obsazenosti, které se podávají z provedených odposlechů, když logicky lze předpokládat, že páchání předmětné trestné činnosti bylo ziskové, protože jinak by ji jen stěží obviněná provozovala od 19. 5. 2013 do 30. 3. 2015. Zároveň nelze pominout, že provozování prostituce v uvedeném objektu muselo nepochybně generovat takový zisk, který vedl k tomu, že z tohoto byly vypláceni další spoluobvinění. Současně nebylo zjištěno, že by obviněná měla nějakou vyživovací povinnost, dluhy apod., které by výrazně snižovaly její majetkové poměry. Za takové situace byly nepochybně splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu obviněné v předmětné výši i z pohledu jeho dobytnosti, když samotná skutečnost, že obviněná zatajuje svůj majetek, nemůže vést k závěru o nedobytnosti takového trestu. Za nedobytný lze považovat peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani jeho zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017).

        103. Ve vztahu k trestu propadnutí věci obviněná pouze obecně uvádí, že trest propadnutí notebooku a mobilních telefonů nebyl řádně odůvodněn. Tato námitka je ryze obecná a obviněná fakticky namítá nedostatečné zdůvodnění tohoto uloženého trestu, takže se jedná o procesní námitku, když náležitosti odůvodnění rozsudku stanoví § 125 odst. 1 tr. ř. Jinak vyjádřeno obviněná neuvádí, že by se snad v případě tohoto trestu jednalo o druh trestu, který zákon nepřipouští, či trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu. Zvolená argumentace tedy není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že podle § 70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci tehdy, jestliže pachatel získal věc trestným činem nebo jako odměnu za něj, a rovněž kterou užil ke spáchání trestného činu nebo byla-li taková věc k trestnému činu určena. U obviněné se nepochybně jednalo o věci, které byly užity ke spáchání trestné činnosti, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 27-28, bod 21.).

        104. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze konstatovat, že dovolání obviněné K. H. bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        I. D.

        105. Obviněná I. D. dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Obviněná konkrétně namítá, že nespáchala trestný čin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, když poukazuje na skutečnost, že pouze využila jako vlastník předmětných bytových prostor svého zákonného oprávnění s předmětem svého vlastnictví nakládat a užívat jeho plody a užitky. Z pohledu provedeného dokazování pak poukazuje na skutečnosti, které odporují zjištěnému skutkovému stavu ve vztahu k její osobě (nenechala upravit předmětné prostory, nebyla jejich vlastníkem od 29. 4. 2013). Rozporuje také, že jednala jako člen organizované skupiny a že nejednala zaviněně. Dále namítá nezákonnost domovní prohlídky provedené na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 43 Nt 1032/2015 a že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou pouze spekulativní. Poukazuje na chápání prostituce a zásadu subsidiarity trestní represe a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 105/2012.

        106. Nejvyšší soud za právně relevantní a důvodně uplatněnou námitku považuje argumentaci obviněné spočívající v otázce skutkových tvrzení soudu druhého stupně, že její trestná činnost spočívala zejména v tom, že umožnila úpravy bytových prostor nacházejících se na adrese XY, XY, na 12 samostatných pokojů svým zázemím, vybavením, zařízením a dekorací jednoznačně uzpůsobených k poskytování sexuálních služeb za úplatu a v inkasování nájemného za tyto prostory. V tomto jejím jednání je spatřováno naplnění skutkové podstaty zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu zvolené dovolací argumentace lze připustit, že soudy nižší instance pochybily a ve výrokové větě o vině vztahující se k osobě obviněné I. D. uvedly skutečnosti, které nemají odpovídající výraz v provedených důkazech (zejména ve vztahu k umožnění úpravy tohoto prostoru na 12 samostatných pokojů). Proto lze dovodit existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěnými, jež se vztahují k této obviněné a provedenými důkazy. Přestože lze připustit, že obviněná v rámci podaného dovolání výslovně nenamítá existenci extrémního rozporu, tak z jejího dovolání je zřejmé, že uvádí, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům, čímž nepochybně namítá existenci extrémního rozporu, když podrobně rozvádí skutková zjištění soudů nižších stupňů a absenci důkazů tato skutková zjištění prokazující. Zde se ještě sluší poznamenat, že na neexistenci důkazů prokazujících všechny tvrzené skutkové zjištění, popř. důkazů, které tyto skutková zjištění vyvracejí, obviněná již poukazovala v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně na její námitky adekvátním způsobem nereagoval, tedy nevypořádal se s nimi, ale ani neupravil skutková zjištění v souladu s dosud provedenými důkazy. Jinak vyjádřeno, obviněná fakticky namítá, že zásadní skutková zjištění obsažená v předmětném rozhodnutí nemají odpovídající výraz v provedených důkazech vzhledem k absenci příslušných důkazů, která by prokazovala formulovaný skutkový stav. Ohledně vymezení přípustnosti extrémního rozporu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud poukazuje na bod 64. usnesení.

        107. Podle Nejvyššího soudu se z dosud provedených důkazů, které byly realizovány před soudy nižších stupňů, konkrétně soudem prvního stupně, když soud druhého stupně dokazování v rámci odvolacího řízení neprováděl, nepodařilo prokázat aktivní činnost obviněné týkající se úpravy předmětných prostor na tzv. priváty rozdělené na 12 samostatných pokojů určených k provozování prostituce. Zde je třeba podotknout, že toto jednání je ve vztahu k obviněné výslovně uváděno v popisu skutku a je z něho dovozována její trestní odpovědnost [naplnění skutkové podstaty zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy nižší instance z pohledu tohoto skutkového závěru nepoukázaly na jediný důkaz, ze kterého by vyplývala jimi tvrzená skutečnost, že to byla právě obviněná, která nechala předmětné prostory zrekonstruovat do konečné podoby, v jakých posléze probíhalo nabízení sexuální služeb za úplatu sjednanými ženami. Jinak vyjádřeno, soudy v tomto ohledu neprovedly dostatečné dokazování, přičemž při nejmenším dosud provedené dokazování neodpovídá skutkové větě o vině obviněné D. V této souvislosti je třeba také konstatovat, že soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami obviněné spočívajícími v nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy až po provedené rekonstrukci, když na tuto argumentaci nijak nereagovaly. Lze připustit, že soudy dále páchání trestné činnosti obviněnou podle skutkových zjištění dovozují i z výše nájmu, který inkasovala za předmětné prostory, když ovšem v rámci hodnocení důkazů je toto toliko konstatováno, není uváděno, na základě jakých důkazů či skutečností považují soudy výši nájmu v té době a místu za zcela neodpovídající (např. prověření výše nájmu v dané lokalitě) a proč tedy obviněná vzhledem k výši požadovaného nájmu, popř. jiným skutečnostem musela vědět, že v pronajatých prostorách bude provozována prostituce, což by mělo být nepochybně i vyjádřeno ve skutkových zjištěních. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že není vyloučena trestní odpovědnost této obviněné na základě jiných skutečností, které by ovšem musely být ve skutkových zjištěních týkajících se její osoby vyjádřeny, takže se jedná toliko o teoretický závěr.
        108. Ohledně dalších dovolacích argumentů obviněné tykajících se odpovědnosti pronajímatele za činnost v pronajímaných prostorách z pohledu příslušných ustanovení občanského zákoníku a hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že těmito se vzhledem ke shora naznačenému závěru nezabýval, když nejprve je třeba se vypořádat se shora naznačenými nedostatky ve vztahu ke skutkovým zjištěním.

        109. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se ještě vypořádat s námitkou obviněné, že žádná osoba provozující prostituci nebyla k této činnosti nucena s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Předmětnou argumentaci je možno pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, když subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a námitka dobrovolnosti provozování prostituce k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku. Obě tyto výhrady však považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dobrovolnosti provozování prostituce a naplnění všech znaků trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku je možno odkázat na úvahy obsažené v bodě 54., 55. tohoto usnesení.

        110. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

        111. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

        112. Jak již bylo naznačeno, obviněná namítá chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Jinak vyjádřeno, platí, že trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).

        113. Nejvyšší soud musí konstatovat, že zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nevylučuje názor obviněné, že není reálné prostituci jako určitý patologický jev právním předpisem zakázat. Skutečnost, že určité jednání nelze zcela vymýtit, neznamená, že stát bude rezignovat na snahu určité chování, které je z hlediska společenských norem považováno za patologické, omezit a bude takové jednání tolerovat a či snad podporovat a nebude činit žádné aktivní kroky k jeho potlačení. Navíc je třeba zdůraznit, že samotné provozování prostituce není postihováno trestním právem ve vztahu k osobám, které prostituci provozují, nýbrž vůči osobám, které na provozování prostituce jinými osobami parazitují. Rovněž nelze přisvědčit námitce obviněné ohledně legalizace prostituce na základě poukázání na návrh zákona o regulaci prostituce. Návrh zákona ani legálnost poskytování pohlavního styku jinému za úplatu v jiných státech nezakládá legálnost takového jednání v rámci právního řádu České republiky. Je zcela v jurisdikci každého státu na základě státní svrchovanosti, jaké jednání považuje za společensky škodlivé a jaké jednání podle jeho názoru narušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné příslušnými zákony, potažmo jako jednání bude trestně postihováno. Může tedy nastat situace, že některé státy považují za trestné činy různá jednání, když v jednom státu takové jednání může být trestně postihováno a v jiném naopak nikoliv. Nad rámec uvedeného je nutné podotknout, že obviněnou zmiňovaný návrh zákona nebyl schválen, z čehož je nepochybné, že i nadále je prostituce vnímána jako společensky patologické jednání.

        114. Nejvyšší soud považuje ještě za potřebné se vyjádřit k tvrzené nezákonnosti domovní prohlídky provedené na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 43 Nt 1032/2015 (č. l. 213), neboť podle obviněné nebyla dostatečně specifikována bytová jednotka, které se domovní prohlídka týkala. Obviněná tedy zpochybňuje zákonnost této domovní prohlídky, takže se jedná o procesní námitku, která není způsobilá naplnit zvolený dovolací důvod s výjimkou případů, které byly již rozvedeny dříve (porušení práva na spravedlivý proces). O takovou naznačenou situaci se nejedná. Z předloženého trestního spisu bylo zjištěno, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán na nemovitost na adrese XY, XY, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území XY, obec XY, na LV č. XY, na parcele č. XY, když vlastníkem byl D. D., konkrétně na neoznačenou jednotku první v pořadí, vpravo od schodiště, ve čtvrtém patře domu. Byť lze připustit, že předmětná bytová jednotka mohla být blíže specifikována rovněž pomocí údajů dostupných z katastru nemovitostí, pro policejní orgán provádějící samotnou domovní prohlídku byla takto popsaná specifikace dostačující a nemohla zapříčinit domovní prohlídku jiné jednotky, což ani obviněná nenamítá. Jinak vyjádřeno, obviněná nezpochybňuje, že domovní prohlídka byla provedena v bytě, který ona a spoluobviněný D. T. v té době oprávněně užívali. Nejedná se tedy o závažnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost domovní prohlídky, ale zejména porušení práva na spravedlivý proces.

        115. Podle Nejvyššího soudu ovšem lze částečně přisvědčit námitce obviněné, že se v případě předmětné domovní prohlídky nejednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť v té době již bylo zahájeno trestní stíhání vůči její osobě, když jí usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, bylo doručeno dne 30. 3. 2015. Jinak vyjádřeno, v době vydání předmětného příkazu k domovní prohlídce již bylo zahájeno trestní stíhání obviněné, takže provedení domovní prohlídky jako neodkladného či neopakovatelného úkonu nepřicházelo v úvahu. Přesto lze uzavřít, že tato skutečnost nemůže vést k závěru o nezákonnosti domovní prohlídky provedené na základě tohoto příkazu. Je tomu tak proto, že označení určitého úkonu jako neodkladného či neopakovatelného ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. znamená, že se jedná o úkony, které jsou provedeny před zahájením trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. vůči určité osobě. Z povahy těchto úkonů je zřejmé, že se jedná o úkony, u kterých jsou práva obhajoby omezena (např. se jich nemůže účastnit obhájce), a proto zákonodárce pro možnost jejich provedení stanoví určité zpřísňující podmínky, když výsledky těchto úkonů jsou za splnění těchto podmínek procesně použitelné v dalším řízení jako důkazy. Pokud je tedy domovní prohlídka provedena jako neodkladný či neopakovatelný úkon, tak se jí obhájce nemůže zúčastnit. Taková situace je pak ze strany zákonodárce z pohledu požadavku práva na spravedlivý proces částečně kompenzována. Platí, že v případech, kdy je domovní prohlídka prováděna za přítomnosti osoby, u níž se úkon koná (§ 85 odst. 1 tr. ř.), je požadován její předchozí výslech podle § 84 odst. 1 tr. ř. Tato osoba má při „výpovědi“ nepochybně právo požadovat právní pomoc osoby práva znalé (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.). Další kompenzaci pak představuje povinnost orgánu, který prohlídku provádí, uvést v protokolu o domovní prohlídce na základě jakých skutečností je úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (§ 160 odst. 4 tr. ř.) tak, aby v dalších stadiích řízení bylo možno zákonnost takového postupu přezkoumat. Po zahájení trestního stíhání je ovšem obhájce obviněného oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem a může vznášet námitky proti způsobu provádění úkonů kdykoliv v jeho průběhu podle § 165 odst. 2 tr. ř. Jak již bylo naznačeno, proti obviněné v době provádění domovní prohlídky bylo již zahájeno trestní stíhání, v této době již měla obhájce, tj. disponovala osobou s odbornými právními znalostmi, která při tomto úkonu mohla být přítomna a mohla vznášet námitky, což se také v dané věci stalo. Obhájce obviněné JUDr. Pelech, Ph.D., byl policejním orgánem vyrozuměn o konání domovní prohlídky a této se účastnil (viz č. l. 359-361), tudíž právo obviněné na obhajobu nebylo porušeno, ale ani jistým způsobem omezeno, jak by tomu bylo v případě, pokud by byla domovní prohlídka konána před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon. Proto lze uzavřít, že nesprávné označení domovní prohlídky jako neodkladného či neopakovatelného úkonu v předmětném příkazu fakticky neměl na zákonnost řízení vůči obviněné žádný vliv a nemohl vést k porušení jejích práv, zejména práva na ochranu domovní svobody zaručeného čl. 12 Listiny.

        116. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k argumentaci, jakou obviněná D. pro tento dovolací důvod uplatnila, když namítá, že veškerá obvinění ve výroku o vině jsou smyšlená, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněná míjí zcela podstatu dovolacího důvodu a její argumentace stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

        H. H.

        117. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná H. H. zvolenou argumentací částečně naplnila zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, byť část zvolené argumentace má procesní charakter, neboť obviněná zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na obecná východiska k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, tak jak jsou vymezena v bodě 64. tohoto usnesení. Nejvyšší soud z pohledu těchto východisek dospěl k závěru, že námitky obviněné jsou ve vztahu k namítanému extrémnímu rozporu opodstatněné.

        118. Trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 86/2015 Sb., kterým byla obviněná uznána vinnou, se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině nebo jako odměna za něj. Uvedená skutková podstata vzhledem k obecné formulaci umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností nejenom jinému, ale i pachateli základního (hlavního) trestného činu. Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené první skutkové podstaty může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného činu, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností. Zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale je zároveň širší, neboť se netýká jen peněz, ale i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Prostředkem zastření původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je převod vlastnictví k věci nebo jiné majetkové hodnotě, vkládání takových věcí a jiných hodnot do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci nebo jiné majetkové hodnoty, místa a pohybu věci nebo jiné majetkové hodnoty, utajení dispozic s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Jiným usilováním, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, je jakékoli jiné jednání pachatele, které není bezprostředním zastíráním původu, ale směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachateli nebo jinými osobami bez problémů ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiných osob a aby trestná činnost nebyla odhalena. Původem věci nebo jiné majetkové hodnoty se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. V případě této skutkové podstaty se jedná ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2606-2614).

        119. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně, konkrétně bodu 27., se podává, že soud nepochybuje o tom, že obviněná H. H. ve snaze znejasnit původ finančních prostředků umožnila své dceři (obviněné K. H.) využít svůj soukromý účet vedený u Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, č. ú. XY, k němuž měla výhradní dispoziční oprávnění a vkládala na něj i finanční prostředky své dcery pocházející z trestné činnosti právně kvalifikované jako zločin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, a z totožných důvodů založila další účet vedený u GE Money Bank a. s., se sídlem Václavské náměstí 806/62, Praha 1, č. ú. XY, k němuž měla rovněž výhradní dispoziční právo a na tento rovněž vkládala finanční hotovost pocházející z trestné činnosti její dcery. Soud druhého stupně současně uvádí, že nelze prokázat ani vyloučit, zda na účet GE Money Bank, a. s. byly ukládány, s výjimkou finančních prostředků, které měly na tento účet být uloženy jako prostředky sestry obžalované, i finanční prostředky získané obviněnou H. H. od K. H. za účelem zastření jejich původu. Soud druhého stupně následně poukazuje na skutečnost, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je prokázat obviněné, že se dopustila trestné činnosti, a že prostředky na účtu tak, jak tam byly vkládány, jsou prostředky získané trestnou činností její dcery. Soud druhého stupně výslovně uvádí, že v žádném případě nepochybuje o tom, že na účet obviněné byly vkládány i prostředky získané trestnou činnosti dcery, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že sama obviněná K. H., ač „pracovala“ v poměrně výnosném podniku R., na svém vlastním účtu vedeném rovněž u KB, a. s, měla naprosto zanedbatelnou částku a naprosto zanedbatelný zůstatek. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně uvádí, že protože dcera obviněné H. H. získávala finanční prostředky trestnou činností a na svůj účet finanční prostředky získané touto trestnou činností neukládala, tak je musela ukládat na účet obviněné H. H. Současně soud druhého stupně výslovně konstatuje, že se nepodařilo prokázat v jaké výši a kdy docházelo ke vkládání finančních částek na tyto účty. Soud druhého stupně vinu obviněné má pak za prokázanou zejména z provedeného odposlechu ze dne 20. 8. 2013, když zároveň předestírá, že nelze jednoznačně vyvrátit, zda tyto finanční prostředky byly vkládány toliko na původní účet obviněné H. H. vedený u Komerční banky, a. s. nebo rovněž na účet vedený u GE Money Bank, a. s., když ovšem doba vkládání finančních prostředků na účty odpovídá telefonátu se spoluobviněnou J. ze dne 20. 8. 2013.

        120. Podle Nejvyššího soudu tato argumentace soudu druhého stupně ve vztahu k výroku o vině obviněné H. H. nemůže obstát. Nejvyšší soud spatřuje nedostatek v rozhodnutí v absenci přesvědčivých úvah ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku, jakož i v nesprávném hodnocení důkazů, v nichž by měla mít tato tvrzení oporu. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, jak uvedl i soud druhého stupně, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je prokázat obviněné, že se dopustila trestné činnosti a že prostředky na účtu tak, jak tam byly vkládány, jsou prostředky získané trestnou činností její dcery K. H. Soudy v tomto případě však tento závěr zcela nedostatečně a vágně zdůvodnily, resp. de facto vůbec neodůvodnily, když blíže neobjasnily, na základě jakých konkrétních důkazů dospěly k závěru, že finanční prostředky na účtech obviněné H. H. vedených u Komerční banky, a. s. a GE Money Bank, a. s. pocházejí od obviněné K. H. z její trestné činnosti. Pokud soud druhého stupně odkazuje na záznam telefonického hovoru mezi obviněnou H. H. a spoluobviněnou J., tak se sluší poznamenat, že ani z tohoto nevyplývá, že by obviněná sdělovala, že tyto finanční prostředky bude ukládat na nějaký účet. Odkaz soudu druhého stupně na tento telefonický hovor a to, že tento se uskutečnil v době páchání trestné činnosti pod bodem 1) rozsudku, představuje pouze obecnou úvahu, která nemá žádnou vypovídající hodnotu. Jinak řečeno není zde spárován tento telefonický hovor s nějakým konkrétním vkladem na předmětné účty, např., který by se uskutečnil tento den či následující den. Soudy se ani nezabývaly dostatečně prokázáním, v jakých výších byly finanční prostředky na tyto účty vkládány a jaké platby lze k trestné činnosti dcery obviněné přiřadit i z pohledu legálních příjmů obviněné H. H. a jejího manžela (tedy zda příjmy obviněné H. H. a jejího manžela odpovídají vkladům na tyto účty). Nejvyšší soud dále v napadeném rozsudku soudu druhého stupně postrádá rovněž odpovídající argumentaci, z níž soud dovodil závěr, že finanční prostředky byly vkládány na oba účty obviněné H. H., k nímž měla výhradní dispoziční právo. Proto lze uzavřít, že skutková zjištění prezentována soudem druhého stupně ve vztahu k obviněné H. H. nemají oporu v dosud provedených důkazech. Z pohledu dalších námitek obviněné považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z dosud provedených důkazů není pochyb o tom, že obviněná H. H. věděla o tom, že se obviněná K. H. podílí na páchání trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, když v tomto směru lze odkázat jednak na úvahy soudu prvního stupně ve vztahu k této skutečnosti (viz str. 26 rozsudku soudu prvního stupně, str. 33-34, bod 27. rozsudku soudu druhého stupně). Samotný naznačený skutkový závěr ovšem nestačí k závěru o naplnění skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když musí být dalšími důkazy prokázáno, že obviněná H. H. při vědomí toho, že se jedná o finanční prostředky, které získala obviněná K. H. trestnou činností, tyto od jmenované obviněné přebírala a následně ukládala na své účty s úmyslem zastřít jejich původ a tyto navenek legalizovat.

        121. Ve vztahu k opomenutým důkazům ohledně odepření výslechu svědkyně I. O., sestry obviněné H. H., Nejvyšší soud poukazuje na závěry a teoretickou část v bodech 88. – 92. tohoto usnesení. Nad rámec uvedeného je třeba ještě poznamenat, že soud druhého stupně uvedl, že není důvod obhajobě obviněné H. H. ohledně vkládání finančních prostředků její sestry I. O. na účet obviněné nevěřit, když obviněná mimo jiné předložila doklady týkající se prodeje nemovitosti na území Ukrajiny, a že sestra měla zájem na uložení těchto prostředků na území České republiky v bankovním ústavu. Soud ani nepochyboval, že finanční částky byly vkládány na účty hotovostními vklady. Námitce obviněné tak nelze přisvědčit. K námitce ohledně neprovedení pořízených odposlechů řádně jako důkazu, když tyto nebyly přehrány, je třeba odkázat na úvahy Nejvyššího soudu obsaženy v bodech 84. – 86. tohoto usnesení. Obdobně je třeba ve vztahu k námitce ohledně způsobu provedení důkazů výpovědí spoluobviněnou Š. odkázat na úvahu Nejvyššího soudu ohledně předpokladu postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř. obsažené v bodě 94. tohoto usnesení.

        122. Obviněná H. H. expressis verbis formulovala námitku, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku, když došlo ke změně skutku v rozsudku soudu druhého stupně, a ona na tuto skutečnost nebyla upozorněna. Nejvyšší soud považuje za vhodné osvětlit, že ani taková námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje s výjimkou případu, kdy by porušení totožnosti skutku mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. Jedině tehdy lze takové námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad ve smyslu citovaného dovolacího důvodu (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). Obecně je třeba uvést, že skutek je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného.

        123. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94), přičemž postačí shoda částečná, přičemž z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda, když totožnost skutku je dána i při zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). V dané souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu, zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém je řešena otázka skutku a totožnosti skutku.

        124. Nejvyšší soud v předmětné věci dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, když soud druhého stupně změnil toliko popis skutku v tom směru, že především vypustil tu část skutku, která se týkala výše částek, které byly vloženy na účet obviněné H. H. a které měly pocházet z trestné činnosti obviněné K. H. a právní kvalifikaci, když jednání obviněné kvalifikoval pouze v základní skutkové podstatě. Tímto postupem nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když podstatou jednání bylo, že obviněná H. H. se snažila zakrýt původ finančních prostředků a umožnila své dceři K. H. využit svůj soukromý účet vedený u Komerční banky, a. s., tím způsobem, že na něj vkládala i finanční prostředky své dcery pocházející z trestné činnosti právně kvalifikované jako zločin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, a z totožných důvodů založila další účet vedený u GE Money Bank a. s., a na tento rovněž vkládala finanční hotovost. Byla zachována i totožnost následku, neboť jednání obviněné napomohlo tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem, tj. kuplířstvím, a jednání obviněné jako následující po spáchání trestné činnosti její dcerou a ostatních spoluobviněných bylo vedené snahou zahladit či odstranit její stopy z hlediska výnosů této trestné činnosti a zajistit zdání jejich legálnosti. Změnou právní kvalifikace a popisu skutku nedošlo k horšímu postavení obviněné, když jí soud neuznal vinnou z kvalifikované skutkové podstaty zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť byla uznána vinnou pouze přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Protože v dané věci nedošlo postupem soudu druhé stupně k tomu, že by byla obviněná uznána vinnou trestným činem podle přísnějšího ustanovení, než tak učinil soud prvního stupně, neměl soud druhého stupně povinnost na tuto skutečnost obviněnou upozornit (§ 190 odst. 2 tr. ř.). Tímto jednáním soudu druhého stupně tak nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nicméně vzhledem k důvodnosti namítaného extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním je v tuto chvíli takováto námitka bezpředmětná.

        125. Podané dovolání obviněné H. H. a K. H. se ve většině podaných námitek shoduje, proto Nejvyšší soud odkazuje plně na odůvodnění tohoto usnesení vztahující se k dovolání obviněné K. H., především se jedná o námitky vztahující se k zákonnosti odposlechů (bod 69. – 82.), plodům z otráveného stromu (bod 87.). Ani v případě obviněné H. H. nelze těmto námitkám přisvědčit. K námitce vztahující se k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je třeba uvést, že tato je bezpředmětná vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněné důvodné ve výroku o vině ze shora uvedených důvodů.

        126. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podaná dovolání I. D. a H. H. jsou důvodná z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v případě I. D. ve vztahu ke skutkovým zjištěním, ze kterých je dovozována aktivní účast této obviněné na spáchání předmětné trestné činnosti, a v případě obviněné H. H. v prokázání ukládání finančních prostředků z trestné činnosti její dcery K. H. na její účty vedené u Komerční banky, a. s. a GE Money Bank, a. s. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 44 To 40/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, ve vztahu k obviněným I. D. a H. H. Podle 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když se nedostatečně vypořádal se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ohledně obviněných I. D. a H. H.

        127. V novém řízení bude Městský soud v Praze povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude se tedy muset zabývat otázkou účasti obviněné I. D. na spáchaném zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ve vztahu k obviněné H. H. prokázáním ukládání finančních prostředků pocházejících z páchání trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku její dcerou K. H. na oba účty ve výlučné dispozici H. H. vedených u Komerční banky, a. s. a GE Money Bank, a. s. Současně musí respektovat, že v rámci dovolacího řízení byl zrušen předmětný rozsudek toliko z podnětu podaných dovolání obviněných I. D. a H. H., takže v novém řízení nemůže dojít ke zhoršení jejich postavení.

        128. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných D. T. a K. H., rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání.

        129. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].


        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

        V Brně dne 10. 7. 2019


        JUDr. Jiří Pácal
        předseda senátu



        Zpracovala:
        JUDr. Marta Ondrušová