Rozhodnutí NS

11 Tdo 1085/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:11 Tdo 1085/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1085.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1085/2018-25


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného L. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 To 184/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 171/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. R. odmítá.



Odůvodnění:


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 1 T 171/2015, byl obviněný L. R. uznán vinným přečinem nedovoleného přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

    dne 7. 10. 2015 okolo 23:10 hodin, v B., na ulici O., při osobní kontrole hlídkou Policie ČR, po zastavení jeho vozidla Škoda Octavia, převážel pro sebe v černém pouzdře, umístěném v černé látkové ledvince, která se nacházela mezi sedadlem řidiče a spolujezdce, 2 zatavené plastové injekční stříkačky o objemu 2 ml, kdy první obsahovala 0,384 g pervitinu, druhá 0,336 g pervitinu a dále 3 plastové sáčky s nápisem „g“, kdy v prvním bylo 0,654 g pervitinu, v druhém 0,584 g pervitinu a v třetím 0,46 g pervitinu, tedy celkem v pěti věcech převážel 2,417 g metamfetaminu ve formě soli hydrochloridu (tzv. pervitinu) s obsahem 80,3 % metamfetamin báze, což představuje 1,940 g čistého metamfetaminu,
    přičemž si byl vědom, že metamfetamin – pervitin je zařazen mezi psychotropní látky v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, neboť před kontrolou černé ledvinky z této nenápadně vytáhnul černé pouzdro a toto uschoval za pásek v přední části kalhot a zakryl jej tričkem a mikinou.

2. Za toto jednání byl obviněný podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl za podmínek § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dvou a půl) roku. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

3. Rozsudek městského soudu napadl obviněný odvoláním, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. R. prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že usnesením odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje, že soudem prvního stupně učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Úvahy soudu popsané v napadeném rozsudku jsou nelogické, pomíjejí celou řadu ve prospěch obviněného vyznívajících důkazů a mnohdy jsou přímo opakem toho, co bylo předmětem dokazování, pročež soud při zjišťování skutkového stavu nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. řádu. Vzhledem k průběhu řízení před soudem, zaměření dokazování a způsobu odůvodnění rozhodnutí je obviněný přesvědčen, že k němu soud již od počátku přistupoval jako k nepochybnému pachateli, čímž se dostal do rozporu se zásadou presumpce neviny, zásadou kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, a porušil tak právo obviněného na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem ke skutečnému obsahu dokazování nemůže dle obviněného obstát závěr soudů obsažený ve skutkové větě, zejména závěr o vlastnictví pouzdra obsahujícího zkoumané látky a závěr o kvalitě a množství zajištěného bílého prášku. Obě tyto okolnosti jsou přitom podmínkou pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Soud vzal především za prokázané, že obviněný policii vydal černé pouzdro i s jeho obsahem, a toto náleželo jeho osobě, a nikomu jinému, přičemž v něm byly umístěny mimo jiné dvě injekční stříkačky a tři plastové sáčky s obsahem bílé sypké látky. Tento závěr soud postavil podle jeho názoru na konzistentní výpovědi policistů a nevěrohodné a vnitřně rozporné výpovědi obviněného, byť se dle obviněného nikterak nevypořádal s tím, že výpověď policistů, podle níž měl obviněný vytáhnout předmětné pouzdro z ledvinky, je s ohledem na jejich vzájemnou velikost objektivně nemožná. Dle obviněného je tak zjevné, že tento dílčí závěr o jeho vině soud učinil zcela v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které sebeobviňující vyjádření pronesené vůči orgánu státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného a byla v tomto postavení vyslechnuta za současného respektování práv obviněného podle § 33 tr. řádu. Obviněný dále v podaném dovolání namítá, že soud při své rozhodovací činnosti vybočil ze zákonného rámce též ohledně nalezených návykových látek, neboť způsob, jakým dospěl k závěru, že omamné a psychotropní látky zkoumané odborem kriminalistické techniky a expertíz jsou těmi, které byly při dopravní kontrole u jeho osoby zajištěny, nemůže obstát. Oba dopravní policisté, kteří měli návykové látky zajistit, se vzájemně zcela shodují stran jimi udávaného objemového množství látek obsažených v zajištěných injekčních stříkačkách, přičemž jejich výpověď je podporována i vyjádřením svědka K. Z provedených důkazů proto nemůže být dle obviněného pochyb o tom, že v každé z injekčních stříkaček bylo zajištěno množství 1 ml prášku odpovídající deseti dílkům stupnice, pročež argumentace soudu, že se jednalo jen o přibližný odhad policistů, je ryze zavádějící. Ke zpracování odborného vyjádření však bylo v injekčních stříkačkách předáno zcela jiné množství prášku, než které bylo dříve zajištěno. Jediný možný závěr je tak dle obviněného takový, že k odbornému vyjádření bylo předáno jiné množství bílého prášku, a to množství nižší. O tom, jak bylo s práškem manipulováno, proto přetrvávají důvodné pochybnosti, které je třeba hodnotit ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch, jak to učinil nalézací soud. Za tohoto stavu se tak obžalobě nepodařilo prokázat vinu obviněného, když nedokázala podat důkaz o tom, že expertně zkoumaný prášek je právě tím, který byl při kontrole obviněného zajištěn. O celém postupu policie v dané věci pak vypovídá i očividná manipulace s trestním spisem, jak je zřejmé z datace a tvorby čísel jednacích (resp. pořadových čísel) úředních záznamů a žádosti o odborné vyjádření. Veškerými výše popsanými vadami, jež zakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, byl dle tvrzení obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zatížen již v okamžiku, kdy jej na podkladě řádného opravného prostředku přezkoumával Krajský soud v Brně. Přesto odvolací soud nyní vytýkané vady nezjistil a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, čímž své rozhodnutí zatížil vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného sdělil, že s přihlédnutím k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.


6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu.

7. Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

    8. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
      9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ.

      10. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007). Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
      11. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu z hlediska dovolatelem vytýkaných námitek, jakož i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, jímž tento soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu), dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, když neshledal extrémní rozporu skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně s provedenými důkazy (především v hodnocení výpovědí obviněného a svědků J. Z., P. M., V. K. a R. S. a dalších důkazů). V postupu orgánů činných v trestním řízení nebyla Nejvyšším soudem shledána žádná pochybení, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, pročež v dané věci nebyl dán důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.

      12. Z výše citovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žádná z námitek obviněného deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, byť dovolatel napadá hmotněprávní posouzení skutku, konkrétně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku v kontextu výsledků provedeného dokazování, které soud hodnotil v rozporu s jejich obsahem, čímž porušil právo obviněného na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

      13. Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. extrémního nesouladu soudem učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť oba soudy nižších stupňů postupovaly při provádění jednotlivých důkazů a jejich následném hodnocení, včetně hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného a svědků J. Z., P. M., V. K. a R. S., důsledně podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Oba soudy nižších stupňů tedy postupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné důvodné pochybnosti, provedly důkazy v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, přičemž provedené důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se oba nižší soudy přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, pečlivě vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily tvrzením obviněného. Soudy jasně a logicky rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a kterak postupovaly při hodnocení vzájemně si nekorespondujících důkazů.

      14. Pokud soud prvního stupně, a v návaznosti na zamítnutí odvolání obviněného i soud odvolací, dospěly k závěru, že obhajobě obviněného nelze s přihlédnutím k obsahu jím prezentovaných tvrzení, jakož i fázi řízení, v rámci které se obviněný rozhodl vypovídat, uvěřit, na rozdíl od slyšených svědků J. Z., P. M., V. K., M. J. a T. B., jejichž výpovědi byly shledány věrohodnými a tudíž způsobilými k určení skutkového stavu věci, nelze tomuto postupu ničeho vytknout, neboť oba soudy tyto své závěry přesvědčivým a logickým způsobem rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. V hodnocení provedených důkazů, tak jak bylo učiněno soudem prvního stupně a poté stvrzeno i rozhodnutím soudu odvolacího, přitom nebyl Nejvyšším soudem shledán jakýkoli rozpor s jejich objektivně zjištěným obsahem, natož rozpor extrémní ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.

      15. Rovněž obviněným tvrzená manipulace se zajištěným důkazním materiálem v podobě obsahu dvou na místě činu nalezených injekčních stříkaček nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Pokud soudy nižších stupňů na podkladě zákonně provedených důkazů dospěly k závěru, že ze strany na místě zasahujících policistů, popř. dalších svědků nedošlo k jakékoli manipulaci s obsahem zajištěných injekčních stříkaček, když k takovému postupu ani neměli žádný důvod, nelze v těchto úvahách, hodnotících provedené důkazy, spatřovat rozpor s následně učiněnými závěry o vině obviněného žalovaným skutkem. Činí-li soudy nižších stupňů závěr o tom, že určení množství látky zajištěné v injekčních stříkačkách při zadržení obviněného je toliko jejich subjektivním odhadem, zatímco k vlastnímu měření a vážení, tedy přesnému množstevnímu zjištění této látky, došlo až v rámci následného zpracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, nelze tomuto postupu z pohledu oprávnění daných dovolacímu soudu cokoli vytknout, neboť se jedná o závěry korespondující s výsledky provedeného dokazování, jak ostatně plyne z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (strana 8 až 9), jehož skutková zjištění byla soudem odvolacím shledána zcela správnými. Závěry soudu prvního stupně o množství a charakteru látky, která byla ve dvou injekčních stříkačkách a třech plastových sáčcích při zadržení obviněného zajištěna, mají oporu v provedených důkazech, (zejména ve výpovědích svědků Z., M., K., J. a B., jakož i v odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, ve spojení s výpovědí svědkyně J.). Vzhledem k výše uvedenému tak neobstojí námitky obviněného založené na tvrzení, že nebylo jednoznačně prokázáno, že odborným vyjádřením zkoumaný prášek je právě tou látkou, jež byla při kontrole obviněného zajištěna, neboť takovéto tvrzení je v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, jež byly soudy nižších stupňů řádně hodnoceny.

      16. Oporu ve výsledcích provedeného dokazování nemá ani tvrzení obviněného o tom, že ze strany policejního orgánu došlo k očividné manipulaci se spisovým materiálem, neboť dovolacím soudem nebyly zjištěny žádné časové nesrovnalosti stran časové posloupnosti jednotlivých, v přípravném řízení prováděných úkonů, a jejich žurnalizace do trestního spisu. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že úřední záznam o průběhu kontroly obviněného hlídkou Policie ČR byl sepsán pod č. j. KRPB-241559-5/PŘ-2015-060213 a datován dnem 8. 10. 2015, zatímco k sepsání žádosti o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, č. j. KRPB-241559-4/PŘ-2015-060213 došlo dne 12. 10. 2015, byť pořadové číslo, pod kterým byly tyto dokumenty zařazeny systému ETŘ nasvědčují pořadí opačnému. Z dotčeného úředního záznamu policejního orgánu je přitom zřejmé, že obsahuje mimo jiné i odkaz na zadání odborného vyjádření odboru kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 12. 10. 2015, jakož i odkaz na další skutečnosti realizované až dne 5. 11. 2015. S ohledem na výše uvedené je tak zcela zřejmé, že pořadová čísla, pod nimiž byly oba dotčené dokumenty zadány do elektronického systému ETŘ, jsou správná, na rozdíl od datace citovaného úředního záznamu, který byl prokazatelně vyhotoven až po zadání odborného vyjádření, tedy po dni 12. 10. 2015, byť je datován dnem 8. 10. 2015. Tato písařská chyba však nemá žádný vliv na hodnotící úvahy soudů nižších stupňů v kontextu výsledků provedeného dokazování, pročež je třeba námitky obviněného i v tomto ohledu označit za zcela liché. Z výše uvedeného je tak jednoznačně zřejmé, že dotčený rozsudek soudu prvního stupně nebyl v okamžiku, kdy jej na základě řádného opravného prostředku přezkoumával Krajský soud v Brně, zatížen jakýmikoli vadami, jež by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

      17. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného L. R. z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce souladu soudem činěných skutkových zjištění a úvah s výsledky provedených důkazů.

      18. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize učiněných skutkových zjištění. V rámci podaného dovolání přitom nevznesl žádnou relevantní námitku, jíž by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonné důvody dovolání.
        19. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
          20. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě podaného dovolání a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případné přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno.


          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

          V Brně dne 18. 9. 2018

          JUDr. Karel Hasch
          předseda senátu


          Vypracoval:
          JUDr. Tomáš Durdík