Rozhodnutí NS

28 Cdo 5587/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:28 Cdo 5587/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5587.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemní komunikace
Stavba
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 4428/2012Sb.
§ 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 5587/2017-174


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Biskupství ostravsko-opavské, IČO: 654 68 953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 10/2015 a 23 C 39/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, t a k t o :


I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, se zrušuje ve výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, jakož i ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení; současně se v celém rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
    II. Ve zbývající části, jíž se napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, se dovolání odmítá.
      O d ů v o d n ě n í :

      V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, a ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, jimiž soud prvního stupně zamítl žaloby na znovuprojednání věci v občanském soudním řízení a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. SP19829/2014-571102, č. j. SPU 578877/2014/NM, a ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. SP6343/2014-571102, č. j. SPU 228182/2015/Uh, v tom smyslu, že se účastníku nevydávají ve výrocích rozsudků identifikované části pozemků parc. č. XY, v k.ú. XY (ve věci sp. zn. 23 C 10/2015), resp. pozemky parc. č. XY v k.ú. XY (sp. zn. 23 C 39/2015); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

      Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí pozemkového úřadu, podle nichž mají být účastníku coby oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) vydány jím požadované pozemky včetně pozemků, jež jsou předmětem tohoto řízení, jsou správná. Jako nedůvodnou přitom vyhodnotily i argumentaci žalobce, že vydání pozemků oprávněné osobě brání překážka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že jde o pozemky zastavěné. V případě pozemků (jejich částí vymezených geometrickými plány) v k.ú. XY 1 (rozhodnutí sp. zn. 23 C 10/2015) odvolací soud uzavírá, že vodní díla na těchto pozemcích, jež představují koryto vodních toků, nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, nýbrž součástmi pozemků, a to jak s ohledem na své určení (ochrana pozemků, na nichž se nacházejí, před působením přírodních vlivů), tak i stavební provedení. Předmětné pozemky v k.ú. XY rovněž nejsou zastavěny stavbou v občanskoprávním smyslu a překážkou jejich vydání – dle závěru soudů nižších stupňů – není ani okolnost, že se na pozemcích nachází lesní cesta, jež – jde-li o její stavební provedení – je toliko úpravou povrchu pozemku, jeho zpevněním; přitom nejde o místní komunikaci, nýbrž nanejvýše o „neveřejnou“ účelovou komunikaci, zbudovanou a užívanou především k obhospodařování lesních pozemků.

      Žalobce, jenž napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za neřešenou otázku, s uplatněním další argumentace, považuje posouzení, zda je dána překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v tom případě, kdy se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“). V případě dalších pozemků, na nichž se podle zjištění soudů nachází lesní cesta, dovolatel namítá, že při řešení otázky, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, se odvolací soud opomněl zabývat rozhodnými kritérii samostatnosti věci; přitom je zpochybňován i závěr, že jde o neveřejnou cestu sloužící toliko obhospodařování (žalobci vydávaných) lesních pozemků. Je-li cesta účelovou komunikací, jde podle dovolatele o komunikaci veřejně přístupnou, nehledě na omezení plynoucí z dopravního značení na této komunikaci. Přitom dovolatel dovozuje, že v případě pozemků může být dána i judikaturou dovozená restituční výluka spočívající v jejich povaze jako veřejného statku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a vyhověl podané žalobě, že se účastníku předmětné pozemky nevydávají, eventuelně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

      Další účastník řízení považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání proti němu za neopodstatněné; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalobce projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.

      Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda, popř. v jakém rozsahu je dovolání přípustné.

      Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

      Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – ve vztahu k vodním dílům ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. – byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.

      Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se zde znovu připomenout, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) bylo možno bez dalšího usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.; i k tomu přiměřeně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž dovolací soud mj. uzavírá, že na interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva.

      Ačkoliv tedy ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. (posuzováno v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) stanovilo, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.

      Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak restituční výluku podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci; je proto bez významu, že v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníku může být samostatným předmětem právních vztahů, když navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci vyslovené ve vztahu k předmětným pozemkům tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro úplnost sluší se uvést, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, činí tak právě pro obecné závěry v něm vyslovené, jejichž použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové okolnosti odlišné od projednávané věci (jak namítá dovolatel).

      Z právě uvedeného je současně zřejmé, že odvolacímu soudu také nelze vytýkat, že otázku, která vodní díla (ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb.) jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní rovině, neboť na takovou otázku nelze podat obecnou odpověď a její řešení bude vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi té které věci (v ní posuzovaného vodního díla), kdy úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout spor v konkrétní věci ve vazbě na její individuální skutkové okolnosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 155/2015-29, bod 10). Jelikož odvolací soud (i soud prvního stupně) takto postupoval, tj. vyslovil své závěry ve vztahu k projednávané věci, nelze souhlasit ani s tvrzením dovolatele, že by se snad z napadeného rozhodnutí podávalo, že každé vodní dílo je toliko součástí pozemku.

      Napadené rozhodnutí se neprotiví ani další dovolatelem citované judikatuře dovolacího soudu týkající se kritérií samostatnosti věci, jimiž jsou míra jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti, kdy první kritérium je spíše subjektivní, závisející na lidských zvyklostech a zkušenostech, zatímco druhé kritérium má povahu více objektivní, kdy sleduje (nejenom fyzické) spojení dvou věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). I v posuzované věci vystupuje pak do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe vztahující se k interpretaci ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v něm uvedeného pojmu „stavba“, kdy však kritéria samostatnosti věci vyslovená v odkazovaných rozhodnutích jsou obsahově srovnatelná s kritérii rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu.

      Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaných konkrétních vodních děl (že nejde o stavby jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (z nichž se podává, že předmětná vodní díla „jsou stavby nevelkého rozsahu“, které „slouží jako biologická a technická opatření na ochranu půdy a péči o vodohospodářské poměry“).

      Nepřípadný je pak odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 47 A 23/2012 - 143, nikoliv snad pouze proto, že se jedná o rozhodnutí vydané v soustavě správního soudnictví, ale zejména z toho důvodu, že jde o rozsudek, jenž byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 9 As 179/2012 - 47, s odůvodněním, že k posouzení otázky vlastnického práva k melioracím (a potažmo související otázky jejich povahy jako součásti pozemku, či samostatné věci) byl kompetentní rozhodovat pouze soud v občanskoprávním řízení (a že Krajský soud v Praze postupoval nesprávně, pokud tuto otázku posoudil sám v soudním řízení správním).

      Dovolatel nastoluje též otázku, dle něj v soudní praxi dosud neřešenou, zda restituce předmětných pozemků v k.ú. XY (jejich částí, na nichž jsou vodní díla) není vyloučena i ustanovením § 127 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 254/2001 Sb., „v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992“. Bližší argumentaci pro takový závěr dovolání postrádá (v uvedeném směru dovolatel toliko odkazuje na argumentaci uplatňovanou již v předešlých stadiích řízení, což však zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., nehledě na to, že podle obsahu spisu žádnou obdobnou argumentaci v předchozím průběhu řízení v projednávané věci dovolatel neuplatnil). K vznesené otázce sluší se snad uvést tolik, že na výkladu a aplikaci dovolatelem odkazovaných přechodných ustanovení zákona č. 254/2001 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže i podle skutkových zjištění správního orgánu, která v řízení podle částí páté zpochybněna nebyla, přešly předmětné pozemky z vlastnictví církve na stát k 1. 3. 1948 (odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy dle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) a nestaly se tak státním vlastnictvím až podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (jímž došlo k vyhrazení vlastnictví koryt vodních toků státu a jež tedy na vlastnickém právu k pozemku, o nějž se vede aktuální spor, již ničeho nezměnilo). Nejenom proto se neuplatní ani žalobcem odkazovaná přechodná ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., přičemž i k otázce naturální restituovatelnosti pozemků představujících koryto vodních toků se vyjadřuje shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž nepostrádá odkazy na další relevantní judikaturu řešící danou problematiku, odbornou literaturou či důvodovou zprávou k zákonu č. 254/2001 Sb., z níž jsou seznatelné i další důvody, pro něž byla předchozí koncepce činící vodní koryta součástí vodního toku, opuštěna (mj. i proto, že vyvolávala „zásadní problémy“ v případech „restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví státu“).

      Neobstojí pak ani argumentace dovolatele, že překážku bránící vydání předmětných pozemků (jejich částí, na nichž jsou vodní díla) by zde bylo možné dovodit nikoli přímou aplikací § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž analogickým dotvořením právním předpisem nepředvídané překážky naturální restituce spočívající v zatížení pozemků veřejným statkem, podobně jak učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Jak Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, i podle zákona č. 428/2012 Sb. může být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017). Dovolací soud však současně vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele nese se však v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv relevantní okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve smyslu jím odkazovaných judikaturních závěrů.

      Z výše uvedeného vyplývá, že v části, kterou napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, jímž bylo rozhodováno o vydání identifikovaných pozemků v k.ú. XY, které představují koryto vodního toku, dovolání přípustné není.

      Dále se pak dovolací zabýval dovoláním v té jeho části, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63 (tedy co do vydání specifikovaných pozemků v k.ú. XY, na nichž se i podle zjištění soudů nižších stupňů nachází pozemní komunikace). V uvedené části je dovolání přípustné (dle § 237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v uvedeném rozsahu) závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda i okolnost, že se na oprávněnou osobou požadovaných pozemcích nachází účelová komunikace a nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu, může představovat výluku z naturální restituce), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

      Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání – co do řešení vposled uvedené otázky – je opodstatněné.

      Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené v dané části přípustným dovoláním.

      O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

      Rozhodnutí odvolacího soudu, že oprávněné osobě lze vydat i předmětné pozemky v k.ú. XY (že jejich vydání nebrání překážka podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) je založeno na posouzení, že ani tyto pozemky nejsou zastavěny stavbou v občanskoprávním smyslu a že překážkou jejich vydání není ani okolnost, že se na pozemcích nachází cesta, jež – jde-li o její stavební provedení – je toliko úpravou povrchu pozemku (jeho zpevněním), jež je nanejvýše „neveřejnou“ účelovou komunikací.

      Účelová komunikace je pozemní komunikací, jež splňuje znaky uvedené v § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (srov. též § 2 odst. 2 cit. zákona). Podle § 7 odst. 1 věty první tohoto zákona „účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Podle § 19 odst. 1 věty první cit. zákona platí, že „v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“.

      Co do posouzení právní povahy účelové komunikace, i s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištěním v projednávané věci, se odvolací soud zajisté nezpronevěřil těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž účelové komunikace zpravidla nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013), resp. že pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není vždy rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006). Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je, mimo jiné, existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (krom již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 766/2011, dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, nebo rozsudek ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012; přiměřeně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).

      Závěr, že komunikace na předmětných pozemcích nepředstavuje samostatnou stavbu v občanskoprávním smyslu (že jde toliko o úpravu povrchu pozemku a tedy jeho součást), koresponduje též učiněným skutkovým zjištěním (reflektujícím i její stavební provedení) a v tomto směru není v rozporu ani s další, dovolatelkou odkazovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008). Ani ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí nelze přisvědčit argumentaci dovolatele v tom, že by snad odvolací soud opomněl kritéria samostatnosti věci dle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák., jimiž jsou míra jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98); také v posuzované věci vystupuje totiž do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe vztahující se k interpretaci ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v něm uvedeném pojmu „stavba“ ve vztahu k pozemním (účelovým) komunikacím, kdy však kritéria samostatnosti věci jsou obsahově srovnatelná s kritérii rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu.

      Jak již výše uvedeno, i v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. se přiměřeně uplatní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž překážkou naturální restituce může být i zatížení pozemku veřejným užíváním (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), kterým může být i obecné užívání pozemní komunikace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).

      V posuzované věci soudy nižších stupňů – jak plyne z odůvodnění jejích rozhodnutí – založily závěr o „restituovatelnosti“ pozemků zejména na tom, že komunikace na předmětných pozemcích nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, dodávajíce (poněkud rozporně), že jde o „neveřejnou“ účelovou komunikaci. Účelová komunikace by ovšem (nejde-li evidentně o případ neveřejné účelové komunikace podle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) byla předmětem obecného užívání (srov. § 7 odst. 1, § 19 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb.), přisuzovala by pozemkům povahu veřejného statku a mohla by tedy v zásadě také představovat překážku (spočívající v realizaci veřejného zájmu), pro kterou by restituci v naturální formě nebylo možno uskutečnit. Na tom nic nemění, představuje-li posuzovaná (účelová) komunikace zpevněnou lesní cestu, tedy že jde současně o pozemky určené i k plnění funkcí lesa, jejichž užívání současně podléhá regulaci podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a změně a doplnění některých zákonů (zákon o lesích), ve znění pozdějších předpisů, kupř. i co do (odvolacím soudem zmiňovaného) dopravního omezení na pozemní komunikaci či její (souhlasem vlastníka podmíněné) užívání k organizovaným nebo hromadným sportovním akcím. Významný nemusí být evidenční stav pozemků v katastru nemovitostí.

      Jak již výše uvedeno, pro posouzení, zda jde o účelovou komunikaci, je významné mj. i to, je-li dána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby; v posuzovaném případě je tedy významné i to, zda na pozemích se nacházející zpevněná cesta vskutku slouží toliko k obhospodařování lesních pozemků ve vlastnictví účastníka, nebo zda naplňuje širší (nezbytnou a ničím nenahraditelnou) komunikační potřebu i ve vztahu k nemovitostem jiných vlastníků (zda slouží spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Relevantní v tomto směru může být i role sporné cesty v celé komunikační síti a její vztah k ostatním cestám v lokalitě.

      Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž – ve vztahu k identifikovaným pozemkům v k.ú. XY – nezkoumal, zda jejich naturální restituce není vyloučena tím, že jsou zatížené veřejným užíváním (a kdy nepřesvědčivě vyřešil i samotnou otázku, zda zpevněná cesta na těchto pozemích je účelovou komunikací či nikoliv), správné není.

      Protože v uvedeném rozsahu není rozsudek odvolacího soudu správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil, včetně závislého výroku II o nákladech odvolacího řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, tedy na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.

      Ve zbývající části (tj. v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78) Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, neboť v této části není přípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

      V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

      V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

      P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 13. 11. 2018


      Mgr. Petr Kraus
      předseda senátu