Rozhodnutí NS

7 Tdo 671/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:7 Tdo 671/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.671.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Spolupachatelství
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 671/2019-10973


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 6. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. F., nar. XY v XY, bytem XY, okres Frýdek-Místek, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 1 To 25/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2009, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016, č. j. 30 T 5/2009-10301, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Kromě toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. M., K. T. a N. T.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný J. F. uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že

L. M. v období od 28. 2. 2006 do 4. 4. 2006 v XY, XY a jinde, jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti R. – E., K. T. v období od 2. 4. 2006 do 21. 7. 2006, jako jednatel a jediný společník společnosti K. E. C., která vystupovala vůči společnosti R. – E., v pozici mandatáře na základě mandátní smlouvy, uzavřené mezi jmenovanými dne 2. 4. 2006 a zmocněnce podle udělení generální plné moci z nezjištěného dne a obviněný J. F. společně se samostatně stíhaným M. P., jakožto osoby dohlížející na plynulou činnost shora uvedených společností po celé vymezené období, spočívající zejména v zajišťování řádné realizace plateb do Rakouska, výběru hotovostí z příslušných bankovních účtů a oběhu účetních a průvodních dokladů pro dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně, ačkoliv si byli vědomi povinnosti vyplývající pro společnost R. – E., ze zvláštního „Povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně č. j. 9657/05-1301-23“ vydaného dne 17. 1. 2006 Celním ředitelstvím v Olomouci a se záměrem vyhnout se přiznání a odvedení daně a dosáhnout takto zkrácení daně ke škodě českého státu, celkem v 597 případech dovezli na území České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně z Rakouské republiky od společnosti Manfred Mayer MMM Mineraöl Vertriebsgesellschaft GmbH, na základě smlouvy o prodeji pohonné hmoty benzín Natural a motorovou naftu, kdy se jednalo o 500 dodávek v celkovém množství 15 309 940 litrů motorové nafty a 97 dodávek v celkovém množství 3 294 077 litrů benzínu Natural, přičemž v 596 případech dopravu těchto vybraných výrobků ukončili v rozporu s § 25 a § 26 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění, tyto nedopravili oprávněnému příjemci s vědomím, že průvodní doklady jsou opatřeny otiskem padělaného razítka Celního úřadu ve Valašském Meziříčí a smyšlenými evidenčními čísly, čímž vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně, kdy pouze v jednom případě, a to v souvislosti s dodávkou 29 168 litrů motorové nafty, započatou dne 13. 6. 2006 a přijatou dne 15. 6. 2006, předložili požadované části průvodního dokladu ADD 2006329 k řádnému zaevidování a celnímu úřadu uhradili spotřební daň ve výši 290 222 Kč, avšak s rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních nepodali ve shodě se svým záměrem ve stanovených lhůtách ani později přiznání ke spotřební dani za daňový subjekt společnost R. – E., správci daně, Celnímu úřadu ve Valašském Meziříčí, za příslušná měsíční zdaňovací období březen až červenec 2006 a takto dovezené pohonné hmoty prodali do volného oběhu dalším odběratelům v České republice, čímž způsobili škodu na spotřební dani ve výši 190 046 632 Kč a rovněž nepodali v souvislosti s těmito dovozy a zdanitelnými plněními, které jsou předmětem daně podle § 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, za uvedený daňový subjekt, registrovaný jako plátce daně z přidané hodnoty, příslušná daňová přiznání za daňová období I. až III. čtvrtletí roku 2006 správci daně, Finančnímu úřadu ve Valašském Meziříčí, čímž způsobili škodu na DPH ve výši nejméně 80 040 235 Kč, takže zkrácením daňových povinností způsobili českému státu celkovou škodu ve výši nejméně 270 086 867 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného J. F. do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 1 To 25/2018-10789, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného J. F. ve výroku o trestu a nově mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že odvolací soud projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti, přičemž se řádně omluvil, napsal písemnou žádost, kde vysvětlil a doložil, že se nařízeného veřejného zasedání nemůže zúčastnit ze závažných zdravotních důvodů a trval na své přítomnosti u veřejného zasedání, neboť chtěl sdělit podle něj závažné skutečnosti k věci, a žádal o odročení na jiný vhodný termín. Popřel, že by se z jeho strany mělo jednat o obstrukční jednání. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zkráceno jeho právo na obhajobu, neboť se nemohl účinně bránit, a ač byl zastoupen advokátem, toto zastoupení nevylučuje jeho právo se osobně veřejného zasedání účastnit. Pokud odvolací soud prováděl vlastní zjištění jeho zdravotního stavu prostřednictvím Policie ČR u neznámé trafikantky, vedoucí pošty a servírky, je nepřípustné a v rozporu se zákonem postavit posouzení zdravotního stavu na těchto osobách. K posouzení zdravotního stavu může mít jedinou skutečně relevantní hodnotu znalecký posudek, ten si však soud vypracovat nenechal. Zmiňované osoby navíc ani nebyly vyslechnuty jako svědci u veřejného zasedání, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl účinně bránit proti tomu, co tyto osoby uvedly.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak namítl, že jeho jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a rozsudek konstruuje jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek a nikoliv též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Absentuje též subjektivní stránka trestného činu. Právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž jeho vina nebyla spolehlivě prokázaná a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. V závěrečné řeči vrchní státní zástupce sám zpochybnil prokázání jeho viny. V tomto směru i výpověď obviněného K. T. vyznívá v jeho prospěch. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé, neboť jeho vina není konkretizována a není odůvodněno každé jednotlivé skutkové zjištění s uvedením konkrétního důkazu, který jej prokazuje. Následně rozebral jednotlivé důkazy a nabídl vlastní způsob jejich hodnocení. Namítl rovněž nesprávnost právního posouzení skutku a jiného hmotně právního posouzení, pokud soud prvního stupně bez dalšího namísto účastenství ve formě organizátorství přistoupil ke změně právní kvalifikace a jeho jednání posoudil jako spolupachatelství. Nesouhlasí s uloženým peněžitým trestem.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze aplikovat na jakýkoliv případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Obviněný, jakožto osoba, jejíž účast nebyla u veřejného zasedání nutná, byl ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání odvolacího soudu na jednací den 26. 7. 2018, ve lhůtě uvedené v § 233 odst. 2 tr. ř. toliko vyrozuměn, a to dne 13. 7. 2018 s oprávněním se jej účastnit. Pokud odvolací soud s odkazem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, pak s ohledem na způsob přípravy tohoto procesního úkonu rozhodně nelze uzavřít, že by takovým postupem došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces tak, jak je presumováno v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Odvolací soud totiž pro zajištění jeho účasti u veřejného zasedání učinil vše, co mu ukládá trestní řád. Jestliže odvolací soud jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl, pak takto postupoval na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu reálně brání účastnit se tohoto procesního úkonu. Taková objektivní překážka jeho účasti však zjištěna nebyla. Informace nezaujatých osob se staly pouze doplněním těch zjištění, které vyplynuly ze zprávy odborného lékaře, jakož i z výsledků vytěžení ošetřujícího lékaře k objektivizaci zdravotního stavu obviněného, jakož i časové perspektivě jeho vývoje. K namítanému nenaplnění znaku spolupachatelství, s odkazem na komentář uvedl, že z tzv. skutkové věty výroku o vině spolehlivě vyplývá, že trestný čin byl spáchán úmyslným jednáním dvou nebo více osob a nevznikají tak pochybnosti, které by zakládaly právní vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. V posuzovaném případě lze dospět k závěru, že skutkové okolnosti jednání obviněného v součinnosti s obviněnými L. M., K. T., jakož i samostatně stíhaným obviněným M. P., tak jak jsou popsány ve výroku o vině a tak jak vyplývají z dalších skutečností popsaných zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, poskytují dostatečný podklad k tomu, že se všichni obvinění dopustili zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to společným úmyslným jednáním za podmínek § 23 tr. zákoníku jako spolupachatelé. Obviněnému nelze přisvědčit, že soud prvního stupně tzv. bez dalšího namísto jeho účastenství ve formě organizátorství přistoupil v uvedeném směru ke změně právní kvalifikace na spolupachatelství, a to aniž by podstatu této formy trestné součinnosti náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Opatřený skutkový stav věci spolehlivě vypovídá o postavení každého z obviněných při páchání posuzovaného daňového deliktu. Dále uvedl, že zbývající část dovolací argumentace, založená na námitkách skutkové povahy, není způsobilá ke svému věcnému projednání v rámci řízení o dovolání. Z podstatného obsahu těchto námitek je zřejmé, že se obviněný snaží prosadit takovou verzi skutkového děje, na kterém se svým jednáním nikterak nepodílí. Namítnuté existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pak nelze přisvědčit. Obsah spisového materiálu je dostatečně vypovídající o tom, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nelze shledat extrémní rozpor. Skutkové zjištění soudů mají zřetelné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl objasněn nejen způsob páchání přisouzené daňové trestné činnosti, ale stejně tak byla objasněna i role jednotlivých obviněných, ve kterých se na uskutečnění trestného záměru podíleli. O způsobu zapojení obviněného do trestné činnosti jako spolupachatel pak nepochybně svědčí nepřerušený řetězec vzájemně si odpovídajících nepřímých důkazů, na které poukázal. Soudy podrobně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, aniž by se dopustily deformace jejich skutečné vypovídající hodnoty a aniž by vybočily z mezí jejich volného hodnocení ve smyslu zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně a včas omluvil. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Námitce obviněného však nelze přisvědčit. Je namístě připomenout, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání je upravena v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení tedy nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Odvolací soud rozhodl, že účast obviněného nebyla u veřejného zasedání nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a na základě toho obviněného řádně vyrozuměl o konání veřejného zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. Jestliže pak odvolací soud žádosti obviněného na odročení veřejného zasedání nevyhověl, postupoval tak na podkladě posouzení, zda na jeho straně existují akceptovatelné a objektivně doložené důvody, které mu brání účastnit se veřejného zasedání. V tomto směru odvolací soud zjistil, že u obviněného nejsou dány takové překážky, které by mu v účasti na veřejném zasedání bránily. Odvolací soud nepochybil, když vycházel ze sdělení P. H. a podpůrně rovněž z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 23. 7. 2018, č. j. OKFK-196-210/TČ-2008-00 (č. l. 10771). Pro stručnost lze odkázat na přiléhavé odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného řádně zdůvodnil (odst. 4 usnesení odvolacího soudu). Nad rámec tam uvedeného je třeba konstatovat, že obviněný ve věci opakovaně vypovídal, a to jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, měl možnost se v rámci řízení opakovaně vyjádřit a prezentovat své stanovisko, soudy tak byly s jeho obhajobou seznámeny. Na základě uvedeného Nejvyšší soud shledal, že postup odvolacího soudu nebyl v rozporu se zákonem a nebylo jím porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ani z pohledu řízení jako celku, proto lze uzavřít, že uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací námitky obviněného směřující výhradně proti hodnocení provedených důkazů, rozsahu dokazování a skutkovým zjištěním nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Svými námitkami se obviněný snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí. Ačkoliv obviněný mj. namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, ta je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí spoluobviněného K. T., dále svědků P. M., R. G., J. S., jakož i dalšími důkazy. Pokud soud prvního stupně i odvolací soud zamítly důkazní návrh obviněného na výslech svědka E. D., pak tento postup řádně odůvodnily (str. 42 rozsudku soudu prvního stupně, odst. 21 rozsudku odvolacího soudu). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Obiter dictum je namístě poznamenat, že námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit zásah do soudy zjištěného skutkového stavu.

Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran absence znaku spolupachatelství. Na tomto místě je třeba poukázat, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 a 329]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329-331 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018]. Ačkoliv pravděpodobně nebyli odhaleni úplně všichni pachatelé projednávaného trestného činu, v posuzované věci není pochyb o tom, že každý měl svou úlohu, kdy ke spáchání trestné činnosti došlo souhrnem těchto jednotlivých úloh. Pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných tedy není rozhodné, jakými konkrétními úkoly či jakým podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel, přitom k naplnění znaků spolupachatelství u obviněného postačuje, že vyvíjel aktivity, kterými se do trestné činnosti zapojil. Součinnost spolupachatelů ve smyslu výše uvedeném je pak v dostatečné formě vyjádřena i v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ve které je dostatečně určitě popsáno, že obviněný měl v této věci svou roli a jaká tato role byla. Nad rámec je třeba uvést, že nelze souhlasit s námitkou obviněného, že soud prvního stupně namísto účastenství ve formě organizátorství přistoupil bez dalšího ke změně právní kvalifikace a jednání posoudil jako spolupachatelství, aniž by podstatu této formy trestné součinností náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Soud prvního stupně své závěry stran spolupachatelství přesvědčivě zdůvodnil (str. 49 a 50 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

K obecnému konstatování obviněného, že nesouhlasí s nově uloženým peněžitým trestem, lze uvést, že jde pouze o obecnou námitku, která postrádá jakékoliv odůvodnění. Kromě toho je namístě poznamenat, že výtku ohledně výše peněžitého trestu nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (dne 26. 7. 2018) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 29. 5. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019




JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu