Rozhodnutí NS

23 Cdo 2119/2012

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/24/2013
Spisová značka:23 Cdo 2119/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2119.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nekalá soutěž
Dotčené předpisy:§ 44 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/17/2013
I. ÚS 3181/13
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
01/04/2014
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 2119/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Tomáš ISRAEL FONTÁNA, v. o. s. v likvidaci, se sídlem Blahoslavova 257/30, Karlovy Vary, PSČ 360 09, IČO 61778052, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti žalovaným 1) Karlovarská pekárna TREND, s. r. o., se sídlem Slepá 517/1, Karlovy Vary, PSČ 360 05, IČO 00669466, a 2) Mgr. L. J., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, o ochranu proti nekalé soutěži a náhradu za škodu způsobenou při výkonu funkce statutárního orgánu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48Cm 14/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2012, č. j. 3 Cmo 280/2011-827, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48.646,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem Polská 4, Karlovy Vary.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany proti nekalé soutěži žalovaných. Nekalou soutěž první žalované spatřuje žalobkyně v tom, že první žalovaná nabídla druhé žalované majetkový prospěch v podobě účasti na svém podnikání, dále v tom, že porušila žalobkynino obchodní tajemství spočívající v obsahu katalogů, v cenách, know-how a ve složení žalobkyniny obchodní sítě, které jí poskytla druhá žalovaná a které první žalovaná využila pro sebe, i v tom, že první žalovaná se podílela na šíření informací o žalobkyni, jejím údajném předlužení, zrušení s likvidací a o tom, že její aktivity přebírá první žalovaná. Nekalou soutěž druhé žalované, bývalé společnice žalobkyně, spatřuje žalobkyně v tom, že na konci roku 2001 druhá žalovaná objednala pro žalobkyni velké množství neobrátkového zboží a od začátku roku 2002 začala vypovídat žalobkyniny dodavatelsko-odběratelské smlouvy a na trhu začala rozšiřovat informace o žalobkynině předlužení a její likvidaci s tím, že všechny její aktivity přebírá první žalovaná, v důsledku čehož ušel žalobkyni zisk ve výši 3,452.353,- Kč, dále v tom, že druhá žalovaná převedla na první žalovanou bezplatně leasing dvou žalobkyniných firemních automobilů, čímž žalobkyni vznikla škoda ve výši 202.357,- Kč (ke dni podání žaloby celková škoda ve výši 3,654.710,- Kč). Žalobkyně tvrdí, že v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných vznikla žalobkyni nehmotná újma, a to tím, že ze strany žalovaných došlo k neoprávněnému využití žalobkynina know-how (prodej zboží s obchodní intuicí) k poškození její dobré pověsti a k omezení žalobkynina práva podnikat ve zvoleném oboru (velkoobchod cukrovinkami), a dále že žalobkyně ztratila podstatnou část relevantního trhu a likvidace společnosti si vyžaduje velké náklady. Podle názoru žalobkyně zadostiučinění v nepeněžité formě by v daném případě nebylo postačující, proto částku 500.000,- Kč přiměřeného zadostiučinění považuje za adekvátní délce a závažnosti zásahu ze strany žalovaných.

Podle názoru žalobkyně obě žalované jednaly nekalosoutěžně. Druhá žalovaná se dopustila nekalé soutěže porušením generální klauzule (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák.), dále ve formě zlehčování (§ 50 obch. zák.), porušení obchodního tajemství (§ 51 obch. zák.) a podplácení (§ 49 obch. zák.), a také porušila povinnosti při výkonu funkce statutárního orgánu (podle § 79a obch. zák. a článku 7.18 společenské smlouvy). První žalovaná se podle žalobkyně dopustila nekalé soutěže ve formě podplácení (§ 49 obch. zák.) a porušení obchodního tajemství (§ 51 obch. zák.). Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 3,654.710,- Kč spolu se 4 % úrokem z prodlení, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč za nehmotnou újmu, a dále přiznání oprávnění žalobkyni uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část rozsudku v Obchodním věstníku a v regionálním denním tisku vydávaném v rámci Karlovarského kraje. Nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti žalovaným jako nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák., ve vztahu k druhé žalované také z titulu porušení povinnosti při výkonu funkce statutárního orgánu podle § 79a obch. zák. a článku 7.18 společenské smlouvy.

Krajský soud v Plzni v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 48 Cm 14/2003-591, zamítl žalobu ve všech uplatněných nárocích. Tento rozsudek byl Vrchním soudem v Praze zrušen usnesením ze dne 21. prosince 2010, č. j. 3 Cmo 105/2010-684, pro nepřezkoumatelnost (vytkl soudu prvního stupně, že jednání žalovaných nehodnotil z hlediska § 44 odst. 1 obch. zák., a také se nezabýval posouzením tvrzeného nekalosoutěžního jednání druhé žalované).

Krajský soud v Plzni v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. května 2011, č. j. 48 Cm 14/2003-740, zamítl žalobu na zaplacení částky 3,654.710,- Kč spolu se 4 % úrokem z prodlení od 12. 2. 2003 do zaplacení, na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč a na přiznání práva žalobkyni zveřejnit na náklady obou žalovaných výrokovou část rozsudku spolu se stručnou specifikací nekalosoutěžního jednání žalovaných v Obchodním věstníku a regionálním denním tisku vydávaném v rámci Karlovarského kraje, (I. bod výroku), dále uložil žalobkyni povinnost nahradit oběma žalovaným náklady řízení ve výši 546.511,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (II. bod výroku) a povinnost nahradit České republice prostřednictvím soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 15.709,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (III. bod výroku).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. února 2012, č. j. 3 Cmo 280/2011-827, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud dovodil, že námitky žalobkyně týkající se tvrzených procesních pochybení soudu prvního stupně nejsou důvodné. Soud prvního stupně znovu hodnotil provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a z jeho závěrů nevyplývá, že by se zásadním způsobem odchýlil od toho, co před soudem uvedli svědci. Pochybení soudu prvního stupně neshledal odvolací soud ani v tom, že by odůvodnění rozsudku bylo neúplné nebo nedostatečné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že jednání obou žalovaných v daném případě nesplňuje zákonné předpoklady generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.). Jde - li o druhou žalovanou, jako společnici a statutární orgán žalobkyně (veřejné obchodní společnosti), před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že sice porušila společenskou smlouvu i zákonný zákaz konkurence, avšak nebylo prokázáno, že by v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla žalobkyni škoda, navíc žalobkyně vůči druhé žalované neuplatnila nároky podle § 65 obch. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolací soud v tomto případě bude řešit právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a o ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tento dovolací důvod uplatňuje dovolatelka z právní opatrnosti s vědomím, že nemusí být přípustný).

Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů, z nichž vyplývá, že za jednání naplňující znaky nekalé soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák. nepovažují tzv. učebnicový případ porušení generální klauzule. Dovolatelka opakovaně poukazuje na nález Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS) sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009, v němž ÚS varuje před formalistickým výkladem zákonné úpravy nekalé soutěže v obch. zák., který ignoruje účel takové zákonné úpravy, tj. ochranu před agresivními, nemravnými a škodlivými praktikami ostatních soutěžních subjektů. Podle názoru dovolatelky, bagatelizace jednání obou žalovaných, k níž přistoupil soud prvního stupně a odvolací soud toto pochybení toleroval, není v intencích citovaných závěrů ÚS vůbec na místě. Dovolatelka namítá, že názor odvolacího soudu, pokud se jedná o posouzení právní otázky nekalosoutěžního jednání, je v rozporu jednak s citovaným nálezem ÚS, jednak i v rozporu se závěry soudu prvního stupně (na str. 10 rozsudku). V části IV. až XXII. svého dovolání (na str. 5 až 36) dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami žalobkyně, které uplatnila již v rámci odvolacího řízení. Dovolatelka zde např. vytýká soudu prvního stupně nesprávné hodnocení věrohodnosti svědkyně Ing. M. Ž., jednatelky ARTUS, spol. s r. o. (odběratele zboží od žalobkyně), jejíž současná výpověď se výrazně odlišuje od toho, co tato svědkyně vypověděla v r. 2002 na Policii ČR. Dovolatelka dále namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně, že první žalovaná získala pro žalobkyni významné odběratele, a to tzv. duty-free shopy (k čemuž byli slyšeni v řízení jako svědci představitelé obchodních společností, které duty-free shopy provozovaly), nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v naprostém a hrubém rozporu s obsahem spisu. Protože podle názoru dovolatelky odvolací soud na její námitky vůbec nereagoval v rámci odvolacího řízení, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dovolatelka uzavírá své dovolání tím, že pokud odvolací soud všechny popsané vady řízení před soudem prvního stupně toleroval či spíše ignoroval, ač byl na ně žalobkyní výslovně v rámci podaného odvolání upozorněn, je řízení zatíženo vadou a lze podle ní hovořit o denegatio iustitiae a porušení práva žalobkyně na spravedlivý soudní proces. Dovolatelka věří, že se ochrany svých práv dovolá u Nejvyššího soudu, proto navrhuje, aby dovolací soud připustil možnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu a následně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudy obou stupňů došlo podle dovolatelky ke zjevnému porušení práv dovolatele na spravedlivý soudní proces, dovolatelka současně žádá dovolací soud, aby postupem podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu napadeného tímto dovoláním.

K dovolání žalobkyně se vyjádřily žalované. Plně se ztotožňují se závěry odvolacího soudu, které svědčí o nedůvodnosti nároku žalobkyně. Namítají, že v daném případě jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu plně v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudu, proto je dovolání žalobkyně nepřípustné. Žalobkyně vede v podstatné části svého dovolání polemiku nad zjištěným skutkovým stavem a dovoláním se domáhá posouzení zejména skutkových zjištění, ovšem z těchto důvodů není dovolání přípustné. Dále v dovolání žalobkyně nebyla nastolena žádná otázka zásadního právního významu. V řízení nebylo prokázáno, že by jednáním žalovaných byla porušena či ohrožena práva žalobkyně svobodně rozvíjet svoji soutěžní činnost, a to jakýmkoli způsobem, proto nelze jejich jednání žalované označit za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. V řízení nebylo prokázáno ani to, že by tvrzené nekalosoutěžní jednání bylo způsobilé přivodit újmu spotřebitelům nebo soutěžitelům, ani že by snad vedlo k deformaci cen trhu, ani to, že by bylo schopno podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele. První žalovaná pokládá otázku, zda všechny objektivní skutečnosti (běžný vývoj trhu, rozvod manželů I., změna sortimentu či stopnutí objednávek či dodávek ze strany žalobkyně či umrtvení vztahů atd.) mají být kladeny k tíži první žalované. Nepovažuje za „neférové“ jednání první žalované, která pouze využila svobodného rozhodnutí odběratelů/dodavatelů (i samotné žalobkyně), kteří nadále nechtěli s žalobkyní být v obchodním styku, resp. s nimiž již před tím sama žalobkyně ukončila svoji spolupráci, a kteří poté navázali obchodní spolupráci s první žalovanou. Žalobkyně po celou dobu řízení zjevně směšuje dva svoji zcela odlišné nároky, a to tvrzený nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti druhé žalované za škodu z důvodu porušení povinnosti statutárního orgánu, a nárok vyplývající z titulu tvrzeného nekalosoutěžního jednání první žalované a druhé žalované, což souvisí se zásadní (a v řízení opakovaně namítanou) absencí pasivní legitimace první žalované ve vztahu k žalobkyní vzneseným nárokům z titulu náhrady škody, kterou žalobkyně dovozuje paradoxně i vůči první žalované. Pokud jde o námitku žalobkyně nedostatečného odůvodnění rozsudku (ad IV. vyjádření), žalované uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu obsahuje veškeré náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř. K námitce žalobkyně o nedostatcích ve skutkových zjištěních uzavírají, že důkazní váhu některých svědeckých výpovědí žalobkyně zpochybňuje, zatímco jiné neadekvátně přeceňuje. Navíc sama žalobkyně v prvním odvolání připustila, že jí předložené důkazy jsou pouze nepřímého charakteru (k tomu pozn. první žalované: tzv. důkazy „z doslechu“). Oba soudy hodnotily důkazy správně a dospěly ke správným skutkovým zjištěním. Žalované shledávají rozsudek odvolacího soudu správným a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalovaným náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka (žalobkyně) vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že první žalovaná ani druhá žalovaná se nedopustily nekalosoutěžního jednání.

Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě nelze žalobkyni přiznat žádný z uplatněných nároků, tj. konkrétně že nelze oběma žalovaným uložit, aby zaplatily žalobkyni částku 3,654.710,- Kč spolu se 4 % úrokem z prodlení od 12. 2. 2003 do zaplacení a přiměřené zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, ani nelze žalobkyni přiznat právo zveřejnit na náklady obou žalovaných výrokovou část rozsudku spolu se stručnou specifikací nekalosoutěžního jednání žalovaných v Obchodním věstníku a regionálním denním tisku vydávaném v rámci Karlovarského kraje.

Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla dovolatelka ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že většinu z nich již posuzoval soud prvního stupně a odvolací soud. Oba nižší soudy dospěly v souladu s hmotným právem k závěru, že v předmětné záležitosti se nejedná o porušení práv žalobkyně. V posuzovaném případě vzal soud prvního stupně po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně (veřejná obchodní společnost) byla zapsána do obchodního rejstříku dne 4. 12. 1994, od roku 1996 byli jejími společníky T. I. a Mgr. L. I. (rozená M., nyní J.), předmětem podnikání žalobkyně byla výroba, instalace a oprava elektrických strojů a přístrojů a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Podle společenské smlouvy platil pro společníky zákaz konkurence, a to po dobu členství a dva roky po zániku členství za trvání společnosti. Druhá žalovaná (Mgr. L. J.) vypověděla společenskou smlouvu dvakrát, až podruhé platně 20. 6. 2002. Soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že manželství likvidátora žalobkyně (T. I.) a druhé žalované bylo rozvedeno dne 15.10.2001. Dále bylo prokázáno, že první žalovaná (společnost s ručením omezeným) byla zapsána do obchodního rejstříku 8. 1. 1991, jejím jediným společníkem je JUDr. L. J. a předmětem podnikání první žalované koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, hostinská činnost a výroba a prodej oplatek. První žalovaná zaměstnala druhou žalovanou, jejíž pracovní náplní byl marketing pekařských výrobků. Soud prvního stupně dospěl na základě těchto a dalších zjištění (zejména výpovědí řady svědků) k závěru, že žalobkyně a první žalovaná byli sice přímými konkurenty na trhu s cukrovinkami, také druhá žalovaná se podílela na podnikání první žalované, avšak žalobkyně – přes poučení soudu – neprokázala na straně žalovaných soutěžní pohnutku v jejich činnosti, ani neprokázala, že by z jejich strany došlo k jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák. Nebylo ani prokázáno, že by první žalovaná ve spolupráci s druhou žalovanou odlákaly žalobkyni její obchodní partnery, proto se nemohly dopustit ani nekalé soutěže, ani porušení povinnosti společníka ve smyslu § 79a obch. zák., ani nemohla žalobkyni vzniknout škoda. Pokud u žalobkyně přesto došlo k poklesu tržeb, nebyl tento pokles podle soudu prvního stupně způsoben činností žalovaných. V řízení rovněž nebylo zjištěno, že by ze strany žalovaných došlo ke zneužití žalobkynina obchodního tajemství, ani že by první žalovaná zneužila žalobkyninu obchodní síť nebo se dopustila podplácení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhá žalovaná spolupracovala s první žalovanou, čímž se sice dopustila porušení § 79a odst. 1 obch. zák. i konkurenční doložky ve společenské smlouvě, avšak v důsledku této činnosti nedošlo k žádnému odlákávání obchodních partnerů či zneužití obchodního tajemství žalobkyně, ani tímto porušením povinnosti druhá žalovaná nezpůsobila žalobkyni žádnou škodu. Pokud druhá žalovaná zrušila on-line přístup k bankovnímu účtu žalobkyně (služba BankKlient) a provedla blokaci platebních karet, pak k tomu byla podle soudu prvního stupně druhá žalovaná oprávněna v souladu se společenskou smlouvou. Co se týče tvrzeného bezplatného převodu leasingu žalobkyniných automobilů na první žalovanou, byl na hodnotu automobilů vypracován znalecký posudek a jejich cena byla vypořádána zápočtem, přičemž to byla právě žalobkyně, která první žalované zápočet navrhla. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nebyla prokázána nekalá soutěž ani ze strany první žalované, ani ze strany druhé žalované, a dále že žalobkyni nevznikla žádná škoda (ani v důsledku porušení povinnosti společníka druhou žalovanou), proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.

Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě jednání žalovaných nenaplňuje současně všechny tři podmínky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák., proto, jak správně dovodily nižší soudy, nemůže být jednání žalovaných jednáním nekalosoutěžním. Oba nižší soudy dostatečně odůvodnily nesplnění tří podmínek generální klauzule nekalé soutěže v posuzovaném jednání obou žalovaných. Dovolací soud souhlasí s rozhodnutím obou soudů, že žalobkyni nelze přiznat žádný z uplatněných nároků, je-li v daném případě splněna pouze jediná podmínka generální klauzule, a to „jednání v hospodářské soutěži nebo hospodářském styku“, přičemž další dvě podmínky naplněny nejsou.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.

Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou. (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání, odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř..

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 prvé věty o. s. ř., když náklady žalovaných sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků dovolacím řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ve výši 2x 19.952,- Kč, tj. 39.904,- Kč [§ 7 bod 6 a § 11, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 8.442,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 48.646,-Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Nesplní-li žalobkyně povinnost stanovenou jí tímto rozhodnutím, mohou žalované podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 24. července 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu