Rozhodnutí NS

5 Tdo 1519/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/18/2020
Spisová značka:5 Tdo 1519/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1519.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dotační podvod
Pokus trestného činu
Poškození finančních zájmů Evropské unie
Dotčené předpisy:§ 260 odst. 1 tr. zákoníku
§ 260 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku
§ 212 odst. 1 tr. zákoníku
§ 212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1519/2019-1521

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 9 To 39/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2019, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 4 T 2/2019, byl obviněný R. V. uznán vinným jednak pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a jednak zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 43 odst. 1 a § 260 odst. 4 tr. zákoníku (správně ve znění účinném do 31. 12. 2011) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby či člena takového orgánu na dobu 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí částku ve výši 1 004 622,40 Kč jako náhradu škody způsobené spáchanými trestnými činy.
    2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal odvolání jednak obviněný, a to proti výrokům o vině, trestu i o náhradě škody, a jednak státní zástupce, který je zaměřil výlučně do výroku o trestu v neprospěch obviněného. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 9 To 39/2019, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

    II. Dovolání obviněného

    3. Obviněný R. V. podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

    4. V dovolání obviněný obecně namítl, že jím spáchaný skutek nenaplňuje znaky trestných činů, kterými byl shledán vinným, a že ani nebylo prokázáno jeho zavinění ke všem zákonným znakům skutkových podstat těchto trestných činů. Podle názoru obviněného v dosavadním řízení došlo k zásadním procesním pochybením, která měla vliv na výsledné hmotně právní posouzení skutku, a tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný vytkl i tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů na jedné straně a učiněnými skutkovými zjištěními na druhé straně, protože buď některá skutková zjištění zcela chybí, anebo tato zjištění nemají žádnou vazbu na výsledky provedeného dokazování. Jak dále obviněný zdůraznil, v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, aniž by to soudy adekvátně odůvodnily.
      5. Podle přesvědčení obviněného jsou závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění skutkových podstat trestných činů, jejichž spáchání je mu kladeno za vinu, v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Z výpovědi svědka I. A. totiž bez důvodných pochybností nevyplývá závěr, že obviněný věděl o nesouladu obsahu listin týkajících se poskytnutí dotace pro obchodní společnost Z., se skutečností. Odvolací soud v tomto směru nesprávně uzavřel, že z důvodu úzkého neformálního kontaktu se svědkem I. A. musel obviněný vědět, že informace na listinách souvisejících s poskytnutou dotací nejsou pravdivé. Tento závěr je podle obviněného zjevně spekulativní a je postaven na určitém podezření, nikoliv na objektivních skutečnostech a všech okolnostech případu. Jak dále obviněný připomněl, z důvodu poskytnutí dotace obchodní společnosti Z., sám nařídil příslušným zaměstnancům této obchodní společnosti úhradu všech jejích dluhů. Pokud jde o osobu svědka I. A., podle obviněného měl tento svědek v otázkách finanční správy obchodní společnosti Z., určitou volnost a nejednal vždy jako podřízený obviněného. Kdyby tedy obviněný věděl o dluzích této obchodní společnosti, byla praxe v ní taková, že obviněný pověřil svědka I. A., aby zařídil úhradu zjištěných dluhů. Navíc obviněný byl v rozhodné době ústně i písemně informován o bezdlužnosti obchodní společnosti Z., vůči státním orgánům, což vyplývá z interního sdělení zmíněného svědka, které je součástí trestního spisu. Obviněný označil závěr soudů nižších stupňů, že věděl o dluzích obchodní společnosti Z., z důvodu své funkce člena jejího statutárního orgánu, za lichý a nemající oporu v provedeném dokazování, takže podle obviněného soudy jen hypoteticky předpokládaly či uměle dotvořily skutkový stav. Proto podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

      6. Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že za významný důkaz v tomto směru považují výpověď svědka I. A., ačkoliv jeho výpověď ani ve spojení s dalšími důkazy nesvědčí o úmyslném zavinění obviněného. Podle obviněného tedy v řízení došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zákazu deformace důkazu a rovněž k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými závěry a skutečně provedeným důkazním řízením. Obviněný rovněž vytkl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho námitkou týkající se možnosti jednání ve skutkovém omylu, protože ohledně stavu bezdlužnosti obchodní společnosti Z., byl zřejmě neúmyslně oklamán svědkem I. A. Obviněný tedy neznal a ani nepředpokládal skutkovou okolnost, která je znakem trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, a proto musel jednat ve skutkovém omylu negativním podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž neúmyslně.

      7. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, vůbec se nedopustil části jednání, jímž měl spáchat trestnou činnost. Po zániku své funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti Z., totiž neměl oprávnění podepsat a předložit příslušné listiny týkající se udělení dotace a zároveň nemohl zasahovat do způsobu, jak tato obchodní společnost nakládala s prostředky získanými z dotace po jejich čerpání. Navíc obviněný po svém odchodu z funkce člena statutárního orgánu učinil všechna nezbytná opatření k tomu, aby došlo k vrácení získané dotace v celé její výši, takže se nemohl dopustit posuzovaného jednání ani z nedbalosti.

      8. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů při svém závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jeho následkem neuplatnily zásadu umělé izolace jevů a zásadu gradace příčinné souvislosti. V opačném případě by soud prvního stupně i odvolací soud musely dospět ke zjištění, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a jeho následkem je natolik narušena konáním jiných osob, že jednání obviněného je ve vztahu ke způsobení trestněprávně relevantního následku prakticky bez významu.

      9. Obviněný také namítl, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“, když ohledně skutkového stavu byly důvodné pochybnosti, přičemž zároveň došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. To má být podle obviněného zřejmé například i ze skutečnosti, že některé listiny, jež měl podle závěru soudů podepsat obviněný, on sám nestvrdil, protože k jeho elektronickému podpisu měly přístup i další osoby. Přestože obviněný upozorňoval orgány činné v trestním řízení na možnost zjištění těchto konkrétních osob prostřednictvím jejich IP adresy, uvedenou obhajobou obviněného se soudy vůbec nezabývaly, a proto rozhodly v rozporu se zásadou oficiality, zásadou materiální pravdy a zásadou vyhledávací. Jak dále obviněný opětovně zdůraznil, důvodné pochybnosti vyplývají rovněž z výpovědi svědka I. A., který často jednal ve finančních otázkách obchodní společnosti Z., zcela samostatně a mimo jiné připravoval obviněnému podklady, které byly předkládány státním orgánům. Stejně tak podle přesvědčení obviněného nebylo bez rozumné pochybnosti prokázáno ani to, že by z pozice člena statutárního orgánu obchodní společnosti Z., neoznámil poskytovateli dotace příslušné důležité skutečnosti. V rozhodné době totiž obviněný již nebyl členem statutárního orgánu této obchodní společnosti, a neměl tak vůči poskytovateli dotace oznamovací povinnost, přičemž svým nástupcům ve funkci sdělil, že je třeba splnit podmínky dotace, nebo ji vrátit. Podle obviněného i navzdory závěrům soudů nižších stupňů obchodní společnost Z., fakticky neukončila svou činnost a ani to nehodlala učinit. Stejně tak nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný disponoval s bankovním účtem obchodní společnosti Z., po skončení jeho funkce ve statutárním orgánu této společnosti.

      10. Obviněný spatřuje pochybení soudů nižších stupňů i v odmítnutí jeho návrhů na provedení některých důkazů, a to bez adekvátního odůvodnění takového postupu. Došlo tak k opomenutí navrhovaných důkazů nezbytných pro odstranění pochybností ohledně skutkového stavu. Jako příklad zde obviněný uvedl návrh na doplnění dokazování obsahem trestního spisu Okresního soudu v Karlových Varech vedeného pod sp. zn. 6 T 127/2015. Podle názoru obviněného jde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury, a rozhodnutí soudů jsou proto nepřezkoumatelná a porušující jeho právo na spravedlivý proces. K tomu došlo rovněž v odvolacím řízení, neboť odvolací soud neumožnil obviněnému vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a dokonce ani k podanému odvolání, čímž mělo dojít také k porušení práva obviněného na obhajobu a popření zásady kontradiktornosti.

      11. Obviněný ve svém dovolání poukázal rovněž na pochybení v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to zejména ohledně jeho zaviněného jednání ve vztahu ke všem znakům skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebo stran souvislosti mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů. To vše mělo podle názoru obviněného za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

      12. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož případná spoluúčast některých dalších osob, která by vykazovala znaky trestného činu, by nic nezměnila na jeho vině. Soudy by totiž mohly dospět k jiné právní kvalifikaci jednání obviněného, protože by u něj mohlo jít jen o účastenství na trestné činnosti, případně by jeho jednání vykazovalo znaky mírnějšího trestného činu. Jak dále obviněný zdůraznil, pokud by byli někteří svědci v procesním postavení obviněných, zřejmě by došlo k odchylkám v průběhu a výsledku dokazování, protože pro ně bylo pohodlnější a bezpečnější v postavení svědků vypovídat v neprospěch obviněného, než aby uvedli pravdivě podstatné okolnosti věci. Obviněný v této souvislosti také zpochybnil i způsob, jakým orgány činné v trestním řízení zjišťovaly skutkový stav věci, protože jím došlo k porušení některých zásad trestního řízení.

      13. Obsahem dovolání obviněného byla také námitka zaměřená proti výroku o náhradě škody, neboť soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda byly ve věci dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle § 2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „o. z.“), přestože náhradu škody nelze snížit ve smyslu citovaného ustanovení, byla-li škoda způsobena úmyslně. Obviněný však zpochybnil, že by byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a závěry soudů jsou v tomto směru podle jeho názoru v extrémním nesouladu s výsledky dokazování. Pokud jde o odůvodnění výroku o náhradě škody, soudy nezkoumaly osobní a majetkové poměry obviněného, odůvodnění je zde nedostatečné, a tím došlo rovněž k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

      14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl, případně podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
        III. Vyjádření k dovolání

        15. K dovolání obviněného R. V. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru ve věci nedošlo k nesprávnému užití hmotného práva ani k extrémnímu nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Proto lze zcela vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni a dále rozvedených v jeho odůvodnění, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Obviněný sice v části své dovolací argumentace namítl, že se skutkové závěry soudu prvního stupně dostaly do rozporu s obsahem dokazování a s formální logikou, přičemž výslovně uplatnil i námitku tzv. extrémního rozporu, neuvedl k tomu však žádné okolnosti, jež by odůvodnily takový rozpor. Obviněný v dovolání v podstatě jen zopakoval své výtky, které předestřel již ve svém odvolání a uplatnil je rovněž v předchozích fázích trestního řízení, přičemž odvolací soud se jimi zabýval, vyhodnotil je a své závěry v náležité podobě učinil součástí odůvodnění svého rozhodnutí, což by mělo samo o sobě znamenat neopodstatněnost těchto námitek.

        16. Pokud jde o výhrady obviněného k naplnění obligatorních objektivních a subjektivních znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jakož i k existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, podle státního zástupce obviněný zde vychází v první řadě z vlastního přehodnocení provedených důkazů, zejména zásadního pozměnění závěrů svědecké výpovědi I. A., kterou hodnotí zcela izolovaně ve svůj prospěch, a to jen ve vybraných částech vytržených z celého kontextu jeho výpovědi. Jiné části této svědecké výpovědi, které obviněného jednoznačně usvědčují z toho, že věděl o skutečném a aktuálním stavu zadlužení obchodní společnosti Z., včetně dluhů, jež vykazovala vůči státním orgánům spravujícím povinné platby státu, obviněný zcela pomíjí. Přitom vědomost obviněného o stavu zadlužení zmíněné obchodní společnosti a jeho průběžná informovanost v tomto směru byla podpořena i dalšími důkazy. Jde např. o svědecké výpovědi, v nichž se osoby činné v minulosti v obchodní společnosti Z., vyjadřovaly k vůdčímu postavení obviněného v hierarchii této obchodní společnosti. Obviněný musel být též obeznámen se stavem závazků z účetních dokladů a výkazů, zejména z účetních závěrek, se skladbou nesplacených závazků a s nepříznivým vývojem zadlužení (vše lze vysledovat z dostupných účetních výkazů, z nichž minimálně účetní závěrka za rok 2010 obsahující i údaje za předcházející zdaňovací období je dostupná ve Sbírce listin obchodního rejstříku). Za takové situace nelze mluvit o nepodložených domněnkách a předpokladech, pokud je z důkazně podloženého vůdčího postavení obviněného v řízení obchodní společnosti Z., nikoli tedy jen z jeho formálního postavení člena statutárního orgánu (obviněný zřejmě záměrně opomíjí své postavení generálního ředitele obchodní společnosti, a to i v době po 30. 6. 2011), dovozováno, že měl přehled o stavu závazků a majetku obchodní společnosti, včetně dluhů vůči státním orgánům, které v rozhodné době byly vykazovány takřka nepřetržitě a vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti jen narůstaly. S těmito důkazně podloženými závěry nekoresponduje ani snaha obviněného o vyložení jeho jednání jako jednání ve skutkovém omylu negativním. K takovému závěru, podle něhož by obviněný měl být někým mystifikován ohledně skutečného stavu závazků obchodní společnosti Z., není důkazní podklad. Naopak bylo prokázáno, že obviněný nejednal ve skutkovém omylu.
          17. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas také s námitkami obviněného, podle nichž skutky vymezené v odsuzujícím rozsudku nevykazují jednotlivé znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. pokusu trestného činu. Navíc obviněný nekonkretizoval, jaké skutkové okolnosti ve smyslu jednotlivých zákonných znaků daných trestných činů nejsou naplněny, ale jen povšechně bez vysvětlení shrnul, že chybí všechny. Přitom v tzv. skutkové větě ve výroku o vině bylo naopak vymezeno, v čem spočívalo jednání obviněného, které vykazovalo znaky uvedení nepravdivých údajů v dokladech vztahující se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství a zatajení takových údajů, přičemž popsané jednání současně vypovídalo o naplnění znaku spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace a zamlčení podstatných údajů v takové žádosti, a tím mělo být umožněno nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropských společenství. Zcela jednoznačně byla vyjádřena i škoda a její výše, ať již skutečně způsobená či hrozící. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný ve svém tvrzení o ukončení jeho vlivu na chod obchodní společnost Z., po valné hromadě dne 30. 6. 2011 přehlíží přijaté skutkové závěry soudů o tom, že byl nadále činný pro zmíněnou obchodní společnost jako generální ředitel a dokonce nadále reálně činil úkony jako člen jejího statutárního orgánu.

          18. Státní zástupce nesouhlasí s obviněným ani v jeho tvrzení, podle něhož jednání obviněného bylo s ohledem na účast dalších osob z hlediska příčinné souvislosti bez významu pro trestněprávně relevantní následek. Právě jednání samotného obviněného vymezené ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku bylo zcela zásadní a rozhodující pro vznik škodlivého následku (zčásti pro hrozbu vzniku škodlivého následku), jelikož to byl on, kdo – vědom si nepravdivosti údajů – předkládal poskytovateli dotace podklady pro přiznání a vyplacení dotace s nepravdivými rozhodnými údaji. I kdyby jednání obviněného nebylo jedinou příčinou, bylo příčinou zvláště podstatnou, základní a zcela nezbytnou pro vznik škody. Pokud obviněný argumentuje údajným a z pohledu trestní odpovědnosti významným přičiněním jiných osob, je nutno mu oponovat, že trestní odpovědnost obviněného není vázána na trestní odpovědnost jiné osoby, na jejíž případné trestní stíhání nemají soudy žádný vliv ve smyslu obžalovací zásady. Z provedených důkazů pak nelze dovodit ani to, že by měl někdo jiný, mimo obviněného, možnost opatřovat elektronické datové zprávy podpisem, jímž disponoval obviněný. Jestliže se obviněný domáhal zjištění IP adres, z nichž byly poskytovateli dotace zasílány dokumenty, tyto údaje je možno vzhledem k právní úpravě vyžádat jen po časově velmi krátkou dobu, která při zahájení trestního řízení v této věci již dávno uplynula.

          19. Jak dále státní zástupce zdůraznil, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze vůbec podřadit námitky obviněného vytýkající taková pochybení, jež shledává v procesu dokazování. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, tj. výpovědi osob, které byly opatřeny v jiné trestní věci, podle státního zástupce soud prvního stupně odmítl tyto návrhy s odůvodněním, že jsou procesně nezpůsobilé. Navíc dvě z osob, obsah jejichž výpovědí měl být k důkazu přečten z protokolů pořízených v jiné trestní věci, byly vyslechnuty jako svědci v dané věci vedené proti obviněnému, tudíž obhajoba měla možnost klást otázky uvedeným svědkům. Přitom soud není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, avšak musí se zabývat důkazními návrhy, ať již jim vyhoví, či je odmítne, a nemůže je bez dalšího ignorovat. Opomenutým důkazem, jímž se rozumí důkaz, o kterém soudy v řízení nerozhodly, případně důkaz, jímž se soudy bez adekvátního odůvodnění nezabývaly, může být skutečně zasaženo do práva na spravedlivý proces. K tomu ovšem nedošlo u obviněného, který vyjádřil jen nespokojenost s tím, že soud prvního stupně využil svého postavení v procesu dokazování a nepřistoupil na provedení navržených důkazů, což také patřičně odůvodnil.

          20. Důvodnost poměrně obecně formulované námitky obviněného, podle níž mu odvolací soud neumožnil vyjádřit se ke všem skutečnostem, nemohl státní zástupce konkrétně posoudit, neboť neměl k dispozici protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu. Státní zástupce ovšem předpokládá, že odvolací soud postupoval v souladu s trestním řádem, jak jistě učinil mnohokrát i v předcházejících případech. Přitom z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces mohl obviněný uplatnit svá procesní práva v celé míře v průběhu řízení před soudem prvního stupně, což lze s plnou odpovědností konstatovat s ohledem na obsah protokolů o hlavním líčení.

          21. Jestliže obviněný vytýká nedostatky v odůvodněních rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, podle státního zástupce lze dovoláním napadat jen výrok či výroky konkrétního rozhodnutí (§ 265a odst. 4 tr. řádu), přičemž ohledně naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů je možno odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kde je v odstavcích 16. až 19. jednoznačně konstatován a odůvodněn závěr o zavinění obviněného minimálně ve formě jeho nepřímého úmyslu. Odvolací soud zde uvedl, na podkladě jakých zjištěných okolností dovodil, resp. v tomto směru potvrdil závěry soudu prvního stupně, že obviněný musel jednat ve formě zavinění podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je přitom běžnou praxí, že odvolací soud, jehož usnesení bylo dovoláním napadeno, nerekapituluje všechny provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se odvolací soud ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla toliko odkáže na odůvodnění jeho rozhodnutí. Přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí zejména reagovat na námitky uvedené v odvolání, popsat je a následně se s nimi logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vypořádat. Pro náležitosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež v dané věci vydal Vrchní soud v Praze, se použije ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu, a nikoli ustanovení § 125 (správně odst. 1) tr. řádu, na které obviněný povšechně bez rozlišení formy rozhodnutí poukazoval. Jak podle státního zástupce vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, toto odpovídá požadavkům kladeným na obsahové náležitosti usnesení.

          22. Pokud jde o námitku obviněného směřující proti výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce se nález Ústavního soudu, na nějž zde obviněný odkazuje, týká případu, v kterém se výrok o náhradě škody vztahoval ke škodě způsobené nedbalostní formou zavinění. Jestliže škůdce způsobil škodu úmyslně, jak tomu bylo nepochybně i v nyní posuzovaném případě obviněného, ze zákona je vyloučeno použití moderačního práva s odkazem na ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. Byl-li tedy v dané věci prokázán úmysl obviněného, bylo vyloučeno užití moderačního práva soudu ve výroku o náhradě škody. Proto nebylo nutno ani v rozsudku soudu prvního stupně nijak odůvodňovat, proč zde soud neposuzoval předpoklady pro moderaci výše náhrady škody. Navíc podle přesvědčení státního zástupce je vyloučeno, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši asi 1 000 000 Kč mohla mít pro obviněného doživotní likvidační následky. Obviněný je totiž osobou, která se dlouhodobě vyskytuje ve funkcích statutárních orgánů obchodních společností, tedy subjektech působících za účelem dosažení zisku. V takové funkci se obviněný nachází i nyní, a to v obchodní společnosti, v níž má majetkový podíl. Je rovněž výlučným vlastníkem minimálně dvou nemovitostí, a to jednotky v bytovém domě a rodinného domu v obci XY, aniž by na nich vázly nějaké zástavy či jiná omezení vlastnického práva; insolvenční řízení ohledně osoby obviněného pak nebylo nikdy zahájeno.
            23. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

            IV. Posouzení důvodnosti dovolání

            a) Obecná východiska

            24. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
            k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.


            25. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. V. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný sice měl správně uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, protože odvolací soud napadeným usnesením zamítl odvolání obviněného, přičemž obviněný shledává existenci dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu již v předchozím řízení, tj. v rozsudku soudu prvního stupně. Jde však o pochybení, které nemělo vliv na odmítnutí dovolání obviněného.

            26. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

            27. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
            b) K námitkám ohledně výroku o náhradě škody

            28. Námitky obviněného, podle kterých nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení povinnosti obviněnému, aby podle § 228 odst. 1 tr. řádu nahradil v celé výši škodu vyčíslenou soudem prvního stupně, sice lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.

            29. Obviněný R. V. v tomto směru tvrdí, že soudy nižších stupňů při rozhodování o náhradě škody nevzaly v úvahu ustanovení § 2953 odst. 1 o. z., podle něhož z důvodů hodných zvláštního zřetele soud přiměřeně sníží náhradu škody, přitom vezme zřetel zejména na to, jak došlo ke škodě, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který způsobil škodu a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného, přičemž náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Obviněný však touto polemikou nerespektuje skutkové a právní závěry soudů, protože byl shledán vinným výhradně úmyslnou trestnou činností, takže byla vyloučena možnost využít zmíněné tzv. moderační právo soudu, tj. snížit náhradu škody podle shora citovaného ustanovení občanského zákoníku. Naopak, podle § 228 odst. 1 části věty za středníkem tr. řádu bylo povinností soudů nižších stupňů, aby uložily obviněnému povinnost k náhradě celé škody způsobené trestnými činy, kterými byl uznán vinným, protože výše škody, k jejíž náhradě byl obviněný zavázán, je součástí popisu skutků v rozsudku soudu prvního stupně, nárok na náhradu této škody byl uplatněn včas a řádně a způsobená škoda nebyla dosud uhrazena, přičemž nebyly zjištěny žádné zákonné překážky k takovému rozhodnutí v adhezním řízení. Nejvyšší soud tedy shledal výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody zákonným a ze strany soudů nižších stupňů nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, i když v odůvodnění svých rozhodnutí se soudy nezabývaly možností snížení náhrady škody s poukazem na tzv. moderační právo, jehož využití zde vůbec nepřicházelo v úvahu.
            c) K ostatním námitkám obviněného

            30. Obviněný R. V. ve zbylé části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani náležitě nekonkretizoval, proč nebyly naplněny všechny zákonné znaky pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil zejména naplnění subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů (resp. pokusu jednoho z nich), a to především s poukazem na skutečnost, že nevěděl o nepravdivosti údajů a podkladů předložených v žádostech o dotace. Toto své tvrzení ovšem založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení. Jde zejména o výpověď svědka I. A., z jejíhož obsahu obviněný vyvozuje jiné rozhodné okolnosti, než z jakých vycházely oba soudy. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v údajně chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení.

            31. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů, a to pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

            32. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného popisu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k namítanému porušení práva obviněného na nestranné posuzování věci a ani nedošlo ze strany soudů k jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Ostatně dodržení práva obviněného na spravedlivý proces mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si on sám přál.

            33. Pokud jde o námitky obviněného, podle kterých soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověly jeho některým důkazním návrhům, tyto rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k nim nad rámec tohoto důvodu uvádí následující. V trestním řízení, a to podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění důkazů (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho bod 2.) i z usnesení odvolacího soudu (viz jeho bod 13.), oba soudy dostatečně vyložily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení příslušných důkazů. Navíc dvě z osob, ohledně jejichž výpovědí se obviněný domáhal, aby byly k důkazu přečteny protokoly pořízené v jiné trestní věci, byly jako svědci vyslechnuty v dané věci vedené proti obviněnému, tudíž obviněný i jeho obhájce měli možnost klást otázky uvedeným svědkům a bezprostředně vnímat jejich výpovědi. Ani zde tedy nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces či práva na obhajobu, jak obecně namítl ve svém dovolání.

            34. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.

            35. Stejně je tomu rovněž v případě tvrzení obviněného, kterým zpochybnil naplnění zákonných znaků jím spáchaných trestných činů, resp. pokusu trestného činu a dokonaného trestného činu. I v tomto případě obviněný ve skutečnosti zpochybňuje proces hodnocení důkazů a účelově předestírá ty skutkové okolnosti, které výhradně směřují (v jeho prospěch) k revizi skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zejména pokud jde o obsah a hodnocení výpovědi svědka I. A. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku řádně vymezil, v čem spočívalo jednání obviněného, jež vykazovalo znaky uvedení nepravdivých údajů v dokladech vztahujících se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství a zatajení takových údajů, přičemž popsané jednání současně vypovídalo o uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace a zamlčení podstatných údajů v takové žádosti. Tím mělo být umožněno nesprávné čerpání finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropských společenství a ze státního rozpočtu České republiky. Správně a jednoznačně byl vyjádřen i znak spočívající ve způsobení škody a její výše, ať již skutečně vzniklé nebo teprve hrozící.

            36. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného, že mělo být vedeno trestní stíhání i proti jiným osobám, protože by v takovém případě soudy mohly dospět k odlišné, pro obviněného příznivější právní kvalifikaci posuzovaných skutků. Jde totiž obsahově o námitku zpochybňující procesní zásadu, konkrétně zásadu obžalovací, kterou je ovládáno trestní řízení (viz § 2 odst. 8 tr. řádu), tj. trestní stíhání před soudy je možné vést jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soudy proto v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 tr. řádu mohou rozhodovat pouze o obviněném a o skutku, který je uveden v podané obžalobě, a v zásadě nejsou oprávněné vyjadřovat se k tomu, zda a které další osoby měly být trestně stíhány a případně obžalovány a postaveny před soud.

            37. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného ohledně ukončení jeho vlivu v obchodní společnosti Z., po valné hromadě dne 30. 6. 2011, neboť jimi obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné vadné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž těmito námitkami zpochybňuje skutkové závěry soudů o tom, že nadále působil ve zmíněné obchodní společnosti až do konce září 2011 jako generální ředitel a dokonce v této době reálně činil úkony jako člen jejího statutárního orgánu (viz bod 110. rozsudku soudu prvního stupně).

            38. Námitka obviněného, že mu nebylo ze strany odvolacího soudu umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a ani k podanému odvolání, svým obsahem rovněž nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný důvod dovolání. Navíc podle názoru Nejvyššího soudu z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 28. 8. 2019 k projednání odvolání obviněného (viz č. l. 1401 trestního spisu) nevyplývá, že by obviněnému byla upřena možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a k důkazům o nich ve smyslu § 33 tr. řádu, ani k obsahu podaného odvolání. V postupu odvolacího soudu tedy nelze shledat porušení práva obviněného na obhajobu, porušení zásady kontradiktornosti ani práva na spravedlivý proces, jak namítal ve svém dovolání.

            39. Totéž platí ve vztahu k námitkám, jejichž prostřednictvím obviněný R. V. vytkl existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Těmito námitkami totiž ve skutečnosti obviněný nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. řádu, jak již bylo výše zdůrazněno. Nad rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud dodává, že v trestní věci obviněného neshledal jakýkoliv rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými závěry. Soudy nižších stupňů (viz s. 29 a 30 rozsudku Krajského soudu v Plzni a s. 6 až 11 usnesení Vrchního soudu v Praze) se náležitě zabývaly hodnocením příslušných důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž správně dovodily spáchání posuzovaných skutků, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.

            40. Navíc ze zmíněného obecného tvrzení obviněného o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutků podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. V uvedených obecných výhradách přitom obviněný nijak nekonkretizoval, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich soudy nižších stupňů dovodily, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.

            41. Jestliže obviněný v části svého dovolání brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, je třeba připomenout, že dovolání zaměřené jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. řádu).

            V. Závěrečné shrnutí

            42. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. V. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

            43. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


            Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

            V Brně dne 18. 3. 2020

            JUDr. František Púry, Ph.D.
            předseda senátu