Rozhodnutí NS

28 Nd 152/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/07/2019
Spisová značka:28 Nd 152/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.ND.152.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přikázání věci (delegace)
Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Nd 152/2019-1025
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně FPL, spol. s r.o., se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/5, identifikační číslo osoby: 445 66 409, zastoupené JUDr. Janem Vrbou, advokátem se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/5, proti žalované SOUDEK s.r.o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Foglarova 1400/4a, identifikační číslo osoby: 252 22 589, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, o určení neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 16 822 908,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 70/2006, o návrhu na přikázání věci jinému soudu, takto:


Věc vedená u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 70/2006 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ani Krajskému soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, ani Městskému soudu v Praze.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně (resp. její právní předchůdce – M. L., jako správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s.r.o.) se žalobou, původně podanou u Městského soudu v Praze, domáhá určení, že v žalobě označená peněžitá plnění, která pozdější úpadce poskytl žalované v době od 13. února 2003 do 20. srpna 2004 (v celkové výši 16 822 908,50 Kč), jsou právně neúčinná vůči žalobkyni a konkursním věřitelům úpadce, a dále aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 16 822 908,50 Kč s příslušenstvím.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107, bylo současně rozhodnuto o tom, že se věc postupuje k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město, jako soudu věcně a místně příslušnému.

Okresní soud Plzeň-město rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 10. 4. 2008, č. j. 21 C 70/2006-416, který byl k odvolání žalobkyně přezkoumán rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866, jenž následně žalobkyně napadla dovoláním; o něm Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 29 Cdo 614/2014-949, jímž dovolání v rozsahu uvedeném ve výroku I rozsudku odmítl, zatímco ve zbylém rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II rozsudku dovolacího soudu).

V této fázi řízení, podáním doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 1. března 2019 (které je – zjevně nesprávně – datováno jako podání ze dne „01. 03. 2015“), žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti (podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) jinému soudu, odůvodňujíc podaný návrh tím, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107, jímž byl jako věcně a místně příslušný soud určen Okresní soud Plzeň-město, ve věci rozhodují věcně nepříslušné soudy, které nemají s projednávanou problematikou zkušenosti a tudíž rozhodují nesprávně, v rozporu s judikaturou vyšších soudů. Současně žalobkyně zmiňuje i skutečnosti, které podle ní vzbuzují pochybnosti o nepodjatosti „dosud rozhodující předsedkyně senátu“. Opakovaně vyslovila obavu, že věcně nepříslušné soudy nemohou danou věc správně rozhodnout. Navrhla, aby daná věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí „konkursnímu soudu“, a to Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, či Krajskému soudu v Ostravě – pobočka Olomouc či Městskému soudu v Praze.

Žalovaná s podaným návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasila.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud nejblíže společně nadřízený dotčeným soudům (Krajskému soudu v Plzni a Krajskému soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, jako jednomu z žalobkyní navrhovaných soudů, jemuž má být věc eventuálně přikázána; srov. § 12 odst. 3 o. s. ř.) posoudil žalobkyní podaný návrh, docházeje následně k závěru, že podmínky k přikázání této věci jinému soudu z důvodu vhodnosti dány nejsou.

Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.

Důvody vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Předpokladem přikázání věci jinému soudu dle citovaného ustanovení je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je základní zásadou. Přikázání věci jinému než příslušnému soudu je výjimkou z této zásady a jako takovou je třeba ji vykládat restriktivně. Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku č. 24, ročník 2001, str. 281; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úvaha soudu rozhodujícího o delegaci musí zahrnovat i dosavadní výsledky řízení; delegace nebude zpravidla namístě v případech, kdy příslušný soud již provedl podstatnou část dokazování a rozhodnutí o delegaci – z hlediska důsledků nazíráno – by znamenalo jen prodloužení řízení a oddálení očekávaného, pro účastníka nepříznivého, výsledku řízení. (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 72)

Důvodem pro delegaci vhodnou nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce podle ustanovení § 14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 5 Nd 14/2001, usnesení ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Nd 200/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, sešit 1, ročník 2008, na str. 14, usnesení ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, a usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013).

Jako relevantní důvod pro delegaci vhodnou (podle § 12 odst. 2 o. s. ř.) není možno považovat ani to, že řízení u soudu probíhá způsobem, který neodpovídá představě účastníka řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Nd 38/2007) stejně jako to, že předmětná věc byla ze strany soudu nesprávně rozhodnuta (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 4 Nd 113/2010).

Důvodem k přikázání věci jinému soudu nemůže být ani setrvalý nesouhlas žalobkyně s řešením otázky věcné příslušnosti soudu, o níž bylo v posuzované věci rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107. Jak Nejvyšší soud připomněl již ve svých předchozích rozhodnutím vydaných v dané věci (rozsudek ze dne 24. 10. 2018, č. j. 29 Cdo 614/2014-949; usnesení ze dne 24. 6. 2010, č. j. 29 Cdo 1934/2009-561), i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle § 226 odst. 2 o. s. ř. je závazné pro účastníky a pro soud, což znamená, že po určení věcné příslušnosti nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale i pro odvolací nebo dovolací řízení (k tomu znovu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Relevantní skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že u některého z navrhovaných (odvolacích) soudů by byla věc rychleji a hospodárněji projednána, popř. že by byly dány takové mimořádné poměry účastníků řízení, které by takový závěr opodstatňovaly, žalobkyně neuvádí (a ty se nadto nepodávají ani z obsahu spisu).

Přikázání věci jinému soudu bylo by zde evidentně v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, v situaci, kdy daná věc byla již dříve projednávána oběma soudy nižších stupňů, tedy i příslušným soudem odvolacím, Krajským soudem v Plzni, který je tak s věcí obeznámen a jenž má nyní – po kasačním zásahu dovolacího soudu – v určeném rozsahu znovu projednat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v obvodu jeho působnosti.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému (odvolacímu) soudu nevyhověl (věc podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. jinému soudu nepřikázal).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 5. 2019
                                      Mgr. Petr Kraus
předseda senátu