Rozhodnutí NS

7 Tdo 832/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/15/2015
Spisová značka:7 Tdo 832/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.832.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné pronásledování
Dotčené předpisy:§ 354 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 832/2015-I-27

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 7. 2015 dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 12 To 60/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 1/2014 a rozhodl takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 12 To 60/2015, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 1 T 1/2014.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 1 T 1/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným v bodě 1 výroku přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 výroku přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného, podané proti celému výroku o vině a trestu, a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 12 To 60/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví, resp. jeho pokusu, namítl nedostatek objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování namítl, že nebyl naplněn ten z jeho znaků, který spočívá v dlouhodobosti. Jinak mimo meze dovolacích důvodů uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku připustil, že jde o případ, v němž nebyl znak dlouhodobosti naplněn takovou dobou a takovým počtem dílčích aktů obtěžujícího jednání, na jakých se až dosud ustálila judikatura. Zároveň ale vyjádřil názor, že v dané věci byl tento deficit kompenzován intenzitou posuzovaného jednání ve spojení s okolností, že toto jednání směřovalo proti ženě, vůči níž se obviněný v minulosti dopustil závažného trestného činu, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž nyní posuzované jednání začal páchat krátce po propuštění. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Skutkové námitky stojí mimo okruh zákonných dovolacích důvodů. Dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a nepřihlíží ke skutkovým námitkám. Pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku, Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzená skutku zabývá ve vztahu k tomu, jak byl skutek zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak skutek prezentuje dovolatel.

Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených zásad, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.


K bodu 1 výroku o vině

Jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, spočíval v podstatě v tom, že obviněný M. V. dne 11. 7. 2014 okolo 20,35 hodin v H. K., R. t., před vchodem do HM Tesco odcizil z nákupního vozíku, který před sebou tlačil poškozený T. N. X., nejméně jednu lahev piva v hodnotě 15 Kč, a poté, co ho poškozený vyzval k vrácení, obviněný poškozeného chytil pod krkem, stiskl, odstrčil a udeřil do hlavy lahví piva, která se při tom rozbila, přičemž oba upadli na zem, tím poškozenému způsobil tržnou ranku o velikosti 5 mm na levé straně hlavy a drobné exkoriace (oděrky) na obou loktech, v oblasti nosu a čela a tato poranění si vyžádala lékařské ošetření.

Pokud námitku, že nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu, obviněný výslovně vztáhl k ublížení na zdraví (resp. jeho pokusu), je dovolání důvodné proto, že při těch skutkových zjištěních, která jsou uvedena ve výroku o vině, se o pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku nejedná.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Co je „ublížení na zdraví“, stanoví § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokus je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Po subjektivní stránce se k trestnosti pokusu vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat i takové skutkové okolnosti, které pokud by nastaly, byl by trestný čin dokonán. To ve vztahu k posuzované kauze znamená, že aby skutek mohl být posouzen jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, muselo by být zjištěno, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění poškozeného, které by odpovídalo znakům ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Zranění, které obviněný způsobil poškozenému, z hlediska povahy, rozsahu, závažnosti a krátké doby znesnadnění obvyklého způsobu života evidentně nebylo možné kvalifikovat jako ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. To ovšem neznamená, že bylo bez dalšího namístě posoudit skutek jako pokus přečinu ublížení na zdraví. Bránil tomu právě nedostatek zjištění, z nichž by se dalo přesvědčivě dovodit, že obviněný měl úmysl způsobit poškozenému závažnější zranění, než které poškozený utrpěl, a to úmysl způsobit zranění odpovídající znakům ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Žádná taková zjištění soudy neučinily, což platí nejen ohledně výroku o vině, ale také ohledně odůvodnění obou rozhodnutí. Tržná ranka na hlavě a drobné exkoriace (oděrky) na různých částech těla poškozeného se ve světle dosavadních skutkových zjištění soudů jeví jako adekvátní následek posuzovaného jednání obviněného. Není tedy jasné, z čeho by bylo možné usuzovat na to, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení podstatně závažnějšího následku, který by již měl charakter ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o úder pivní lahví, jeho následkem bylo drobné povrchové zranění v podobě tržné ranky na hlavě o velikosti 5 mm, což svědčí o velmi malé intenzitě, s níž byl poškozený zasažen. Obecně vzato lze považovat úder pivní lahví do hlavy za jednání, z něhož může vzejít zranění takové závažnosti, která již odpovídá ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu však musí přistoupit odpovídající způsob zasazení a razance úderu, z nichž je možné usuzovat na úmysl pachatele způsobit poruchu zdraví ve smyslu citovaného ustanovení. V posuzované věci postrádají rozhodnutí soudů jakákoli bližší zjištění, která by se týkala takových okolností jako síla úderu, směr jeho vedení, míra nápřahu, případná reakce poškozeného směřující ke zmírnění nárazu např. vykrytím úderu či uhnutím apod. Bez naznačených zjištění nelze ze samotné okolnosti, že obviněný udeřil poškozeného pivní lahví, vyvozovat, že jeho úmysl směřoval k ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému objektivně nedošlo.

Výrok o vině uvedený pod bodem 1 nemohl obstát pro nesprávnost právního posouzení skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku.


K bodu 2 výroku o vině

Jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, spočíval v podstatě v tom, že obviněný M. V. v době od 8. 7. 2014 do 29. 7. 2014 v H. K. nejméně v sedmi případech se snažil slovně kontaktovat V. J., zvonil na ni v místě jejího bydliště, využíval možnosti volného vstupu do domu, kde bydlela, bouchal na dveře jejího bytu, posedával na lavičkách před jejím bydlištěm, vykřikoval vůči ní různé obtěžující výroky a vulgární urážky, vyčkával, až vyjde z bytu, kontaktoval ji na veřejných prostranstvích, vyhledával ji na nedělních bohoslužbách, a pokud mu v konverzaci a kontaktu nevyhověla, choval se agresivně, sprostě jí nadával a vyhrožoval, čímž u poškozené vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví, mimo jiné proto, že se dne 30. 4. 2010 vůči ní dopustil přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, z něhož byl propuštěn dne 8. 7. 2014.

Přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Citované ustanovení je součástí právní úpravy trestných činů narušujících soužití lidí (hlava X, díl 5 zvláštní části trestního zákoníku). Objektem trestného činu tu je zájem na nerušeném soužití lidí. K spáchání trestného činu se podle citovaného ustanovení po objektivní stránce vyžaduje jednání, jímž pachatel vyhledává osobní blízkost poškozeného nebo sleduje poškozeného, pokud má takové jednání povahu pronásledování. Zároveň je ovšem nutné, aby toto pronásledování bylo dlouhodobé. Zákon tím omezuje trestněprávní ochranu zájmu na nerušeném soužití lidí jen na ty případy pronásledování, které nabývají zvýšené závažnosti právě svou dlouhodobostí. Tento znak uvedeného přečinu je naplněn typicky takovým jednáním, které je soustavné, vytrvalé, tvrdošíjné a systematicky prováděné. To znamená, že mimo dosah citovaného ustanovení jsou případy ojedinělého, přechodného či krátkodobého jednání, byť by jinak mělo znaky pronásledování a spočívalo by ve vyhledávání osobní blízkosti poškozeného nebo ve sledování poškozeného.

Z ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku explicitně nevyplývá, jak dlouhým časovým obdobím a jakým počtem dílčích aktů obtěžujícího jednání je naplněn zákonný znak „dlouhodobě“. Doktrína vykládá tento znak za pomoci kvantitativních ukazatelů tak, že pronásledování musí zahrnovat dobu minimálně čtyř týdnů a zároveň musí spočívat ve více než deseti případech obtěžujícího jednání pachatele směřujících ke kontaktu s poškozeným (viz Šámal, Pavel: Trestní zákoník, Komentář II, C.H.Beck 2012, str. 3295). Nejvyšší soud se s tímto výkladem ztotožňuje a nevidí přesvědčivý důvod k tomu, aby se od něj odchýlil, byť tím nemíní apriorně vyloučit, že v konkrétním případě vyznačujícím se nějakými mimořádnými okolnostmi může být znak „dlouhodobě“ naplněn i jednáním spadajícím do kratšího časového úseku nebo zahrnujícím menší počet dílčích aktů. Musí jít o případy, v nichž se obtěžující jednání vyznačuje nebývalou závažností a mimořádnou intenzitou. Nelze ovšem dojít tak daleko, aby byl zcela popřen význam zákonného znaku „dlouhodobě“ ve smyslu časového vymezení a aby byl tento znak zaměněn či ztotožněn s ostatními znaky objektivní stránky uvažovaného trestného činu.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zákonný znak „dlouhodobě“ nebyl naplněn délkou doby, do které spadalo obtěžující jednání obviněného, ani počtem dílčích aktů tohoto jednání. Podle zjištění soudů šlo o dobu tří týdnů a o sedm aktů obtěžujícího jednání.

Okresní soud v Hradci Králové v odůvodnění rozsudku neuvedl nic, co by se týkalo výkladu zákonného znaku „dlouhodobě“. Krajský soud v Hradci Králové si byl patrně vědom tohoto nedostatku, neboť v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že „doba, po níž se obviněný posuzovaného jednání dopouštěl, není velmi dlouhá“, a dodal, že tato doba „s ohledem na intenzitu jednání obviněného vůči poškozené, četnost dílčích skutků a jejich charakter, kdy obviněný vyhledával blízkost poškozené, které když se s ním odmítala kontaktovat, hrubě, sprostě jí nadával a vyhrožoval jí, je dostatečná“. Oba soudy zároveň zdůraznily, že obviněný se v minulosti dopustil vůči poškozené znásilnění.

S citovanou úvahou Krajského soudu v Hradci Králové se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Z hlediska závažnosti byly jednotlivé akty jednání obviněného běžnými formami pronásledování a nijak se nevymykaly z obvyklého rámce případů trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku. Spočívalo-li jednání obviněného v tom, že se snažil poškozenou oslovit, byť i s použitím urážek, vulgarismů a nadávek, zvonil na ni, bouchal jí na dveře, zdržoval se před domem, kde bydlela, vstupoval do společných prostor tohoto domu, vyhledával ji na bohoslužbách apod., pak je zřejmé, že způsob jednání obviněného se nevyznačoval ničím mimořádným, co by bylo možno označit za důvod výrazně vyšší intenzity tohoto jednání. Za tohoto stavu nelze z intenzity jednání dovodit nic, co by odůvodňovalo závěr, že při pouhých třech týdnech, do nichž jednání obviněného spadalo, a při pouhých sedmi aktech, v nichž toto jednání záleželo, byl naplněn zákonný znak „dlouhodobě“ ve smyslu § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že obviněný se činu dopustil bezprostředně poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za znásilnění poškozené, působí jako podklad pro závěr, že obava poškozené o svůj život nebo zdraví byla důvodná, jak to vyžaduje ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku, ale nemůže posuzovanému jednání dodat charakter dlouhodobosti. Naplnění zákonného znaku „dlouhodobě“ zásadně není možné vyvozovat z ostatních znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže doba páchání činu nebo počet jeho dílčích aktů nedosahují nominální hranice dlouhodobosti, jak byla vymezena výše, a pouze se této hranici blíží, mohou ostatní znaky kompenzovat tento deficit jen v případech, kdy jsou dány v mimořádné intenzitě. Těmto hlediskům posuzovaný skutek neodpovídá. Tím pádem je jeho právní posouzení jako přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v rozporu se zákonem.


Závěrem

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, je rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení, tak rozsudek jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Hradci Králové odstraní vady vytknuté tímto usnesením a znovu ve věci rozhodne.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2015


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu