Rozhodnutí NS

6 Tdo 7/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:6 Tdo 7/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.7.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 7/2019-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, okr. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 219/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 149/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 T 149/2016, byl obviněný P. F. se spoluobviněným J. A. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, oba trestné činy spáchány ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„společně po předchozí vzájemné domluvě dne 30. 12. 2015 v době od 04:10 hodin do 04:30 hodin v Ústí nad Labem v ulici XY v místech pod vchodem do domu v ulici XY č. p. XY v průběhu společné cesty a po vzájemné komunikaci, kterou navázali s poškozeným R. P., nar. XY, již na autobusové zastávce Hlavní nádraží ČD v Ústí nad Labem, ve chvíli, kdy se od nich chtěl poškozený odpojit, jej oba obžalovaní chytili v podpaží tak, že se nemohl bránit, a přitom po poškozeném slovy „Nekecej, že nic nemáš!“ žádali vydání peněz, a když jim poškozený řekl, že žádné peníze nemá, obžalovaný P. F. jej začal prohledávat a z náprsní kapsy bundy poškozeného vytáhl mobilní telefon zn. iPhone 4, IMEI:XY, v hodnotě 3 800 Kč a platební kartu Mastercard č. XY vydanou na jméno poškozeného, načež obžalovaný J. A. žádal po poškozeném sdělení PIN kódu k platební kartě, který jim poškozený ze strachu popravdě sdělil a následně oba obžalovaní z místa odešli k bankomatu České spořitelny a. s. v ulici XY v Ústí nad Labem, kde za pomoci odcizené platební karty vybrali hotovost ve výši 3 000 Kč a učinili další dva pokusy o výběr hotovosti, které však byly zamítnuty, čímž poškozenému R. P. způsobili škodu na odcizených věcech v celkové částce 6 825 Kč.“

3. Za tyto trestné činy byl obviněný J. F. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Spoluobviněný J. A. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému R. P. částku 6 825 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. F. a J. A., byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 219/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.

6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že kvůli vadnému procesnímu postupu, zejména opožděnému výslechu poškozeného, absenci rekognice, nezajištění včasného výslechu svědka H., neprovedení výslechu svědka H., byla mařena jeho obhajoba, nebyl zjištěn skutečný stav věci. Soudy se snažily bagatelizovat údaje sdělované poškozeným o pachatelích (věrohodný popis dvou Romů), neboť by vylučovaly možný závěr, že pachatelem loupeže by mohl být obviněný. Poškozený popsal jako pachatele loupeže osoby, které se od jeho vzhledu liší a s nimiž nemohl být zaměnitelný. Za situace, kdy poškozený popsal, že pachateli byli dva Romové, které popsal, a u nichž nezjistil vadu řeči, kterou trpí obviněný, nelze jeho výpověď interpretovat způsobem, který provedly soudy. Soudy si neprověřily případnou progresi zrakové vady poškozeného a závěry z provedeného důkazu překroutily tak, aby to umožnilo závěr o jeho vině. Úřední záznam o podání vysvětlení svědkem H. není patrně procesně využitelný, leč umožňuje zhodnotit autentické údaje, které svědek vnímal, a byl schopen s krátkým odstupem od skutku uvést. Umožňuje zhodnotit míru pochybení orgánů činných v trestním řízení a závažnost pochybení soudů při hodnocení důkazů. Soudy podle obviněného zvolily nepřípustnou interpretaci v pochybnostech v jeho neprospěch a dotvořily skutkovou verzi děje z domněnek.

7. Dovolatel poukázal na nelogická a protichůdná tvrzení spoluobviněného J. A., ze kterých je zřejmá snaha svalit vinu na něj. Tento spoluobviněný není věrohodný, má přátelský vztah k podezřelému S. a otevřeně dává najevo antipatie k obviněnému. Soud bez kritického hodnocení přijal selektivně pouze tu část výpovědi dotyčného spoluobviněného, která označila jako pachatele skutku obviněného, ačkoli taková verze odporovala i výpovědi poškozeného a kamerovým záznamům. Ostatní důkazy, na nichž staví soud závěr o jeho vině, jsou nepřímé – kamerové záznamy potvrzující jeho přítomnost v blízkosti nádraží ČD a v blízkosti jednoho z bankomatů, na nichž se spoluobviněný J. A. (nikoli obviněný jako analfabet, který nikdy neměl účet u banky ani bankovní kartu) pokoušel vybrat peníze z účtu poškozeného. Spoluobviněný J. A. navíc ve své závěrečné řeči dokazování (a patrně i svou výpověď) zpochybnil, když uvedl, že vše bylo jinak. Soud prvního stupně však odmítl doplnit dokazování. Odvolací soud se věcí nezabýval vůbec. V rámci odvolacího řízení bylo třeba kriticky hodnotit postup soudu prvního stupně, což odvolací soud neučinil. V rámci mimořádného opravného prostředku se lze zabývat pouze případy, kdy obecné soudy v příkrém rozporu se zásadami logiky a se základními zásadami pro hodnocení důkazů dospívají k závěrům neodpovídajícím možnému hodnocení důkazů. Obviněný měl za to, že právě o takovou situaci jde v jeho případě. Soudy odmítly provést důkazy, které by umožnily zvrátit jimi dovozovanou jeho motivaci ke spáchání loupeže, popř. by umožnily hodnotit jeho vzhled a osobní profil z doby skutku, což vnímal jako projev snahy zkreslit důkazní situaci v jeho neprospěch. Navíc soudy hodnotily důkazy dosud neprovedené, což je zcela nepřípustné. Obviněný poznamenal, že nepopíral, že přišel s poškozeným do styku, což dokládá kamerový záznam z prostoru před nádražím ČD, a že se pohyboval i v blízkosti místa, kde spoluobviněný J. A. vybíral peníze, což potvrzuje záznam banky. Současně však zdůraznil, že s výjimkou nevěrohodných tvrzení J. A. a nepřímých důkazů neexistuje žádný důkaz jeho viny. Závěr o jeho vině je proto neudržitelný. Dodal, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není kritickou analýzou řízení před soudem prvního stupně a že výpovědí svědka S. se soudy zabývaly zejména s ohledem na popis poskytnutý poškozeným nekriticky. Různé důkazy tak byly soudem poměřovány různě.

8. Dále obviněný namítl, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly otázkou jeho duševního zdraví či příčetnosti, ani otázkou schopnosti účastnit se trestního řízení, přestože věděly, že je invalidní důchodce z důvodu duševní nemoci. Soud prvního stupně tuto otázku ponechal zcela stranou, odvolací soud pak pouze odkázal na deset let starý posudek zpracovaný v jiné věci a otázku příčetnosti hodnotil sám, ačkoli k tomu není povolán. V návaznosti na to obviněný dovodil, že v důsledku absence odborného zhodnocení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v průběhu řízení, popř. schopnosti účasti na řízení, nemohly být splněny podmínky k projednání věci soudem. Otevřenou otázkou je přípustnost jeho trestního stíhání z důvodu pochybností o jeho příčetnosti podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., popř. jeho způsobilost účastnit se řízení s ohledem na zdravotní stav.

9. Pro úplnost uvedl, že postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídal požadavkům na spravedlivý proces. Pominul-li značnou délku řízení, průtahy při zajišťování důkazů, odmítnutí provést navržené důkazy, považoval dovozování viny na základě pochybných závěrů při hodnocení části provedených důkazů za odporující požadavkům vtěleným do Listiny základních práv a svobod a mezinárodních závazků přijatých Českou republikou.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 219/2017, a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 5 T 149/2016, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, případně, dojde-li i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v případě uplatněné argumentace obviněného se jedná o opakování námitek skutkové povahy či procesního charakteru používaných již v řízeních před soudy prvého i druhého stupně. Se závěry soudů obou instancí se plně ztotožnil. Provedení požadované rekognice bylo prakticky vyloučeno s ohledem na velmi omezené poznávací schopnosti poškozeného. Co se týče námitky dalších navrhovaných důkazů, tak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě uvedl, proč nevyhověl návrhům na jejich provedení. Skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, ze strany dovolatele je patrná snaha o jejich účelové deformování. Zajištěné záznamy z okolí místa činu a z míst pokusů o výběr finančních prostředků v bankomatu podporují verzi poškozeného a vyvracejí obhajobu obviněného. Pokud soud prvého stupně zmiňuje trestní minulost obviněného, pak vychází z toho, že tento byl opakovaně odsuzován pro trestnou činnost stejného charakteru. Skutek byl správně právně posouzen v souladu s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stran tvrzeného psychického postižení obviněného státní zástupce zopakoval, že duševní stav obviněného byl zkoumán v předchozím řízení vedeném pro obdobnou trestnou činnost, u obviněného byla zjištěna pouze snížená intelektová úroveň jako trvalý stav. Není namístě předpokládat, že nový znalecký posudek by přinesl nové závěry. V namítaném směru státní zástupce neshledával pochybnosti o příčetnosti obviněného.

12. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Vyjádřil také svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 219/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V podstatě jde o případy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, které nebylo zastaveno, ačkoliv existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. ř., kde jsou taxativně, pozitivně a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají (ani) důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i dalších důvodů dovolání jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).

21. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
    IV.
      22. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové, procesní. Dovolatel totiž vytýká orgánům činným v trestním řízení vadný procesní postup (zejména opožděný výslech poškozeného), včetně neúplného dokazování, a jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (stran jeho pachatelství daného skutku), přičemž presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a v návaznosti pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení právní kvalifikace. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      23. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

      24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

      25. Nejvyšší soud shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

      26. K námitce obviněného vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

      27. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně na stranách 6 a 7 odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž jeho argumentaci vysvětlující, z jakého důvodu nebylo třeba provádět další dokazování (zejména týkající se audiovizuálních záznamů a znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného), doplnil a dostatečně vyložil důvody nadbytečnosti navržených důkazů. V daných souvislostech je vhodné připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“ Lze tak konstatovat, že důkazní řízení netrpělo deficitem v podobě opomenutých důkazů, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu.

      28. Dále je na místě uvést, že námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (včetně výpovědi poškozeného R. P.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Proto postačí na příslušné hodnotící pasáže jejich rozhodnutí odkázat.

      29. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

      30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

      31. Dovolatel dále [zjevně v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] namítl, že orgány činné v trestním řízení se buďto vůbec (Policie ČR, státní zástupce a soud prvního stupně) nebo řádně (odvolací soud) nezabývaly otázkou jeho duševního stavu ve vztahu k jeho příčetnosti a schopnosti účastnit se trestního řízení. Zdůraznil přitom, že v důsledku absence odborného zhodnocení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností nemohly být splněny podmínky k projednání věci soudem s tím, že otevřenou otázkou je tedy přípustnost jeho trestního stíhání z důvodu jeho příčetnosti, popř. jeho způsobilost zúčastnit se trestního řízení. Z uvedeného je zřejmé, že i tato argumentace měla skutkový, resp. procesní charakter a jako taková nebyla podřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

      32. Obiter dictum je na místě dodat, že s uvedenou problematikou se přes výhrady obviněného nezávadně vypořádal odvolací soud, který přitom vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Jany Zimanové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, vypracovaného v předchozí trestní věci obviněného vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 381/2007, v níž byl obviněný odsouzen pro typově totožnou trestnou činnost jako v nynější věci. Z obsahu daného posudku vyplývá, že byla zjištěna pouze snížená úroveň intelektu, přičemž již v minulosti byla konstatována střední debilita obviněného. Jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vyhodnoceny s ohledem na středně těžkou debilitu jako snížené, avšak toto snížení nebylo hodnoceno jako podstatné, neboť se jedná o činy elementární povahy, které chápe i jedinec stižený uvedeným deficitem - ví, že přepadat a krást se nesmí. Současně znalkyně zjistila, že obviněný chápe smysl trestního řízení, podstatě trestného činu rozumí. Tehdy popsaný duševní stav obviněného je setrvalý a v čase již neměnný. Za dané situace nevznikají pochybnosti o jeho příčetnosti, které by měly vyústit v nové zkoumání duševního stavu.

      33. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje existenci jím uplatněných dovolacích důvodů, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

      34. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohly být uplatněny formálně právně relevantně ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

      35. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


      Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


      V Brně dne 31. 1. 2019


      JUDr. Vladimír Veselý
      předseda senátu