Rozhodnutí NS

21 Cdo 5230/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:21 Cdo 5230/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5230.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5230/2017-194


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. S., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému Tesco Stores ČR a. s. se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1527/68b, IČO 45308314, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova č. 1537/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 71/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2017 č. j. 16 Co 15/2017-132,

takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2017 č. j. 16 Co 15/2017-132 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Otázka, jaké jsou z hlediska zdravotního stavu zaměstnance předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce vzhledem k právní úpravě posudkové péče a lékařských posudků účinné od 1. 4. 2012 (ode dne účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách), byla odvolacím soudem vyřešena v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, uveřejněném pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5557/2015. Podle těchto závěrů ode dne 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nestanoví (a neprokazují) autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost, neboť poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli i soudům (správním úřadům a jiným orgánům) pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. e) zákoníku práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti; v případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle § 52 písm. e) zákoníku práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§ 72 zákoníku práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost.

Ode dne 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, se nemohou uplatnit dovolatelem akcentované závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 385/2006 o závaznosti lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy či sociálního zabezpečení o zdravotní způsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci (nemožnosti jejich přezkoumání soudem), které vychází z předchozí právní úpravy posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, jež těmto aktům (na rozdíl od právní úpravy účinné v době výpovědi dané žalovaným žalobkyni) přiznávala povahu správního rozhodnutí.

Otázka, zda předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce jsou splněny v případě, kdy zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dosavadní práci jen ve vztahu k některým pracím (činnostem) spadajícím pod sjednaný druh práce, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu se závěry (jež se při řešení této otázky uplatní obdobně) obsaženými v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 31. 5. 1979 sp. zn. 5 Cz 5/79, uveřejněném ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 894 [podle kterých druh práce může být v pracovní smlouvě sjednán relativně úzce s vymezením určité konkrétní činnosti zaměstnance, nebo naopak šířeji uvedením rozsáhlejšího okruhu pracovních činností (více druhů práce)], v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 3240/2015, uveřejněném pod č. 119 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017 [podle kterých, je-li v pracovní smlouvě dohodnuto více druhů práce, může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci odpovídající kterémukoli z více sjednaných druhů a zaměstnanec je povinen takto přidělenou práci konat; má-li zaměstnanec u zaměstnavatele podle sjednaných pracovních podmínek vykonávat více druhů práce a nesplňuje-li předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce ve vztahu k některému z nich, může zaměstnavatel zaměstnanci namísto práce, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy, přidělovat práci odpovídající tomu (těm) ze sjednaných druhů práce, kterého (kterých) se nesplňování předpokladů netýká; zaměstnavatel totiž nemusí vůči zaměstnanci, s nímž sjednal více druhů práce, plnit svou povinnost podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy jen přidělováním všech sjednaných druhů práce současně, ale stačí, že zaměstnanci přiděluje práci odpovídající alespoň jednomu z nich], jakož i v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněném pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014 [podle kterých odpadne-li při organizačních změnách u zaměstnavatele část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, a jestliže nedojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru (§ 40 odst. 1 zákoníku práce) a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce].

Odvolací soud navíc v souladu s ustanovením § 205a písm. e) o. s. ř. nepřihlížel ke skutkovému tvrzení žalovaného o tom, že výkonem činnosti na „oddělení kontroly knihy záruk“ (k jejichž výkonu je žalobkyně podle znaleckého posudku nadále zdravotně způsobilá) „není možné naplnit celou stanovenou pracovní dobu“, neboť žalovaný je
– přes řádné poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. – uplatnil až v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.

Protože dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 12. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu