Rozhodnutí NS

32 Cdo 1702/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/06/2018
Spisová značka:32 Cdo 1702/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1702.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1702/2018-217


USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce R, S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti žalované F AIR, spol. s r. o., se sídlem Letiště Benešov, Bystřice - Nesvačily 126, identifikační číslo osoby 00662381, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zaplacení částky 1 849 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 149/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, č. j. 25 Co 203/2017-178, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 C 149/2016-141, kterým Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu o zaplacení částky 1 849 690 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že v řešeném případě jde „částečně i o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a zjevně nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „při posouzení charakteru smluvní pokuty“, a namítá, že smluvní pokuta je samostatným právem a obecně není nepřípustné ji postoupit na jinou osobu, přičemž na podporu tohoto argumentu cituje konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil. Patrně však přehlíží, že též odvolací soud výslovně uvedl, že smluvní pokuta je samostatným právem a obecně není nepřípustné právo na její uplatnění postoupit jinému subjektu, zároveň však zdůraznil, že v projednávané věci takovou možnost kupní smlouva neumožňuje. Odvolací soud se proto od dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nadto je nutno zdůraznit, že na projednávanou věc je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zatímco v dovolatelem citovaných rozhodnutích soudy rozhodovaly podle předchozí právní úpravy, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007 (patrně jde o rozsudek sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, však nemůže založit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatele, že „jde v řešeném případě částečně i o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. zejména otázku právních důsledků ujednání postoupení smluvní pokuty na vedlejšího účastníka a relevance vůle takového vedlejšího účastníka pro výklad ujednání smlouvy, v rámci které je vedlejším účastníkem“. Řešením otázky právních důsledků postoupení smluvní pokuty na vedlejšího účastníka se však odvolací soud nezabýval, neboť uzavřel, že k postoupení smluvní pokuty na vedlejšího účastníka vůbec nedošlo. Stran dovolatelem formulované otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

K námitkám dovolatele ohledně výkladu předmětné smlouvy Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů se jejím výkladem zabývaly dostatečně, provedly nejen výklad jazykový a logický, ale zkoumaly též vůli smluvních stran. Otázka výkladu právních jednání podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, Nejvyšší soud interpretoval zákonná pravidla pro výklad právních jednání např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a odvolací soud v projednávané věci rozhodl v souladu s touto judikaturou.

Ve zbytku dovolací argumentace dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. 11. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu