Rozhodnutí NS

22 Cdo 5776/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 5776/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5776.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 5776/2017-351


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce E. M., zastoupeného JUDr. Karlem Krejzou, advokátem se sídlem v Ostrově, Hlavní tř. 716, proti žalované H. K., zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 273/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. července 2017, č. j. 13 Co 116/2017-326,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
    Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 41 C 273/2013-266, ve znění usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j. 41 C 273/2013-279, z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce lednici a do výlučného vlastnictví žalované osobní automobil (výrok I.). Žalobci dále přikázal závazek vůči věřiteli K. K, jehož výše činila ke dni 6. 3. 2013 částku 16 930 Kč (výrok II.). Pohledávku žalobce a žalované za M. P., stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 6. 2010, č. j. 10 C 163/2009-125, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2010, vymáhanou na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, vydaného Okresním soudem v Lounech dne 26. 9. 2012, č. j. EXE 4318/2012-16, jejíž výše činila ke dni 19. 9. 2016 částku 535 379,40 Kč, přikázal z jedné poloviny žalobci a z jedné poloviny žalované (výrok III.). Žalované uložil povinnost vyplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 182 072,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

    Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 13 Co 116/2017-326, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 152 072,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a důvod dovolání spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru odvolacího soudu, a dále v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

    Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.

    Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a co do jeho důvodnosti poukazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. S účinností od 1. 1. 2013 novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., však předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody doznaly podstatných změn.

    Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, odvozuje-li přípustnost dovolání ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jež bylo účinné do 31. 12. 2012 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013).

    Dovolatel v posuzované věci řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. a neuvádí ani způsobilý dovolací důvod. Přípustnost dovolání po 1. 1. 2013 nezakládá skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru odvolacího soudu, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Přestože žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a kritika odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.

    Dovolatel předně neoznačil konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na které závisí napadené rozhodnutí, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vymezuje se především proti skutkovým závěrům odvolacího soudu ohledně způsobu vypořádání společného jmění účastníků a poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

    Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

    Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 28. 8. 2018


    Mgr. David Havlík
    předseda senátu