Rozhodnutí NS

22 Cdo 2393/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 2393/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2393.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2393/2018-573


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) R. H. a b) A. H., obou zastoupených JUDr. Janem Vobrem, advokátem se sídlem v Sezimově Ústí II, náměstí Tomáše Bati 417, proti žalovanému V. Š., o vydání věcí, eventuálně o peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 283/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 9. 2017, č. j. 15 Co 262/2017-469, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Rozsudkem shora uvedeným potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 3. 2017, č. j. 16 C 283/2014-431, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání v rozsudku uvedených věcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“); přípustnost dovolání vymezují tak, že obecně tvrdí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud dle mého názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu respektive která snad v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, nebo dokonce jen vyjádřil nespokojenost s právními a skutkovými závěry; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V § 237 o. s. ř. jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání a dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou konkrétní právní otázku se jedná a od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se její řešení v napadeném rozhodnutí odchyluje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé řádně ani nepřímo nevymezili předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. neuvedli okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že v souzené věci šlo (mělo jít) o případ některého z tří jím uváděných důvodů přípustnosti dovolání, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přičemž: 1) při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit – to dovolatelé neuvedli a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa), nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – to dovolatelé neuvádí, a ostatně poznamenávají, že tento důvod přípustnosti je naplněn „snad“), nebo 3) má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak – nic z toho dovolatelé nečiní).

Jen na okraj se dodává, že podstata dovolání spočívá v dovolacím řízení nepřípustné polemice se skutkovými zjištěními soudů (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a řada dalších rozhodnutí).

Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitost – konkrétní vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. - a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 8. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu