Rozhodnutí NS

28 Cdo 4116/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/05/2020
Spisová značka:28 Cdo 4116/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4116.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Konfiskace
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 12/1945Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1975/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4116/2019-351


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, za účasti: Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou, se sídlem ve Vyšším Brodě, Náměstí 42, identifikační číslo osoby: 65028325, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu - o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 3 Co 2/2018-254, takto:

Dovolání se odmítá.

                    Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 11 C 146/2016-200, částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 514486/2013/R3715/RR21891, tak, že účastnici řízení nevydal pozemky parc. č. 281, parc. č. 329/4 a parc. č. 507/4, všechny v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou, a pozemek parc. č. 359/2 v katastrálním území Koryta u Hněvanova – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nevydání pozemku parc. č. 406/1 v katastrálním území Šafléřov účastnici řízení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti účastnice řízení nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok III.).

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti výrokům II. a III.) i účastnice řízení (proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 3 Co 2/2018-254, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že předmětné pozemky nejsou ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), původním (církevním) majetkem účastnice řízení, resp. jejího právního předchůdce Katolického farního beneficia v Rožmberku (jenž je církevní osobou odlišnou od Katolického farního kostela v Rožmberku), přičemž právní nástupnictví účastnice řízení plyne z rozhodnutí ze dne 18. 11. 2002 o sloučení církevních právnických osob dle zákona č. 3/2002 Sb. Právní předchůdce účastnice řízení totiž předmětné pozemky pozbyl konfiskací na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), přičemž tato skutečnost byla deklarována vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945 (dále „konfiskační vyhláška“), v níž právní předchůdce účastnice řízení byl označen (považován) za osobu německé národnosti; ke konfiskaci pozemků tedy došlo před 25. 2. 1948 (aniž by k tomu byla potřebná intabulace vlastnického práva státu do pozemkové knihy) a právní předchůdce účastnice řízení tedy předmětné pozemky v rozhodném období (tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – dále „rozhodné období“) nevlastnil. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-St. 21/05, nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, a ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 194/96, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03, a ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) odvolací soud dovodil, že k přechodu vlastnictví ke konfiskovanému majetku na stát došlo ex lege a bez náhrady ke dni 23. 6. 1945, tj. ke dni nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Citovaná konfiskační vyhláška byla vydána věcně příslušným správním orgánem podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. a § 6 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (dále „nařízení č. 8/1928“), a nejednalo se o situaci, v níž by bylo třeba rozhodnutí Zemského národního výboru podle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. [to se týkalo konfiskací podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb.]. Odvolací soud uvedl, že byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). K námitce účastnice řízení, že podle konfiskační vyhlášky nebylo možné konfiskovat majetek právnických osob, odvolací soud uvedl, že taková námitka se již týká jejího věcného přezkumu, jenž je vyloučen (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96). Rovněž nebylo možné dle názoru odvolacího soudu posuzovat konkrétní způsob doručení konfiskační vyhlášky, neboť tehdejší právní předpisy doručení veřejnou vyhláškou umožňovaly (§ 33 odst. 1 nařízení č. 8/1928), přičemž nelze prolamovat zásadu nepřípustnosti přezkoumávání správnosti postupu správních orgánů před 25. 2. 1948. Následný postup podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále „zákon č. 46/1948 Sb.“), týkající se předmětných pozemků, z něhož účastnice řízení dovozovala přechod vlastnictví na stát v rozhodném období, na zmíněných závěrech již z uvedených důvodů nemohl nic změnit. Odvolací soud dále korigoval závěr soudu prvního stupně toliko ve vztahu k pozemku parc. č. 406/1 v katastrálním území Šafléřov, jelikož se prvoinstanční soud nezabýval žalobcem tvrzeným výlukovým důvodem – existencí veřejně prospěšné stavby na daném pozemku, pročež odvolací soud označil jeho rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti té části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) podala účastnice řízení dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Co se týče otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, má za to, že pojmy beneficiální a farní jmění nelze vykládat jako synonyma pro označení totožného majetku, a tudíž z výrazu „fara“ obsaženém v konfiskační vyhlášce, nelze dovodit konfiskaci majetku právnické osoby s právní formou beneficia. Konfiskační vyhláška tak nemohla ve vztahu k právnímu předchůdci účastnice řízení působit žádné následky, neboť výraz „fara“ nelze s jistotou ztotožnit se žádným subjektem, přičemž ke konfiskaci majetku mohlo dojít pouze na podkladě konfiskačního správního aktu vymezujícího určitým způsobem povinné osoby.

Dále dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že konfiskační vyhláška byla vydána věcně nepříslušným správním orgánem (správním orgánem podřízeným věcně příslušnému správnímu orgánu), a proto je nicotná (v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na další v dovolání specifikovaná rozhodnutí). Konfiskace podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. se totiž mohla týkat výhradně fyzických osob, nikoli osob právnických, mezi něž patřil i právní předchůdce účastnice řízení, neboť právnické osoby nemohly mít národnost ani se k určité národnosti nemohly přihlásit ve sčítání lidu. Příslušným orgánem pro vydání konfiskačního správního aktu dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) či c) dekretu č. 12/1945 Sb. ve vztahu k právnickým osobám pak byl ze zákona zemský národní výbor (případně ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra). Jelikož konfiskační vyhláška byla nicotná, upozorňuje dovolatelka rovněž na nedovršení procesu konfiskace nárokovaného majetku. Domnívá se, že ačkoli byl majetek konfiskován k datu nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., ke konfiskaci samotné nemohlo dojít bez jejího dovršení prostřednictvím konfiskačního správního aktu, přičemž svůj názor opírá o nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98.

Odvolacímu soudu dovolatelka též vytýká, že v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., jakož i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, pominul rozhodné skutečnosti prokázané provedenými důkazy. Uvádí, že v řízení předložené dokumenty svědčí o tom, že předmětné pozemky byly stiženy majetkovou křivdou ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vyzdvihuje především výměr o výkupu předmětných pozemků dle zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 1. 7. 1949, zn. 611-1/7-1949, č. d. 301/49, jímž byl odvolací soud podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán, a proto pokud odvolací soud k této listině nepřihlédl, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a od dalších v dovolání citovaných rozhodnutí. Dovolatelka má tedy za to, že právní předchůdce účastnice řízení v rozhodném období předmětné pozemky vlastnil, jestliže orgány totalitního státu ve své rozhodovací činnosti uznávaly jeho vlastnické právo po část rozhodného období (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, nadto dodává, že otázku konfiskace nelze posuzovat zcela bez ohledu na zápis v pozemkové knize). V opačném případě by se dle mínění dovolatelky (podporovaného odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne 2. 4. 2002, I. ÚS 553/2000, jakož i na další v dovolání uvedenou judikaturu, a dobovou dokumentaci týkající se nemožnosti podrobení majetku církevního subjektu konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.) praxe demokratického právního státu stavěla k vlastníkům či restituentům méně příznivě než praxe „nejtotalitnějšího“ období. Namítá rovněž, že odvolací soud postupoval při posuzování otázky vlastnického práva právního předchůdce účastnice řízení k předmětným pozemkům jednak formalisticky, jednak v rozporu se zásadou ex favore restitutionis a ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Vzhledem ke shora předestřenému proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil.

Žalobce ve svém vyjádření označil s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dovolání účastnice řízení za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Zdůraznil, že předmětné pozemky byly dle provedených důkazů jednoznačně konfiskovány na základě dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím, a tudíž jejich vydání brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Pochybení státních orgánů, které jednaly v některých případech s právním předchůdcem účastnice řízení ještě v rozhodném období jako s vlastníkem předmětných pozemků, nemá dle mínění žalobce žádný vliv na právoplatnost provedené konfiskace. Podotkl, že restituční zákony vydávané po roce 1989 slouží ke zmírnění křivd vzniklých pouze v rozhodné době. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání účastnice řízení není přípustné.

Dovolacímu přezkumu je předestřena otázka, zda je účastnice řízení ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) ve spojení s ustanoveními § 2 písm. a) a § 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto její postavení je v poměrech projednávané věci nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na právním předchůdci účastnice řízení byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění řízení podle části páté občanského soudního řádu (o nahrazení rozhodnutí správního orgánu a o vydání věci) slouží. Dovoláním účastnice řízení jsou vymezeny právní otázky, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru o postavení dovolatelky jako oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném.

Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – dále jen – „dekret č. 108/1945 Sb.) byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.; dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (srovnej např. ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).

Bylo-li v poměrech projednávané věci prokázáno, že dovolatelkou požadované (předmětné) pozemky přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945 vydané podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., v němž byla za osobu, jejíž majetek podléhá konfiskaci (dle závěrů odvolacího soudu dostatečně určitě – viz body 20. až 24 a 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; přiléhavé odůvodnění též v rozsudku soudu prvního stupně na straně 8 jeho písemného vyhotovení) označena i právní předchůdkyně dovolatelky, a k jejímuž doručení došlo veřejnou vyhláškou na úřední tabuli (přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by proti uvedené konfiskační vyhlášce podala odvolání), přešly předmětné pozemky z vlastnictví právní předchůdkyně dovolatelky do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy ještě před 25. únorem 1948 (jako počátkem rozhodného období; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srovnej ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady či věcná nesprávnost citovaného konfiskačního výměru, a nelze tudíž odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že z označení osoby, které má být majetek konfiskován, „Fara“ dovodil konfiskaci majetku Katolického farního beneficia v Rožmberku nad Vltavou. Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil. Pro řešení otázky předložené dovolatelkou, zda může konfiskační správní akt uvedením výrazu „fara“ způsobit konfiskaci majetku právnické formě obročí, jež ve svém názvu slovo fara ani neobsahuje, není dovolání přípustné. Řešení uvedené otázky judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ustáleně přináší (viz výklad výše) a v souladu s judikatorním řešením je závěr, že případné nepřesné označení osoby, jež konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhá a jež není totožné s jejím oficiálním názvem, nemá – coby případná věcná nesprávnost obsažená v konfiskační vyhlášce - na konfiskaci majetku žádný vliv.

Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky, nemůže být v poměrech projednávané věci relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskační vyhlášky, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci [v níž byla konfiskační vyhláška vydána podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., okresní správní komisí - viz ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení), ustanovení článku 4 vyhlášky ministra vnitra č. 43/1945 Sb., o platnosti ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944, č. 18 Úř. věst. čsl., o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění, a ustanovení § 3, § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky ministra vnitra č. 45/1945 Sb., o úplném znění vládního nařízení o volbě a pravomoci národních výborů (dále „vyhláška č. 45/1945 Sb.“)] zjevně nejde.

Návětí ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. neobsahuje označení orgánu, který ve věci konfiskací v tam uvedených případech písmen a), b) a rovněž i c), tj. i ve věcech konfiskace majetku akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům, rozhoduje. Proto se k určení věcně příslušného správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci uplatní pravidlo obsažené v ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. v první stolici věcná příslušnost okresních národních výborů (na územích okresů, kde pro převážnou většinu obyvatelstva státně nespolehlivého nemohl být ustaven národní výbor, okresních správních komisí s pravomocí rovnocennou pravomoci národních výborů – viz ustanovení § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 45/1945 Sb.). Pouze v případech posouzení, zda majetek určité osoby konfiskaci podléhá proto, že osoba (lhostejno, zda fyzická nebo právnická) byla označena za zrádce nebo nepřítele československého státu, rozhodoval zemský národní výbor, popřípadě ministerstvo zemědělství (v dohodě s ministerstvem vnitra), z podnětu příslušného okresního národního výboru (srovnej ustanovení § 1 odst. 3 a § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.).

Názor zastávaný dovolatelkou o věcné místní příslušnosti zemského národního výboru k vydávání rozhodnutí o konfiskaci majetku osob uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) dekretu č. 12/1945 Sb. v prvním stupni není správný a její odkazy na soudobou judikaturu správních soudů, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, zjevně jako nepřiléhavé neobstojí (citované usnesení se vyslovovalo k otázce, který správní orgán je v případě průmyslového majetku či velké majetkové podstaty příslušný k vydání rozhodnutí o přídělu konfiskovaného majetku, dospívaje k závěru, že se mělo jednat o okresní národní výbor, resp. nanejvýše zemský národní výbor; čili jde o situaci jinou, než je předmětem nyní posuzované věci). Neobstojí ovšem také odkazy dovolatelky na dobová rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva zemědělství (citovaná na straně 8 dovolání), neboť v uvedených případech zasahoval Nejvyšší správní soud právě ve věcech určení osoby zrádce nebo nepřítele státu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a nikoliv ve věci konfiskaci majetku takové osoby ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Sluší se naopak odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, uveřejněné pod číslem 1512/1946 Sb. Boh. A, v němž je podán velmi podrobný výklad o věcně příslušném orgánu k rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. I když se Nejvyšší správní soud v uvedeném případě zabýval otázkou, který věcně příslušný orgán rozhoduje v případě konfiskace majetku o tom, zda konfiskací dotčená osoba je německé nebo maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. (a jako věcně příslušný označil okresní národní výbor), vyslovil v této souvislosti obecnější tezi vycházející z ustanovení § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. že v případech, kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou kompetenci, přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních. Ani námitky založené na argumentaci o nicotnosti konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 15. 11. 1945, jež má být důsledkem vydání rozhodnutí absolutně věcně nepříslušným orgánem, tudíž přípustnost dovolání pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005) založit nemohou.

Nedůvodné (a současně nezakládající přípustnost dovolání pro rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu představovanou závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98) jsou pak i námitky uplatňované dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace majetku její právní předchůdkyně a jeho přechodu na stát ke dni 23. 6. 1945. Posouzení odvolacího soudu nemůže být v rozporu s dovolatelkou výše odkazovaným nálezem Ústavního soudu, byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence pravomocné konfiskační vyhlášky jako podmínky pro dovršení konfiskačního procesu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Navíc, odkaz dovolatelky na citovaný nález není argumentačně korektní, neboť v případě posuzovaném Ústavním soudem se jednalo v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o případ zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. výměrem Zemského národního výboru ze dne 3. 4. 1948 (tedy až v rozhodném období), jenž Ústavní soud označil v individuálních poměrech jím projednávané věci za akt politické perzekuce.

Námitky dovolatelky (obsažené v článku VII. dovolání), že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období byla právní předchůdkyně dovolatelky vlastníkem nárokovaných (předmětných) pozemků, které nepodléhaly konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. (trvající vlastnické právo, knihovní stav) a stát její vlastnické právo alespoň po část rozhodného období uznával (nehledě na to, že tento závěr logicky vylučuje již shora odůvodněná konkluze o tom, že předmětný majetek přešel na stát konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) představují zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

K argumentaci dovolatelky stavem zápisu v pozemkové knize i po roce 1948, kdy je v ní její právní předchůdkyně vedena jako vlastník, mimo jiného, i předmětných pozemků, považuje dovolací soud za potřebné uvést, že intabulační princip obsažený v ustanovení § 431 zákona č. 946/1811 ř. z., obecný občanský zákoník, se uplatnil pouze u převodu nemovitého majetku, o čemž svědčí i názor respektované komentářové literatury (srovnej F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, díl druhý, nakladatelství V. Linhart, Praha 1935, str. 505 – „Vlastnictví nemovitostí lze nabýti také bez knihovního zápisu: přivlastněním, příklepem, vydržením, vyvlastněním a dalšími způsoby“). Dekret č. 12/1945 Sb. žádné zvláštní ustanovení o nabytí vlastnického práva nemá, pouze ustanovení § 13 citovaného dekretu předpokládá zápis (nikoliv vklad) přídělu do pozemkových knih, přičemž tento zápis nemá konstitutivní charakter. K nabytí vlastnického práva k zemědělskému majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. proto nebylo třeba vkladu do pozemkových knih (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Shodný závěr konstantně zastává i judikatura Nejvyššího soudu, jež nabytí vlastnického práva ke konfiskovanému majetku bez intabulace vztahuje (shodně s judikaturou Ústavního soudu) nejen k nabytí majetku státem, ale i následně přídělcem, tedy i v režimu ustanovení § 13 dekretu č. 12/1945 Sb., na nějž poukazuje dovolatelka (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněný pod číslem 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1156/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, uveřejněný pod číslem 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se rovněž vyjádřilo k účelu zákona č. 90/1947 Sb. (připomenutého dovolatelkou), jímž „bylo zavést knihovní pořádek do početných a urychleně prováděných poválečných vlastnických změn, aniž by zákon upravoval věcné a časové účinky zápisů do pozemkových knih“. Povinnost intabulace (vkladu vlastnického práva) k majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. s účinky nabytí vlastnického práva státu nelze dovodit ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, jenž do poměrů projednávané věci nedopadá. V něm byl řešen případ zneužití dekretu prezidenta republiky, k němuž došlo až v rozhodném období po 25. 2. 1948 (poznámka o konfiskaci v pozemkové knize byla provedena až v roce 1950), a rovněž podstatnou roli pro závěr, jenž dovolatelka cituje, hrála skutková okolnost, že konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla podrobena tzv. ležící pozůstalost, tedy majetek, jenž podle tehdejší úpravy dědického práva již osobě podléhající režimu konfiskace nenáležel. Nelze rovněž přehlédnout, že argumentace v citovaném nálezu uplatněná byla překonána závěry přijatými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (zejména v otázce, že k samotné konfiskaci „musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje.“).

Dovolací soud rovněž shrnuje, že zásadám uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu jasně vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Postup odvolacího soudu tudíž není v kolizi ani se závěry dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000. Přípustnost dovolání proto ani nezakládá námitka využívající argumentaci o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované dvěma právě označenými rozhodnutími.

Přípustnost dovolání dále nezakládá ani dovolatelkou tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97) v otázce vázanosti soudu správním aktem (rozhodnutím ONV v Kaplici ze dne 1. 7. 1949, č. j. 611-1/7-1949, o výkupu pozemků ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.). Relevantní nejsou námitky dovolatelky, že se odvolací soud patřičně nevypořádal s rozhodnými tvrzeními stran přechodu dovolatelkou nárokovaných (předmětných) pozemků na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu naopak srovnej bod 37. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se odvolací soud přesvědčivě, logicky a v potřebném rozsahu vyslovil i k těmto námitkám). Přitom ani případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o přechodu majetku právní předchůdkyně dovolatelky na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelkou nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] – k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, či ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019. Argumentaci dovolatelky, aby jako zásadní při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející datu 25. 2. 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných skutkových okolností) možné přitakat jen stěží.

Vymezuje-li dovolatelka rovněž přípustnost dovolání odklonem odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [dovolací soud aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“)] v otázce nedostatečného zohlednění zásady ex favore restitutionis (představované závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92) a nepříznivým přístupem k dovolatelce (v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 36/06, a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97), pak ani při řešení uvedených otázek, popřípadě v souvislosti s posuzováním osoby dovolatelky, se odvolací soud do konfliktu s odkazovanou judikaturou Ústavního soudu nedostal a ani pro řešení takto vymezených otázek není dovolání účastnice řízení přípustné.

Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve opakovaně zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší se uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a ze dne ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, řešící otázky [možnost ztráty vlastnictví k nemovitému majetku nabytému od osoby, jež byla až po dovršení jeho převodu postižena konfiskačním aktem; resp. otázka (ne)existence právní subjektivity stěžovatelky], na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci zjevně nezávisí. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, vyznívají pak spíše ve prospěch dovolatelkou kritizovaného postupu odvolacího soudu, byl-li v tehdy projednávané věci shledán jako nesprávný a pro stěžovatelku nepříznivý výklad právě v tom, že soudy přihlédly k závěrům z aktů vydaných v době nesvobody, zatímco opačné závěry plynoucí z konečných a pravomocných rozhodnutí vydaných před 25. 2. 1948 v potaz nevzaly. Současně nelze shledat, že by se odvolací soud odchýlil od konkluzí vyslovených již v nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, vyjadřujících obecnou povinnost pro stát a jeho orgány postupovat v řízeních podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.

Sluší se dodat, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky argumentačně založené na názorech právní vědy, jakož i na sděleních obsažených v interních aktech orgánů veřejné moci, z období před rokem 1948 o vynětí majetku církví jako osob veřejného práva z konfiskace v režimu dekretu č. 12/1945 Sb. Je zcela zřejmé, že právní praxe orgánů rozhodujících o konfiskaci, jakož i soudní přezkum této praxe poválečným Nejvyšším správním soudem, vycházely z doktríny zcela opačné. Skutečnost, že podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl v převážné míře konfiskován majetek církevních právnických osob se sídlem v pohraničí (zejména na území předválečných Sudet), je zcela zřejmě spojena s vymezením osobní působnosti obou dekretů. Ostatně i současný (demokratický) zákonodárce vycházel při tvorbě zákona č. 428/2012 Sb. z konceptu, že majetek církví a náboženských společností podléhal konfiskaci podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., což vyjádřil formulací výlukového důvodu z naturální restituce historického církevního majetku upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.

Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání dovolatelkou nárokovaných (předmětných) pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní předchůdkyni dovolatelky došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí – a to i co do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejích účinků – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.

Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 5. 2020


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu