Rozhodnutí NS

23 Cdo 4774/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 4774/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4774.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/28/2019
I.ÚS 1059/19
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4774/2018-250


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CS-COM, s.r.o., se sídlem v Brně, Jana Uhra 162/4, PSČ 602 00, IČO 60753536, zastoupené Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1, PSČ 603 00, proti žalované I. S., se sídlem XY, zastoupené Mgr. Davidem Rolným, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o zaplacení částky 102 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 106/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2018, č. j. 36 Co 249/2017-218, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 22 C 106/2013-172, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 26. 1. 2009 do zaplacení, částku 26 180 Kč s úrokem z prodlení od 22. 2. 2009 do zaplacení, částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení od 19. 5. 2009 do zaplacení a částku 24 990 Kč s úrokem z prodlení, ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 36 Co 249/2017-218, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I týkající se částky 26 180 Kč se stanoveným úrokem z prodlení jdoucím od 26. 1. 2009 do zaplacení a v části výroku pod bodem I týkající se částky 24 076 Kč se stanoveným úrokem z prodlení jdoucím od 22. 2. 2009 do zaplacení změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I týkající se částky 2 104 Kč s úrokem ve stanovené výši jdoucím od 22. 2. 2009 do zaplacení, částky 24 990 Kč s úrokem z prodlení ve stanovené výši jdoucím od 19. 5. 2009 do zaplacení a částky 24 990 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 2. 6. 2009 do zaplacení, potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I a III podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně právní otázky započtení pohledávek jednostranným právním úkonem, přičemž označila tři rozhodnutí Nejvyššího soudu touto problematikou se zabývající. Současně vyjádřila své přesvědčení, že dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolací soud posuzuje ohledně přípustnosti dovolání jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem samostatně, neboť o takový případ se podle jejího názoru v této věci nejedná. Nárok žalobkyně byl sice u soudu uplatněn na základě čtyř přepravních smluv uzavřených mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, ty však spolu úzce souvisí časově i předmětem a společně tak uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení představuje totožný skutkový základ s jednotnou právní kvalifikací. Případná snaha dovolacího soudu rozdělit jednotlivé smlouvy na vícero samostatných skutkových základů by podle žalobkyně navozovala úsilí vyhnout se řešení merita dovolání poukazem na „formální nedostatek“, který nevyplývá přímo ze zákona. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body I a III a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen opět „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 26 180 Kč s příslušenstvím a částky 24 076 s příslušenstvím. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, představují prvá částka i druhá částka dva různé nároky žalobkyně na splnění závazků žalované ze dvou samostatných smluv o přepravě uzavřených mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. V řízení nebylo mezi účastnicemi sporné, že předmětem řízení byla úhrada přepravného, které byla žalovaná povinna zaplatit po provedení přepravy lisovaného použitého textilu v balících z místa nakládky v Nizozemí do místa vykládky v České republice na základě celkem čtyř smluv o přepravě postupně uzavíraných v časovém rozmezí od 7. 11. 2008 do 24. 3. 2009; předmětem dovolacího řízení zůstala úhrada přepravného ze smlouvy ze dne 7. 11. 2008 ve výši 26 180 Kč (přeprava byla provedena ve dnech 12. – 14. 11. 2008) a úhrada přepravného ze smlouvy ze dne 3. 12. 2008 ve zbývající výši 24 076 Kč (přeprava byla provedena ve dnech 9. – 10. 12. 2008).

Z výše uvedeného vyplývá, že jednotlivé dílčí nároky na zaplacení částek 26 180 Kč a 24 076 Kč v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50 000 Kč, a proto je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace dovolatelky o totožném skutkovém základu a jednotné právní kvalifikaci nároku na přepravné u obou smluv o přepravě. To, že oba nároky byly posouzeny podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k datu uzavření předmětných smluv a podle vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), není z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. samo o sobě postačující pro závěr o tom, že se nejedná o dva samostatné nároky. O právo se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislý nárok, jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/109, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, nebo Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906, obdobně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1651 - 1652].

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.

Ke změně ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodová zpráva k citované novele uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. v této souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 3, Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).

Pokud se týká části dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první, o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu