Rozhodnutí NS

25 Cdo 794/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:25 Cdo 794/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.794.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/12/2018
I.ÚS 3937/18
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 794/2018-481


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: G. Ž., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice s poliklinikou Karviná – Ráj, příspěvková organizace, se sídlem Vydmuchov 399/5, Karviná - Ráj, IČO 00844853, zastoupená Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná - Mizerov, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 22/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017, č. j. 8 Co 367/2017 - 445, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. MUDr. Karla Adamuse, Ph.D., advokáta.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 300 000 Kč představující náhradu za čtyři dny trvající bolest, kterou jí žalovaná způsobila tím, že jí opakovaně řádně nevyšetřila v průběhu hospitalizace a řádně neléčila akutní hnisavý zánět v oblasti pravých adnex.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 8 Co 367/2017 - 445, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2017, č. j. 17 C 22/2007 - 406, v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že 1. 12. 2005 byla žalobkyně vyšetřena na chirurgické ambulanci žalované pro opakované prudké bolesti břicha a zvracení. Téhož dne byla přijata k hospitalizaci, bylo u ní provedeno sonografické vyšetření břicha, nebyly zjištěny ložiskové změny sledovaných orgánů ani přítomnost volné tekutiny v dutině břišní a pánevní. Byl proveden rozbor krve se zjištěním zvýšené hladiny leukocytů. S ohledem na menstruaci žalobkyně bylo gynekologické vyšetření provedeno až 5. 12. 2005, při němž byla zjištěna drobná zanícení v břišní dutině, volná tekutina a krevnatý výtok. Pro zanícení vaječníků a vejcovodů byla žalobkyně téhož dne operována, při operaci bylo zjištěno též zanícení výběžku slepého střeva a zhnisání v oblasti malé pánve. Při operaci byla břišní a pánevní dutina vyčištěna, bylo provedeno odstranění pravých adnex a vyňat výběžek slepého střeva.

Odvolací soud posoudil nárok žalobkyně shodně se soudem prvního stupně podle § 420 zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a neshledal (stejně jako soud prvního stupně) požadavek žalobkyně na odškodnění za bolest důvodným, protože postup žalované, která nejprve nasadila konzervativní léčbu a podávala žalobkyni antibiotika, byl správný, k zanedbání péče o žalobkyni nedošlo, bolest byla tlumena analgetiky. Nebylo prokázáno, že by žalovaná měla k operaci přistoupit dříve. Ohledně výtek žalobkyně k nedostatečně vedené zdravotnické dokumentaci odvolací soud uzavřel, že sice byla nedostatečná a částečně nečitelná, avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že léčebný postup žalované byl non lege artis. Nebyl tedy splněn první z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobkyně, tj. porušení právní povinnosti.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a výše nákladů byla vyčíslena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení procesních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýkala odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací účastníků, jeho odůvodnění neodpovídá zásadám logiky. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, a přitom současně konstatoval, že nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci. Nedostatky ve vedení dokumentace pak musí jít k tíži žalované. V této souvislosti dovolatelka odkázala na § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobkyně se táže, zda odůvodnění rozhodnutí musí odpovídat obecným zásadám logiky, zda nevypořádání se s argumentací účastníků řízení představuje vadu odůvodnění rozhodnutí, potažmo vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Tyto otázky považuje za řešené v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 418/2009 a sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Za dosud neřešenou označila právní otázku správnosti postupu podle vyhlášky 484/2000 Sb. při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení za situace, kdy odvolací řízení bylo zahájeno až po jejím zrušení. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně a žádala přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobkyně formulovala jako dovolací důvod otázky procesního práva, na jejichž řešení však napadené rozhodnutí nespočívá, a tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, jak je dovolatelka namítá, mohou být pouze vadou řízení (před 1. 1. 2013 samostatný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), tato podmínka však v projednávané věci splněna není. Poukazovala-li dovolatelka v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, přehlédla, že v uváděných věcech šlo o situaci, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.

Dovolací soud považuje na tomto místě za potřebné uvést, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům zcela vyhovuje.

Zpochybňovala-li žalobkyně závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nedostatky ve vedení lékařské dokumentace a tvrzenou škodou na zdraví a namítala-li, že nedostatky dokumentace musí jít k tíži žalované a soud měl učinit závěr, že žalobkyně měla být operována dříve a že její bolesti nebyly adekvátně tlumeny, postrádají její námitky charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. K argumentaci o nedostatečně vedené lékařské dokumentaci pouze dovolací soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž vznik odpovědnosti lékaře podle § 420 obč. zák., je-li tvrzen postup non lege artis, nemůže být bez dalšího dovozen tím, že existují nedostatky ve vedení lékařské dokumentace, které nemohou být přičteny k tíži pacienta, a na tomto základě založit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (viz rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012).

Napadla-li žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k uvedenému dovolací soud nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř., protože již z obsahu vlastního dovolání bylo zjevné, že nemůže být úspěšné, a tomuto návrhu by proto ani nemohlo být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 500 Kč podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty (2 058 Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11 858 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Marta Škárová
předseda senátu