Rozhodnutí NS

28 Cdo 699/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:28 Cdo 699/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.699.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 14b předpisu č. 131/200Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/30/2019
I.ÚS 2129/19
I.ÚS 2129/19
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 699/2019-608


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalovaným 1) městské části Praha 8, IČO 00063797, se sídlem v Praze, Zenklova 1/35, a 2) hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, o zaplacení 422 168,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 217/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 193/2018-580, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
    Žalobce napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2017, č. j. 27 C 217/2014-524, v části výroku I., jímž byla žaloba o zaplacení 422 168,53 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), a v nákladovém výroku II. potvrzen; současně jím byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a v nákladovém výroku III. zrušen a věc mu byla v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

    Předestřel otázku, zda pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY jsou veřejným prostranstvím dle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014. Mínil, že předmětné pozemky měly být posouzeny jako veřejné prostranství, neboť mají charakter sídlištní zeleně, jsou funkční součástí sídliště, správní orgány i veřejnost se k nim jako k veřejnému prostranství chovají a žalobce fakticky nemá možnost s pozemky libovolně nakládat. Kladl dále otázku přípustnosti rozporu mezi posouzením charakteru předmětných pozemků soudem a správním orgánem v řízení o povolení kácení dřevin, otázku vymezení pojmu „veřejnost“ a otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecným užíváním veřejného prostranství. Mínil, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, případně jím jsou řešeny rozdílně.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolací soud se při řešení otázky vymezení pojmu veřejného prostranství ustálil v závěru, že veřejným prostranstvím jest rozumět prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dále jen – „zákon č. 128/2000 Sb.“, § 14b zákona č. 131/2000 Sb.), který je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele. Veřejná prostranství, jako materiální statek, jsou jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum, všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018).

    V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb.), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2018). V případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srov. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014).

    V projednávané věci soudy nižších stupňů přesvědčivě a logicky vyložily, že o veřejné prostranství v případě předmětných pozemků nejde. Vycházely přitom ze skutkových zjištění, že tyto pozemky tvoří plochy mezi obytnými domy porostlé travou a dřevinami, jež ovšem nejsou jako veřejná zeleň charakterizovány územním plánem a nenachází se na nich žádné stavby, zařízení či terénní úpravy, chodníky, cesty ani nic, co by sloužilo k trávení volného času či sportovnímu vyžití, a z čehož by bylo lze usuzovat, že jsou určeny k obecnému užívání veřejností, přičemž dovolatel neučinil žádná opatření potřebná k tomu, aby pozemky fyzicky znepřístupnil, a obec jejich prostřednictvím ani nezajišťuje potřeby svých občanů. Jestliže tedy odvolací soud za tohoto skutkového stavu, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (jež nelze úspěšně zpochybnit dovoláním; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že předmětné pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nijak se tím od shora odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Toliko skutečnost, že na předmětné pozemky může kdokoliv bez omezení vstoupit, když dovolatel, jehož vůle je v tomto určující, nikterak neusiluje o zamezení vstupu veřejnosti na pozemky jejich oplocením či upozorněním, že jde o soukromý pozemek, totiž ve světle výše uvedené judikatury z těchto pozemků veřejné prostranství nečiní.

    Judikatuře se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že otázku charakteru předmětných pozemků posuzoval odchylně od správního rozhodnutí vydaného v řízení o povolení ke kácení dřevin, když podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že v případě soudních rozhodnutí v jiných věcech, případně rozhodnutí jiných orgánů, je soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu; žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013).

    Na samotném vymezení pojmu „veřejnost“ pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; vychází v uvedeném směru toliko ze skutkových závěrů o způsobu a rozsahu užívání předmětných pozemků, jež, jak vysvětleno výše, dovolacímu přezkumu nepodléhají. Rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba ve vztahu k první žalované zamítnuta s odůvodněním, že posuzované pozemky nejsou veřejným prostranstvím ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., resp. § 14b zákona č. 131/2000 Sb., pak zjevně nezávisí ani na vyřešení otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecným užíváním veřejného prostranství.

    Podané dovolání tedy v části směřující vůči potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. zjevně nenaplňuje.

    Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/, k/ o. s. ř.).

    Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a první žalované, pro niž řízení tímto rozhodnutím končí, dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 10. 4. 2019


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu