Rozhodnutí NS

22 Cdo 130/2013

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2013
Spisová značka:22 Cdo 130/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.130.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Podílové spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/14/2013
I. ÚS 1875/13
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
09/23/2014
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 130/2013


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. R., zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ulice 28. října 184, proti žalovaným: 1) J. J., 2) N. J., 3) F. K., 4) L. K., 5) L. K., 6) Ing. Z. K., všem zastoupeným JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 156/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 11 Co 557/2011-398, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 82.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Dagmar Říhové.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 26 C 156/2004-362, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. 666, nacházející se na pozemku parc. č. 1802, a pozemku parc. č. 1802, v katastrálním území H., obci P. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti pak ve výroku II. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to tak, že ideální podíl 5/20 přikázal do společného jmění manželů žalovaného 1) a žalované 2), ideální podíl 5/20 do společného jmění manželů žalovaného 3) a žalované 4), ideální podíl 4/20 do výlučného vlastnictví žalované 5) a ideální podíl 6/20 do výlučného vlastnictví žalovanému 6). Ve výroku III. pak soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl, a to žalovaným 1) a 2) částku ve výši 4,000.000,- Kč, žalovaným 3) a 4) částku ve výši 4,000.000,- Kč, žalované 5) částku ve výši 4,800.000,- Kč a žalovanému 6) částku ve výši 3,200.000,- Kč. Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co byl jeho rozsudek ze dne 21. ledna 2009, č. j. 26 C 156/2004-189 zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, „č. j. 11 Co 268/2009-166“ (správně č. j. 11 Co 268/2009-240).

Soud prvního stupně doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, na základě kterého znalec stanovil hodnotu předmětných nemovitostí na 16,000.000,- Kč. Znalec se vyjádřil také k možnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí, přičemž podle jeho názoru by bylo možné reálné rozdělení provést pouze za podmínky zřízení věcných břemen. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem znalce o výši ceny předmětných nemovitostí. Nepřistoupil však k reálnému rozdělení věci, neboť by na základě zřízení věcných břemen nadále docházelo ke sporům mezi účastníky. Vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) jsou vedeny spory o vyklizení bytu v předmětné budově. Soudní řízení je vedeno i mezi žalobkyní a žalovanými 5) a 6). Žalobkyně požadovala přikázání předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví, protože si přála, aby zde nadále bydlel i její syn a protože se jedná o její rodinný majetek. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně je majoritní spoluvlastnicí pouze 10 let, a toto posledně uvedené kritérium tak nezohlednil. Dále se zabýval solventností účastníků, přičemž konstatoval, že na základě doložených důkazů mají žalovaní zajištěno financování lépe než žalobkyně. Žalovaní navíc předmětnou nemovitost užívají k bydlení a podnikání a nemají mezi sebou žádné konflikty. Žalobkyně sama má jinou možnost bydlení a k tomuto účelu ani předmětné nemovitosti nikdy nevyužívala.

K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 11 Co 557/2011-398, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) částku ve výši 1,600.000,- Kč, žalovaným 3) a 4) částku ve výši 1,600.000,- Kč, žalované 5) částku ve výši 1,280.000,- Kč a žalovanému 6) částku ve výši 1,920.000,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III. - IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování důkazy navrženými žalobkyní k prokázání její schopnosti zaplatit vypořádací podíly žalovaným, neboť účastníci nebyli poučeni o následcích tzv. koncentrace řízení. Na základě provedených důkazů vzal odvolací soud za prokázané, že je žalobkyně, stejně jako žalovaní, schopna zajistit si na zaplacení vypořádacího podílu finanční prostředky. Odvolací soud se neztotožnil se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, který zvolil soud prvního stupně. Konstatoval, že žalobkyně je majoritní spoluvlastnicí s ideálním podílem 6/10, hledisko účelného využití věci však svědčí spíše žalovaným. Odvolací soud však ve prospěch žalobkyně zohlednil, že předmětné nemovitosti byly její rodině odňaty a navráceny až v rámci procesu náprav majetkových křivd. Podle názoru odvolacího soudu je tak nepodstatné, že dříve nebyla žalobkyně i její právní předchůdci majoritními spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále uvedl, že je obecně vhodnější, aby vlastníkem nemovitostí byla jediná osoba, která o nich bude sama rozhodovat, než když je těchto osob více. Zohlednil také skutečnost, že žalovaní v rozsahu svých spoluvlastnických podílů (ideální 1/10) nemohli očekávat, že jim v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bude zachováno právo předmětné nemovitosti užívat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňují přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítají také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelé mají za to, že již v původním řízení odvolací soud pochybil, pokud věc vrátil soudu prvního stupně z důvodu nutnosti vypracovat revizní znalecký posudek, když tento důkaz žalobkyně vůbec nenavrhla. U jednání před soudem prvního stupně dokonce výslovně uvedla, že nebude již tvrdit žádné další skutečnosti a označovat k jejich prokázání důkazy. Naopak to byli žalovaní, kteří trvali na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. To samé podle dovolatelů platí o důkazech týkajících se solventnosti žalobkyně, které sama nenavrhla.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že své rozhodnutí učinil nepředvídatelným, protože neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně. Ačkoliv se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, provedl nové důkazy předložené žalobkyní v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Porušil tak zásadu, že se odvolací soud může odchýlit od hodnocení určitého důkazu jen tehdy, pokud je sám zopakoval. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud neměl připustit provedení důkazů o solventnosti žalobkyně.

Podle názoru dovolatelů také nemůže být důvodem přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně skutečnost, že žalobkyně získala ideální podíl 1/5 na předmětných nemovitostech na základě restitučních předpisů. Tímto odvolací soud ,,nadřadil“ vlastnické právo nabyté v restituci jinak nabytým vlastnickým právům. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl jediný důkaz k prokázání tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti byly vybudovány rodinou žalobkyně, a jedná se tak o rodinný majetek.

Dovolatelé se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o tom, že jako menšinoví spoluvlastníci nemohli očekávat, že v případě zrušení podílového spoluvlastnictví budou moci předmětné nemovitosti dále užívat. Uvedli, že na svých ideálních podílech k předmětným nemovitostem zaplatili mnohem vyšší částku, než by mohli získat od žalobkyně na vypořádacím podílu. Vytkli dále odvolacímu soudu, že jako jediné kritérium pro změnu rozsudku soudu prvního stupně uvedl skutečnost, že rodina žalobkyně byla původním vlastníkem předmětných nemovitostí, což však nebylo prokázáno.

Dovolatelé upozorňují i na to, že nalézací soudy zcela opomenuly možnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí. Poukázali přitom na judikaturu dovolacího soudu (zejména rozhodnutí ze dne 12. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004). Podle dovolatelů není důvodem pro odepření možnosti reálného rozdělení věci skutečnost, že by musela být zřízena věcná břemena příjezdu a přístupu.

Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považovala za správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. června 2012, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají, že „opomenuly možnost reálného rozdělení předmětných nemovitostí“. V této souvislosti konstatují, že soud prvního stupně se sice zabýval možností reálného rozdělení, ovšem uzavřel, že „by bylo komplikované je realizovat z důvodu nutnosti zřídit věcné břemeno příjezdu a přístupu“, což podle názoru dovolatelů není důvodem, který by rozdělení nemovitostí bránil. Odvolací soud se pak podle názoru žalovaných otázkou dělitelnosti nezabýval vůbec.

Tato námitka není důvodná.

Ustanovení § 142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, uveřejněné tamtéž).

Dovolatelé především nesprávně interpretují závěry soudu prvního stupně. Ten totiž v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vyložil, že „reálně nelze jakkoliv optimalizovaně provést vertikální dělení stavby bytového domu“ a s tímto závěrem dovolatelé v dovolání žádným způsobem nepolemizují. Pokud se pak soud prvního stupně vyjadřoval k „dělení“ nemovitostí ve vztahu k obytnému domu jako samostatné věci a provozní stavbě také jako samostatné stavbě, dovolatelé přehlédli, že v tomto směru se nejednalo o rozdělení jedné movité věci, ale o úvahu soudu prvního stupně, za jakých podmínek je vhodné, aby každá z těchto věcí byla přikázána do vlastnictví některé ze stran sporu. V tomto směru pak uzavřel, že pokud by každá z těchto staveb měla být přikázána jinému vlastníku do vlastnictví, muselo by dojít ke zřízení věcných břemen průchodu, průjezdu, vedení inženýrských sítí apod., aby byl zachován přístup k provozní stavbě a části pozemku vážící se k této provozní stavbě.

Tyto závěry soudu prvního stupně mají oporu ve znaleckém posudku Ing. Vladimíra Váchy, v němž znalec jednoznačně konstatoval (nad rámec uvedeného), že bytový dům nelze oddělit na dvě samostatné části, které by mohly tímto rozdělením plnit funkci bydlení samostatně. Oddělený vlastnický režim obytné budovy a provozní budovy pak v tomto posudku z hlediska funkčního podmínil zajištěním – formou věcných břemen – průchodem domu k objektu provozní stavby. V tomto směru se však – jak uvedl dovolací soud výše – o dělení nemovitosti nejedná, ale jde o úvahu, nakolik je vhodné či účelné přikázat každý z těchto samostatných objektů do vlastnictví jiných osob.

Důkaz uvedeným znaleckým byl proveden u jednání soudu prvního stupně konaného dne 20. července 2011 a žalovaní vůči závěrům znalce ohledně dělení nemovitostí neuplatnili žádné námitky. Obdobně ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení nenamítali, že by nemovitosti byly dělitelné. Uvedenou výhradu pak uplatňují až v dovolacím řízení zjevně v návaznosti na to, že odvolací soud přikázal všechny nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Ve vztahu k této dovolací námitce vychází dovolací soud z ustálené judikatury potud, že pokud dovolatel námitku možného reálného rozdělení věci ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. uplatní až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 4 obč. zák., k níž dovolací soud nemůže přihlížet (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1172/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6049 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 4430/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolatelé odvolacímu soudu dále vytýkají, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, jestliže oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě přikázat předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Touto tvrzenou vadou však řízení před odvolacím soudem zatíženo není.

Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz).

O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru nejedná.

Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, která o ně v průběhu celého řízení měla zájem. Jestliže v řízení byla mezi účastníky sporná otázka, komu z nich by měly být nemovitosti přikázány do vlastnictví, a soudy se touto otázkou v průběhu opakovaných řízení před soudem prvního a druhého stupně zabývaly, muselo být žalovaným zřejmé, že se touto otázkou bude zabývat i odvolací soud, jestliže jednou z námitek proti rozsudku soudu prvního stupně ze strany žalobkyně byla námitka, že nemovitosti měly být přikázány do jejího vlastnictví.

Soud prvního stupně přikázal nemovitosti do vlastnictví žalovaných mimo jiné s poukazem na skutečnost, že žalobkyně neprokázala schopnost vyplatit žalovaným přiměřenou náhradu. Pokud pak odvolací soud v průběhu odvolacího řízení prováděl dokazování mimo jiné k solventnosti žalobkyně, bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se jeho postup týká dokazování skutečností rozhodných pro posouzení, komu z účastníků budou nemovitosti přikázány. Za této situace nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť se zabývalo samotným základem sporu mezi účastníky, což muselo být všem účastníkům zřejmé.

Z obsahu dovolání je ovšem zjevné, že dovolatelé nesouhlasí se závěry odvolacího soudu především v rovině právní, a to potud, jestliže odvolací soud přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4465). V usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, dovolací soud vyložil, že vyznívá-li řádná aplikace kriterií uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží na soudu, které z dalších relevantních okolností případu vyhodnotí ve prospěch té které strany.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně v aktuální judikatuře přihlásil např. v rozsudku ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3374/2011 – www.nsoud.cz).

Jestliže v dovolání dovolatelé naznačují, že odvolací soud měl při rozhodování vzít v úvahu i „všechny související okolnosti“, je jejich výhrada co do základu opodstatněná potud, že pokud takové okolností účastník v řízení tvrdí a prokáže, případně jejich existence vyjde v průběhu řízení najevo, je soud povinen se s takovými skutečnostmi vypořádat, není však povinen po nich pátrat ani je vyhledávat nad rámec tvrzení účastníků, případně nad rámec skutečností, které vyjdou v průběhu řízení najevo. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením sporným, v které je na účastnících, aby uvedli a prokázali všechny pro věc rozhodné skutečnosti.

Odvolací soud vzal na zřetel – jak bude rozvedeno dovolacím soudem dále – všechny relevantní skutečnosti, které byly v průběhu řízení prokázány, a nelze proto považovat jeho rozhodnutí za nesprávné proto, že by nezkoumal všechny podstatné okolnosti rozhodné pro úvahu o tom, kterému z účastníků předmětné nemovitosti přikáže.

Dovolatelé odvolacímu soudu především vytýkají relevanci, kterou při úvaze o způsobu vypořádání přiřadil okolnosti, že „žalobkyně, resp. její matka získala ideální podíl (1/5) na předmětných nemovitostech restitucí“.

Dovolací soud především předesílá, že odvolací soud nepochybil, pokud k uvedenému kritériu přihlédl.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, uveřejněnému v č. 2/2012 časopisu Soudní rozhledy, str. 53, vyložil, že při úvaze o přikázání věci některému z dosavadních podílových spoluvlastníků do jeho výlučného vlastnictví lze zohlednit i osobní vazbu spoluvlastníka na tuto věc odňatou státními orgány v dřívějším období a navrácenou v rámci nápravy majetkových křivd (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neodůvodněnost usnesením ze dne 6. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 2387/2011 – nalus.usoud.cz). Následně pak v usnesení ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 057, vysvětlil, že v poměrech konkrétního případu může být okolností rozhodnou pro úvahu o přikázání věci některému z podílových spoluvlastníků i historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, a to zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. I. ÚS 2934/2011 – nalus.usoud.cz).

V daném směru se pak dovolací soud musel vypořádat s námitkou dovolatelů, že uvedené hledisko „restitučního nabytí“ bylo v zásadě výlučným důvodem, pro který byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Ani tato námitka není důvodná, neboť uvedeného hledisko nebylo výlučným důvodem, pro který odvolací soud přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně potud, že kritérium velikosti spoluvlastnického podílu svědčí žalobkyni, která je spoluvlastnicí v rozsahu 6/10 a hledisko účelného využití věci svědčí žalovaným, neboť žalovaní 1) – 4) v nemovitosti bydlí a žalovaní 5) – 6) nemovitosti mají v úmyslu v budoucnu využít k realizaci podnikatelské činnosti. V situaci, kdy bytová potřeba žalobkyně je uspokojena jiným způsobem a žalobkyně měla možnost v minulosti nemovitosti využít k bydlení, což neučinila a volné byty v domě pronajala třetím osobám, hovoří druhého zákonné hledisko ve prospěch žalovaných.

Za této situace rovnocenného hlediska velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci přihlédl odvolací soud mimo jiné k tomu, že nemovitosti byly rodině žalobkyně v dřívějším období státními orgány odňaty a poté v rámci procesu nápravy majetkových křivd navráceny. Byť odvolací soud hovoří v této souvislosti o „nemovitostech“, zatímco dovolatelé namítají, že restituční způsob nabytí se vztahuje pouze k podílu v rozsahu 1/5, je zřejmé, že toto hledisko vzal odvolací soud v potaz. Dále zdůraznil, že je nepodstatná skutečnost, že žalobkyně a její matka nebyly v minulosti většinovými spoluvlastnicemi, nýbrž to, že jde „o rodinný majetek, který byl vybudován předky žalobkyně, která k němu má užší vazby než žalovaní“, kteří nabyli své spoluvlastnické podíly na základě kupních smluv. Dále odvolací soud zohlednil, že je podle jeho názoru obecně z hlediska nakládání s nemovitostmi vhodnější, aby jejich vlastníkem byla jediná osoba, která bude o jejich využití rozhodovat sama, neboť i když žalovaní aktuálně vystupují ve shodě, do budoucna nelze spory mezi nimi vyloučit. Navíc žalovaní nemohli po koupi spoluvlastnických podílů v rozsahu 1/10 důvodně očekávat, že v případě zrušení spoluvlastnictví jim bude právo užívat byty zachováno.

Dovolatelé nedůvodně vytýkají, že odvolací soud své rozhodnutí založil primárně na hledisku tzv. restitučního způsobu nabytí spoluvlastnického podílu. Odvolací soud zohlednil zákonná hlediska velikosti spoluvlastnických podílů i účelného využití věci, která vyznívala v zásadě pro účastníky rovnocenně, a přihlédl i k dalším okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Podrobně se vypořádal i s úvahami a závěry, které vedly soud prvního stupně k přikázání nemovitostí žalovaných, a odlišně je právně posoudil. Těmto závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout v rovině právního posouzení, nadto ve směru zřejmé nepřiměřenosti jeho úvah, která by mohla založit důvod pro zrušení jeho rozsudku dovolacím soudem. Jestliže přihlédl i k restitučním souvislostem jako hledisku dalšímu vedle velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že k závěru o tom, že se jedná o „majetek vybudovaný rodinou žalobkyně“ nebyl proveden v řízení důkaz, podotýká dovolací soud, že i když je v daném směru vyjádření odvolacího soudu ne zcela přiléhavé, jde o hodnotící soud mající základ v tom, že se zčásti jednalo o majetek patřící právní předchůdkyni žalobkyně (její matce), čili o zdůraznění hlediska historické rodinné vazby na předmět spoluvlastnictví, což judikatura – jak bylo uvedeno výše – také připouští.

Dovolatelé poukazují na „určitou nelogičnost odůvodnění“ rozsudku odvolacího soudu, jestliže odvolací soud uvádí, že žalovaní 1) – 4) nemohli při nabytí spoluvlastnických podílů v rozsahu 1/10 důvodně očekávat, že v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jim bude zachováno právo užívat byty. Budou-li muset byty vyklidit, dojde k finanční újmě žalovaných 1) – 4), neboť za ideální podíly na nemovitostech zaplatili podstatně vyšší částku, než kterou jim má zaplatit žalobkyně.

Dovolací soud zde žádnou nelogičnost odůvodnění nespatřuje. Poukaz na to, že žalovaní 1) – 4) nemohli předpokládat, že vzhledem k velikosti spoluvlastnických podílů v rozsahu 1/10 se jim zůstane při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zachováno právo užívat byty, učinil odvolací soud v rámci hodnotících úvah, zvažoval-li, kterým dosavadním spoluvlastníkům přikáže předmětné nemovitosti do vlastnictví a nepřisoudil této okolnosti primární význam.

Nadto dovolací soud dodává, že je naopak logickým poukaz na to, že zejména spoluvlastník nabývající výrazně menšinový podíl na nemovitostech sloužících k bydlení si musí být vědom obecné možnosti zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jehož důsledkem může být pozbytí dosavadního spoluvlastnického práva. Jestliže pak nabývá spoluvlastnický podíl za hodnotu, která je vyšší než činí výše přiměřené náhrady takovému spoluvlastníku náležející při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nejedná se v žádném ohledu o skutečnost, která by mohla být přičtena k tíži toho spoluvlastníka, kterému soud přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví. K takovému důsledku obecně může dojít např. v důsledku změny ceny předmětu spoluvlastnictví nebo na základě toho, že v době nabytí spoluvlastnických podílů je jejich nabyvatelé získali za částku vyšší, než by činila obecná cena takových spoluvlastnických podílů. V obou případech však nemůže jít taková skutečnost k tíži druhého spoluvlastníka. V případě změny ceny předmětu spoluvlastnictví jde v praxi o zcela obvyklý jev reagující na změny cen zejména v případě nemovitostí a v případě nabytí podílů za částky převyšující obvyklou hodnotu takového podílu jde o okolnost, kterou musí nabyvatel takového podílu zvážit při úvaze, zda se rozhodne k nabytí podílu či nikoliv.

Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že „k solventnosti účastníků“ provedl nové důkazy předložené žalobkyní, přičemž jiné důkazy neprováděl, ani nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Tím porušil zásadu, že se „může odchýlit od hodnocení důkazu soudy, pokud tyto důkazy znovu sám zopakoval.“

Vytýkanou procesní vadou řízení před odvolacím soudem netrpí.

Podle § 213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

Dovolací soud v této souvislosti především konstatuje, že vyjma otázky solventnosti žalobkyně se odvolací soud od skutkových zjištění soudu prvního stupně neodchýlil. Naopak z těchto skutkových zjištění vyšel, pouze je oproti soudu prvního stupně odlišně právně zhodnotil potud, že jejich existence odůvodňuje přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně. Takový postup však nepředstavuje odchýlení se od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale hodnocení zjištěných skutečností.

Z ustanovení § 213 o. s. ř. – oproti přesvědčení dovolatelů – nevyplývá, že odchylné hodnocení důkazu odvolacím soudem předpokládá zopakování tohoto důkazu odvolacím soudem. Odvolací soud má obecně možnost dokazování zopakovat; povinnost zopakovat provedené důkazy má pouze tehdy, je-li z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jestliže však odvolací soud vyjde ze skutkového zjištění vyplývajícího z důkazu provedeného soudem prvního stupně, nebrání to odlišnému právnímu posouzení věci, jestliže se od učiněného skutkového zjištění odvolací soud neodchýlí. Tak tomu bylo i v předmětné věci, kdy odvolací soud akceptoval skutková zjištění učinění soudem prvního stupně, pouze je právně zhodnotil tak, že ve svém souhrnu opodstatňují přikázání předmětných nemovitostí nikoliv žalovaným, ale žalobkyni.

Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud neměl připustit provedení důkazů o solventnosti žalobkyně novými důkazy v rámci odvolacího řízení a měl posuzovat rozhodnutí soudu prvního stupně z toho pohledu, za na základě zjištěného skutkového stavu věci rozhodl správně. Odvolací soud tak neměl důvod pro závěr, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně totiž přichází do úvahy pouze tehdy, kdy na základ správně zjištěného skutkového stavu věci dospěje soud prvního stupně k nesprávnému právnímu závěru, že se v dané věci nestalo.

Ani tato námitka není důvodná.

Podle § 213 odst. 4, 5 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

Otázku správnosti zjištění skutkového stavu věci je nutno v obecné rovině poměřovat i úvahou, zda řízení před soudem prvního stupně není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Oproti přesvědčení dovolatelů zastává dovolací soud názor, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o řádném zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud především v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč jsou důkazy předložené žalobkyní v odvolacím řízení přípustné a s touto argumentací dovolatelé v dovolání žádným způsobem nepolemizují. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně svou solventnost neprokázala“ a i pro tuto skutečnost nebyla v řízení úspěšná. Jestliže pak soud prvního stupně ve vztahu k důkazní povinnosti týkající schopnosti prokázat existence finančních prostředků na zaplacení přiměřené náhrady žalovaným žalobkyni nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., jsou důkazní prostředky vztahující se k této okolnosti v odvolacím řízení přípustné podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Současně pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že účastníci nebyli poučeni ani podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a výjimka ze zákazu novot v odvolacím řízení je tak založena i v režimu § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Jestliže tedy procesní postup soudu prvního stupně umožnil žalobkyni v průběhu odvolacího řízení předkládat důkazní prostředky ke skutkové okolnosti, kterou byla její schopnost vyplatit žalovaným přiměřenou náhradu v případě, že předmětné nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, a to v režimu § 205a odst. 1 písm. d), e) o. s. ř, nelze učinit závěr, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav.

Z tohoto pohledu byl správný postup odvolacího soudu, který po doplnění dokazování o přípustné důkazní prostředky v odvolacím řízení, postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť žádná procesní okolnost takovému postupu nebránila.

V poslední řadě pak dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že ve svém chronologicky prvním rozhodnutí neměl přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, ale měl sám věcně rozhodnout a rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. V této souvislosti tuto výhradu konkretizují poukazem na skutečnost, že odvolací soud k odvolání žalobkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení k doplnění dokazování důkazními prostředky, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně nenavrhla žalobkyně, ale žalovaní.

Ani tato námitka není důvodná.

Nedůvodnost této námitky vyplývá již z toho, že jejím prostřednictvím dovolatelé napadají předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, které není předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.

Nicméně námitka není důvodná ani v rovině právní argumentace.

Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Za odvolacího řízení lze doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně. Ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, je odvolací soud povinen doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy, navržené před soudem prvního stupně, ledaže by mělo být provedeno rozsáhlé dokazování a ke skutečnosti, která má být prokázána, před soudem prvního stupně nebylo provedeno žádné dokazování nebo k ní bylo provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Odvolací soud není povinen provést navržené důkazy tehdy, jestliže má být provedeno rozsáhlé dokazování a ke skutečnosti, jež má být jimi prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů, může být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno podle § 219a odst. 2 o. s. ř.

Podle § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4); ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno.

Z ustanovení § 213 o. s. ř. nevyplývá, že by možnost doplnění dokazování o důkazy navržené v řízení před soudem prvního stupně byla vázána výhradně na důkazy navržené účastníkem řízení – odvolatelem, ale může jít (jak vyplývá z dikce § 213 o. s. ř.) o důkazy navržené účastníky. Jestliže tedy odvolací soud svým původním rozhodnutím zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219a odst. 2 o. s. ř., nebránila takovému postupu skutečnost, že mělo jít o provedení důkazů navržených jiným účastníkem než odvolatelem.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanými uplatněné dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a tvrzené vady řízení nebyly naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 82.650,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bodu 5, ve spojení s ustanovením § 4 odst. 1, 2 písm. a) 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 vyhlášky a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.

Za základ předmětu dovolacího řízení pro určení výše odměny za zastupování vzal dovolací soud částku 6 400 000,- Kč jakožto cena věci po odečtení ceny podílu zastupovaného účastníka, směřuje-li návrh na přikázání věci tomuto účastníkovi nebo na prodej věci (§ 4 odst. 2 písm. a) vyhlášky).

Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaných) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně tak činí 82 950,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalovaným, kteří mají v řízení postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 82.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudek uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 25. března 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.

předseda senátu