Rozhodnutí NS

22 Cdo 741/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 741/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.741.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Předkupní právo
Dotčené předpisy:§ 3062 o. z.
§ 140 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/16/2018
III. ÚS 2430/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
08/30/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 741/2018-210
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se sídlem Brně, Bašty 415/6, proti žalované UNIPRO SERVIS, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Gebauerova 605/34, identifikační číslo osoby 63489481, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 54/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 69/2017-168, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 890 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Václava Hnila, advokáta se sídlem v Brně, Bašty 415/6.

Odůvodnění:

Žalovaná smlouvou z 2. 3. 2012, účinnou k 5. 3. 2012, nabyla spoluvlastnický podíl k nebytové jednotce. Žalobce jako další spoluvlastník ji 25. 2. 2015 vyzval, aby mu podíl prodala s tím, že osoba, která jej převedla na žalovanou, porušila jeho zákonné předkupní právo. Dne 4. 3. 2015 pak předkupní právo uplatnil žalobou.

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 46 C 54/2015-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu id. 1/29 k nebytové jednotce garáž č. 778/1 v 1. PP bytového domu a spoluvlastnického podílu o velikosti 3638/360325 k pozemku zast. plocha o výměře 989 m2 v katastrálním území B., obec B., zapsáno na LV, za 190 000 Kč (znění smlouvy uvedeno v rozsudku) - výrok I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkupní právo náležející žalobci jako spoluvlastníkovi podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“) bylo porušeno, a podle § 603 odst. 3 obč. zák. mu tak vzniklo právo, aby mu žalovaná nabídla spoluvlastnické podíly ke koupi. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. však byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Nový občanský zákoník v § 3062 stanoví, že předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. zanikne (s výjimkou spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, to znamená k 1. 1. 2015. Protože předkupní právo žalobce zaniklo 1. 1. 2015, soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 69/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobě vyhověl; změnil také výrok II. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že přechodné ustanovení § 3062 o. z. neříká nic jiného než to, že předkupní právo (s tam uvedenou výjimkou) již od 1. 1. 2015 nemůže vzniknout; to však nemá vliv na trvání nároku spoluvlastníka z porušení předkupního práva, upraveného v § 140 a § 602 odst. 2 obč. zák. Nárok z porušení předkupního práva žalobce v době jeho uplatnění trval a odvolací soud neshledal, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Žalobce neučinil před zahájením řízení ani v jeho průběhu žádné nemorální kroky; vysvětlil, že má zájem pořídit si další parkovací místo pro svou přítelkyni a nelze mu vytýkat, že se dříve nezajímal, zda je takové místo k prodeji. Bylo povinností developera, který spoluvlastnické podíly žalované prodal, aby je nabídl ke koupi spoluvlastníkům. Není racionální tvrdit, že by tím došlo ke ztížení jeho činnosti. Žalobci také nelze vytýkat, že průběžně nesledoval zápis v katastru nemovitostí a že se v přiměřené době po zjištění porušení předkupního práva obrátil na žalovanou. Mohl se totiž důvodně domnívat, že developer splní povinnost nabídnout mu spoluvlastnické podíly ke koupi. V konečném důsledku nese následky jeho postupu žalovaná; z povahy předkupního práva sice vyplývá, že ona vzniklý stav nezavinila, ovšem mohla okolnosti týkající se předkupního práva zjišťovat a případně smlouvu neuzavírat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. („o. s. ř.“).

Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda po zániku předkupního práva podle § 3062 o. z. k 1. 1. 2015 trvá právo spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. porušeno. Žalovaná dovozuje, že nárok z porušení předkupního práva (§140 a § 603 odst. 3 obč. zák.) je akcesorický a nemůže samostatně existovat po zániku předkupního práva. To znamená, že předkupní právo žalobce vůči žalované zaniklo 1. 1. 2015 a současně zanikl i nárok z porušení tohoto práva; proto nebylo možno žalobě vyhovět.

Dovolatelka dále tvrdí, že při řešení otázky, zda uplatnění nároku z porušení předkupního práva žalobcem nebylo v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, z něhož vyplývá, že požadavek, aby byl oprávněnému z porušení předkupního práva nabídnut k odkupu spoluvlastnický podíl k nemovitostem, může být v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že oprávněný uplatnil nárok z porušení předkupního práva až několik let poté, co se dozvěděl o převodu podílu, a navíc v reakci na spory ohledně správy společné nemovitosti. Akcentoval také skutečnost, že nabyvatel porušení předkupního práva nezavinil. Žalovaná poukazuje na to, že spoluvlastnické podíly koupila od developerské společnosti, po které vzhledem k předmětu její činnosti nelze povinnost nabídnout stávajícím spoluvlastníkům spravedlivě požadovat. Dále připomíná, že žalobce měl možnost další spoluvlastnické podíly koupit již v roce 2009, svého práva však nevyužil. Společnost také i později nabízela prodej spoluvlastnických podílů; k tomu žalovaná navrhovala i důkaz výslechem svědka, který však odvolací soud neprovedl. Žalobce o opakovaném prodeji spoluvlastnických podílů k nemovitostem věděl ze zápisů ze schůzí vlastníků jednotek v letech 2010 až 2012; žalovaná sama koupila další spoluvlastnické podíly ještě smlouvou s účinky vkladu 31. 12. 2012 a ještě v roce 2013 společnost další spoluvlastnické podíly prodávala. Dále žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, který rovněž řešil otázku uplatnění předkupního práva spoluvlastníka podle § 8 o. z., a na odbornou literaturu.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen nahradit jí náklady odvolacího řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Odvolací soud správně dovodil, že nároky vzniklé z porušení předkupního práva vzniklé před 1. 1. 2015 nelze retroaktivně v jeho neprospěch zrušit. Bylo by mu tak odňato zákonné nabyté právo, ohledně kterého začala běžet i promlčecí lhůta. Správný je také závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se staví do pozice ochránce developera, ale zákonné předkupní právo jeho činnost nijak neomezovalo. Spíše to nasvědčuje tomu, že o porušení předkupního práva věděla. Žalobce vysvětluje, že neměl reálnou možnost dozvědět se o převodu spoluvlastnických podílů při schůzích spoluvlastníků. Uzavírá, že žalovaná od něj obdrží celou kupní cenu, a nebude jí tak výkonem jeho práva způsobená žádná újma.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

K uplatnění nároků z porušení předkupního práva, ke kterému došlo ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., po 1. 1. 2015.

Otázku k řešení lze vymezit takto: Zaniklo k 1. 1. 2015 zákonné předkupní právo spoluvlastníka (s výjimkou v zákoně uvedenou) jen jako institut soukromého práva s tím důsledkem, že od uvedeného dne může spoluvlastník volně nakládat se spoluvlastnickým podílem, anebo zanikly k uvedenému dni vymahatelné nároky spoluvlastníka z porušení předkupního práva, k němuž došlo před 1. 1. 2014? (Otázkou režimu nároků vzniklých v době od 1. 1. 2014 do 1. 1. 2015 se dovolací soud vzhledem ke skutkovému stavu dané věci nezabýval). Tuto otázku judikatura dovolacího soudu doposud neřešila; dovolání v této části je tak přípustné.

Zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To neplatí v případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu (§ 3062 o. z.).

Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 o. z.).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, se uvádí: „Došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb.“ Toto rozhodnutí se však týká porušení předkupního práva již v době účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., zatímco v nyní projednávané věci došlo k porušení předkupního práva ještě za účinnosti předchozího zákoníku.

Ustanovení § 3062 o. z. je třeba vykládat tak, že od 1. 1. 2015 (až do nabytí účinnosti novely č. 460/2016 Sb.) mohl spoluvlastník nakládat svým podílem volně, aniž by k němu měli spoluvlastníci (s výjimkami spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) předkupní právo. Toto ustanovení se nijak nedotýká práv a povinností vzniklých z předkupního práva porušeného před 1. 1. 2014. To vyplývá i ze zásady, že práva a povinnosti vzniklé z porušení věcných práv přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.; nároky z porušení předkupního práva, ke kterému došlo před 1. 1. 2014 je tak třeba nadále posuzovat podle posledně uvedeného občanského zákoníku. Z přechodných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nevyplývá úmysl zákonodárce, že by od 1. 1. 2015 měly zaniknout i nároky, vzniklé z porušení práva před 1. 1. 2014; i podmínky jejich uplatnění je třeba posuzovat podle „dosavadních právních předpisů“.

Právní úprava, podle které by ex lege (zde na základě § 3062 o. z.) zanikly vymahatelné nároky spoluvlastníka k určitému dni, aniž by byly splněny podmínky, na které vázal jejich zánik právní předpis účinný v době jejich vzniku, by byla v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. I nárok (subjektivní právo) z porušení předkupního práva je totiž – stejně jako jiná majetková práva – třeba považovat za předmět vlastnictví v širším slova smyslu (čl. 11 odst. 1 LPS, § 1011 o. z.).

Dovolací soud uzavírá, že dnem 1. 1. 2015, kdy zanikl institut zákonného předkupního práva spoluvlastníků, nezanikly nároky z porušení předkupního práva, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, a to ani, když ještě nebyly uplatněny; tyto nároky se řídí režimem občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

K tvrzenému rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, resp. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, se uvádí:

Konstantní judikatura připouští, aby i uplatnění předkupního práva bylo tak, jako každé jiné právní jednání, za určitých skutkových okolností posouzeno jako zneužití práva (§ 8 o. z.). V rozsudku ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi[…] Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.“. V tomto rozhodnutí se též uvádí, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem; právo je vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na výsledku jeho výkonu; v krajní podobě může výkon nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Nejvyšší soud pak vyslovil, že „zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015“.

K tomu je třeba odkázat i na § 7 o. z., který uvádí: „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře“. Pokud někdo tvrdí opak, musí jej dokázat.

Nelze přehlédnout, že hospodářské zájmy a potřeby spoluvlastníka se během uplynutí tříleté promlčecí lhůty mohou měnit, a tak i ten spoluvlastník, který zpočátku nároky z porušení předkupního práva neuplatňoval, tak může zcela legitimně učinit později.

V dané věci nevyšlo najevo ani nebylo prokázáno (a důkazní břemeno bylo na žalované), že by jednání žalobce bylo šikanózní; naopak žalobce uvedl legitimní cíl, proč předkupní právo uplatnil (zajištění parkování pro jeho přítelkyni). A právě nedostatkem skutkových zjištění o šikanózním úmyslu spoluvlastníka se tato věc liší od rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, ve kterých závěr o šikanózní povaze uplatnění předkupního práva vycházel ze skutkových zjištění o tom, že nešlo o realizaci hospodářských zájmů, ale jen o jakousi odplatu v souvislosti s jinými spory. Nejde tedy o obdobné případy a napadené rozhodnutí není s uvedenými judikáty v rozporu.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, a žalovaná je proto povinna nahradit mu náklady řízení, které mu vznikly za zastoupení advokátem. (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Jde o odměnu 8 700 Kč za sepis vyjádření k dovolání /§ 7 bod, § 8 odst. 1 a 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif - dále “AT“/, 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT a 1890 Kč 21 % náhrada za daň z přidané hodnoty z částky 9 000 Kč (§ 151 odst. 2 o. s. ř. ), t. j. celkem 10 890 Kč.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu