Rozhodnutí NS

3 Tdo 1459/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:3 Tdo 1459/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1459.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Vydírání
Změna právní kvalifikace
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1 tr. zákoníku
§ 175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
§ 199 odst. 1 tr. zákoníku
§ 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
§ 190 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1459/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 67/2016, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T 67/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od září roku 2012 do 2. září 2014 ve Frýdku-Místku ve společném bydlišti v bytě na ulici XY a v rodinném domě na ulici XY, poblíž kanceláře B. i. c. Frýdek-Místek, na XY, a jinde, si na K. K., která byla tehdy jeho přítelkyní, převážně nejprve psychickým nátlakem spočívajícím v opakovaném buzení ze spánku v nočních hodinách, zamezováním spánku opakovanými telefonáty a žádostmi o odvoz z barů a heren, poté vulgárními nadávkami typu: „děvko přede mnou se neschováš, povím tvým rodičům, že jsi nasekala dluhy“ nebo „buď budeš muset utéct hodně daleko, abych tě nenašel a když tě najdu, tak tě zabiju, ale budeš se mnou“, a následně i fyzickým násilím zejména fackami, údery pěstí do hlavy, taháním za vlasy, opakovaně v nepravidelných intervalech, nejméně však vždy jedenkrát měsíčně, vynucoval vydávání různých finančních částek v řádech desetitisíců korun, které pak dále používal pro vlastní potřebu, povětšinou však k sázení v hazardních hrách v různých hernách ve Frýdku-Místku a jinde, a protože K. K. nedisponovala požadovanými částkami, nutil ji tímto jednáním, aby si sjednala půjčky u finančních ústavů, a pod smyšlenou legendou půjčovala finanční hotovost i u rodinných příslušníků a známých, a aby finanční hotovost vybírala z pokladny svého zaměstnavatele B. i. c. Frýdek-Místek, a to převážně v nočních hodinách, jak v průběhu pracovního týdne, tak i o víkendu, aby byla schopna vrátit tuto finanční hotovost zaměstnavateli, byla nucena sjednávat další půjčky u bankovních i nebankovních peněžních ústavů, jakož i u fyzických osob, čímž si vytvořila finanční závazky, které již nebyla po delší době schopna splácet, kdy vše vyvrcholilo jednak dne 2. 9. 2014 provedenou kontrolou orgány Magistrátu města Frýdku-Místku v jí svěřené pokladně, kterou byl zjištěn schodek ve výši 40.000 Kč, pro který byla propuštěna ze zaměstnání a dále v ní jednání obviněného M. K. vyvolalo stav bezmoci a bezvýchodnosti a dne 9. 9. 2014 v době kolem 15:00 hodin se pokusila o sebevraždu tím, že spolykala několik tablet léku zn. Deforin a několik tablet léku Paramegal 500 mg, které zapila alkoholem a následně se pořezala na zápěstí levé ruky, kvůli čemuž byla převezena k ošetření do Nemocnice Frýdek-Místek a poté hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Opava, a tímto jednáním jí způsobil psychické i fyzické příkoří, kdy byla u ní diagnostikována porucha přizpůsobení a protrahovaná reakce na závažný stres a škodu v celkové výši nejméně 1.330.000 Kč.

Za to a současně za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 T 103/2015-46, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 10 (deseti) měsíců.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 3 (tří) měsíců.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 T 103/2015-46, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody K. K., nar. XY, bytem XY, XY, částku 1.330.000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 5. 8. 2018 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K. K., nar. XY, bytem XY, XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T 67/2016, podal odvolání obviněný, a to do výroku o vině a trestu, i státní zástupce, a to do výroku o trestu.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a k odvolání státního zástupce rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného M. K. za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 80 T 91/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 3 To 60/2016 a za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 3 T 169/2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 7 To 176/2017, odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 5 (pěti) let.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.

Současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 80 T 91/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 3 To 60/2016, a z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 3 T 169/2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 7 To 176/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 919-925), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Své dovolání následně ve lhůtě pro podání dovolání doplnil (č. l. 926-928) tak, že uvedl další argumenty na podporu skutečností naplňujících jím uplatněný dovolací důvod, při zachování rozsahu a důvodů dovolání.

Obviněný má za to, že jeho jednání v souhrnu nenaplňuje veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ani skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Obviněný upozorňuje, že byl po celou dobu stíhán pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mu byl kladen za vinu až v rámci předposledního hlavního líčení, kdy byl na změnu právní kvalifikace upozorněn.

Dále pak obviněný shrnuje skutek kladený mu za vinu, přičemž uvádí, že před soudem prvního ani druhého stupně nebyly provedeny důkazy, které by odůvodňovaly použití násilí, ať fyzického či psychického, vůči obviněné. Dle obviněného musí být dostatečně prokázáno, že se předmětného jednání dopustil a v této souvislosti připomíná zásadu in dubio pro reo. K tomuto připomíná i výpovědi několika svědků, kteří si nebyli vědomi žádného násilí ze strany obviněného vůči poškozené, nepozorovali u poškozené ani projevy stresu či problémů s obviněným. Obviněný je tedy toho názoru, že soud prvního stupně vyhodnotil důkazy zcela opačně, než měl. Dle obviněného se tedy jedná o případ tvrzení obviněného proti tvrzení poškozené, kde stěžejní roli hrají znalecké posudky, které však v daném případě nepřinášejí důkaz o tom, že by na poškozené mělo být pácháno vytýkané násilí. Dle názoru obviněného by totiž osoba, která je dva roky vystavována soustavnému týrání a vydírání vykazovala známky posttraumatické stresové poruchy, která však nebyla znalci diagnostikována. Absence této poruchy, ačkoliv není znakem ani jedné z přisouzených skutkových podstat, tak zakládá pochybnost o tom, že by jednání obviněného svojí intenzitou naplnilo znaky vytýkaných trestných činů.

Obviněný dále poukazuje na jeden ze znaleckých posudků (konkrétně znalce Gregora), dle kterého obviněná vnímá jako stresový faktor své dluhy a nikoliv obviněného. Dále připomíná, že znalec se k osobě vyjádřil tak, že působí plačtivě až depresivně, ale až v době po rozchodu s obviněným. Toto považuje obviněný za podstatné, když je patrno, že u poškozené jsou spatřovány psychické problémy až po rozchodu s obviněným, což zpochybňuje prokázání vytýkaného jednání nade vši pochybnost.

Obviněný dále poukazuje na konstatování ve znaleckých posudcích znalců Kušníra a znalkyně Kováčikové, dle kterých je poškozená dominantní osobou, schopnou převzít odpovědnost za jednání, vůdčí osobností schopnou sebeprosazení a se sklonem k tomuto chování. Tato konstatování jsou však soudem prvního stupně nesprávně interpretována, když v poškozené viděl osobu, která do poslední chvíle věřila, že situaci vyřeší a vnímala ji jako svůj vlastní problém. Konstatování ze znaleckých posudků však neodpovídají domněnce, že by poškozená byla týranou ženou schopnou dlouhodobě akceptovat nepřípustné chování ze strany životního partnera. Dle obviněného není poškozená osobou, která by byla vzhledem ke znaleckému profilu schopna uzavírat nespočet půjček, v důsledku čehož se dostala do několikamilionových dluhů a naopak by nebyla schopna situaci řešit. S ohledem na dominantní osobnost poškozené je dle obviněného nutno položit i otázku, proč situaci neřešila, například ukončením vztahu s obviněným nebo přestěhováním.

Dle názoru obviněného poškozená nebyla schopna identifikovat peníze a jejich výši, kterou měla poškozenému předat, ani uvést, zda se jednalo o všechny peníze ze všech půjček, které uzavřela. Svědkové uváděli, že se poškozená pokoušela o podnikání a na podporu svého podnikatelského záměru tak potřebovala finance, přičemž nějaké peníze jí měly být odcizeny obchodním partnerem. Veškeré tyto důkazy zpochybňují obraz poškozené jako týrané osoby a soudy tak měly rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obviněného. Je nad představivost obviněného, že by byla jakákoliv osoba schopna během doby přibližně dvou let předávat jiné osobě nemalé finanční prostředky s vědomím, že budou okamžitě promarněny.

Obviněný na podporu svých tvrzení dokládá důkazy založené na tom, že obviněná nemluvila pravdu, když tvrdila, že při návštěvě restaurace, do které měl vejít obviněný, okamžitě odešla, avšak z výpovědi svědka J. K. vyplývá, že tam zůstala velmi dlouho, cca 45 minut. Dále poškozená nemluvila pravdu, když uvedla, že nebyla na žádném soudním jednání společně s obviněným, přičemž v rámci civilního řízení o vykázání ze dne 30. 1. 2015 byla účastna po celou dobu bez problému. Soudy by se měly zabývat skutečností, že poškozená nemluví pravdu.

Dále obviněný namítá, že popis skutku v obou napadených rozsudcích je nekonkrétní, nepřesný a nezpůsobilý, k tomu, aby byl na základě takové obžaloby vynesen odsuzující rozsudek. Absentuje zejména přesný popis, kdy a jakým způsobem mělo docházet k psychickému nátlaku, specifikace a prokázání skutečnosti, v jakém počtu, jakým způsobem a jaké intenzitě mělo k vytýkanému jednání dojít stejně jako k domnělým úderům pěstí, fackám a tahání za vlasy.

Ačkoliv si je obviněný vědom závažného sebepoškození, kterého se poškozená na sobě dopustila, namítá, že toto bylo učiněno z finančních důvodů a nikoliv v důsledku násilí obviněného. Upozorňuje na skutečnost, že poškozená vzala některé finanční prostředky svého bývalého zaměstnavatele, v důsledku čehož přišla o práci a dostala se tak do dluhové pasti.

Dále obviněný poukazuje na výpověď matky poškozené, která uvedla, že ještě dne 8. 9. 2014, tedy den před pokusem o sebevraždu, se poškozená normálně loučila s obviněným, dala mu polibek a nic nenasvědčovalo tomu, že by byla poškozená v natolik špatném a závažném psychickém stavu. I z ostatních svědeckých výpovědí vyplynulo, že vztah obviněného a poškozené byl normální, v pořádku a láskyplný. Obviněný se proto nemůže ztotožnit s názorem soudu, že tyto výpovědi jsou bezpředmětné, neboť týraná žena se cíleně chová jinak, aby jednání svého partnera utajila, když takto se poškozená měla chovat i vůči své nejbližší rodině, která je nejpravděpodobněji schopna odhalit případné závadné jednání vůči blízkému člověku.

Obviněný pak poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků, z nichž uvádí některé konkrétní skutečnosti, konkrétně na výpověď J. M., I. Š., D. D., F. K., V. S., R. B., T. M., K. Š. a R. R. K těmto svědeckým výpovědím však soudy nepřihlédly a jako důkaz je neprovedly.

K výroku o náhradě škody uvádí, že škoda nebyla zákonem stanoveným způsobem uplatněna, nebylo prokázáno, z čeho by se měla tato částka sestávat, když nebylo prokázáno, že všechny finanční prostředky z půjček poškozená skutečně předala odsouzenému. Dle tvrzení poškozené první půjčku nepředala, u následných půjček si nemohla vzpomenout jakou část předala obviněnému a nebylo tak prokázáno, že by obviněný převzal od poškozené částku 1.330.000 Kč.

S ohledem na časovou prodlevu mezi posuzovaným jednáním a vynesením rozsudku, má obviněný za to, že uložený trest již pozbývá výchovného charakteru.

Obviněný popírá, že by se daného jednání dopustil, na důkaz čehož uvádí výše jmenované důkazy.

Závěrem tedy obviněný M. K. navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018 a napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 3 T 67/2016 zrušil a v souladu s § 265m tr. ř. sám rozhodl o zproštění obžaloby v plném rozsahu.

Ve svém doplnění dovolání ze dne 25. 10. 2018 uvedl, že doplňuje své dovolání v části týkající se svědecké výpovědi K. Š., která se měla vyjádřit tak, že v inkriminované době pracovala jako barmanka v B. c. v Místku, kam chodila i poškozená, přičemž zde strávila hodinu nebo dvě. Nejdříve si vždy dala pití – finskou vodku a Bonaqua nebo Red Bull, někdy přišla již v podnapilém stavu. Když chodila poškozená častěji, bylo to tak dvakrát týdně. Z toho obviněný usuzuje, že finanční prostředky, které poškozená vypůjčovala „skončily nenávratně v hracích automatech“, on si je nikdy nevypůjčil a obvinění jeho osoby má sloužit pouze k zastření faktu, že poškozená o své peníze přišla vlastním přičiněním.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1171/2018.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný napadl výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž tímto ovšem nenaplnil uplatněný dovolací důvod. Připomíná, že dokazování probíhá před soudem prvního stupně, skutková zjištění mohou být korigována jen soudem odvolacím, nikoliv však v řízení o dovolání, a hodnotit důkazy může jen soud, který v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti provedl. Pro úplnost pak dodává, že ve věci není dán ani extrémní nesoulad, který by v mimořádných případech mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu. Dále pak zdůrazňuje, že soudy se věcí dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování a na jejich základě zformulovaly přijatá skutková zjištění, s obhajobou obviněného se dostatečně vypořádaly. Státní zástupkyně odmítá i hodnocení prožitků poškozené a následků na psychice poškozené, když toto objasnilo znalecké zkoumání a pouze obviněný jej na základě vlastního hodnocení označuje za nelogické. Některými důkazy a jejich hodnocením se pak zabývá konkrétněji, kdy se ztotožňuje se závěry soudů prvního a druhého stupně. Co se týče zpochybnění správnosti výroku o trestu, připomíná, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na tyto případy nedopadá, stejně jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se zabývá výlučně situací, kdy je uložen druh nebo výše trestu mimo zákon.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 5 To 183/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu u obviněného M. K., o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž lhůta byla zachována i v případě podání doplnění dovolání ze dne 4. 1. 2018, když toto bylo učiněno v průběhu dovolací lhůty.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi několika obviněným blíže nespecifikovaných svědků, u jejichž výpovědí vyplynulo, že si nebyli vědomi žádného fyzického či psychického násilí, projevů stresu u poškozené, poškozená se jim nesvěřila s problémy s obviněným, jakož i svědecké výpovědi svědků J. M., I. Š., D. D., F. K., V. S., R. B., T. M., K. Š. a R. R., dále pak znalecké posudky, které posttraumatickou stresovou poruchu nediagnostikují a popisují poškozenou jako silnou osobnost) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran fyzického či psychického násilí vůči poškozené, původce jejích psychických problémů, dále stran toho, že by poškozená byla týranou ženou schopnou dlouhodobě akceptovat nepřípustné jednání vůči své osobě ze strany životního partnera, skutečná výše způsobené škody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak má obviněný za to, že jsou zde dány pochybnosti o tom, že by se stíhaného jednání dopustil, poškozená není osobou, která by byla vzhledem ke svému znaleckému profilu schopna uzavírat nespočet půjček a dostat se do milionových dluhů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že není možné, aby poškozená po dobu cca dvou let předávala třetí osobě nemalé finanční prostředky s vědomím, že budou okamžitě promarněny, poškozená nehovoří pravdu, zejména ve vztahu k setrvání v restauraci či při soudním jednání v přítomnosti obviněného, závažného sebepoškození se poškozená dopustila z důvodů vážných finančních problémů, vztah obviněného a poškozené byl normální a láskyplný, poškozená veškeré finanční prostředky sama prohrála ve výherních automatech).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný sice vznesl námitku, že předmětné jednání nelze pod přisouzené trestné činy podřadit, když nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ani skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Takto vznesená námitka je však toliko obecná, přičemž nenaplnění znaků uvedených skutkových podstat obviněný dovozuje toliko sekundárně na základě vlastních hodnotících úvah, tedy nepřípustným způsobem.

Nelze odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného v podaném dovolání jsou námitkami, které obviněný uplatňuje od počátku řízení, kdy jak soud nalézací, tak soud odvolací se těmito zabývaly.

Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce obviněného týkající se změny právní kvalifikace v rámci předposledního hlavního líčení. Jedná se o námitku ryze procesního charakteru a nadto zcela nepřípadnou, když zákon postup soudu prvního stupně výslovně předvídá.

Podle § 190 odst. 1 tr. ř. má-li soud za to že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc blíže objasnit. Podle druhého odstavce pak není-li došetření třeba, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby (§ 196 odst. 1).

V daném případě tak byly zcela evidentně splněny podmínky pro užití tohoto ustanovení, konkrétně pak druhého odstavce, když pro posouzení jednání obviněného nebylo třeba došetření, jelikož odlišná právní kvalifikace vyplynula až v průběhu provádění dokazování, a to právě z něho. Obviněný se trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dopustil v rámci jednočinného souběhu a nebylo tedy třeba jakkoliv doplňovat vyšetřování či dokazování, jelikož jedním skutkem naplnil znaky obou přisouzených trestných činů.

Obviněný pak dále zpochybňuje dodržení zásady in dubio pro reo, přičemž jak již bylo řečeno, pochybnosti spatřuje toliko na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastního skutkového děje, tudíž právně neregulérním způsobem. K naplnění této zásady považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout již ustálenou rozhodovací praxi, dle které odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišené hodnocení obviněného by tedy ani případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Co se pak týče námitek vůči skutkovým závěrům soudů učiněným z jednotlivých důkazů, k těmto se již Nejvyšší soud shora vyjádřil tak, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Současně pak odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který přesně uvedl, co vzal z jednotlivých důkazů za prokázané a následně odůvodnil, na základě čeho dospěl ke skutkovým zjištěním. S tímto se zcela správně ztotožnil i soud druhého stupně, když na odůvodnění tohoto rozsudku odkázal a sám jej pouze okrajově doplnil. I Nejvyšší soud se s tímto ztotožňuje a k námitkám obviněného pouze okrajově uvádí, že kromě jejich zjevné nepřípustnosti, nelze odhlédnout i od skutečnosti, že jsou založeny přinejmenším na z kontextu vytržených pasážích jednotlivých svědectví (např. znalec Gregor při svém výslechu zcela explicitně vysvětlil, jak je možné, že dominantní osobnost poškozené umožnila dlouhodobé týrání ze strany partnera, svědek M. P. vypověděl, že po potvrzení, že se jedná o obviněného, s poškozenou ihned z restaurace odešli) a tedy učiněná zcela v rozporu se základními principy trestního řízení, zejména zásadami hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Dále obviněný namítá, že popis skutku uvedený v napadených rozsudcích je nekonkrétní, nepřesný a nezpůsobilý k vynesení odsuzujícího rozsudku, když chybí přesný popis, kdy a jakým způsobem mělo docházet k psychickému nátlaku na poškozenou, chybí specifikace a prokázání skutečností, v jakém počtu, jakým způsobem a v jaké intenzitě mělo k vytýkanému jednání dojít. K tomuto Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., dle kterého musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, obsahovat určení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V daném případě soud prvního stupně veškeré tyto požadavky dodržel, když uvedl místo (ve Frýdku-Místku, ve společném bytě na ulici XY a v rodinném domě na ulici XY, poblíž kanceláře B. i. c. Frýdek- Místek, na XY, a jinde), čas (od blíže nezjištěné doby, nejméně od září roku 2012 do 2. 9. 2014), způsob (převážně nejprve psychickým nátlakem spočívajícím v opakovaném buzení ze spánku v nočních hodinách, zamezováním spánku opakovanými telefonáty a žádostmi o odvoz z barů a heren, poté vulgárními nadávkami typu: „děvko přede mnou se neschováš, povím tvým rodičům, že jsi nasekala dluhy“ nebo „buď budeš muset utéct hodně daleko, abych tě nenašel a když tě najdu, tak tě zabiju, ale budeš se mnou“, a následně i fyzickým násilím zejména fackami, údery pěstí do hlavy, taháním za vlasy, opakovaně v nepravidelných intervalech, nejméně však vždy jedenkrát měsíčně) a jiné skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (jak je dále uvedeno v rozsudku citováno shora), a to zcela dostačujícím způsobem, kterému nelze nic vytknout.

K námitce obviněného, že soudy k svědectvím svědků J. M., I. Š., D. D., F. K., V. S., R. B., T. M., K. Š. a R. R., ohledně bezproblémovosti jeho vztahu s poškozenou nepřihlédly a tyto neprovedly, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná opět o námitku irelevantní, směřující výlučně do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V daném případě byly totiž veškeré tyto důkazy provedeny a zhodnoceny. Skutečnost, že se skutková zjištění z těchto důkazů učiněná neshodují s představou obviněného, na věci nic nemění. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že po přezkumu napadeného rozhodnutí i řízení jím předcházejícího, včetně provedeného dokazování neshledal v postupu soudů žádné vady.

Co se pak týče námitky, že škoda nebyla zákonným způsobem uplatněna i tato je pak kromě svojí nepřípustnosti, pro čistě procesní charakter, zcela lichou. Podle § 43 odst. 3 věta druhá tr. ř. musí poškozený učinit návrh, aby soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu, nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. V daném případě soud i poškozená postupovaly zcela v intencích této normy, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2016 (č. l. 581). V ostatním pak obviněný napadá opětovně hodnocení důkazů ve vztahu k zjištění skutečné škody, tedy vznáší námitky pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, jak bylo již uvedeno shora.

Poslední námitkou obviněného je pak námitka, že uložený trest s ohledem na časovou vzdálenost skutku a vyneseného trestu pozbývá výchovného charakteru. Fakticky tak obviněný míří do otázky výměry a přiměřenosti trestu, k čemuž je nutno uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V rámci doplnění dovolání pak obviněný poukázal na výpověď svědkyně K. Š., z níž dovozuje, že poškozená hrála automaty a veškeré půjčené finanční prostředky, tak prohrála sama poškozená. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že se opět jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, prosazující toliko vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 12. 2018

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu