Rozhodnutí NS

26 Cdo 1734/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/18/2018
Spisová značka:26 Cdo 1734/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1734.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem
Dotčené předpisy:§ 667 odst. 1 obč. zák.
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1734/2018-280


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, o zaplacení částky 2.519.460 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 362/2009, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 72 Co 150/2017-224, t a k t o :

I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 18. 11. 2009 se žalobce domáhal zaplacení částky 2.641.141 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) s odůvodněním, že mezi ním a právním předchůdcem žalované Fondem dětí a mládeže byla uzavřena dne 10. 7. 2000 nájemní smlouva, jejímž předmětem byla budova s přilehlým pozemkem, že v průběhu trvání nájemního vztahu provedl na budově se souhlasem pronajímatele stavební úpravy, jimiž ji zhodnotil, a že po skončení nájemního vztahu dne 30. 11. 2007 mu žalovaná přes jeho výzvu neuhradila vynaložené investice ve výši 2.641.141 Kč či zhodnocení nemovitosti ve výši 2.519.460 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 22 C 362/2009-57, (vydaným jako rozsudek mezitímní) rozhodl, že základ žalobního nároku je dán a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dovodil, že žalobce má podle § 667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), právo na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila investicemi provedenými se souhlasem pronajímatele hodnota věci, které mu vzniklo po skončení nájmu ve vztahu k žalované jako pronajímateli.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2013, č. j. 51 Co 534/2012-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem o nároku žalobce na zhodnocení věci úpravami provedenými se souhlasem tehdejšího pronajímatele (aniž ten se zavázal k jejich úhradě) v průběhu nájemního vztahu podle § 667 odst. 1 obč. zák.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 26 Cdo 3576/2013-107.

Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 22 C 362/2009-196 (po té, co jeho rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 22 C 362/2009-153, byla žaloba co do částky 121.681 Kč s příslušenstvím pravomocně zamítnuta), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 2.519.460 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III). Výši zhodnocení převzal z odborného vyjádření znalce Ing. Ignačíka s přihlédnutím k listinným důkazům, jimiž byl doložen rozsah investic a přehled provedených prací, a k výpovědi svědka K. o stavu domu před realizací stavebních prací.

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 72 Co 150/2017-224, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil co do částky 1.561.800,93 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), změnil co do částky 957.659,07 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výrok III. a IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že vzhledem k časovému odstupu a absenci potřebných podkladů nelze v současné době částku, o níž se předmětný dům za trvání nájemního vztahu stavebními úpravami zhodnotil, přesně vyčíslit (srov. vyjádření Znaleckého ústavu – nemovitosti ČR, s.r.o., č. l. 134). Proto stanovil výši žalobcova nároku úvahou soudu, jak to umožňuje § 136 o. s. ř., s přihlédnutím k dosud provedeným důkazům, zejména k odborným vyjádřením znalců Ing. Ignačíka a Ing. Motyčky, výpovědi svědka K. a listinným důkazům, které se týkaly stavebních úprav.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Nejvyšší soud je projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání žalobce, kterým napadl (měnící zamítavý) výrok II. rozsudku odvolacího soudu, neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, jelikož dovolatel nikterak nevymezuje, které z hledisek uvedených v § 237 považuje za splněné.

Dovolání žalované směřovalo proti výrokům I., III. a IV. napadeného rozsudku. Co se týká dovolání proti výroku I. (potvrzující vyhovující výrok ve věci samé), není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilé dovolací důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci, a namítala vadu řízení (nepřezkoumatelnost rozsudku). Případné vady řízení však nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout toliko za splnění podmínek uvedených v § 242 odst. 3 o. s. ř.

Námitka nesprávné aplikace § 136 o. s. ř. je sice způsobilým dovolacím důvodem, není však důvodná. Soud postupuje podle tohoto ustanovení v případě, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nelze zjistit vůbec, přičemž základ uplatněného nároku je dán. Zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Jde tedy o posouzení skutkové. Určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle § 136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 940 s.). Rovněž tak Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že úvaha, podle níž soud podle ustanovení § 136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou a že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4127/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3799/2014).

Vzhledem k obsahu dovolání je třeba dodat, že úvaha soudu podle § 136 o. s. ř. nahrazuje důkaz v tom smyslu, že nastane-li jedna ze dvou skutkových podstat, s nimiž počítá uvedené ustanovení, postačí žalobci prokázat základ nároku, ohledně výše nároku jej již důkazní břemeno v těchto výjimečných případech netíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, či jeho usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014).

V projednávané věci byly podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř. splněny, neboť co do základu byl nárok žalobce prokázán, avšak jeho výši již nebylo možné přesně zjistit. Odvolací soud opřel svou úvahu o určení výše nároku o dosavadní skutková zjištění, jeho myšlenkový postup byl řádně vysvětlen, logicky zdůvodněn a je přezkoumatelný. Z toho důvodu nemůže být závěr odvolacího soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jak se dovolatelka domnívá.

Dovolací soud nepřehlédl ani to, že dovolatelka dovolání podává i proti výrokům III. a IV. o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k výroku III. však dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm vymezen ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání v části, kterou je napaden výrok IV., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, není odůvodněno vůbec. Ostatně
by podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo ani přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč.


S přihlédnutím ke shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu