Rozhodnutí NS

23 Cdo 975/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 975/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.975.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 114b odst. 1 o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 975/2019-65
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, proti žalované Inu Creative s. r. o., se sídlem v Praze 10, Bulharská 996/20, identifikační číslo osoby 01964321, zastoupené Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, T. G. Masaryka 1838, o zaplacení částky 83.547 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 137/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 55 Co 301/2018-40, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.759,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro uznání ze dne 12. 7. 2018, č. j. 17 C 137/2018-19, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 83.547 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaná v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily splnění podmínek pro použití kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. Ve svém dovolání odkazuje na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004.

K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že jej navrhuje odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaná namítá, že v daném případě nebylo vydání rozsudku pro uznání namístě, když pro to nebyly splněny podmínky. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže.

V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že usnesení soudu prvního stupně z 15. 5. 2018, č. j. 17 C 137/2018-16, s výzvou, aby se žalovaná do 30 dnů od doručení písemně k žalobě vyjádřila, bylo doručeno žalované 22. 5. 2018. Třicetidenní lhůta k vyjádření žalované uplynula dne 21. 6. 2018. Žalovaná však povinnost jí uloženou v usnesení vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nesplnila.

Závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. má za splněné a že není namístě rovněž zpochybňování postupu soudu prvního stupně, který postupoval dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném nic nemění ani možné rozporování nároku žalovanou v komunikaci mezi účastníky před zahájením řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018).

Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, v němž dovolací soud dovodil, že „vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. (při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu“.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Žalovaná v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu