Rozhodnutí NS

6 Tz 6/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/19/2018
Spisová značka:6 Tz 6/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TZ.6.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Řízení o odvolání
Spolupracující obviněný
Zákaz reformace in peius
Způsob výkonu trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 259 odst. 4 tr. ř.
§ 58 odst. 4 tr. zákoníku
§ 178a odst. 1 tr. ř.
§ 56 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tz 6/2018-484




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2018 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného T. B., a dovolání téhož obviněného proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265m odst. 1 tr. ř. a § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl  t a k t o :


I. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a v řízení jemu předcházejícím
byl porušen zákon

v neprospěch obviněného T. B. v ustanoveních § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, se částečně
zrušuje ,

a to ve výroku, jímž byl obviněný T. B. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a ve výroku, jímž byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
 
III. Znovu se rozhoduje tak, že

obviněnému
T.  B.,

trvale bytem U. Ř., Z., naposledy bytem Š. P., Z.,
se  ukládá

za zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (skutek v bodech I. 1, 3, 4, a 5), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn,

mimo trestu propadnutí majetku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek rovněž nezměněn,

podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců.

Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.



O d ů v o d n ě n í :


I.
Předcházející řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, byl obviněný T. B., společně s R. B., V. D., R. H., L. K., I. K. a R. M., uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku pro skutky vymezené v bodech I. 1), 3), 4) a 5), přičemž této trestné činnosti se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto o trestné činnosti obviněného T. P. Obviněný T. B. byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku v té jeho části, kterou soud určil v rozsudku označením konkrétních finančních částek, směnek a nemovitostí.

2. O odvoláních obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a státního zástupce podaného do výroku o trestu v neprospěch obviněných R. B., R. H. a R. M., v případě L. K. z části v jeho prospěch, zčásti v jeho neprospěch, do výroku o trestu v neprospěch obviněného T. B., a to pouze v rozsahu napadeného oddělitelného výroku o trestu propadnutí majetku, u něhož se domáhal postihu celého majetku tohoto obviněného, nikoli pouze jeho vymezené části, a v neprospěch obviněného T. P. do výroku o vině, proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, tak, že pod bodem I. rozsudku z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných R. B., T. B., R. M. a T. P. a z podnětu obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a ve vztahu k obviněnému T. B. za užití § 261 tr. ř., zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, písm. b), c), d), e) tr. ř., v celém jeho rozsahu a pod bodem II. rozsudku za podmínky § 259 odst. 3 tr. ř., nově rozhodl o vině a trestu obviněných R. B., T. B., V. D., R. H., L. K. a R. M. Pod bodem III. výroku rozsudku rozhodl o vrácení věci obviněných I. K. a T. P. podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně a pod bodem IV. výroku podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných L. K. a R. H. Odvolací soud současně obviněného T. B. nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (skutek v bodech I. 1, 3, 4, a 5) a odsoudil ho podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest propadnutí celého majetku.


II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

3. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. B. Podle jeho přesvědčení byl rozsudkem odvolacího soudu porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Ministr spravedlnosti nejprve připomenul, jak ve věci rozhodl soud prvního stupně a které osoby proti jeho rozsudku podaly odvolání. Následně poukázal na to, že byť odvolací soud rozhodoval ohledně obviněného T. B. za použití § 261 tr. ř. v jeho prospěch a při rozhodování v jeho neprospěch byl vázán odvoláním státního zástupce, které bylo podáno výlučně do výroku o trestu propadnutí majetku, zasáhl podstatným způsobem do výše trestu odnětí svobody, který oproti původnímu výroku z rozsudku nalézacího soudu zpřísnil o dva roky.

4. Nepřiměřenost trestu odnětí svobody státní zástupce ve svém dovolání namítl pouze ve vztahu k osobám jiných obviněných (R. B., R. H. a T. P.), nikoli však ve vztahu k trestu odnětí svobody uloženého T. B. Vůči jeho osobě směřovaly odvolací výhrady státního zástupce toliko do trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž odpovídal i jeho závěrečný návrh, v němž setrval pouze na zrušení trestu propadnutí majetku v jeho vyjmenované části a navrhl nové uložení trestu propadnutí celého majetku, přičemž výslovně uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody má zůstat nezměněn.

5. Při připomenutí toho, že odvolací řízení je ovládáno zásadou dispoziční, poukázal ministr spravedlnosti na vázanost odvolacího soudu při jeho přezkumné činnosti obsahem podaného odvolání a vytýkaných vad a v tomto směru odkazuje na ustanovení § 254 tr. ř. Výrok o trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku představuje podle něj oddělitelný výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit podle § 258 odst. 2 tr. ř. Pokud odvolací soud, aniž by svůj procesní přístup v odůvodnění svého rozsudku vyložil a aniž by to bylo odůvodněno výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., přistoupil k uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, překročil podle jeho mínění rozsah své přezkumné činnosti, čímž porušil § 254 odst. 1 tr. ř.

6. Byť odvolací soud provedl změnu výroku o vině v případě obviněného T.  B. na podkladě ustanovení § 261 tr. ř., protože on sám odvolání nepodal a odvolání v jeho prospěch nebylo podáno ani nikým jiným, vyslovením nového výroku o trestu, v důsledku zásadního zhoršení postavení obviněného, toto ustanovení porušil, čímž došlo i k zásahu do principu zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. a porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.

7. Odvolacímu soudu ministr spravedlnosti dále vytýká porušení zákona v ustanoveních § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněnému T. B. byl přiznán status spolupracujícího obviněného. Při přehodnocení závěrů nalézacího soudu uložil odvolací soud obviněnému podle ministra spravedlnosti trest nepřiměřeně přísný, který je ve zřejmém nepoměru k poměrům obviněného. Takto uložený trest podle něj nerespektuje požadavky plynoucí z individualizace trestu s ohledem na rodinné a majetkové poměry i osobní a společenské postavení pachatele. Uložený trest rovněž odporuje (především jím zdůrazňovanému specifickému) účelu trestu, který je vyjádřen v § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud podle ministra spravedlnosti nedostatečně a nesprávně vyhodnotil celkovou míru spolupráce jmenovaného obviněného. Argumentaci odvolacího soudu, v níž kalkuloval s výší trestu pro nespolupracujícího obviněného, považuje za nerozhodnou vzhledem k tomu, že při přiznání tohoto statusu by obviněnému hrozil diametrálně odlišný trest, který musel být uložen pod hranicí zákonné trestní sazby.

8. Při úvahách o druhu a výši trestu odvolací soud podle ministra spravedlnosti nezohlednil všechny polehčující okolnosti, které u obviněného přicházely v úvahu. Odvolací soud nezohlednil upřímnou lítost obviněného, ani jeho součinnost s orgány činnými v trestním řízení trvající více než pět let, zatímco k přitěžujícím okolnostem přihlédl bezezbytku. Při hodnocení míry mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku opomněl vyhodnotit osobu obviněného. Odvolacímu soudu vytýká, že „její hodnocení upozadil za kritéria ostatní, která vyložil jednoznačně v neprospěch obviněného“. Soud nezohlednil osobní a rodinný život obviněného, vazby na nezletilé děti, ani vztah k dominantnímu sourozenci.

9. Nesprávným shledává ministr spravedlnosti názor, že pro posouzení otázky zmírnění trestu obviněnému T. B., nelze vycházet z jeho případné spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v dalších trestních věcech, v nichž obviněný vystupuje v postavení svědka. Taková omezující podmínka neplyne z § 39 odst. 1 tr. zákoníku a ministr spravedlnosti ji považuje za nelogickou. Je totiž běžné, že na podkladě výpovědi spolupracujícího obviněného bude zahajováno trestní stíhání dalších osob v jiných trestních řízeních a taková situace je i v případě obviněného T. B.

10. Za zásadní důvod podání stížnosti pro porušení zákona považuje dále hledisko účelu trestu, především jeho generálně preventivní účinek. Předmětná trestní věc je předmětem mimořádného zájmu veřejnosti a uložení takto přísného trestu v závěrečné fázi trestního řízení by mohlo mít neblahé důsledky, jelikož vysílá signál i pro v budoucnu projednávané věci. Současně rozsudek odvolacího soudu přes deklarování postupu podle § 261 tr. ř. vykazuje znaky překvapivosti. Dosavadní přístup orgánů činných v trestním řízení k výši uloženého trestu odnětí svobody byl setrvalý a nezavdával důvod k domněnce, že by měl být v odvolacím řízení změněn. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo deficitem nepředvídatelnosti soudního rozhodování.

11. Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v části pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 5 To 55/2016, a to v bodu II. ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému T. B. a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. B. v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř. a § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a podle § 269 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to v napadené části, a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podané stížnosti pro porušení zákona nebude vyjadřovat, neboť podnět k jejímu podání vzešel ze strany Nejvyššího státního zastupitelství.

13. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Fryšáka. V označeném podání shrnuje obviněný dosavadní výsledky řízení (část II) a vyjadřuje svůj souhlas se závěry vyslovenými ministrem spravedlnosti (část III). Sdílí přesvědčení, že odvolací soud překročil rámec odvolání podaného státním zástupcem, které směřovalo toliko do výroku o trestu propadnutí majetku, jenž je oddělitelným výrokem, který může být odvoláním napaden samostatně. Postup odvolacího soudu shledává obviněný nezákonným, došlo jím k porušení zákona v jeho neprospěch. Uvedený soud bez zřetele na obsah podaného odvolání změnil výrok napadeného rozhodnutí v jeho neprospěch, přičemž on nemohl předpokládat, že k takovému zpřísnění jemu uloženého trestu dojde. Důvodně byl přesvědčen, že se obžaloba s výměrou trestu ztotožnila,  tudíž k jeho zpřísnění v odvolacím řízení nedojde. Domnívá se, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, obsah napadeného rozhodnutí považuje za překvapivý a nepředvídatelný.

14. Oproti podané stížnosti pro porušení zákona (část IV) má obviněný odlišný názor na to, jakým způsobem mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru mu odvolací soud trest uložil v rozporu s těmito ustanoveními trestního zákoníku. V tomto směru napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nesprávný a nezákonný. Ve shodě s podanou stížnosti pro porušení zákona [část IV/A)] spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že odmítl přihlédnout k rozsahu jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Již v přípravném řízení se k trestné činnosti doznal a začal aktivně spolupracovat, čímž zásadním způsobem napomohl rozkrýt veškerou další trestnou činnost. Jeho spolupráce byla rozsáhlá a informace jím poskytnuté zásadní. I jen samotná jeho spolupráce odůvodňuje fakt, že výměra jemu uloženého trestu je nepřiměřeně přísná. Odvolací soud pochybil, pokud nepřihlédl k celkovému rozsahu jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. I v současné době pomáhá rozkrýt, objasnit a usvědčit trestnou činnost v několika desítkách formálně samostatně vedených trestních řízení. Jeho spolupráce nadále pokračuje. K jeho aktivnímu přístupu k objasňování trestné činnosti mělo být přihlíženo, a to minimálně v rámci obecných zásad pro ukládání trestu (§ 39 tr. zákoníku), resp. při hodnocení polehčujících okolností (§ 41 tr. zákoníku). To, že ostatní trestní řízení jsou vedena formálně samostatně, mu nemůže být přičítáno k tíži. V závěrech odvolacího soudu stran rozsahu spolupráce proto spatřuje prvky svévole.

15. Obviněný míní, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že dopady majetkového trestu jsou fatální pro něho i pro celou jeho rodinu [viz část IV/B)]. Nesouhlasí s postupem vrchního soudu, který zpřísnil trest jako celek, přestože uvedený soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru o nižší způsobené škodě, než jaká vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. K této skutečnosti odvolací soud při ukládání trestu nepřihlédl. Uložený trest odnětí svobody proto obviněný, jenž zopakoval, že odvolací soud nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem zmíněným jím v části IV/C) vyjádření, považuje za nepřiměřeně přísný.

16. Za zcela přiměřený naopak pokládá trest jemu uložený rozsudkem soudu prvního stupně (část V). Reálně by však podle jeho názoru bylo možné uvažovat i o trestu odnětí svobody v nižší výměře.

17. Obviněný závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že byl porušen zákon v jeho neprospěch, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti let z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a nově mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadí do věznice s ostrahou.

III.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu

18. Obviněný T. B. ve svém dovolání vypracovaném obhájcem Mgr. Pavlem Fryšákem uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nesprávnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci shledává v nesprávné aplikaci § 58 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel zdůrazňuje, že mu byl v souladu s návrhem obžaloby přiznán status spolupracujícího obviněného, když splnil požadavky vyplývající z § 178a tr. ř., neboť zásadním způsobem přispěl k objasnění celé předmětné trestní věci. S ohledem na to mu nalézací soud uložil úhrnný nepodmíněný trest v trvání čtyř let. Obviněný za věcně nesprávný a zejména nezákonný považuje výrok odvolacího soudu, který mu uložil úhrnný nepodmíněný trest ve výměře šesti let, tedy v rozporu s § 108 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 4 tr. zákoníku, a to za situace, kdy odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch směřovalo výlučně proti výroku o trestu propadnutí majetku. Státní zástupce výslovně uvedl, že výrok o trestu odnětí svobody považuje za přiměřený a nedomáhá se žádné změny. Obviněný proto namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

19. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku připomíná, že byl uznán vinným dvěma trestnými činy a byl mu proto ukládán úhrnný trest. Za nejpřísněji trestný ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku je nutno považovat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, jehož trestní sazba je stanovena na pět až deset let. Za dolní hranici pro ukládání úhrnného trestu je proto nutno považovat výměru pěti let. S ohledem na to, že obviněný byl shledán vinným trestným činem spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 tr. zákoníku, bylo v jeho případě při ukládání trestu obligatorně uplatněno pravidlo podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku, kdy byla ve shodě s větou první daného ustanovení zvýšena horní hranice trestní sazby o jednu třetinu (z původních deseti let na třináct let a čtyři měsíce). Dolní hranice trestní sazby, tedy ve výměře pěti let, podle něj  zůstává nedotčena, neboť zastává názor, že pravidlo podle § 108 odst. 1 věty druhé  tr. ř. o ukládání trestu v horní polovině takto stanovené trestní sazby se neuplatní tehdy, když jsou splněny podmínky podle § 58 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolatel byl označen za spolupracujícího obviněného, měl mu být v souladu s § 58 odst. 4 tr. zákoníku obligatorně ukládán trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené právě na pět let. Odvolací soud proto pochybil, pokud mu uložil trest ve výměře šesti let. V podrobnostech obviněný odkazuje na vyjádření J. J. přiložené k jeho dovolání, v němž tento podal shodně vyznívající odborné stanovisko k dané otázce.

20. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, o uložení úhrnného nepodmíněného trestu v trvání šesti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, a aby mu podle § 265m tr. ř. nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadí do věznice s ostrahou.

21. Nejvyšší státní zástupce, jenž se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), shledává důvodnými námitky obviněného vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, který stran tohoto obviněného rozhodoval v prvé řadě za použití § 261 tr. ř., čili v jeho prospěch, přičemž při rozhodování v jeho neprospěch byl vázán (omezen) odvoláním státního zástupce. Přestože toto bylo koncipováno výlučně do výroku o trestu propadnutí majetku, zasáhl odvolací soud podstatným způsobem do výše trestu odnětí svobody, který oproti původnímu výroku v rozsudku nalézacího soudu nezákonně zpřísnil o dva roky. Tímto výrokem odvolacího soudu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného T. B. v § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jak je  tvrzeno ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti.

22. Dovozuje-li však obviněný ve svých námitkách porušení zákonných podmínek pro ukládání mimořádně sníženého trestu odnětí svobody ve smyslu uložení trestu ve výši mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro uložení trestu spolupracujícímu obviněnému na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přiklání se Nejvyšší státní zastupitelství k řešení až dosud zastávanému v soudní praxi a aplikovanému v posuzované věci též odvolacím soudem. Obviněný byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli pouze podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku či podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 věty první tr. zákoníku. Ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku nečiní doplnění pouze horní hranice trestní sazby (věta první), ale zasahuje i do spodní hranice trestní sazby (věta druhá). Spodní hranicí takto zvýšené trestní sazby je tak vlastně spodní mez horní poloviny takto stanovené trestní sazby. K uložení trestu odnětí svobody nad dolní hranici trestní sazby v rozporu s § 58 odst. 4 tr. zákoníku proto podle státního zástupce nedošlo.

23. Z těchto důvodů státní zástupce ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

24. K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal prostřednictvím svého obhájce repliku obviněný T. B. Projevil svůj nesouhlas s právním názorem v něm obsaženým, který podle něj vychází z nesprávné, popř. neúplné aplikace § 108 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Upozorňuje, že státní zástupce bere v úvahu toliko prvou část druhé věty § 108 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zcela přehlíží existenci druhé části druhé věty, která představuje výjimku z jinak obecné aplikace její prvé části. Dodává, že veškeré úvahy státního zástupce i odvolacího soudu podle jeho mínění postrádají v jeho konkrétním případě jakoukoli logickou či právní oporu. V návaznosti na shrnutí jím zastávaného výkladu předmětného ustanovení, který obviněný poskytl ve svém dovolání, uvedl, že tento považuje za jediný logický možný. Pokud by však nebyl jeho výklad shledán jediným možným, upozorňuje, že by měl být zvolen takový výklad, který by byl vůči jeho osobě nejpříznivější. Závěrem uvedl, že své dovolání nadále považuje za důvodné a opodstatněné a trvá na něm v celém jeho rozsahu, a to včetně návrhu, jak by o něm mělo být rozhodnuto.
IV.
Stanovisko procesních stran vyjádřené při veřejném zasedání

25. Obviněný setrval na svém dříve vyjádřeném stanovisku, poukázal na rozsáhlost své spolupráce s orgány činnými v trestním řízení při objasňování trestné činnosti spáchané dalšími osobami, která věcně souvisí s činy, pro něž byl odsouzen, a prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jak podané stížnosti pro porušení zákona, tak jeho dovolání, vyslovil porušení zákona v označených ustanoveních včetně ustanovení § 108 tr. zákoníku a z podnětu obou mimořádných opravných prostředků zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku o trestu odnětí svobody a sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody v rozmezí dvou a půl až tří let s výkonem ve věznici s ostrahou.
26. Rovněž intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k věci vyjádřil způsobem, který odezněl v již  dříve podaném písemném vyjádření. Navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného, a to v označených ustanoveních trestního zákona a trestního řádu a aby napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se výroku o trestu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovolání obviněného navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

V.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

A) k ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

27. Rozsah, v němž je odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení § 254 tr. ř. Ministrem spravedlnosti tvrzeného porušení zákona se odvolací soud měl dopustit nerespektováním zákonné úpravy obsažené v odstavci prvém odkazovaného ustanovení, jež zní: [n]ezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. 

28. Mimořádný opravný prostředek ministra spravedlnosti akcentuje tu skutečnost, že odvolací soud svůj přezkum napadeného rozsudku může provést jen v rozsahu, který vymezil odvolatel svým řádným opravným prostředkem.

29. Nejvyšší soud konstatuje, že toto základní východisko je třeba akceptovat, neboť vyplývá z citovaného znění zákona (přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání). Odvolací soud se zásadně může zabývat jen těmi částmi napadeného rozsudku, těmi oddělitelnými výroky (a jim přecházejícím řízením), které odvolatel výslovně označí jako výroky jím napadené, přičemž jejich správnost a zákonnost posuzuje na základě odvolatelem uplatněných námitek (z hlediska vytýkaných vad), s případným přihlédnutím i k vadám jím nevytýkaným, jsou-li povahy, kterou definuje věta druhá (pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání). 

30. Je-li proto napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáván pouze podle § 254 odst. 1 tr. ř., tedy nevznikne-li na základě podaného odvolání (jeho písemného znění splňujícího požadavky § 249 tr. ř., případně jeho následného rozšíření při veřejném zasedání o odvolání) potřeba aplikace § 254 odst. 2 tr. ř. či odst. 3 tr. ř., která by založila širší přezkum napadeného rozsudku, musí se odvolací soud omezit na posouzení zákonnosti a odůvodněnosti jen těch oddělitelných výroků, jež odvolatel výslovně napadl.

31. Toto omezení odvolacího soudu, které z citované úpravy vyplývá, je důsledkem změny provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který výrazně omezil uplatnění revizního principu v odvolacím řízení a zavedl princip vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním.

32. Odvolací řízení je ovládáno dispoziční zásadou. Je proto věcí oprávněné osoby, zda, v jakém rozsahu a z jakých důvodů své odvolání podá. Úkonem realizovaným oprávněnou osobou – odvolatelem, tzn. podáním odvolání, jež splňuje obsahové náležitosti (§ 249 tr. ř.) tohoto řádného opravného prostředku, tj. vymezením napadených výroků v podaném odvolání je nastaven rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, jehož meze nesmí být kromě zákonem stanovených výjimek překročeny.

33. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanoveních § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., tj. buď tehdy,

    a) mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§ 254 odst. 2 tr. ř.), anebo tehdy
    b) bylo-li odvolatelem podáno odvolání proti výroku o vině, neboť tehdy je odvolací soud povinen přezkoumat v návaznosti na vady vytýkané tomuto výroku také výrok o trestu a rovněž další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (§ 254 odst. 3 tr. ř.).

34. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud přezkoumá (a následně na základě zjištěné vady i zruší) výrok, který odvolatel svým řádným opravným prostředkem nenapadl, postupuje v rozporu se zákonnou úpravou. V závislosti na důsledcích jeho rozhodnutí pak takový vadný procesní postup soudu druhého stupně zakládá porušení zákona buď ve prospěch, nebo v neprospěch té osoby, jíž se jeho rozhodnutí dotýká, tj. zpravidla obviněného.  

35. Zodpovězení otázky, zda odvolací soud rozhodl v rámci zákonného zmocnění, tzn. v souladu s vymezením jeho pravomocí (stran rozsahu přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku v souladu s úpravou obsaženou v § 254 tr. ř.), je odvislé od posouzení otázky, zda v případě postupu podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a rozhodl skutečně jen o odvoláním napadeném oddělitelném výroku (příp. jen o napadených oddělitelných výrocích).

36. Za oddělitelný výrok se pokládá takový, který lze samostatně, nezávisle na ostatních výrocích přezkoumat a po zjištění jeho vad i samostatně zrušit podle § 258 odst. 2 tr. ř.  Otázku oddělitelnosti výroků je třeba posuzovat i podle toho, jaké vady odvolatel rozsudku (resp. řízení mu předcházejícímu) vytýká a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu takového odvolání (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3030).

37. Oddělitelnými výroky od výroku o vině nebo od sebe navzájem jsou například výrok o trestu, výrok o ochranném opatření, výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí č. 46/2003 Sb. rozh. tr.). V případě výroku o vině jsou samostatnými oddělitelnými výroky jednotlivé výroky jednotlivými trestnými činy spáchanými více skutky, popřípadě i dílčí skutky u pokračujícího trestného činu, které jsou z procesního hlediska samostatnými skutky podle § 12 odst. 12 tr. ř. Naopak neoddělitelné jsou tzv. právní a skutková věta týkající se téhož skutku, nebo výroky o vině jednotlivými trestnými činy, jichž se obviněný dopustil v jednočinném souběhu (viz rozhodnutí č. 19/2013-I. Sb. rozh. tr.) – viz FENYK, J, CÍSAŘOVÁ, D, GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 625.

38. Za oddělitelné výroky jsou považovány i jednotlivé výroky, jimiž je v rozsudku řešena otázka právních následků zjištěné trestní odpovědnosti pachatele. V případě trestu odnětí svobody je oddělitelným výrokem výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody [srov. rozhodnutí č. 46/2003 Sb. rozh. tr., které upozorňuje na to, že bylo-li odvolání podáno pouze proti tomuto výroku, pak odvolací soud přezkoumá pouze tento výrok (a řízení jemu předcházející), pokud neshledá potřebným přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z důvodu uvedeného v § 254 odst. 2 tr. ř.]. Poukázat lze i na další rozhodnutí, jež se otázkou oddělitelnosti výroků týkajících se ryze otázky právních následků trestní odpovědnosti (trestů) zabývaly. Nejvyšší soud např. ve svých rozsudcích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 4 Tz 106/2005, a ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 4 Tz 84/2007, konstatoval, že výrok rozsudku o uložení přiměřeného omezení či přiměřené povinnosti je z hlediska opravného řízení oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení jak podmíněného trestu odnětí svobody, tak trestu obecně prospěšných prací.

39. Při těchto zjištěních není důvod k učinění závěru, že by za procesně neoddělitelné měly být považovány ty výroky, jimiž byly pachateli trestného činu uloženy jako právní následek jeho trestní odpovědnosti různé druhy trestů. I tyto výroky je totiž zásadně možno oddělitelně přezkoumat ve smyslu výše vyloženém. To ostatně plyne i z právního názoru již dříve vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, publikovaného pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud sice shledal vadným postup odvolacího soudu, který při částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně toliko ohledně jednoho z více obviněnému uložených druhů trestů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v takto zrušené části (tj. toliko ohledně jednoho trestu), avšak nikterak nezpochybnil samotnou skutečnost, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud nemohl například zrušit výrok jen o některém druhu trestu (viz odůvodnění rozsudku: „Nejde tedy o to, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud zásadně nemohl zrušit výrok jen o některém druhu trestu.“).

40. Z dosud uvedeného plyne následující závěr. Je-li odvolatelem podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výslovně napadeného oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jiný přístup nepříčící se zákonné reglementaci by mohl být odůvodněn tehdy, pokud by z vlastní odvolací argumentace plynulo, že odvolatel ve skutečnosti proti napadenému rozsudku brojí v širším rozsahu, než který vyplývá z vlastního označení napadeného výroku (např. bylo-li by zřejmé, že nepřiměřeně mírným státní zástupce shledává i výslovně nenapadený trest odnětí svobody v případě, že by odvolací soud nevyhověl jeho požadavku na zpřísnění trestního postihu obviněného uložením dalšího druhu trestu, případně zpřísněním jiného druhu trestu, který byl obviněnému uložen již soudem prvního stupně – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017).

41. Aplikací těchto teoretických východisek na posuzovanou věc je třeba dojít k poznatku, že při zohlednění toliko toho, z čeho vychází stížnost pro porušení zákona, by bylo třeba dospět k závěru o důvodnosti stížnosti pro porušení zákona v části týkající se tvrzeného porušení  ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

42. Je tomu tak proto, že změna rozsudku soudu prvního stupně týkající se postihu obviněného T. B. se – přes vymezení obsažené v odvolání státního zástupce podaného ve vztahu k tomuto obviněnému – projevila nejen v odvoláním napadeném (procesně oddělitelném) výroku o trestu propadnutí majetku, nýbrž i ve výroku o trestu odnětí svobody, který odvoláním napaden nebyl. Přitom je nepochybné, že i tento odvoláním nenapadený oddělitelný výrok byl před svým zrušením odvolacím soudem přezkoumán, ač citované ustanovení zákona a obsah odvolání podaného státním zástupcem k takovému postupu neposkytly zákonný rámec.  

43. Důvodnost tvrzení ministra spravedlnosti (a rovněž dovolatele), že státní zástupce svým odvoláním podaným v neprospěch obviněného napadl toliko výrok o trestu propadnutí majetku, má své opodstatnění jak ve vlastním písemném vyhotovení uvedeného řádného opravného prostředku (odvolání na č. l. 9125v. – sv. 31), tak v jeho přednesení intervenujícím státním zástupcem při veřejném zasedání odvolacího soudu (viz dále). Z písemného vyhotovení odvolání plyne, že státní zástupce „svým odvoláním … napadá toliko výrok soudu prvního stupně o uložených trestech, a to ve vztahu k obžalovanému … T. B.…“, kdy toto obecnější vymezení (v úvodu nekonkretizující druh napadeného trestu) rozvádí státní zástupce v následujícím textu svého opravného prostředku, kde zmiňuje, že jeho odvolací námitky „proti výroku o uložených trestech výše uvedeným obžalovaným, tyto lze rozdělit do několika skupin. V prvé řadě se jedná o samotnou výměru uložených trestů odnětí svobody, dále nesprávně uložený trest propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku a absenci výroku o trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku.“ Výměru uložených trestů shledával státní zástupce neodpovídající obecným zásadám ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zákoníku a § 39 odst. 2 tr. u obviněných R. B., R. H., T. P. a L. K., kdy u prvních tří jmenovaných pokládal uložené tresty ze nepřiměřeně mírné, u posledně uvedeného obviněného naopak za trest nepřiměřeně přísný.

44. Námitky týkající se výroku o trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uplatnil státní zástupce (č. l. 9128) vůči obviněným R. B., T. B. a L. K. Zmínil, že „z formulace tohoto výroku vyplývá, že uvedený trest byl obžalovaným ukládán jako trest propadnutí části majetku… Na základě posouzení povahy a závažnosti zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestného zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupiny podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku,  pro něž byli obžalovaní odsouzeni, jakož i poměrů obžalovaných, je státní zástupce přesvědčen, že zejména pro dobu, po kterou měla být tato trestná činnost páchána, a výjimečný rozsah celkově zkrácené daně (při porovnání s jinými případy), je plně odůvodněné očekávání uložení trestu propadnutí celého majetku. U obžalovaných se jeví jako nutné odčerpat majetkové hodnoty, které posuzovanou trestnou činností nabyli, když je zřejmé, že dosud známý majetek obžalovaných představuje pouhý zlomek takto neoprávněně získaných majetkových hodnot. Současně by se mělo jednat i o přiměřený trest postihující majetkovou sféru obviněných ve smyslu § 39 trestního zákoníku.“ Dále poukázal na to, že (č. l. 9128v.) „… v posuzovaném případě jsou zejména s ohledem na mimořádný rozsah zkrácené daně splněny všechny zákonné podmínky k tomu, aby byl uvedeným obžalovaným uložen trest propadnutí celého majetku, jenž bude postihovat veškeré věci a jiné majetkové hodnoty v jejich vlastnictví. K tomuto výroku směřoval i návrh státního zástupce v rámci závěrečné řeči, byť bylo z hlediska požadavku právní jistoty demonstrativně poukázáno na výčet jednotlivých věcí, u nichž bylo zjištěno, že jsou ve vlastnictví obžalovaných. Tato formulace však byla zcela nadbytečná a v konečném důsledku vedla k tomu, že soud některé věci obžalovaných opominul a tyto do uvedeného výroku nezahrnul … V případě, že bude tomuto návrhu státního zástupce … odvolacím soudem vyhověno a jmenovaným obžalovaným bude uložen trest propadnutí celého majetku, zůstane tak konečné řešení a určení toho, co je majetkem obžalovaných a na které součásti jejich majetku se takto uložený trest propadnutí majetku vztahuje, až na řízení vykonávací.“

45. Vzhledem k této argumentaci státní zástupce (č. l. 9129) ve vztahu k obviněnému T. B. navrhl, aby „… I.3) podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu propadnutí části vyjmenovaného majetku podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obžalovanému T. B. … II.3) Podle § 259 odst. 3 tr. řádu na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci soudem I. stupně sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že: … 3) obžalovanému T. B. nově uloží trest propadnutí celého majetku podle § 66 odst. 1 trestního zákoníku (přičemž uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zůstane nezměněn).

46. Ve stejném rozsahu uplatnil své odvolací námitky vůči rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se obviněného T. B. i intervenující státní zástupce při veřejném zasedání u odvolacího soudu dne 6. 6. 2017. Zopakoval, že (č. l. 9779v.) „s ohledem na povahu a závažnost této trestní věci nelze uvažovat o uložení pouze toliko části majetku ve vztahu k obžalovaným R. B., T. B. a L. K., kteří z této trestné činnosti profitovali, měli nejvyšší zisk“ a navrhl, „aby byl uložen celý trest propadnutí tohoto majetku…“. Postoj státního zástupce zůstal nezměněn i při veřejném zasedání dne 7. 6. 2017 [viz č. l. 9803v. – „Státní zástupce doslovně přečetl konečný návrh z písemně vypracovaného odvolání vyjma návrhu uvedeného pod bodem II./1), kdy nově byl vysloven návrh na uložení trestu odnětí svobody obžalovanému P. ve výši 3 let (původně navrhováno ve výši 3-4 let, str. 13 písemně zpracovaného odvolání státního zástupce ze dne 8. 6. 2016).“].

47. Jak již zmíněno výše, výroky o nepodmíněném trestu odnětí svobody a o trestu propadnutí majetku, obsažené v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně, bylo třeba ve věci obviněného T. B. pokládat za oddělitelné, samostatně přezkoumatelné výroky. Na rozdíl od případu tzv. trestu vedlejšího (např. ztráta čestných titulů a vyznamenání), který je možno uložit jen ve spojení s trestem jiným (tzv. hlavním), nebyla dána taková vzájemná podmíněnost obviněnému uložených trestů, která by založila možnost širšího přezkumu napadeného rozhodnutí. Takový širší přezkum by založilo např. napadení tzv. hlavního trestu, neboť při jeho přezkoumání a případném zrušení by samostatně nemohl obstát ani trest vedlejší, a to na rozdíl od případu, kdy by odvoláním byl naopak napaden jen trest vedlejší. Jeho zrušení by totiž neznamenalo, že by samostatně nemohl obstát trest hlavní.

48. Byl-li odvoláním státního zástupce napaden toliko trest propadnutí majetku, který byl obviněnému uložen podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vyložených na str. 108 napadeného rozsudku, přičemž podle hodnocení odvolatele soudem prvního stupně zvolená výměra (vztažení tohoto druhu trestu uloženého jako částečného jen k položkám specifikovaným ve výroku) nevyjádřila dostatečně odkazované skutečnosti, pak nevznikla na základě odvolání státního zástupce potřeba přezkumu odvoláním nenapadeného výroku o trestu odnětí svobody.

49. Zaměření odvolání státního zástupce (a to jak z hlediska explicitního označení jím napadaného výroku, tak z hlediska formulace námitek vůči tomuto výroku uplatněných) proto z hlediska § 254 odst. 1 tr. ř. neumožnilo odvolacímu soudu, aby na jeho podkladě přezkoumal i odvoláním nenapadený výrok o trestu odnětí svobody. Pokud tak vrchní soud učinil, zdánlivě porušil citované ustanovení vymezující rozsah přezkumu.

50. K toliko zdánlivému porušení citovanému ustanovení došlo proto, že zákonnost přezkumu výroku o odnětí svobody odůvodnila skutečnost, kterou stížnost pro porušení zákona opomenula vyhodnotit. Právní závěry vyslovené v mimořádném opravném prostředku ministra spravedlnosti (s nimiž se ztotožnilo státní zastupitelství i obhajoba) stran porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. by bylo třeba pokládat za důvodné pouze ve dvou případech.

51. Vyslovený právní závěr o porušení § 254 odst. 1 tr. ř. by byl platný zejména tehdy, pokud by odvolací soud ve veřejném zasedání rozhodoval toliko o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. B. Tak tomu však, jak plyne z výše uvedeného (bod 2.), nebylo. Státní zástupce totiž podal odvolání i ve vztahu k dalším osobám, a co je podstatné pro řešení nastolené otázky, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali i vyjmenovaní obvinění.

52. Stejný závěr by bylo nutno dovodit rovněž za situace, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu o odvoláních spoluobviněných nikterak neovlivnilo postavení obviněného T. B. Za té situace by rozsah přezkumu odvolacího soudu ve vztahu k tomuto obviněnému byl nadále vymezen odvoláním státního zástupce, tj. vztahoval by se jen na jím napadený výrok o trestu propadnutí majetku.

53. Nejvyšší soud však učinil poznatek, jenž plyne přímo z výrokové části rozsudku odvolacího soudu (a konec konců ho zmiňuje i stížnost pro porušení zákona), že na podkladě odvolání zbývajících obviněných a při aplikaci § 261 tr. ř. zasáhl odvolací soud i do výroku o vině týkajícího se obviněného T. B., který na podkladě uplatnění tzv. beneficia cohaesionis zrušil a který ve svém rozsudku nově vyslovil při zohlednění změn svědčících i ve prospěch tohoto obviněného.

54. Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení tvrzeného porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem.  

55. Jakmile zasáhl odvolací soud do výroku o vině týkajícího se obviněného T. B., nemohl být stran rozsahu své přezkumné povinnosti nadále vázán opravným prostředkem, který ve vztahu k tomuto obviněnému byl podán (tj. odvoláním státního zástupce). Z logiky věci vyplynulo, že při zrušení výroku o vině a při vyslovení nového příznivějšího výroku týkajícího se otázky trestní odpovědnosti obviněného bylo nutno přezkoumat veškeré výroky na výrok o vině obsahově navazující, neboť ty za této situace samostatně nemohly obstát. S novým řešením otázky trestní odpovědnosti bylo nutno nově (a v celém rozsahu) vyřešit otázku právních následků nově formulované trestní odpovědnosti.

56. Zjednodušeně vyjádřeno, aplikace § 261 tr. ř. odvolacím soudem ve vztahu k výroku o vině obviněného T. B. navodila situaci obdobnou té, jako by sám tento obviněný podal odvolání do výroku o vině (v daném směru absenci jeho odvolání nahradily úspěšné řádné opravné prostředky spoluobviněných). Nastala situace, na níž dopadá režim ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., tj. povinnost odvolacího soudu přezkoumat celý výrok o trestu, jako výrok obsahově navazující na výrok o vině.

57. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tvrzení stížnosti pro porušení zákona o porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem je neopodstatněné, a proto takové porušení, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněného, svým rozsudkem nevyslovil.

B) k ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.

58. Přes konstatování právě uvedeného však Nejvyšší soud nemůže akceptovat další procesní postup odvolacího soudu, který se projevil v otázce ukládaného trestu a který souvisí s tvrzeným porušením § 259 odst. 4 tr. ř.

59. Porušení tohoto ustanovení shledává stížnost pro porušení zákona ve skutečnosti, že odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce, podaného sice v neprospěch obviněného avšak v rozsahu výše zmíněném, zpřísnil obviněnému tímto odvoláním nenapadený výrok o trestu odnětí svobody.

60. Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. upravující možnost zpřísnění odvoláním napadeného rozsudku rozsudkem odvolacího soudu stanoví, že [v] neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

61. S citovaným ustanovením bezprostředně souvisí otázka výše vyložená, tj. správné určení oddělitelných výroků, neboť její vyřešení zákonu odpovídajícím způsobem určuje, stran jakých výroků může ke změně napadeného rozsudku projevujícího se zhoršením postavení obviněného dojít na podkladě odvolání podaného státním zástupce v jeho neprospěch.

62. Důsledné určení toho, stran jakých výroků může odvolací soud s oporou o § 259 odst. 4 tr. ř. zákonným způsobem rozhodnout, plyne i z požadavku formulovaného zněním § 249 odst. 2 tr. ř., podle něhož [s]tátní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Právě formulací citovaného požadavku týkajícího se obsahu odvolání, které podává státní zástupce, sleduje zákon požadavek předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť plyne-li z podaného odvolání transparentním způsobem, jaké výroky rozsudku státní zástupce napadá „ve prospěch“ či naopak „v neprospěch“ obviněného, poté si obviněný může učinit rámcovou představu o tom, jak se jeho situace může změnit a tomuto přizpůsobit svou procesní aktivitu v rámci odvolacího řízení. Pro soud odvolací pak takové vymezení určuje okruh výroků, ohledně nichž může – shledá-li v tomto směru odvolání důvodným – změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného.

63. Ve věci posuzované byl odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného T. B. napaden pouze oddělitelný výrok o trestu propadnutí majetku. Jen ohledně tohoto výroku proto mohl vrchní soud při dodržení podmínek § 259 odst. 4 tr. ř. rozhodnout způsobem, který postavení obviněného zhoršil. Rozhodl-li současně se zpřísněním tohoto druhu trestu i o zpřísnění odvoláním nenapadeného trestu odnětí svobody, porušil svým rozhodnutím § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obviněného.

64. V této souvislosti se jeví potřebným zdůraznit, že je třeba důsledně rozlišovat:

    a) možnost odvolacího soudu přezkoumat daný výrok, která je dána napadením příslušného oddělitelného výroku podaným odvoláním, příp. uplatněním tzv. beneficia cohaesionis (§ 261 tr. ř.), a
    b) možnost odvolacího soudu napadený rozsudek zrušit a nově tento vyslovit, která je v případě změny projevující se k tíži obviněného dána napadením tohoto výroku k tomu oprávněnou osobou (státním zástupcem, poškozeným) v neprospěch obviněného.

65. Jinými slovy vyjádřeno, samotná možnost odvolacího soudu přezkoumat výrok o trestu odnětí svobody u obviněného T. B. (v důsledku aplikace § 261 tr. ř.) a možnost tento výrok zrušit (v důsledku zrušení jemu předcházejícího výroku o vině – § 258 odst. 2 věta za středníkem tr. ř.) nezaložily možnost nově výrok o trestu odnětí svobody, který v jeho neprospěch nebyl odvoláním státního zástupce napaden, vyslovit v podobě, která se projevila zhoršením jeho postavení (zpřísnění tohoto trestu o dva roky). Pokud takový trest odvolací soud obviněnému uložil, porušil svým postupem ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. v jeho neprospěch.

C) k ustanovení § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku

66. Porušení prvně zmíněných ustanovení trestního zákoníku namítá ministr spravedlnosti proto, že podle něj odvolací soud jejich nerespektováním způsobil, že obviněnému „uložil trest nepřiměřeně přísný, který je ve zřejmém nepoměru k poměrům obviněného, jemuž přitom byl nalézacím soudem přiznán status spolupracujícího obviněného“. Odvolacímu soudu vytýká, že „uložený trest výrazně nerespektuje požadavek individualizace trestu s ohledem na rodinné a majetkové poměry i osobní a společenské postavení pachatele, a to v době ukládání trestu“.

67. Porušení § 58 odst. 4 tr. zákoníku spatřuje v tom, že odvolacím soudem „nebyla dostatečně vyhodnocena celková míra spolupráce obviněného T. B. s orgány činnými v trestním řízení, a to nejen v nyní projednávané věci, ale také v celé řadě dalších trestních věcí souvisejících s projednávanou velmi závažnou trestnou činností“, v důsledku čehož nebyl „naplněn účel trestu spočívající v zájmu státu na rozbití zločineckých skupin, do kterých je v důsledku jejich vysoké organizovanosti obtížné proniknout, a to i za cenu podstatného zmírnění postihu jednotlivce, který se přímo nebo nepřímo na trestné činnosti podílel a který umožnil odhalení a usvědčení spolupachatelů, často i organizátorů a řídících osob organizovaných skupin nebo jiných zločineckých organizací“.

68. Jak již ministr spravedlnosti zmínil ve svém mimořádném opravném prostředku, § 39 tr. zákoníku poskytuje vodítko k soudní individualizaci trestního postihu, když vymezuje skutečnosti, k nimž má soud přihlédnout při svém rozhodování o druhu a výměře trestu. Konkrétně stanoví, že (odstavec první) přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Na tento výčet navazuje v odstavci třetím, podle něhož soud rovněž přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

69. Ustanovení trestního zákoníku upravující zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby v případě spolupracujícího obviněného (§ 58 odst. 4 tr. zákoníku) stanoví, že soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 trestního řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v odstavci 3 přitom není vázán.

70. Soud prvního stupně při zdůvodnění svého výroku o trestu, který obviněnému T. B. uložil, vyšel z toho (str. 107-108 rozsudku), že „…[s] přihlédnutím k tomu, že obžalovaný byl tím, kdo přispěl jako spolupracující obviněný výrazným způsobem k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, dospěl soud k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku  a je možné uložit úhrnný trest pod dolní hranici trestní sazby v trvání 4 let, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou. Důvody, proč soud považuje obž. T. B. za spolupracujícího obviněného, jsou podrobně rozvedeny výše. Je třeba uvést, že jednání spolupracujícího obviněného T. B. mělo naprosto zásadní význam pro objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Bez výpovědi obž. T. B. by se nepodařilo objasnit projednávanou trestnou činnost v celém rozsahu, a to zejména s ohledem na tu skutečnost, že trestná činnost byla páchána po velmi dlouhou dobu a byla to právě výpověď obž. T. B., díky níž se podařilo objasnit nejenom, po jak dlouhou dobu byla trestná činnost páchána, ale zejména i v jakém rozsahu byla páchána, kdy následně získaná obnovená data pouze potvrdila část údajů, které obž. T. B. již orgánům činným v trestním řízení sdělil. Při úvahách o možnosti postupu dle § 58 odst. 4 tr. zákoníku soud rovněž přihlédl k té skutečnosti, že jedním z motivů obž. T. B. byla sice rovněž ziskuchtivost, ale na druhé straně významnou roli v rozhodnutí obž. T. B. páchat tuto trestnou činnost sehrála i ta skutečnost, že hlavním pachatelem a řídící osobou organizované zločinecké skupiny byl bratr obžalovaného obž. R. B., přičemž je zřejmé, že v počáteční fázi při rozhodování obž. T. B. páchat trestnou činnost sehrálo významnou roli právě to, že se jednalo o trestnou činnost, ke které ho přivedl jeho starší bratr. Na druhé straně při úvahách o druhu a výši trestu je třeba uvést, že nejsou splněny podmínky pro uložení ještě mírnějšího trestu, případně pro podmíněný odklad výkonu trestu, a to s ohledem na výše uvedené přitěžující okolnosti, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že obž. T. B. byl pravou rukou osoby řídící organizovanou zločineckou skupinu, kontroloval ostatní spoluobžalované a lze tedy dovodit závěr, že v době páchání trestné činnosti byl v rámci organizované zločinecké skupiny druhou nejdůležitější osobou po obž. R. B.

71. Oproti tomuto posouzení odvolací soud zaujal stanovisko, že ve své podstatě jedinou skutečností, kterou je nezbytné zhodnotit ve prospěch obviněného je to, že „jeho jednání jako spolupracujícího obviněného bylo zvlášť významné pro objasnění činnosti spáchané členy organizované skupiny a jednání spolupracujícího obviněného tak mělo velký význam pro orgány činné v trestním řízení i za situace, kdy tyto orgány neměly dostatek dalších možností pro včasné odhalení spáchané trestné činnosti, případně její překažení“. Ostatní skutečnosti, jež je nezbytné při úvaze o výměře trestu hodnotit, svědčí podle odvolacího soudu v jeho neprospěch.

72. Z hlediska posuzování důvodnosti závěrů odvolacího soudu o potřebě zpřísnění trestu odnětí svobody uloženého obviněnému soudem prvního stupně je podstatné zjištění, na něž poukazuje stížnost pro porušení zákona, že východiskem odvolacího soudu, o jím zjišťované nepřiměřenosti trestu, je úvaha o trestu, který by obviněného postihl, pokud by mu nebyl přiznán statut spolupracujícího obviněného (kdy by mu „měl být ukládán trest odnětí svobody okolo jedenácti roků“), ve vztahu k němuž je pak poměřován trest, který mu jako spolupracujícímu obviněnému odvolací soud uložil („přiměřeným a zákonu odpovídajícím hlediskům je trest ve výměře šesti roků, kdy tímto způsobem došlo ke zmírnění trestu u spolupracujícího obviněného takřka na polovinu výměry trestu, který by mu jinak s ohledem na výše uvedené hrozil“). Aby transparentním způsobem odeznělo, jak k otázce trestního postihu obviněného odvolací soud přistoupil a které skutečnosti a jakým způsobem vyhodnotil, uvádí Nejvyšší soud následující citaci příslušné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v části týkající se trestu odnětí svobody).

73. Na straně 57 až 59 odvolací soud k trestnímu postihu obviněného T. B. uvedl, že „již výše bylo konstatováno z hlediska hierarchie organizované zločinecké skupiny, že tento obžalovaný se nachází hned pod řídící osobou obžalovaného R. B., když to byl právě T. B., který byl jakousi pravou rukou organizátora celé trestné činnosti, podílel se na přenášení jeho příkazů na další osoby, podílel se na evidenčních činnostech, kontrolních činnostech v rámci páchání trestné činnosti, tzv. účtoval a financoval jednotlivé spolupachatele a podílel se i zčásti na spotřebování výnosů z trestné činnosti. Jestliže tedy hlavnímu pachateli z hlediska hierarchie jeho postavení je ukládán trest při samé horní hranici zákonem upravené trestní sazby, pak tzv. druhý článek řízení z pohledu podílu na spáchané trestné činnosti musí být z hlediska individualizace trestu posuzován mírněji a přichází tak v úvahu ukládání trestu odnětí svobody okolo poloviny trestní sazby. Znovu je třeba zdůraznit, a to se týká i dalších spoluobžalovaných, závažnost a charakter trestné činnosti, soustavnost a dobu jejího páchání a zejména zcela výjimečný následek způsobený ke škodě státu. S přihlédnutím k vyhodnocení osoby obžalovaného T. B., který je osobou dosud žijící řádným životem, ale s ohledem na přitěžující okolnosti konstatované již nalézacím soudem by tak obžalovanému měl být ukládán trest odnětí svobody okolo jedenácti roků. S obžalovaným T. B. však bylo jednáno jako se spolupracujícím obviněným, kterému byl přiznán takovýto statut ve smyslu § 178a tr. ř. Za této situace jsou nepochybně dány podmínky pro postup soudu ve smyslu § 58 odst. 4 tr. zákoníku a je tak možné ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné výměry. Při řešení otázky o kolik má být takovýto trest zmírněn, je nutno se zabývat i dalšími kritérii. V prvé řadě je to povaha trestného činu uvedeného v doznání spolupracujícího obviněného, přičemž tuto povahu určují především zákonné znaky konkrétní skutkové podstaty, která byla naplněna, zejména druh a význam porušeného zájmu chráněného trestním zákonem a další konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr a cíl pachatele, míra jeho zavinění, povaha a rozsah způsobených následků). Je zřejmé, že při posouzení této okolnosti je nutno přijmout závěr, že její vyhodnocení nesvědčí příliš ve prospěch obžalovaného. Byly spáchány dva zvlášť závažné zločiny, sofistikovaným způsobem, se zištným záměrem, s cílem poškodit stát, přičemž obžalovaný T. B. nebyl takovým spolupachatelem, který by se na spáchání trestné činnosti podílel pouze minimálním dílem. Druhou takovou okolností, kterou odvolací soud posuzoval, je srovnání trestného činu, ke kterému se obžalovaný doznal, se zvlášť závažným zločinem spáchaným dalšími členy organizované skupiny, kdy čím závažnější je tento zločin ve srovnání s trestným činem spáchaným spolupracujícím obviněným, tím důvodnější a výraznější by mělo být mimořádné snížení trestu. Ani tato okolnost však nesvědčí obžalovanému, neboť se dopustil a byl uznán vinným trestnou činností shodně jako další členové organizované zločinecké skupiny. Ve prospěch obžalovaného pak nesvědčí ani další okolnosti případu, zejména to, že se spolupracující obviněný sám podílel na zvlášť závažném zločinu členy organizované skupiny, podílel se tak na způsobení konkrétně zjištěného následku spáchané trestné činnosti a v jeho prospěch pak jednoznačně svědčí toliko ta okolnost, že jeho jednání jako spolupracujícího obviněného bylo zvlášť významné pro objasnění činnosti spáchané členy organizované skupiny a jednání spolupracujícího obviněného tak mělo velký význam pro orgány činné v trestním řízení i za situace, kdy tyto orgány neměly dostatek dalších možností pro včasné odhalení spáchané trestné činnosti, případně její překažení. Z tohoto pohledu po vyhodnocení všech okolností, na jejichž základě má být posouzena míra snížení a zmírnění trestu odnětí svobody pod zákonnou dolní hranici, tedy musel odvolací soud dospět k závěru, že nalézací soud pochybil, pokud ukládal trest odnětí svobody toliko ve výměře čtyř roků odnětí svobody, navíc jako trest úhrnný za spáchání více trestných činů. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným a zákonu odpovídajícím hlediskům je trest ve výměře šesti roků, kdy tímto způsobem došlo ke zmírnění trestu u spolupracujícího obviněného takřka na polovinu výměry trestu, který by mu jinak s ohledem na výše uvedené hrozil. Takovéto zmírnění trestu považuje odvolací soud za zcela odpovídající všem zjištěným skutečnostem ve věci i s přihlédnutím k charakteru a závažnosti spáchané trestné činnosti. V této souvislosti je zejména nutno zdůraznit, že pozice spolupracujícího obviněného je hodnocena soudem toliko v konkrétní projednávané věci, v níž byl obviněnému přiznán takový statut a nelze vycházet z případné další spolupráce obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení v dalších věcech a řízeních, které projednávají, a v nichž obžalovaný vystupuje v pozici svědka či obdobném procesním postavení. Takovouto spolupráci obžalovaného v jiných trestních řízeních nelze dle názoru soudu vyhodnotit v této  projednávané trestní věci z hlediska úvah o zmírnění trestu, zákon takovouto možnost ani výslovně nepřipouští.

74. V souvislosti s otázkou způsobu výkonu uloženého trestu zmínil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku následující skutečnosti. „Zvýhodnění obžalovaného v pozici spolupracujícího obviněného se pak projevilo i v jeho zařazení do mírnějšího typu věznice pro uložený výkon trestu odnětí svobody. V této souvislosti je třeba konstatovat pochybení nalézacího soudu, pokud jde o zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody rozhodoval ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (to se týká nejen obžalovaného T. B., ale i obžalovaného R. H.). Nalézací soud pominul tu skutečnost, že podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou nejen pachatel, kterému byl uložen výjimečný trest či kterému byl uložen za zvlášť závažný zločin trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu, ale i pachatel, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny.“ Odvolací soud proto dovodil, že všichni obvinění, „jímž byl uložen v této věci trest odnětí svobody, měli být zařazeni v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Jestliže tedy dospěl soud k závěru, že je možné zařadit pachatele do mírnějšího typu věznice, pak musí vždy postupovat dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku (není zde tedy rozhodná pouze výměra trestu pod či nad hranicí osmi roků odnětí svobody). Proto také bylo o zařazení obžalovaného T. B. pro výkon uloženého trestu rozhodnuto podle výše uvedeného moderačního ustanovení. Soud akcentoval i skutečnost, že do značné míry byl obžalovaný pod vlivem svého bratra a s ohledem na jeho bezúhonnost možnosti jeho nápravy budou zajištěny v mírnějším typu věznice. 

75. Ve vztahu k tomu, co uvedl soud odvolací, je třeba uvést, že vadnost jeho přístupu spočívá v již jeho výše uvedeném (bod 60.) východisku, kdy skutečnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu formulované v § 39 odst. 1 tr. zákoníku a jejich význam v posuzované věci v případě obviněného T. B. hodnotí v rámci trestní sazby, kterou na něj jako na spolupracujícího obviněného vůbec nelze užít (úvaha o přiměřenosti trestu ve výměře jedenácti let). Následně při vyjádření další nesprávnosti („… a je tak možné ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné výměry“) – neboť s přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku bylo třeba aplikovat to znění trestního zákoníku, které pro takový případ zavedlo v ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku obligatorní ukládání trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby (správně tedy:  „… a je tak nutné ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné výměry“) – činí odvolací soud to, co je rovněž již zmíněno, že při uložení trestu ve výměře šesti let přiměřenost této sankce odůvodňuje porovnáním s výměrou, která byla reálná, pokud by obviněnému status spolupracujícího obviněného nebyl přiznán. V tomto směru spočívá zásadní a rozhodující pochybení odvolacího soudu, na které důvodně poukázal již ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku.

76. Na straně druhé z pohledu požadavků, které formuluje ustanovení § 58 odst. 4 věta první, část za středníkem tr. zákoníku, poskytující návod k určení správné a všem okolnostem činu a procesnímu doznání spolupracujícího obviněného odpovídající výměry trestu (přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil.), se jeví být ucelenějším odůvodněním obsaženým v rozsudku odvolacího soudu, neboť ten při uvedení obdobných skutečností zdůraznil fakt, že též jednáním obviněného T. B. byly „spáchány dva zvlášť závažné zločiny, sofistikovaným způsobem, se zištným záměrem, s cílem poškodit stát, přičemž obžalovaný T. B. nebyl takovým spolupachatelem, který by se na spáchání trestné činnosti podílel pouze minimálním dílem“.

77. Současně je však zřejmé, že odvolací soud při zdůvodnění zpřísnění trestu, k němuž přistoupil, uvedl na podporu takového postupu další skutečnost, kterou nelze akceptovat („pozice spolupracujícího obviněného je hodnocena soudem toliko v konkrétní projednávané věci, v níž byl obviněnému přiznán takový statut a nelze vycházet z případné další spolupráce obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení v dalších věcech a řízeních, které projednávají, a v nichž obžalovaný vystupuje v pozici svědka či obdobném procesním postavení. Takovouto spolupráci obžalovaného v jiných trestních řízeních nelze dle názoru soudu vyhodnotit v této  projednávané trestní věci z hlediska úvah o zmírnění trestu, zákon takovouto možnost ani výslovně nepřipouští.“).

78. Byť by bylo možno tvrdit, že institut spolupracujícího obviněného nutně znamená, že výpověď takové osoby musí mít podobu výpovědi obviněného, důsledné setrvání na takovém postoji by mohlo vést k nežádoucím důsledkům, neboť samotný fakt, že by věc, v níž byly důvody k vedení společného řízení o všech na činu participujících obviněných, byla z objektivních důvodů (případně záměrně) rozdělena na více samostatných řízení, by při tomto přístupu znamenal, že by bylo možno hodnotit doznání spolupracujícího obviněného jen ve vztahu k té části, v níž by podal výpověď v tomto postavení. To by umožňovalo (pokud by k takovému vyloučení došlo s tímto záměrem), že by doznání spolupracujícího obviněného nemohlo být náležitě ve formě bonusu, který zavedený procesní institut ve svých důsledcích v trestním právu hmotném pro takového obviněného přináší, hodnoceno v rozsahu rozkrytí a objasnění trestné činnosti celé organizované zločinecké skupiny, ale pouze ve vztahu k těm spoluobviněným, ohledně nichž by společně se spolupracujícím obviněným bylo vydáno příslušné rozhodnutí ve společném řízení.

79. Dovedeno ad absurdum, při záměrném vyloučení věci zbývajících obviněných ze společného řízení k samostatnému projednání, či při záměrném vedení samostatného řízení toliko vůči takovému obviněnému od počátku by došlo -  při této interpretaci - k vyloučení účinků, jež mají podle vůle zákonodárce v rovině právních následků trestní odpovědnosti (tj. při uložení trestu) u spolupracujícího obviněného nastat.  

80. Přitom praktické poznatky umožňují učinit závěr, že mnohdy může být důvodem pro vedení samostatného řízení samotný rozsah trestné činnosti, která má vazbu k jednání spolupracujícího obviněného (resp. k jednání organizované zločinecké skupiny, osob jednajících ve spojení s organizovanou zločineckou skupinou či ve prospěch organizované zločinecké skupiny), který může být tak značný, že vedení společného řízení není fakticky možné (např. i proto, že se nepodařilo zatím ustanovit či zajistit všechny osoby, vůči nimž by vedení trestního stíhání ve společném řízení přicházelo v úvahu). Mnohdy může vyloučení části věci k samostatnému projednání a rozhodnutí odůvodnit potřeba respektovat zásadu rychlosti řízení (např. tehdy, je-li stran některých obviněných věc již objasněna do té míry, že lze podat obžalobu či rozhodnout rozsudkem, zatímco stran další části participujících osob je nezbytné provedení dalšího, delší dobu trvajícího dokazování apod.). Reálná situace panující v jednotlivých složkách objasňované trestné činnosti zkrátka může z mnoha důvodů odůvodnit zákonu neodporující vedení více samostatných trestních řízení v obsahově související věci. Nemožnost zhodnocení podílu osoby, která úplnou a pravdivou výpověď ve smyslu § 178a tr. ř. podala jednak v pozici spolupracujícího obviněného a poté v později (či souběžně) vedeném řízení jiném, kde z povahy věci může vystupovat již jen jako svědek, by odporovalo cíli, pro který byl uvedený institut do právního řádu České republiky zaveden.   

81. Další skutečností, která se patrně (neboť v daném směru konkrétní údaj v odůvodnění rozsudku nelze nalézt) projevila při formulaci závěru odvolacího soudu o nepřiměřené mírnosti trestu odnětí svobody obviněnému uloženého soudem prvního stupně, spočívá v tom, že ten zřejmě spodní hranici trestní sazby, pod níž je nezbytné spolupracujícímu obviněnému tento druh trestu uložit, shledával v případě obviněného ve výměře devíti let a dvou měsíců. Takovou úvahu podporuje zjištění, že odvolací soud obviněnému uložil trest ve výměře, která převyšuje spodní hranici trestní sazby upravené § 240 odst. 3 tr. zákoníku.

82. Zbývá dodat, že nelze spolehlivě zjistit, zda ze stejného předpokladu vyšel i soud prvního stupně (spíše ano, neboť trest uložil i za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, ač k takovému postupu nebyl důvod – viz níže), neboť ani ten výslovně neuvedl, pod jakou hranicí trest ve výměře čtyř let obviněnému uložil, a v jakém rozsahu mu tedy uložil trest kratší, než příslušná zákonná trestní sazba vymezuje. Stran nesprávnosti tohoto východiska odkazuje Nejvyšší soud na následující část odůvodnění svého rozsudku, v níž hodnotí důvodnost dovolání obviněného.

83. Vytýká-li stížnost pro porušení zákona, že trest uložený obviněnému odvolacím soudem „nerespektuje požadavek individualizace trestu s ohledem na rodinné a majetkové poměry i osobní a společenské postavení pachatele, a to v době ukládání trestu“, resp. že „odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá úvahy k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného“, pak je třeba konstatovat, že v tomto směru se napadený rozsudek nikterak neliší od předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Plyne to ostatně z výše citované pasáže odůvodnění jeho rozsudku (bod 70.), neboť na ni již navazovala pouze část týkající se odůvodnění trestu propadnutí majetku, v níž ve vytýkaném směru rovněž žádné relevantní skutečnosti neodezněly („S ohledem na skutečnost, že trestnou činností došlo ke zkrácení daně v celkovém rozsahu nejméně 6.390.936.550 Kč, přičemž obž. T. B. se rovněž spolupodílel na zisku z této trestné činnosti, přičemž v organizované zločinecké skupině byl pravou rukou řídící osoby organizované zločinecké skupiny, dospěl soud k závěru, že jsou zde splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu propadnutí majetku …“).

84. Stran poznatků o osobě obviněného se nalézací soud omezil na konstatování, že (str. 107 rozsudku) tento nebyl v minulosti soudně trestán a nebyl projednáván pro přestupek. Na straně druhé uvedený soud transparentním způsobem vymezil, jaké okolnosti připočetl ve prospěch obviněného – polehčující okolnosti podle § 41 písm. m), o)  tr. zákoníku, a které naopak hodnotil v jeho neprospěch – § 42 písm. a), b), l), m) tr. zákoníku.

85. Je-li proto třeba zodpovědět otázku, zda ze strany odvolacího soudu došlo rovněž k porušení zákona v neprospěch obviněného při aplikaci § 39 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, pak lze uvést to, že toto porušení lze spatřovat spíše v tom směru, o němž pojednává část následující (VI.). Porušení zákona lze nicméně spatřovat v neúplném a nesprávném zhodnocení okolností vyjmenovaných v ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, a to v rozsahu, který se stal předmětem hodnocení Nejvyššího soudu při jeho rozhodování o trestu, který obviněnému uložil (viz část VII.).  

86. Pokud se týká dalšího ministrem spravedlnosti označeného ustanovení, jehož porušení odvolacímu soudu vytýká, tj. § 39 odst. 3 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud jeho hodnocení nesdílí. Porušení tohoto ustanovení by se mohlo týkat pouze náležitého nezohlednění polehčujících a přitěžujících okolností a v tomto směru není shledávána vada takového stupně, která by odůvodňovala závěr, že k porušení zákona v neprospěch obviněného došlo (viz též níže).

87. Nejvyšší soud  naopak naznal, že vyjma těch ustanovení vyjmenovaných ve stížnosti pro porušení zákona, u nichž tvrzení ministra spravedlnosti shledal důvodným, došlo při uložení trestu obviněnému i k porušení § 108 odst. 1 tr. zákoníku, a to rovněž v neprospěch obviněného (k důvodům viz část VI.).

88. V této části rozhodnutí je vhodné zmínit i to, že Nejvyšší soud zvažoval, zda nepřichází v úvahu  také vyslovení porušení zákona v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož odvolací soud rovněž přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to v souvislosti s úvahou, že toto porušení by bylo třeba shledat tehdy, pokud by na jeho podkladě byl zrušen odvoláním nenapadený výrok o trestu odnětí svobody. Pokud tento výrok nemohl odvolací soud na podkladě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného přezkoumat, nemohl logicky ani dospět k závěru, že tento trest je nepřiměřeně mírný a že je proto potřebné jej z tohoto důvodu zrušit.

89. Ke zrušení tohoto výroku mohlo zákonným způsobem dojít jen při aplikaci § 258 odst. 2 část věty za středníkem tr. ř., a to v důsledku zrušení výroku o vině, k němuž u obviněného došlo z důvodu použití ustanovení § 261 tr. ř., tj. v důsledku užití tzv. beneficia cohaesionis.

90. Dlužno konstatovat, že k posouzení této otázky neskýtá rozsudek odvolacího soudu (jak v části výrokové, tak v jeho odůvodnění) dostatek podkladů. Odvolací soud totiž nerozlišil, jaké alternativy § 258 odst. 1 tr. ř. se jako zrušovací důvody uplatnily ve vztahu k tomu či onomu z obviněných [lze např. usuzovat, že ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. se uplatnilo jen ve vztahu k obviněným I. K. a P., stran nichž byl odvolacím soudem zvolen postup podle § 259 odst. 1 tr. ř., a že ve vztahu k nim naopak nenalezlo uplatnění ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., když otázkou trestu se ve vztahu k nim odvolací soud nezabýval], a nevyložil ani, které ustanovení, na jehož podkladě ke zrušení rozsudku přistoupil, se vztahuje k tomu či onomu výroku. Protože v důsledku tohoto konstatování nelze jednoznačně zjistit [neboť aplikace § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla ve vztahu k obviněnému T. B. nezbytná při zrušení státním zástupcem napadeného (částečného) trestu propadnutí majetku], zda bylo zrušení výroku o trestu odnětí svobody tohoto obviněného opřeno o citované ustanovení trestního řádu, jeho porušení dovolací soud nevyslovil.

VI.
Důvodnost dovolání obviněného

91. Obviněným T. B. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest, zda samostatný či souhrnný, měl být obviněnému uložen). Obviněný uplatňuje tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to v souvislosti se svým tvrzením o nesprávném výkladu a aplikaci § 108 tr. zákoníku v souvislosti s řešením otázky, v jaké výměře trestní sazby mu měl být trest podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložen.

92. Rovněž druhý důvod dovolání, o který obviněný své dovolání opřel, tj. důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.  může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. V případě trestu odnětí svobody možnost uplatnění tohoto důvodu dovolání nastupuje též tehdy, byl-li napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro konkrétní trestný čin – pod jeho dolní hranici při aplikaci § 58 tr. zákoníku, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky pro takový postup. V takovém případě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného z těchto důvodů může deklarovaný důvod naplnit. Naopak zpravidla opačný závěr bude nezbytné učinit, pokud se bude obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu domáhat nového uložení trestu odnětí svobody nikoli v rámci zákonného rozpětí dané trestní sazby, nýbrž pod její spodní hranicí.

93. Obecně je totiž přijímáno, resp. v daném směru je judikatura Nejvyššího soudu jednotná, že výše uvedený dovolací důvod nelze účinně uplatnit v situaci, kdy obviněnému byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné trestní sazby a ten se domáhá toho, aby mu byl uložen pod spodní hranicí zákonné trestní sazby s oporou o aplikaci § 58 odst. 1, příp. odst. 2,  či odst. 5, event. odst. 6 tr. zákoníku, neboť v označených případech jde o postup fakultativní (soud může snížit).

94. Od označených případů je však odlišná situace v případě, kdy je trest ukládán pachateli, který je označen jako spolupracující obviněný, neboť v tomto případě je snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby (s účinností od 1. 9. 2012 v důsledku novelizace § 58 odst. 4 tr. zákoníku provedenou zákonem č. 193/2012 Sb.) obligatorní (soud sníží trest odnětí svobody). Námitka dovolatele, že trest mu uložený odvolacím soudem je ve výměře nacházející se nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, je za daných souvislostí (není-li sporu o tom, že postavení spolupracujícího obviněného mu bylo, a to důvodně, přiznáno i jím napadeným rozsudkem odvolacího soudu) námitkou obsahově naplňující jím uplatněný dovolací důvod.

95. V tomto směru je vhodné zmínit, že vyslovení tohoto právního názoru nemůže být vnímáno jako stojící ve zřejmé kontrapozici s tím, co Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 749/2015, v němž v reakci na námitku obviněného, jemuž byl přiznán status spolupracujícího obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř., o nepřiměřenosti mu uloženého trestu, vyložil (viz odůvodnění, bod 60.) s oporou o dosavadní judikaturu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., že tato námitka nemůže založit žádný z dovolatelem uplatněných důvodů dovolání, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opřel [§ 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.]. Je tomu tak proto, že v označené věci byl obviněnému, jenž byl shledán vinným spácháním (zvlášť) závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a (zvlášť) závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, v případě obou ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let (byť též při aplikaci § 108 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž dovolací argumentace obviněného se zřetelně odlišovala od argumentace uplatněné ve věci nyní posuzované, neboť se (fakticky) týkala již „pouhé“ nepřiměřenosti v rámci zákonné trestní sazby, a to s poukazem na vznesenou námitku porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, k níž se Nejvyšší soud vyslovil v bodě 63. citovaného usnesení.

96. Ve věci posuzované Nejvyšší soud vzhledem k závěrům vyloženým v bodě 94.  musel posoudit, neboť dovolací argumentace obviněného vyvolala ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkum jím označené části rozsudku odvolacího soudu, zda je důvodné tvrzení obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku, či zda je možno přisvědčit názoru, který prezentoval ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce.

97. Podstata problému spočívá v interpretaci ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jehož znění bylo zmíněno výše (bod 69.). Obviněný zastává právní názor, že „pokud jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, pravidlo o ukládání trestu v horní polovině ‚zvýšené‘ trestní sazby dle ust. 108 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku se neuplatní“. Ustanovení § 58 tr. zákoníku považuje za výjimku z postupu upraveného v § 108 odst. 1 větě druhé tr. zákoníku a dovozuje, že trest odnětí svobody mu měl být uložen pod spodní hranicí stanovenou v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, tedy ve výměře nižší než pět let. Pokud mu odvolací soud trest uložil ve výměře šesti let, zatížil podle mínění obviněného své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.

98. Otázku trestního postihu pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny upravuje ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku tak, že stanoví, že [h]orní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny zvyšuje o jednu třetinu. Takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58.

99. Ve shodě s tím, co je obsahem dovolání obviněného, je třeba konstatovat, že citované ustanovení ve své první větě upravuje toliko změnu horní hranice trestní sazby a zcela mlčí stran její dolní hranice. Věta druhá označeného ustanovení, z níž plyne, v jakém rozpětí se trest pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny uloží (v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody) a která tímto způsobem upravuje zvýšení též dolní hranice trestní sazby, se vztahuje na postih pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterému status spolupracujícího obviněného nebyl přiznán. Dopadá na tyto případy, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58. Vyloučení postihu spolupracujícího obviněného (obligatorní snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku) v rámci trestní sazby, jejíž rozpětí plyne z aplikace obou vět § 108 odst. 1 tr. zákoníku, s sebou přináší závěr, že v takovém případě není zákonem definovaná jiná spodní hranice trestní sazby – pod níž je třeba trest podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku ukládat – než ta, kterou upravuje příslušné ustanovení trestního zákoníku obsažené v jeho zvláštní části u trestného činu, podle něhož k trestnímu postihu pachatele dochází, tj. v případě posuzovaném s ohledem na znění § 43 odst. 1 tr. zákoníku ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákoníku.

100. Řečeno jinak, vylučuje-li ustanovení § 108 odst. 1 věta druhá, in fine tr. zákoníku použití citovaného ustanovení v případě postihu pachatele, kterému byl přiznán status spolupracujícího obviněného, pak se vůbec citované ustanovení neuplatní při stanovení konkrétní výměry trestu ukládaného takovému pachateli. Z toho současně plyne, že za dolní hranici trestní sazby, pod níž je třeba trest podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložit, nemůže být považována spodní hranice výměry, v níž se vyměřuje trest pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jemuž statut spolupracujícího obviněného nebyl přiznán (tj. ve výměře devíti let a dvou měsíců, jako se ve věci posuzované stalo v případě spoluobviněného L. K.). Spolupracujícímu obviněnému je třeba trest uložit jen za užití § 58 odst. 4 tr. zákoníku, ve věci obviněného T. B. tedy pod výměrou pěti let, jíž je vymezena spodní hranice trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku.

101. Uvedená zjištění vedou Nejvyšší soud k závěru, že obviněný své dovolání uplatnil důvodně, neboť vada, jíž je rozsudek odvolacího soudu zatížen, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, spočívající ve vadném výkladu § 108 tr. zákoníku a jeho nesprávné aplikaci při ukládání trestu dovolateli. Současně nutno poznamenat, že uložením trestu mimo hranici zákonné trestní sazby, konkrétně v trvání šesti let, tj. nad její zákonnou výměrou (horní hranicí) danou zněním § 140 odst. 3 tr. zákoníku s vazbou na nutnost aplikace § 58 odst. 4 tr. zákoníku, došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

VII.
Způsob a důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaných opravných prostředcích

102. Nejvyšší soud z důvodů, jež vyložil v části IV. odůvodnění tohoto rozsudku, shledal, že napadeným rozsudkem a v řízení mu předcházejícím, konkrétně ve stadiu řízení před odvolacím soudem došlo ze strany Vrchního soudu v Olomouci k porušení označených zákonných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu v neprospěch obviněného. Vyslovil proto podle 268 odst. 2 tr. ř. takové porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 39 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 4 tr. zákoníku a § 108 odst. 1 tr. zákoníku.

103. Protože k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného, přistoupil Nejvyšší soud na podkladě § 269 odst. 2 tr. ř. ke zrušení vadné části napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zjištěná vada týkající se oddělitelného výroku o trestu odnětí svobody umožnila to, že Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil toliko tento vadný výrok a na něj bezprostředně navazující výrok o způsobu výkonu trestu, který samostatně nemohl obstát. Ke zrušení této části rozsudku odvolacího soudu a na něj obsahově navazujících rozhodnutí přistoupil Nejvyšší soud i na podkladě dovolání obviněného, které bylo vyhodnoceno jako důvodné z příčin uvedených v části VI. odůvodnění tohoto rozsudku.

104. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že náprava pochybení, jehož se odvolací soud dopustil, nevyžaduje navrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Lze totiž učinit závěr, že v otázce, která je předmětem řešení (uložení trestu spolupracujícímu obviněnému), byl skutkový stav v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Závěr odvolacího soudu, shodný s tím, jak v této části věc posoudil nalézací soud, tj. že obviněný T. B. je spolupracujícím obviněným, je správným skutkovým zjištěním, které Nejvyššímu soudu, i s přihlédnutím k jím doplněnému dokazování, umožňuje ve věci rozhodnout.

105. Zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, jež se uplatňují ve všech stadiích řízení, a možnost poskytnutá Nejvyššímu soudu ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř. vedly tento soud k závěru a upřednostnění této procesní varianty umožňující vydání meritorního rozhodnutí o uvedeném druhu trestu a tím i opětovné ukončení trestního stíhání obviněného, před variantou, kterou navrhl v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti. Možno dodat, že tento způsob rozhodnutí předešel nutnost řešení otázky omezení osobní svobody obviněného vazbou (§ 265l odst. 4 tr. ř., § 275 odst. 3 tr. ř.).

106. Nejvyšší soud proto nově rozhodl tak, že obviněnému T. B. za zvlášť závažné zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (skutek v bodech I. 1, 3, 4, a 5), nově uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 4 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců. Uložením tohoto trestu se doplňuje trestní postih obviněného, který je realizován též trestem propadnutí majetku, stran něhož nedošlo k žádné změně rozsudku odvolacího soudu.

107. Při výměře trestu odnětí svobody přihlédl Nejvyšší soud vyjma toho, co zmínila rozhodnutí soudů nižších stupňů (v daném směru zejména stran rozsahu trestné činnosti, která byla skupinou osob soustředěných kolem R. B. spáchána, a postavení obviněného T. B. v této skupině), i k poznatkům, které nabyl z dokazování provedeného v rámci veřejného zasedání. Z dále zmíněných rozhodnutí a listin, které byly přečteny podle § 213 odst. 1 tr. ř., vyplynul zejména rozsah spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení při objasňování trestné činnosti, jíž se měly dopustit, případně již podle pravomocného rozhodnutí skutečně dopustily, další osoby, které svými ilegálními aktivitami navazovaly na trestnou činnost spáchanou R. B. a spol.

108. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vydaného Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně ze dne 8. 1. 2016, č. j. 68 T 9/2015-2751, navazujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, č. j. 6 To 15/2016-2968, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 Tdo 1523/2016-80, je zřejmé, že skutková zjištění soudů učiněná v trestní věci obviněných S. P. st. a S. P. ml. (tj. zjištění ve věci vedené pod krycím názvem „K.“) byla soudy vybudována i na základě usvědčujícího důkazu v podobě svědecké výpovědi, kterou v označené věci podal T. B. Ten svoji procesní výpověď učinil ve věci, v níž byli oba jmenovaní obvinění stíháni pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro který na ně byla podána obžaloba. S významnou oporou též o jeho svědeckou výpověď byli obvinění pravomocně uznáni vinnými zkrácením spotřební daně v rozsahu nejméně 353 525 370 Kč a byli odsouzeni pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání devíti let a k trestům propadnutí majetku.

109. Z pohledu zájmů obviněného T. B. není důvod k tomu, aby jeho nápomoc orgánům činným v trestním řízení při objasnění zločinu spáchaného těmito obviněnými, byla vyňata z režimu skutečností hodnocených podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Citované ustanovení odkazuje na splnění podmínek stanovených v § 178a odst. 1 tr. ř., které se nevztahují jen k významnému přispění k objasnění zločinu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, tj. zločinu, jímž obvinění P. mladší i starší nebyli pravomocně uznáni vinnými, nýbrž též k takovému objasnění zločinu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou, tj. ke kategorii poněkud méně závažného trestného činu daného nižší formou organizovanosti na něm participujících osob.

110. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že odlišnost právního posouzení skutku oproti podané obžalobě shledaly soudy v označené věci v tom, že důkazním řízením podle nich nebyla prokázána vědomost obviněných o tom, že jejich trestná činnost souvisí s činností organizované zločinecké skupiny (tj. v důsledku neprokázání úmyslné formy zavinění ve vztahu k alternativnímu znaku upravenému v § 107 odst. 1 tr. zákoníku – takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny). Na straně druhé však (neboť to s právní kvalifikací jednání uvedených obviněných nijak nesouviselo) soudy v označené věci nikterak neprejudikovaly závěr stran toho, jak ve smyslu § 178a tr. ř. hodnotit svědeckou výpověď T. B., kterou označily za vyvracející obhajobu obviněných.

111. Opětovně se připomíná, že v uvedeném směru (§ 178a tr. ř.) dostačuje, že výpověď spolupracujícího obviněného (a v daném směru s ohledem na výše uvedené i výpověď svědecká podaná v jiné trestní věci, která věcně souvisí s trestní věci, v níž daná osoba vystupovala jako spolupracující obviněný) je způsobilá významně přispět k objasnění zločinu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou.

112. Je-li na podkladě pravomocného odsuzujícího rozsudku k dispozici závěr, že trestná činnost spáchaná obviněným R. B. a spol. (tj. věc, v níž je posuzována otázka adekvátního postihu obviněného T. B.) byla spáchána organizovanou zločineckou skupinou, pak lze dovodit závěr (a v tomto směru je možno takový závěr učinit na podkladě toho, co odůvodnění odsuzujících rozhodnutí vydaných ve věci obviněných S. P. st. i ml. vyjadřují), že tito i subjektivně svoji trestnou činnost spáchali při vědomí, že jejich zločin, tzn. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku podle právního posouzení v odsuzujících rozhodnutích, byl (z materiálního hlediska) spáchán ve spojení s organizovanou skupinou, neboť prokazatelně věděli o tom, že trestný čin je obviněným R. B. páchán nejméně se dvěma dalšími pachateli (T. B. a R. M.), přičemž způsob provádění činu svědčí vyšší míře koordinovanosti jednotlivých osob, tzn. o dělbě činností, která přispívá k větší pravděpodobnosti úspěšnosti jeho spáchání ve výkladu požadavků týkajících se naplnění znaku organizovaná skupina.

113. Byť takto formálně nelze jednání obviněných S. P. st. a ml. právně kvalifikovat (trestný čin podle § 240 tr. zákoníku neobsahuje jako znak kvalifikované skutkové podstaty to, že čin byl spáchán organizovanou skupinou pachatelů), přispění T. B. k objasnění trestné činnosti těmito obviněnými spáchané lze v jeho prospěch zohlednit ve smyslu § 58 odst. 4 tr. zákoníku, neboť přispělo k objasnění činu typové závažnosti, s níž ustanovení § 178a tr. ř. počítá. Ostatně nelze pominout to, že T. B. svoji výpověď učinil za situace, kdy trestní stíhání obou obviněných bylo vedeno  pro skutek v podobě právní kvalifikace, s níž počítá ustanovení § 178a tr. ř.

114. Vzhledem k tomu, že o vině uvedených obviněných bylo pravomocně rozhodnuto před tím, než ve věci obviněného T. B. rozhodl odvolací soud, mohl uvedený soud (nebýt toho, že svou argumentací tuto možnost vyloučil) tuto nápomoc obviněného k objasnění věci zohlednit při svém rozhodování o trestu, který mu ukládal.

115. Z odůvodnění dosud nepravomocného (veřejné zasedání k projednání odvoláních obviněných a státního zástupce je u Vrchního soudu v Olomouci nařízeno na den 20. 6. 2018) rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, plyne, že rovněž na základě svědecké výpovědi T. B. (zmíněné na str. 32 až 38) byla vybudována skutková zjištění soudu prvního stupně ve věci obviněného P. Č. a spol. (tj. věci vedené pod krycím názvem „C.“), podle nichž činností v rozsudku specifikovaných obviněných došlo ke zkrácení spotřební daně z lihu v rozsahu nejméně 1 290 163 230 Kč. Jednání obviněných bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako:
    - zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného P. Č.,
    - zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného R. S.,
    - zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného T. D.,
    - trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. u obviněného L. K.,
    - zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného M. R., a konečně
    - zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u obviněného P. R.

116. Uvedené skutečnosti – byť nadále z hlediska viny výše označených obviněných je třeba brát v úvahu stále se uplatňující princip presumpce neviny – umožňují učinit závěr, že svědecká výpověď T. B., hodnocená jako významný důkazní prostředek svědčící o vině jmenovaných osob specifikovanými trestnými činy, byla podána ve věci, na niž dopadá § 178a tr. ř., a že tedy jeho spolupráci s OČTŘ je třeba hodnotit v jeho prospěch ve výše vyložených souvislostech.

117. V dalších trestních věcech zmíněných v úředním záznamu vypracovaném dne 18. 7. 2017 T. K. nelze učinit poznatek, jak je soudy hodnocena svědecká výpověď T. B., kterou v nich podal, lze nicméně konstatovat, že výpovědi jmenovaného přispěly k tomu, že byly podány obžaloby ve věcech, v nichž jsou stíháni:

a) obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 2 VZV 5/2014, obvinění

    - V. B. pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
    - S. B. pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
    - K. M. pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a
    - K. M. pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

b) obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 2 VZV 9/2015, obvinění
    - K. H. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
    - M. M. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
    - M. P.  pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a konečně
    - P. T.  pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a  pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,

c) obžaloba státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 2 VZV 3/2015, obviněný
    - M. A. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku.

118. Ze sdělení státního zástupce plyne, že svědecká výpověď, kterou v řízení soudním ve věci obviněného M. A. (věc vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2017) učinil dne 9. 4. 2018 T. B. (kopie protokolu o hlavním líčení zachycující jeho výpověď přiložena) byla významným usvědčujícím důkazem, který vyvrátil obhajobu obviněného, jíž se snažil zpochybnit své doznání ze stadia přípravného řízení, a umožnila vydání dosud nepravomocného odsuzujícího rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným žalovaným trestným činem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti v trvání čtyř let.

119. Rozsah spolupráce obviněného s OČTŘ je zřejmý rovněž z přehledu, který učinil obviněný T. B. přílohou svého vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona a který byl těmito orgány verifikován. Dokladuje, že jeho nápomoc při objasňování věcně související trestné činnosti prolíná veškerá stadia, v nichž se uskutečnilo jeho trestní stíhání a že pokračuje i po jeho pravomocném odsouzení.

120. Z dalších písemných sdělení státních zástupců činných u Vrchního státního zastupitelství totiž plyne, že výpověď T. B. umožnila zahájení trestního stíhání dalších osob, a to:

a) usnesením ze dne 21. 3. 2017, č. j. NCOZ – 6761 – 75/TČ – 2016 – 417700 obviněného

    - P. N. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,

b) usnesením ze dne 23. 10. 2017, č. j. NCOZ – 4903 – 77/TČ – 2017 – 417700 obviněného
    - M. R. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,

c) usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. NCOZ – 4369 – 104/TČ – 2017 – 417700 obviněného
    - M. M. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,

d) usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. NCOZ – 4369 – 142/TČ – 2017 – 417700 obviněných
    - P. H. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
    - P. H. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,

e) usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. NCOZ – 1231 – 3/TČ – 2018 – 417701 obviněných
    - S. T. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea třetí tr. zákona, pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, spáchané ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřadní osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro zločin ohrožování utajované informace podle § 317 odst. 1 alinea třetí, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku,
    - F. P. pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea třetí tr. zákona, pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona,
    - M. J. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákona, pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea třetí tr. zákona, pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pro zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, pro pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
    - I. K. pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea druhá tr. zákona, pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2, písm. a), písm. b) tr. zákona, spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, pro návod podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona.

121. Mimoto z písemných vyjádření státních zástupců plyne, že výpověď T. B.

a) odůvodnila vydání usnesení Krajským soudem v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 10. 2017, č. j. 40 T 8/2009-17052, jímž byla povolena obnova řízení, která skončila rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 2. 2012, č. j. 40 T 8/2009-16223, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 1 To 14/2012, jímž byli pravomocně zproštěni obžaloby obvinění

    - R. D. stíhaný pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., a
    - M. N. stíhaný pro účastenství na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1 tr. zák.,

b) přispěla k objasnění věci J. J., který byl podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, v níž došlo na základě usnesení vydaného dne 12. 2. 2018 pod č. j. NCOZ – 4370 – 145/TČ – 2017 – 417700 z důvodů v něm vyložených k odložení věci.

122. Vyžádané zprávy, jimiž senát provedl ve veřejném zasedání dokazování, umožňují konstatovat, že je pravdivé tvrzení, že velmi ceněná spolupráce T. B. s OČTŘ při objasňování závažné trestné činnosti, jejíž podstatou bylo poškození finančních zájmů státu, již trvá pátým rokem [obviněný prohlášení ve smyslu § 178a odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil při výslechu ze dne 21. 1. 2014 - viz č. l. 8355].

123. K otázce zohlednění osobních a rodinných poměrů, jakož i chování obviněného po spáchání činu (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku) přispěla zpráva, kterou na vyžádání soudu podala vězeňská služba. Z ní bylo zjištěno, že jeho chování je bezproblémové a v souladu s vnitřním řádem, návštěvní, telefonický a písemný kontakt pravidelně udržuje s otcem, manželkou, a syny T. a A.

124. Z pohledu požadavku uvážit při výměře trestu vztah trestného činu, k jehož objasnění spolupracující obviněný přispěl, a význam jednání tohoto obviněného při jeho spáchání (viz § 58 odst. 4 tr. zákoníku: význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu), lze uvést to, co již zmínily oba soudy nižších stupňů, a v návaznosti na jimi uvedené skutečnosti dodat následující.

125. Není žádný důvod k tomu, aby byla snižována vlastní závažnost jednání obviněného T. B. či nějakým způsobem nadhodnocována tvrzená dominantní role jeho bratra v rámci zjištěné organizované zločinecké skupiny. Soudy nižších stupňů správně poukázaly na to, že obviněný byl jeho pravou rukou, tedy druhou osobou v hierarchické struktuře organizované zločinecké skupiny, přičemž jeho role se neomezovala ryze na to, co vyjadřuje rozsudek v jeho věci vydaný (tj. činnost ve vztahu k osobám obviněných, kteří byli shledáni vinným týmž rozsudkem). To ostatně plyne i z toho faktu, že tento obviněný je schopen poskytnout zásadní informace i ve vztahu k věcně navazujícím trestním řízením týkajícím se dalších osob. Ostatně takový závěr podporují i skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně vydaného ve věci sp. zn. 68 T 11/2016 (obv. P. Č. a spol. - např. „… o jejich odměňování rozhodoval T. B., který také kontroloval činnost D. N.  a obžalovaných P. Č. a R. S., vedl skryté neoficiální účtování o této jejich nelegální činnosti a pro jejich činnost jim poskytoval peněžní zálohy…“).

126. Při uvážení faktu, že obviněný aktivně participoval na podstatné části celé trestné činnosti spáchané jeho bratrem R. B. a osobami kolem něj soustředěnými – na spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, se podle zjištění soudu podílel v bodech I./1, 3, 4, a 5 – je nutno dospět k závěru, že se vcelku zásadním a rozhodujícím způsobem (to plyne z jeho postavení ve struktuře organizace) podílel na podstatné části kriminálního jednání, k jehož objasnění svou výpovědí významně přispěl.

127. Právě uvedené skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že lze obviněnému uložit i trest kratšího trvání, než jaký mu uložil soud prvního stupně. Při jeho výměře totiž rozsah spolupráce obviněného T. B. s OČTŘ nebyl hodnocen v šíři, která vyplynula z dokazování provedeného při rozhodování o podaných mimořádných opravných prostředcích. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout, že otázku tvrzeného porušení zákona (a rovněž otázku důvodnosti podaného dovolání) hodnotil Nejvyšší soud z hlediska ex tunc, tj. stavu panujícího v době vydání napadeného rozsudku soudu druhého stupně, zatímco pokud ve věci sám rozhodoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., hodnotil rozhodné skutečnosti z pohledu ex nunc, tj. stavu současného, což mu umožnilo zohlednit rozsah spolupráce obviněného v jeho prospěch při stanovení výměry ukládaného trestu.

128. Další otázkou, kterou bylo třeba zodpovědět, bylo to, jaké ustanovení trestního zákoníku aplikovat. V době rozhodování Nejvyššího soudu bylo třeba použít úpravu obsaženou v § 56 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2017. Citované ustanovení v odstavci druhém pod písmenem b) sice stanoví, že soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou též pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a je třeba říci, že za takový trestný čin je obviněnému T. B. trest ukládán, současně však toto ustanovení explicitně zmiňuje § 108 tr. zákoníku [kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§108)]. Z citované zákonné dikce Nejvyšší soud dovozuje, že toto ustanovení se uplatní výhradně tehdy, pokud takovému pachateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře trestní sazby upravené (zvýšené) podle § 108 tr. zákoníku. Pokud takový trest ukládán není, což je případ obviněného T. B., poté Nejvyšší soud usuzuje, že obviněného je třeba zařadit do věznice s ostrahou (pro výkon trestu zmírněného podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku) podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Proto v tomto směru rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku.

VIII.
K dalším námitkám uplatněným v mimořádných opravných prostředcích

129. Dosud uvedené skutečnosti a k nim se vztahující právní závěry jsou těmi, které Nejvyšší soud pokládá za ratio decidendi tohoto rozsudku. Odůvodnily jeho zjištění o porušení zákona v neprospěch obviněného v označených ustanoveních trestního zákoníku a trestního řádu a vedly k tomu, že tento soud vyhověl oběma mimořádným opravným prostředkům a na jejich podkladě zrušil jimi napadený rozsudek odvolacího soudu. Ve své podstatě by proto odůvodnění tohoto rozsudku mohlo končit v této části, nebýt toho, že oba podatelé ve své argumentaci vznesli i námitku porušení zásady předvídatelnosti procesních postupů a následně vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci (v konkrétnosti odvolacího soudu) a s tím spojené porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu by proto mohlo být vnímáno jako neúplné, pokud by se v něm nezobrazila alespoň stručná reakce soudu na uvedená tvrzení.

130. Je nutno předeslat, že v důsledku obsahového naplnění uplatněného dovolacího důvodu námitkami obviněného vznesenými v jeho dovolání, jakož i v důsledku shledání opodstatněnosti námitek obsažených v podané stížnosti pro porušení zákona nezaložilo (primárně) vlastní zrušení napadeného rozsudku tvrzené porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K tvrzenému porušení se proto Nejvyšší soud vyjadřuje spíše v podobě obiter dictum.

131. V obecnosti je možno připomenout, že právo obviněného na spravedlivý proces, které je mu garantováno čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, z hlediska zajištění reálnosti obhajovacího práva obviněného zahrnuje i aspekt předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu proto může tzv. překvapivé rozhodnutí, tj. takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). Takové rozhodnutí porušuje právo obviněného na spravedlivý proces. Proto může (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005) založit i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

132. Co se týče tzv. překvapivého rozhodnutí, je možno, v souladu s tím, co je vyjádřeno v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, konstatovat, že dosavadní judikatura Ústavního soudu za ně považuje především takové rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno při neočekávaném zásahu do skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Podle zobecnění obsaženého v nálezech Ústavního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. listopadu 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] jde o rozhodnutí, při jehož vydání postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle. Tak tomu je tehdy, pokud se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit. Odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné.

133. Nejvyšší soud usuzuje, že v uvedeném smyslu se neočekávanost a nepředvídatelnost rozhodnutí soudu může vztahovat i k dalším výrokům, které příslušné rozhodnutí obsahuje.  S ohledem na to, co tvrdí stížnost pro porušení zákona (str. 14), lze samozřejmě uvažovat i tak, že za překvapivé by mohlo být označeno i takové rozhodnutí odvolacího soudu, jež by změnilo např. jen výrok o trestu, při jehož vydání by se soud druhého stupně zcela výjimečným způsobem odchýlil, v důsledku nerespektování zákonné právní úpravy a její ustálené aplikace jinými odvolacími soudy, od obvyklého užití příslušných procesních ustanovení vymezujících rozsah přezkumné povinnosti. Ostatně překvapivost soudního rozhodnutí tolik stran části výroku o trestu již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připustil [srov. usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015: „Nelze tak spolehlivě vyvrátit, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, s požadavky kladenými na předvídatelnost soudního rozhodnutí a že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se výroku o trestu pro obviněného překvapivým (k tomu přiměřeně srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. US 544/98, III. ÚS 93/99, II. ÚS 455/05 aj.).“]. 

134. S přihlédnutím k tomu, co stran zaměření odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného a stran důvodů (námitek) uplatněných tímto odvolatelem v jeho řádném opravném prostředku (a ve shodě s tím i při přednesu tohoto odvolání při veřejném zasedání u soudu druhého stupně) odeznělo výše a s přihlédnutím k tomu, že obviněný byl navíc zastoupen obhájcem, coby osobou právně erudovanou, která mu správné informace stran vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním při rozsahu přezkoumání napadeného rozsudku a ohledně možnosti odvolacího soudu změnit rozsudek v neprospěch obviněného mohla poskytnout, nutno dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj muselo být, jak ve svém mimořádném opravném prostředku i tvrdí, rozhodnutím překvapivým.

135. Je tomu tak proto, že obviněný důvodně mohl očekávat to, že ze strany odvolacího soudu k žádnému zásahu do výroku o trestu odnětí svobody, odvoláním státního zástupce výslovně a ani argumentačně nenapadeného, nedojde. Takové jeho důvodné očekávání bylo dovoditelné jak z vlastní právní úpravy (§ 254 odst. 1 tr. ř.) explicitně upravující přezkum odvolacího soudu jen ve vztahu k napadeným oddělitelným výrokům rozsudku, tak např. i její interpretace v dostupné odborné právní literatuře, ať již komentářové (např. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, s. 382: „… S výjimkou případů vymezených v 254 odst. 2 a beneficia cohaesionis (§ 261) proto není odvolací soud zásadně oprávněn přezkoumat jiné výroky a jim předcházející řízení.“), či trestně právní nauky (např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha. Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 594-654).

136. Neočekávanost rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci je dána i tím, že ten zrušil a následně v neprospěch obviněného změnil tu část rozsudku soudu prvního stupně, která nabyla právní moci. V uvedeném směru je nutné připomenout, že je obecně sdílen názor, že ten z oddělitelných výroků, který nebyl odvoláním napaden žádnou z oprávněných osob a který proto nelze (neuplatní-li se režim ustanovení § 258 odst. 2 či odst. 3 tr. ř.) v opravném řízení přezkoumat a změnit nebo zrušit, nabyl tzv. částečné právní moci, která nemůže být v odvolacím řízení, tj. řízení o řádném opravném prostředku, prolomena. Postup odvolacího soudu, který svůj přezkum odvoláním napadeného rozsudku nezaloží striktně na posouzení zákonnosti a odůvodněnosti toliko toho oddělitelného výroku, jenž byl odvolatelem napaden, a který naopak přezkoumá a následně zruší i výrok odvoláním nenapadený, je nutno z pohledu odvolatele pokládat za nepředvídatelný, neboť jím ze strany soudu druhého stupně dochází k nezákonnému zásahu do tzv. částečné právní moci rozsudku. Je zřejmé, a plyne to z povahy tzv. beneficia cohaesionis, že k průlomu do právní moci může v odvolacím řízení dojít, avšak hodnoceno z hlediska pohledu obviněného, ani tato možnost (daná podáním odvolání spoluobviněnými) nemohla vést k jeho očekávání toho, že rozsudkem odvolacího soudu dojde ke zhoršení jeho postavení nad rámec požadavku obsaženého v odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch.

137. Jak již uvedeno, že z právní úpravy § 259 odst. 4 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 249 odst. 2 tr. ř. plyne, že ke zhoršení postavení obviněného může rozhodnutím odvolacího soudu dojít jen u těch výroků, které státní zástupce napadl v jeho neprospěch. Nejvyšší soud proto usuzuje, že překvapivost rozsudku odvolacího soudu pro obviněného založilo to, že mu soud druhého soudu zpřísnil trest odnětí svobody, který vůbec napaden nebyl a u něhož již z tohoto důvodu tato podmínka nebyla splněna.

138. Zjištění učiněná ve věci obviněného T. B. proto vedou Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž došlo k závažnému zhoršení jeho postavení v důsledku nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, pro něj byl překvapivý a ve svých důsledcích i porušující jeho právo na spravedlivý proces.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2018

                   
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu