Rozhodnutí NS

23 Cdo 1218/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 1218/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1218.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 37 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/20/2019
I.ÚS 2753/19
I.ÚS 2753/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1218/2019-300


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M+M+C - AK s. r. o., se sídlem Sokolská 1605/66, Nové Město, 120 00 Praha 2, IČO 29115701, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému R. T., se sídlem XY IČO XY, o zaplacení 273 597,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 224/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 72 Co 456/2018-280, t a k t o :


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í:

      Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 12. 2018, č. j. 72 Co 456/2018-280, výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 11. 2018, č. j. 7 C 224/2015-274, kterým bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. 7 C 224/2015-266, které bylo žalobkyni doručeno dne 1. 11. 2018; zároveň potvrdil výrok II. uvedeného usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; shodně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.

      Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně odvolací řízení zastavil s odkazem na § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jestliže žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy (1. 11. 2018) k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání, tj. do 16. 11. 2018. Odvolací soud s ohledem na přechodné ustanovení v čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., jímž byl s účinností od 30. 9. 2017 novelizován zákona o soudních poplatcích, a okamžik zahájení odvolacího řízení (podání odvolání), který připadl na dobu po účinnosti uvedené novely zákona, dospěl k závěru, že poplatková povinnost vážící se k podanému odvolání podléhá právní úpravě obsažené v zákoně o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017, jestliže podle přechodného ustanovení novely zákona o soudních poplatcích se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, podle něhož platí: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“ Jestliže tedy žalobkyně ve stanovené lhůtě, jejíž poslední den připadl na 16. 11. 2018, soudní poplatek nezaplatila, odvolací soud potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, který odvolací řízení zastavil.

      Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby velký senát Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení, neboť má za to, že otázka procesního práva - použití právní úpravy ohledně poplatkové povinnosti založené odvoláním, řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně poukazuje na to, že žaloba byla podána před účinností zákona č. 296/2017 Sb., kdy podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo podle § 11 odst. 1 písm. n) osvobozeno od soudního poplatku řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, proto legitimně očekávala, že bude osvobozena od soudního poplatku nejen za podání žaloby ve věci o náhradu škody způsobené žalovaným žalobkyni při poskytování právních služeb, ale i za případné podání odvolání. V době podání žaloby nemohla předpokládat, že dojde ke změně zákona o soudních poplatcích tak, že v § 11 odst. 1 bude zrušeno písm. n). Podle dovolatelky nelze připustit, aby to, zda bude osvobozena od soudního poplatku nebo nebude, záleželo pouze na libovůli soudu, kdy nařídí ve věci jednání. V dané souvislosti poukázala i na právní úpravu v občanském soudním řádu, podle jehož § 138 platí přiznané osvobození od soudních poplatků pro všechny soudní poplatky až do pravomocného skončení řízení, tedy i pro poplatky za odvolání. Má tedy za to, že není důvod, aby se uplatnil jiný postup v případě, že osvobození „bylo přiznáno“ zněním zákona oproti rozhodnutí předsedy senátu. Dovolatelka je přesvědčena, že soud měl postupovat podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou zákonem č. 296/2017 Sb. a v řízení pokračovat.

      Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

      Podle § 237 o. s. ř. platí, že pokud není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod pro odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. nejen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ale i ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, ze dne 20 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018 a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 830/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud řešil otázku zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku včas u odvolání podaného po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl s účinností od 30. 9. 2017 změněn zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb., kdy podle jeho ustanovení § 9 odst. 1 platí: „Nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může určit i lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“ Není důvod, aby Nejvyšší soud měnil dosavadní rozhodovací praxi, která vychází z platné právní úpravy v zákoně o soudních poplatcích.

      Dovolává-li se žalobkyně zásady legitimního očekávání s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/1994, v němž Ústavní soud uvedl, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo a že tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu, je třeba konstatovat, že v daném případě nedošlo k žádné retroaktivitě právní normy, oběma soudy byla aplikována právní úprava o soudních poplatcích účinná v rozhodné době podání odvolání. Nejvyšší soud dodává, že nelze uvažovat o porušení zásady legitimního očekávání účastníka, resp. obou účastníků, aplikuje-li soud právní úpravu platnou v rozhodné době.

      Dovolání žalobkyně není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 29. 5. 2019


    JUDr. Kateřina Hornochová
    předsedkyně senátu