Rozhodnutí NS

29 ICdo 28/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:29 ICdo 28/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.28.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 225 IZ.
§ 243c odst. 1, 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/22/2019
II.ÚS 1319/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
06/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 96 INS 714/2009
196 ICm 258/2014
29 ICdo 28/2017-605


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. V. M., s. r. o., se sídlem v Praze 5, Blattného 2316/8, identifikační číslo osoby 64939057, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 258/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 196 ICm 258/2014, 103 VSPH 758/2015-480 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 196 ICm 258/2014-350:

1/ Zamítl žalobu na vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti - garážového boxu (dále též jen „nemovitost“) z majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 9 922 Kč (bod II. výroku).

Insolvenční soud měl za prokázané, že žalobce (jako budoucí kupující) a dlužník (jako budoucí prodávající) uzavřeli 15. května 1996 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy, jejímž předmětem je sporná nemovitost, žalobce uhradil dlužníku dohodnutou kupní cenu 173 200 Kč, žalobce (jako pronajímatel) a dlužník (jako nájemce) uzavřeli 18. srpna 1997 smlouvu o nájmu nemovitosti, nemovitost byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnictví dlužníka, pravomocným rozsudkem ze dne 7. března 2011, sp. zn. 28 C 136/2009, Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalobci vyklidit nemovitost a vyklizenou ji předat dlužníku a „dne 12. května 2008 byla podána žaloba 11 C 188/2008 na dokončení převodu nemovitosti do vlastnictví“.

Insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce nedisponoval takovým právním titulem, na jehož základě by bylo možno provést změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a neprokázal, že nemovitost neměla být zařazena do soupisu majetkové podstaty, ani že mu svědčilo (jiné) silnější právo. Uvedl, že žalobce si nemohl myslet, že uzavřel smlouvu kupní, když ve smlouvě ze dne 15. května 1996 jsou účastníci označeni „přívlastkem budoucí“. Nájemní smlouvu ze dne 18. srpna 1997 vyhodnotil jako neplatnou, když nájem byl sjednán jako „bezúplatný“. Podle insolvenčního soudu žalobce nemohl nemovitost ani vydržet, neboť nebyl oprávněným držitelem v dobré víře. K otázce vydržení na základě uzavření „smlouvy o smlouvě budoucí“ odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1164/10. Konečně insolvenční soud odmítl jako nepřípadnou námitku žalobce směřující k ochraně investic.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 196 ICm 258/2014, 103 VSPH 758/2015-480 (MSPH 96 INS 714/2009):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud předně shledal nedůvodnými námitky podjatosti soudkyně insolvenčního soudu a senátu odvolacího soudu. K namítané podjatosti soudců odvolacího soudu uvedl, že o „podjatosti“ soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína podle „objektivního kritéria“ Nejvyšší soud již v řízení rozhodl. Ve vztahu k předsedovi senátu JUDr. Jaroslavu Burešovi žalobce namítal toliko „subjektivní kritérium“.

Ve věci samé se odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu - ztotožnil s právními závěry insolvenčního soudu. Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne 15. května 1996 posoudil jako smlouvu podle § 289 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Poukázal přitom i na závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15. K otázce „posouzení tvrzeného vlastnického práva žalobce“ včetně písemné formy kupní smlouvy v případě nemovitosti odvolací soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu. Závěrem dodal, že daný vztah mezi účastníky nespadá do působnosti dohod o podpoře a ochraně investic uzavřených mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace dne 5. dubna 1994 a vládou České republiky a vládou Izraele dne 23. září 1997 (dále jen „Dohody“), neboť spor ze zahraniční investice vzniklý mezi hostitelským státem a zahraniční osobou není „občanskoprávním či obchodním sporem“, ale sporem majícím původ v mezinárodním právu veřejném.

Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, anebo které mají být dovolacím soudem posouzeny „jinak“.

Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek insolvenčního soudu a žalobě vyhoví.

Dovolatel formuluje následující otázky:

1/ Jednalo se v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, o koupi, když prodávající (dlužník) prokazatelně předal předmět koupě (garážový box) kupujícímu (žalobci) do držby (ze strany kupujících tedy nedošlo k okupaci jednotky) a kupující za předmět koupě zaplatil prodávajícímu celou sjednanou kupní cenu?

2/ Má oprávněný (tj. budoucí kupující) ze smlouvy o smlouvě budoucí (tj. ze smlouvy o vzájemném plnění) povinnost k prosazení svých nároků z této smlouvy o vzájemném plnění podávat proti insolvenčnímu správci dlužníka (tj. proti povinnému) po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (tj. budoucího prodávajícího) samostatnou (novou a svým obsahem další) žalobu na nahrazení projevu vůle i v tom případě, kdy oprávněný (tj. budoucí kupující) již před prohlášením konkursu na majetek dlužníka podal u věcně a místně příslušného soudu přímo proti dlužníku obsahově totožnou žalobu na nahrazení projevu vůle, a ke dni prohlášení konkursu nebylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto?

3/ Je insolvenční soud povinen poskytnout ochranu legitimnímu očekávání kupujícího v řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, tedy v řízení o incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. b/ a § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)?

4/ Je s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky insolvenční soud povinen zabývat se ochranou majetkových zájmů zahraničního investora (tj. subjektu, který koupil majetek od insolvenčního dlužníka) podle mezinárodních dohod (smluv) o podpoře a vzájemné ochraně investic i v řízení o incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. b/ a § 225 insolvenčního zákona?

5/ Je s ohledem na článek 1 odst. 2, článek 10 Ústavy České republiky, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ustanovením § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud povinen (a to i bez návrhu) přihlížet k zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 2 písm. a/ a písm. b/ a 3 o. s. ř., jakož i k dalším vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci?

6/ Je správný postup insolvenčního soudu, který považoval odměnu za zastupování insolvenčního správce jiným advokátem za účelně vynaložený výdaj ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i v případě, kdy nebylo zastupování insolvenčního správce jiným advokátem odůvodněno zcela mimořádnými okolnostmi spočívajícími ve složitosti řízení, které svým odborným zaměřením nepřesahovalo profesní specializaci advokáta, a současně nepřesahovalo odborné znalosti insolvenčního správce, a to za situace, kdy je výkon funkce insolvenčního správce vykonáván jako součást advokacie ve smyslu § 56 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii?

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné, a navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Nejvyšší soud předesílá, že dovolatelem nastolenými otázkami ad 1/ až ad 4/ se zabýval v usnesení ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 4095/2015. Přitom šlo o typově shodnou věc (jiného žalobce, zastoupeného touž advokátkou, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, o vyloučení nemovitostí – garážových boxů ze soupisu majetkové podstaty), v níž byl dovoláním napaden rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby.

Ve výše citovaném rozhodnutí, na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná z otázek ad 1/ až ad 4/ přípustnost dovolání nezakládá. Ani v poměrech dané věci Nejvyšší soud nedospívá k jinému závěru.

Lze tedy shrnout, že v posouzení otázky ad 1/ až ad 3/ je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007; 29 Cdo 2476/2008, ze dne 28. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011, ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněném pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 3386/2015. Odkázat lze rovněž na závěry Ústavního soudu formulované v jeho usnesení ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11 a ze dne 5. června 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka ad 4/.

Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly „ochranou jeho legitimních zájmů“ s ohledem na Dohody a že Česká republika byla povinna zabránit odnětí jeho majetku. Nejvyšší soud nemá na základě této argumentace důvod dovolání připustit, neboť je založena na (pouhém) přesvědčení dovolatele, že je mu napadeným rozhodnutím „fakticky odnímán majetek“. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplývá, že dovolatel neměl nikdy spornou nemovitost ve vlastnictví (vždy ji vlastnil a nadále vlastní dlužník), tedy dovolateli nemohla být nijak odejmuta.

K tomu je nutné (ve shodě s odvolacím soudem) poznamenat, že Dohody upravují právní vztahy mezi stranami dohody (smluvními státy) a neřeší soukromoprávní vztahy, jež jsou předmětem tohoto řízení.

Posouzení věci odvolacím soudem je v tomto ohledu souladné se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4095/2015 (vydaném v době po rozhodnutí odvolacího soudu).

Rovněž otázka ad 5/ přípustnost dovolání nezakládá.

Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že současně (se zamítnutím žaloby) nerozhodl o vrácení kupní ceny, potud přehlíží, že předmětem excindačního sporu je pouze požadavek na vyloučení dotčeného majetku ze soupisu konkursní podstaty.

Je-li namítáno, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, pak tím (posuzováno podle obsahu) je uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu další procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.

Otázka ad 6/ se týká pouze výroku o nákladech řízení před insolvenčním soudem, přičemž dovolání proti tomuto výroku není objektivně přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Toto ustanovení určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Insolvenční soud přitom uložil dovolateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 9 922 Kč. Potud tedy dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odpověď na dovolatelem položenou otázku podal Nejvyšší soud již v R 15/2015. V něm Nejvyšší soud (i na základě své dosavadní rozhodovací praxe) přitakal závěru, že insolvenční správce je (bez dalšího) oprávněn dát se zastoupit advokátem ve sporech, v nichž reprezentuje majetkovou podstatu.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. února 2017), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč.

K důvodům, pro které Nejvyšší soud přiznal žalovanému insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení (tj. k možnosti insolvenčního správce dlužníka požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem), srov. R 15/2015. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalovaného podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 20. 3. 2019


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu