Rozhodnutí NS

8 Tdo 748/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:8 Tdo 748/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.748.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
2
7

8 Tdo 748/2019-563


USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 dovolání obviněného M. M., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 6/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 49 T 6/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 49 T 6/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti označenému rozhodnutí podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu znásilnění podle 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil tím, že jako manžel matky nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, paní V. M., nar. XY, žijící s nimi ve společné domácnosti v obci XY č. p. XY, od přesně nezjištěné doby, nejméně od podzimu 2011, opakovaně osahával nezletilou AAAAA, zejména na prsou, a to jak přes oblečení, tak na holém těle, pouštěl jí porno filmy s tím, že by se mohla něčemu přiučit, naléval jí alkohol a holil jí přirození, přičemž blíže nezjištěného dne před Vánoci 2011 ji ve společně užívaném bytě osahával na prsou a do přirození jí strkal prsty a dne 20. 4. 2012 využil toho, že poškozená usnula, přilehnul k ní a ještě v době jejího spánku do ní vsunul penis, v důsledku čehož se poškozená vzbudila, a nejprve slovně a poté i fyzicky se obviněnému bránila, přičemž obviněný na slovní odmítání poškozené i na to, že jej od sebe začala odstrkovat oběma rukama, reagoval tak, že ji chytil a držel oběma rukama za zápěstí asi pět nebo deset minut a přitom se v ní pohyboval penisem.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že výše popsaným jednáním obviněného se soudy zabývaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 3 T 137/2013, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, za což byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 6 To 342/2014, byl citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Okresní soud v Lounech po doplnění dokazování zjistil, že pochybnosti odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace skutku nebyly odstraněny, a proto trestní věc obviněného předložil podle § 222 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, neboť by se mohlo jednat o trestný čin uvedený v § 17 odst. tr. ř., spáchaný v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 3 T 137/2013). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 2 Ntd 3/2015, bylo podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem, neboť bylo reálné užití právní kvalifikace zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Vytkl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a výsledky provedeného dokazování a v návaznosti na to i samotnými právními závěry, dále opomenutí důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Podle něj měly soudy nižších stupňů vydat zprošťující rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl stíhán, stal, případně že jej spáchal on. Jelikož se však celým případem důsledně nezabývaly, uznaly jej vinným a dopustily se justičního omylu. Jeho jednání nikdy nepřekročilo standardní meze, a tudíž je nelze kvalifikovat jako trestný čin. Svou dovolací argumentaci podpořil poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

7. Podle jeho názoru se soudy nezabývaly skutečností, že poškozená AAAAA, jeho nevlastní dcera, své údajné znásilnění ohlásila až poté, co jí odmítl financovat nákup skútru v hodnotě 16 000 Kč, že sám z vlastní iniciativy zašel na Policii České republiky, aby se od lživého obvinění poškozené očistil, a že na gynekologické prohlídce uskutečněné 10 dnů po domnělé události nebylo zjištěno žádné poranění poškozené přesto, že se mělo jednat o nedobrovolný pohlavní styk s kondomem. Soudy nebraly v potaz, že poškozená může mít narušenou osobnost, dovede obratně vzbuzovat soucit a manipulovat se svým okolím. Nereflektovaly její měnící se výpovědi (stran toho, co měli s obviněným na sobě, či ohledně místa a způsobu provedení) ani vyjádření znalkyně PhDr. Magdaleny Datkové, že jej činila odpovědným za to, že její matka pije, a dále konstatování znalkyně, že věrohodnost poškozené je diskutabilní a celou záležitost si mohla vymyslet. Nepozastavily se nad tím, že se měla po tvrzeném znásilnění dívat s obviněným na porno, že se pak naobědvala a šla se svou sestrou bezstarostně na hřiště, přičemž 10 dnů poté se aktivně snažila o intimní styk se svědkem S. S., a zjevně zcela přehlédly absenci její adekvátní reakce na prožité události v podobě psychického traumatu (posttraumatické stresové poruchy), jak o něm hovoří opakovaně akcentovaný článek z časopisu Psychiatrie pro praxi. Nevnímaly její zaujatost vůči obviněnému, který po ní pouze požadoval plnění standardních povinností a úkolů v domácnosti, a nechtěly vidět, že svým jednáním sledovala rozvrácení celé rodiny, což se jí nakonec i povedlo (stejně jako se jí předtím povedlo rozvrátit manželství jejího biologického otce). Ignorovaly svědecké výpovědi, podle nichž je poškozená ráda středem pozornosti, je minimálně důvěryhodná či dokonce lže, své chování mění podle potřeby, již předtím měla poměr s několika muži a stran vzneseného obvinění, které si vymyslela (nepůsobila jako oběť znásilnění), se inspirovala filmem Nevinná, který opakovaně zhlédla (viz výpovědi svědků K. V., dědečka poškozené, který je zkušeným kriminalistou, V. V., matky poškozené, T. G., otce poškozené, dále S. G., S. S., V. V., XXXXX (pseudonym), RRRRR (pseudonym), ZZZZZ (pseudonym) a částečně i BBBBB (pseudonym)). Zjevně nepovažovaly za významné, že jako veřejnost chodila na veškerá hlavní líčení, a evidentně tedy v důsledku jí tvrzené události neprožívala žádný výrazný stres.

8. Obviněný odmítl tvrzení, že se k činu částečně doznal. Připustil, že si do telefonu stahoval fotky žen, tyto nicméně ukazoval pouze svým kolegům v práci, nikdy nikomu v rodině, už vůbec ne dětem. Brojil rovněž proti úvaze, že je pravdivost výpovědi poškozené potvrzována výpověďmi svědkyň ZZZZZ a BBBBB. Posledně jmenovaná svědkyně ve své původní výpovědi uvedla, že poškozenou inspirovalo její vlastní jednání, kdy falešně obvinila ze znásilnění tři osoby (když se posléze ukázalo, že se jednalo o dobrovolný skupinový sex), a že poškozená měla v minulosti pohlavní styk se svědkem J. H. (což tento svědek také potvrdil). Svědkyně ZZZZZ, příbuzná poškozené a její kamarádka, která se s ní již nestýká, zase vypověděla, že poškozená její rodině lhala, využila ji a poté beze stopy zmizela a že si spolu v osudný den psaly spousty SMS (jež ve spise chybí). Z její výpovědi nicméně nevyplynulo, že by obviněný poškozené pouštěl porno, osahával ji a že by mezi ním a jí k něčemu došlo. Obviněný poznamenal, že žádným z vyslechnutých svědků nebylo nikdy potvrzeno jakékoliv sexuální obtěžování poškozené. Upozornil na chování matky poškozené, která chodila po bytě nahá a stejné učila i svou dceru. Pozastavil se nad tím, že v rámci vyšetřování nebylo postupováno podle metodiky vyšetřování trestného činu znásilnění.

9. Pokud jde o opomenuté důkazy, namítl, že ve věci mělo dojít k důkladné prohlídce těla poškozené, k ohledání místa činu, genetické expertíze, rekognici, ke zpracování znaleckých posudků z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie, k použití fyziodetekce, a to jak u něj, tak u poškozené, a rovněž k výslechu osob již vyslechnutých či dosud nevyslechnutých, zejména svědků V. V.– sestry poškozené, J. F., V. V., RRRRR, S. S., znalkyně PhDr. Magdalény Datkové a v neposlední řadě také poškozené. Vytkl, že požadoval zajištění SMS z dubna a května 2012, jeho počítače a časové posloupnosti a provedení vyšetřovacího pokusu, který by ozřejmil, zda je možné, aby poškozená spala celou noc, spala i dopoledne při svlékání, pokrčování nohou, jejich roztažení a při další manipulaci s jejím tělem (podle mínění obviněného by musela být pod vlivem alkoholu nebo drog, aby nic z toho nevnímala). Odvolací soud uvedené návrhy na doplnění dokazování přešel bez povšimnutí, resp. je neakceptoval s tím, že další dokazování nepovažoval za potřebné (viz bod 4. jeho usnesení). Dopustil se tak tvrdého formalismu a postupoval v rozporu se svou přezkumnou činností.

10. Obviněný v daných souvislostech dále upozornil, že odvolací řízení je ovládáno zásadou apelace s prvky kasace, přičemž převažující prvky apelace umožňují odvolacímu soudu po doplnění dokazování změnit rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud se však v konkrétním případě odvoláním obviněného a v něm obsažené rozsáhlé argumentaci vůbec nezabýval a konstatoval, že se předmětnou trestní věcí zabývaly v podstatě již dva soudy a on nemá důvod jejich rozhodnutí zpochybňovat. Odvolací soud také postupoval v rozporu s trestním řádem a porušil právo obviněného na spravedlivý proces, když mu neumožnil přečíst jeho „poslední slovo“, které měl vzhledem k užívání léků předepsaných psychiatrem připraveno v písemné formě. V rozporu se zákonem obviněného přerušil a vyzval jej, aby své „poslední slovo“ nečetl a aby je přednesl ústně bez pomoci připravených dokumentů, čehož obviněný s ohledem na svůj stav nebyl schopen. Soud přitom byl informován o tom, že obviněný byl pod vlivem léků. Věděl, že se dlouhodobě léčil u psychiatra a že se celkem třikrát pokusil o sebevraždu.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 49 T 6/2015, zrušil a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

12. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud do doby, než ve věci rozhodne, odložil podle § 265o odst. 1 tr. ř. vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 49 T 6/2015. Poukázal na k dovolání připojenou lékařskou zprávu, z níž je zřejmé, že se již cca 2 roky léčí u psychiatra, po třech pokusech o sebevraždu, a pobírá silné medikamenty, a to z důvodu traumatizujícího trestního řízení, které trvá více než 7 let. Přesto, že nic nespáchal, je neustále obviňován a ve stresu, což jeho zdravotní stav jen poškozuje. V doplnění dovolání uvedl, že se o sebevraždu pokusil i před nástupem do výkonu trestu, což dokládá připojenou dokumentací. V dalším doplnění dovolání upozornil, že v návaznosti na nástup do výkonu trestu se zhoršil zdravotní stav jeho manželky i nevlastní dcery. Jeho manželka je po smrti svého syna v péči psychiatrů a je v plném invalidním důchodu. Na obviněném je závislá jak po psychické stránce, tak i po stránce materiální, neboť zajišťoval veškeré výdaje na rodinu. Pětiletá dcera nese odchod otce do výkonu trestu také velice těžce a je v péči dětského psychiatra. Uvedené podpořil lékařskou zprávou.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentaci nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný) podřadit. Připomněl, že v jeho mezích lze především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě něj však zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. A právě takového postupu se obviněný na dovolacím soudu domáhá.

14. Připustil možnost zásahu dovolacího soudu v případě, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory – jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. K žádné takové extrémní vadě ale podle něj v posuzované věci nedošlo. Konstatoval, že ačkoliv si lze představit i jiné hodnocení důkazů, než které ve věci činné soudy provedly, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to ve výpovědi poškozené AAAAA, která koresponduje se svědectvím ZZZZZ či BBBBB, je podpořena též obsahem facebookové komunikace či závěry znaleckého posudku týkajícího se osobnosti poškozené. Pokud se v provedených důkazech objevují nesrovnalosti, na které obviněný poukázal, pak se netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění znaků příslušné trestné činnosti. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného, odkázal zejména na str. 9–11 odsuzujícího rozsudku, kde jsou tyto otázky řešeny a kde nalézací soud dospěl k závěru, že vina obviněného je jednoznačně prokázána, kterýžto závěr podle jeho mínění za extrémně vadný označit nelze.

15. Dále poznamenal, že co se týče výtek, že soudy neprovedly veškeré důkazy, které obviněný žádal, pak ani tyto nelze pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení. Zmíněné výhrady však nemohou založit ani vadu opomenutých důkazů, a to proto, že v situaci, kdy podle názoru soudů byla vina prokázána bez důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné.

16. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle jeho názoru podřadit ani výhrady týkající se nemožnosti přečíst připravené písemné prohlášení, přičemž tyto mohou stěží založit pochybnosti o tom, zda nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces či do práva na obhajobu. S ohledem na to, že obviněný i jeho obhájce měli možnost činit prohlášení a vyjadřovat se v průběhu hlavního líčení i veřejného zasedání ke všem důležitým okolnostem včetně důkazů, vytýkaná nemožnost přečíst písemné prohlášení nemohla rozhodnutí ve věci nijak ovlivnit ani nijak podstatně nezkrátila obviněného na jeho právech.

17. Vzhledem k tomu, že měl za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., navrhl je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

18. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je namístě z důvodu existence extrémních rozporů, jimiž se soudy nižšího stupně nezabývaly. Ostatně sám státní zástupce připustil, že důkazy mohly být hodnoceny jinak. Zopakoval, že se nedopustil žádného závadového chování, požadoval pouze plnění určitých povinností, a nijak neohrožoval mravní vývoj a výchovu poškozené; ty ohrožovala matka poškozené. Setrval na přesvědčení, že soudy nezkoumaly možný motiv jednání poškozené, že z hlediska zločinu znásilnění nebyly zajištěny potřebné důkazy, že výpovědi svědkyň ZZZZZ a BBBBB jej neusvědčují, došlo k opomenutí důkazů, odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. M. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání

20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

23. Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály.

24. Zásadním usvědčujícím důkazem, o který soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného, je výpověď poškozené – svědkyně AAAAA, podpořené podle závěrů soudu prvního stupně svědeckými výpověďmi ZZZZZ a BBBBB, obsahem facebookové komunikace mezi poškozenou a ZZZZZ, gynekologickým vyšetřením poškozené, o němž byla vypracována lékařská zpráva, a vina obviněného plyne do značné míry i z výpovědi svědkyně XXXXX. Věrohodnost výpovědi poškozené je podle soudu prvního stupně potvrzována i závěry znaleckého posudku zkoumajícího její osobu. Soud konstatoval, že zásadně vycházel ze zjištění toho, že poškozenou uváděné skutečnosti korespondují s tím, co bylo doloženo dalšími důkazy, a tedy co se skutečně stalo. Poškozená se se svým znásilněním svěřila ZZZZZ a BBBBB, na jejich naléhání to řekla i své matce a zopakovala to i za přítomnosti obviněného, na přímou výzvu své matky. Události ze dne 20. 4. 2012 přitom tvořily vyvrcholení toho, co se v domácnosti, v níž žila i poškozená, dělo doposud, o čemž rovněž byla shromážděna svědectví nikoliv pouze ze strany poškozené. Pregnantně o tom, co se stalo dne 20. 4. 2012, hovoří obsah facebookové komunikace mezi poškozenou ZZZZZ, o době tomu předcházející přesvědčivě vypovídají svědci, kteří do domácnosti docházeli na návštěvu. Soud prvního stupně věnoval pozornost i objasnění okolností, zda-li poškozená nefabuluje a její obvinění není účelové, ale žádnou konkrétní skutečnost svědčící pro tento závěr nezjistil a osobnostní vady poškozené této povahy neplynou podle něj ani ze znaleckého posudku, který byl na ni zpracován. Část skutku, která se netýká znásilnění, je podle názoru soudu prvního stupně spolehlivě prokázána výpověďmi svědků a vyjádřil se k ní i obviněný (viz body 26., 27., str. 9 a 10 rozsudku).

25. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů označil za logickou a přesvědčivou. Připomněl, že poškozená vypovídala v této věci opakovaně, soud prvního stupně měl dostatečný prostor pro hodnocení jednotlivých výpovědí a mohl je srovnat s výpověďmi dalších slyšených svědků, zejména ZZZZZ a BBBBB, přičemž oprávněně vycházel i ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Magdalény Datkové, která byla opakovaně vyslýchána a zpracovala i doplněk znaleckého posudku. Vinu obviněného podle odvolacího soudu zcela jednoznačně potvrdily jak výpověď poškozené, tak i dalších dvou svědkyň, a to opakovaně (viz bod 6., str. 2 a 3 usnesení).

26. Obviněný s hodnotícími úvahami soudů nesouhlasil a vytkl, že k prověření jeho obhajoby nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, že mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními, jež učinily soudy, je extrémní rozpor, že nebyla respektována zásada presumpce neviny, a že tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Za takových okolností nemohl být spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

27. Obviněný existenci tzv. opomenutých důkazů vyvozoval s odkazem na argumentaci uvedenou v odvolání, údajně směřující k odstranění nejen nejasností ve věci, ale i zjevných rozporů mezi provedenými důkazy. V tomto kontextu pak měl za to, že je třeba dokazování doplnit o důkazy označené pod bodem 9. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. K případnému opomenutí důkazů je vhodné poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

28. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obhajoba v řízení před soudem prvního stupně skutečně vznesla návrhy na provedení dokazování v podobě fyziodetekčního vyšetření obviněného a poškozené AAAAA, dále revizního znaleckého psychologicko-psychiatrického posudku na věrohodnost poškozené (č. listu 371–372) a výslechu svědků BBBBB, XXXXX, ZZZZZ, V. V. a V. V. (výslovně přitom konstatovala, že v případě ostatních svědků souhlasí se čtením jejich výpovědí, viz č. listu 409). Vyplývá z něj také, že soud uvedeným důkazním návrhům, vyjma fyziodetekčního vyšetření a označeného znaleckého posudku, vyhověl a všechny požadované svědky vyslechl (č. listu 409-410, 410–411, 426, 427–428, 446–447). Byť o ostatních důkazních návrzích nikterak nerozhodl a jejich neprovedení také nijak nezdůvodnil, nelze přehlédnout, že v závěru hlavního líčení, předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené, obhajoba (stejně jako státní zástupce) sdělila, že další návrhy na doplnění dokazování nemá (č. listu 449). Obdobná situace pak nastala i v řízení před odvolacím soudem. Obviněný v odvolání uvedl, že požaduje výslech svědkyně J. F. (č. listu 465), zmiňoval-li další důkazy, pak je vždy spojoval s hodnotícím úsudkem bez návrhu na jejich provedení či opakování. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání však k dotazu předsedy senátu sdělil, že by měl mnoho návrhů na doplnění dokazování, nicméně vzhledem k tomu, že důkazy ve spise nejsou, žádné návrhy nemá (č. listu 484). Za této situace nelze v postupu odvolacího soudu, který ve veřejném zasedání neprovedl výslech svědkyně J. F., shledat formálně žádné pochybení.

29. I přes uvedené ale nelze mít rozsah dokazování provedený před soudem prvního stupně za postačující. Předně nutno akcentovat, že i podle hodnotících úvah soudu prvního stupně zásadním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené AAAAA. Ačkoliv soudy mají za to, že věrohodnost výpovědi je podporována výpověďmi svědkyň ZZZZZ a BBBBB, potažmo i výpovědí XXXXX, obsahem facebookové komunikace a také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, znalkyně PhDr. Magdalény Datkové, nelze ani při vědomí označených důkazů úsudek o věrohodnosti a spolehlivosti výpovědi poškozené bez pochybností sdílet.

30. Soud prvního stupně v této souvislost konstatoval, že poškozenou uváděné skutečnosti korespondují s tím, co bylo zjištěno dalšími důkazy a co se skutečně stalo. V těchto souvislostech mu lze přisvědčit ve zjištěních a v popisu té části skutku, která se netýká události ze dne 20. 4. 2012. Výsledky dokazování byl prokázán stav, který výstižně zachytil soud prvního stupně v bodě 31., 32., na str. 10 a 11 rozsudku. Bylo zjištěno, že stav v domácnosti obviněného a matky poškozené byl z hlediska výchovy dítěte neutěšený, nepodnětný, vůči nezletilým dětem škodlivý a že konkrétně vůči poškozené ze strany obviněného, s vědomím matky poškozené, docházelo ke slovním i fyzickým výpadům, k nežádoucím kontaktům, k prezentaci závadných, pornografických děl, k podávání alkoholických nápojů. Totéž ale již nelze uvést ve vztahu k jednání obviněného dne 20. 2. 2012.

31. Zde se popis jednání obviněného, jak jej podala poškozená v přípravném řízení dne 12. 2. 2013 (č. listu 18–20) a dne 26. 11. 2013 v hlavním líčení (č. listu 235 a verte), v němž podle pořízených zvukových záznamů spontánně jednání obviněného popisovala („probudila jsem se, když byl ve mně“), aniž by se zmínila o použití jakéhokoliv násilí, od dalších jejích výpovědí v hlavním líčení liší. Nutno ale připustit, že ve zmiňovaných výpovědích pozornost vyslýchajícího orgánu na okolnost případného použití násilí nebyla změřena. Stalo se tak až v hlavním líčení dne 2. 2. 2018, kde již násilí popisuje (č. listu 338 a verte, 339) a konečně na jeho existenci trvá i ve své výpovědi v hlavním líčení dne 22. 6. 2018, kterou rozhodně nelze označit za spontánní (č. listu 426 a verte, 427; obviněná ji sama uvedla tak, že si již nic nepamatuje, nechce na to myslet).

32. Výpovědi poškozené nelze hodnotit jako konzistentní a bezrozporné, a to především v částech popisující pohlavní styky s jinými muži, z její výpovědi je také patrné, že důsledně nerozlišuje mezi souloží a jinou formou pohlavního styku, mezi souloží a znásilněním. Že důsledně nečiní rozdíl mezi formami pohlavního styku, mezi souloží a znásilněním dokládají i její sdělení svědkyním. Z výpovědí svědkyň BBBBB (č. listu 410 a verte a 411), ZZZZZ (č. listu 427 a verte, 428) i XXXXX (č. listu 410) vyplývá, že poškozená se před nimi zmiňovala o tom, že byla „znásilněna“, že ona sama užila tento termín, aniž by ale konkretizovala, jak se to mělo stát, žádná z nich ale nehovoří o tom, že poškozená musela překonávat a čelit násilí ze strany obviněného. Pro úplnost není od věci upozornit na skutečnost, že ke spolehlivosti a pravdivosti sdělení poškozené se svědkyně ZZZZZ a XXXXX stavily poněkud distančně, toliko svědkyně BBBBB tvrdila, že jí poškozená nikdy nelhala a byla k ní upřímná. Nic, co by zásadně dokládalo věrohodnost tvrzení poškozené o použitém násilí či okolnostech, za nichž k pohlavnímu styku, konkrétně souloži, došlo, nelze vysledovat ani ve facebookové komunikaci mezi poškozenou a ZZZZZ. Nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že obsah této facebookové komunikace „pregnantně hovoří o tom, co se stalo dne 20. 4. 2012“. Z obsahu této komunikace plyne, že se „to s M. (pozn.: obviněným) opakovalo“ a že si vzal kondom, ale nelze z ní spolehlivě usoudit na okolnosti, za nichž k činu (souloži) došlo. Konečně ani závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Magdalény Datkové (č. listu 413 a verte) nevyznívají jednoznačně ve prospěch věrohodnosti poškozené. Znalkyně, jejíž závěry soud prvního stupně reprodukoval v odůvodnění rozsudku a na něž lze tedy odkázat, také upozornila na celkově vyšší tendenci subjektivizace sdělení poškozené, nezpochybňovala reálný základ popisu poškozené toho, v čem vyrůstala, jak to tam vypadalo, připustila ale, že si mohla podle jejího názoru událost z 20. 4. 2012 vymyslet a třebaže ji nenapadl motiv, dodala, že u poškozené je vzhledem k jejímu narušení strukturálního vývoje osobnosti obtížné hledat stabilní a logické důvody.

33. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu připomíná, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/2009). Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1970-I., č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).

34. Na soud prvního stupně tudíž bude, aby výpověď poškozené znovu pečlivě konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, aby se zaměřil na odstranění těch pochybností, které souvisejí právě s popisem chování obviněného, k němuž mělo dojít dne 20. 4. 2012. K námitkám obviněného třeba jen poznamenat, že absence psychické újmy poškozené, existence posttraumatické stresové poruchy sama o sobě o věrohodnosti výpovědi poškozené nijak nevypovídá.

35. Co do rozsahu dokazování je s podivem, že stranou pozornosti orgánů činných v přípravném řízené a poté i soudů zůstaly poznatky o dalších členech domácnosti, v níž poškozená žila. Z výpovědi svědkyně V. V., matky poškozené (č. listu 446), se podává, že v domácnosti nežila jen poškozená, ale další děti, a to PPPPP (pseudonym) (patrně nar. XY) a sedmiletý RRRRR (pseudonym) (zde je protokol o hlavním líčení patrně nepřesný, poškozená opakovaně hovoří o RRRRR). Dříve v ní žila i V., ale ta se již odstěhovala. Z úředního záznamu na č. listu 135 se zjišťuje, že V. V., nar. XY, měla v inkriminované době bydliště v XY a dne 20. 4. 2012 tam také v odpoledních hodinách pobývala. Za takových okolností se nabízí zjistit, kdo vlastně v domácnosti žil, a dále potřeba výslechu nejméně V. a PPPPP, sourozenců poškozené, k poměrům, které panovaly v rodině, k chování obviněného obecně a především pak k poškozené. Výslech svědkyně V. se jeví o to naléhavější, že svědkyně XXXXX se zmiňovala o tom, že podle sdělení V. údajně měl obviněný „něco zkoušet“ dříve i na ni (č. listu 410).

36. Se zřetelem na povahu jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, a okolnosti, za nichž k němu mělo dojít, Nejvyšší soud pokládá za nedostatek dosud provedeného dokazování absenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, což je třeba v dalším řízení před soudem prvního stupně rovněž napravit a tento znalecký posudek opatřit.

37. K obviněným namítanému porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo je třeba uvést, že presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Použití pravidla in dubio pro reo bude proto podmíněno výsledky dalšího dokazování a komplexního hodnocení provedených důkazů.

38. K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to o výslechy sourozenců poškozené, a to nejméně V. a PPPPP, v procesním postavení svědků a o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie na obviněného. Teprve poté nechť jsou po komplexním vyhodnocení provedených důkazů v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil. Dospěje-li soud prvního stupně ke zjištění, že dne 20. 4. 2012 došlo mezi obviněným a poškozenou k pohlavnímu styku (souloži) za stejných okolností, jež popisoval v rozsudku ze dne 25. 9. 2018, bude třeba věnovat větší pozornost výkladu a použití zákonného znaku „zneužití bezbrannosti“.

39. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pokud jde o výtku, že odvolací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces, když mu neumožnil přečíst jeho „poslední slovo“, této dovolací soud nemohl přisvědčit. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání konaného o odvolání vyplývá (č. listu 487), že předseda senátu odvolacího soudu obviněného, který začal své „poslední slovo“ číst, toliko upozornil na skutečnost, že tento svůj písemný projev může založit do spisu a že při ústním přednesu by bylo vhodné zaměřit se na podstatné body jeho sdělení, přičemž obviněný, byť prohlásil, že bere léky, ve svém posledním slovu po vytýkaném přerušení bez obtíží pokračoval, na své předchozí myšlenky plynule navázal a svoje poměrně obsáhlé vyjádření úspěšně dokončil. Dovolací soud se tudíž nedomnívá, že by mu v důsledku uvedeného přerušení bylo odepřeno plné uplatnění jeho práv zaručených trestním řádem a byla mu způsobena újma podřaditelná pod porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně možnost předsedy senátu přerušit poslední slovo není vyloučena v případě, že zřejmě vybočuje z rámce projednávané věci nebo působí urážlivě či rušivě (viz přiměřeně § 203 odst. 2 tr. ř.). Jestliže tedy byl obviněný korigován, aby se zaměřil na podstatné body svého sdělení, bylo tak učiněno v souladu se zákonem, neboť předseda senátu dbal na to, aby jeho vyjádření nebylo natolik obšírné, že by vybočovalo z rámce projednávané věci.

40. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 49 T 6/2015, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž soud bude následně dbát na to, aby řízení bylo efektivní a nebylo zatěžováno dalšími nežádoucími průtahy. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

41. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání přerušila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.) a trest, který jím byl uložen, obviněný reálně vykonával. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. totiž vyplývá, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu tedy primárně bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného, což také samostatným rozhodnutím učinil (obviněný nebyl vzat do vazby, v důsledku čehož byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu