Rozhodnutí NS

3 Tdo 1070/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/12/2018
Spisová značka:3 Tdo 1070/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1070.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Upuštění od potrestání
Vyhrožování
Dotčené předpisy:§ 46 odst. 1 tr. zákoníku
§ 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/18/2018
II. ÚS 4177/18
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
02/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1070/2018-19


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání podaném P. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 12 To 19/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 150/2016, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 150/2016, byl P. R. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 4. 2016 v době od 19:00 hodin do 19:15 hodin v blízkosti domu v obci S. R. vyhrožoval M. D. a M. Š., kteří místem procházeli při venčení psů, slovy „vypadněte, tady nemáte co dělat, to je soukromý pozemek, zastřelím Vám ty Vaše čokly, zastřelím Vás, vypadněte odsud“, přičemž v ruce držel dlouhou jednohlavňovou zbraň s dřevěnou rukojetí, kterou mířil ve směru k poškozeným, a to na vzdálenost 140 m, uvedené jednání v poškozených M. D. a M. Š. vzbudilo důvodnou obavu o jejich život, kdy provedenou dechovou zkouškou byla u něho zjištěna hladina alkoholu 2,10 promile. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks ŠVESTKA PRAHA, Brokovnice dvojka, ráže 16/16, model Hammerless. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rovněž uloženo zabrání věcí, a to zbraní a střeliva, specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 12 To 39/2017, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání z dovolacích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Předně namítl, že byť mezi ním a poškozenými došlo k verbálnímu konfliktu, tak se trestného činu, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Podotkl, že v ruce držel toliko vzduchovou pušku, což ovšem nesouviselo s hovorem s poškozenými a navíc na poškozené či jejich směrem ani nemířil. Dále poukázal na některé rozpory ve výpovědích poškozených a na soudem prvního stupně dovozená skutková zjištění, která nikterak nevyplývají z provedeného dokazování. V rámci řízení například nebylo postaveno najisto, že by měl poškozeným vyhrožovat zastřelením. Stejně tak není zřejmé, z čeho soud dovodil, že komunikace mezi obviněným a poškozenými probíhala na vzdálenost 140 metrů. M. D. přitom výslovně uvedla, že výhrůžky zastřelením neslyšela. Poškození se nadto ani neshodly, zda na ně obviněný zbraní skutečně mířil. Pokud dále M. D. vypověděla, že si není vědoma, že by se zalekla či bála o svůj život, tak v projednávané věci nelze dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 353 tr. zákoníku. Ani M. Š. nevypověděl, že by měl obavy o své zdraví či život. Obviněný tedy soudům vytkl, že zcela porušily zásadu in dubio pro reo, presumpci neviny, zkrátily jej na jeho právu na spravedlivý proces, a že jeho vina byla dovozována toliko na základě dvou rozporných svědeckých výpovědí. V další části svého dovolání obviněný namítl, že uložený trest odnětí svobody, byť s podmíněně odloženým výkonem, je pro něj nepřiměřeně přísný. Rovněž nesouhlasí s trestem propadnutí věci, jelikož nebylo prokázáno, že by měl u sebe v inkriminovaný moment právě tuto zbraň, když držel vzduchovou pušku, nikoli brokovnici. Soudům nadto vytkl, že dostatečně neodůvodnily uložení zabrání věcí, které s danou trestnou činností neměly žádnou souvislost. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti připomenul dosavadní průběh předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Dále podotkl, že námitkami stran výroku o vině obviněný toliko rozporuje provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, což ovšem zpravidla nelze uplatňovat pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se důkazní situace ustálila na tvrzení obviněného proti tvrzení poškozených, tak tato okolnost sama o sobě neznamená, že by měl být obviněný zproštěn obžaloby. Z listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací a mapou) poté vyplývá, že vzdálenost mezi obviněným a poškozenými v inkriminovanou dobu byla skutečně 140 metrů. Pod žádný z dovolacích důvodů rovněž nelze podřadit námitku stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Přesto státní zástupce považuje dovolání za částečně důvodné, a to ve vztahu k uložení trestu propadnutí věci, kdy obviněný v podstatě zpochybnil splnění zákonných podmínek pro jeho uložení [byť správně měl být uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jakož i ohledně rozhodnutí o ochranném opatření, tedy zabrání věci. Státní zástupce upozornil na patrný nesoulad mezi výrokem o vině a trestem propadnutí věci, kdy soud dospěl k závěru, že obviněný měl poškozeným vyhrožovat s jednohlavňovou zbraní v ruce, propadnutá brokovnice je ovšem zbraní dvouhlavňovou. Nejedná se tedy o věc užitou ke spáchání trestného činu. Pokud jde dále o uložené ochranné opatření, tak daný postup soudu nebyl náležitě odůvodněn (vyjma poukazu na nebezpečnost zbraní), jelikož z rozhodnutí není jasné, proč došlo k zabrání veškerých zbraní a střeliva, které měl obviněný u sebe doma, aniž by je však užil ke spáchání trestného činu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného ve vztahu k výroku o trestu a výroku o ochranném opatření zabrání věci, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a výroku o ochranném opatření zabrání věci, aby dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 16. 8. 2017 pod sp. zn. 3 Tdo 961/2017, o důvodně podaném dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 12 To 39/2017, a to ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání P. R. proti výroku o trestu a výroku o uložení ochranného opatření z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 150/2016, a dále částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 150/2016, a to ve výroku o trestu a ve výroku o uložení ochranného opatření. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně nalézací soud měl zabývat okolnostmi stran trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Okresní soud v Trutnově následně rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 2 T 150/2016, odsoudil obviněného (při nezměněném výroku o vině) k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců. Nalézací soud neuložil (oproti svému prvnímu rozhodnutí) trest propadnutí věci a uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 12 To 19/2018, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém opětovném mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Uložený trest v projednávané věci je nepřiměřeně přísný. Podle odvolacího soudu byla při ukládání trestu respektována hlediska ust. § 38 a § 38 tr. zákoníku [obviněný měl zřejmě na mysli § 39 tr. zákoníku] a trest považuje za adekvátní. Soudy ani blíže nerozvádí, proč mu byl trest uložen v dané míře. Obviněný akcentuje jeho bezúhonnost a pouhý exces z jeho strany. Neztotožňuje se s názorem soudů, že by celou věc bagatelizoval a že by necítil lítost ze situace mezi jím a poškozeným. Nesouhlasí, že by spáchal trestný čin. Dále napadá hodnocení důkazů soudy, konkrétně výpověď svědkyně D. a svědka Š., kdy mu není zřejmé, z čeho soudy vyvodily závěr, že jednání obviněného vzbudilo důvodnou obavu o jejich život, když jeden ze svědků toto tvrzení popírá a druhý se pouze obecně vyjádřil, že by šlo o náhodu. Podle jeho názoru je dán prostor pro upuštění od potrestání podle § 46 tr. zákoníku, neboť projednání věci bylo zcela dostačující, uvědomil si své chyby, náležitě se poučil, z jeho strany došlo k vybočení ze standardního chování (exces), k události došlo před více než 2 lety, přičemž v tomto mezidobí se nedopustil žádného protiprávního jednání, a uvědomuje si, že jeho jednání mohlo působit nebezpečně. Na závěr navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018, č. j. 12 To 19/2018-172, bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

K takto podanému dovolání se v replice vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který nejprve ve stručnosti připomenul dosavadní průběh předmětné trestní věci a následně se zabýval nenaplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný opětovně zpochybňuje, zda na poškozenou mířil zbraní a zda v nich jeho jednání mohlo vzbudit důvodnou obavu o jejich zdraví a život, či nikoliv. Námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná eventuální pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména domnělé či faktické nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu. Za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by pak bylo možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Obviněný neuvedl § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho smyslu také žádné vady ani nenamítal, a zároveň nenamítal ani pochybení při ukládání souhrnného, úhrnného či společného trestu, které by mohlo být podřazeno pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Okresním soudem v Trutnově byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani upuštění od potrestání ve smyslu § 46 tr. zákoníku není dovolacím důvodem vymezeným v § 265b tr. ř. Státní zástupce ještě poukázal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se vztahuje k institutu upuštění od potrestání dopadá výlučně na situace upuštění od potrestání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Na závěr navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že vinou obviněného se zabýval již ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 961/2017. Nalézacímu soudu byla věc vrácena pouze pro přezkoumání a nové rozhodnutí v otázce trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a otázce uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což Okresní soud v Trutnově na základě vázanosti právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud, při nezměněném výroku o vině, řádně a správně provedl rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 2 T 150/2016. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na své původní rozhodnutí a pro připomenutí uvádí, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž daný požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, a to pokud jde o ustálení skutkového stavu věci, ze kterého lze dále dovozovat právní kvalifikaci předmětného jednání. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.

Stran námitek obviněným o nepřiměřeně přísném trestu Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).

Soud prvního stupně nadto zcela jasně a logicky předestřel, k jakým okolnostem při ukládání trestu obviněnému přihlížel. Zejména tedy k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jakož i k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života, k možnosti jeho nápravy, k chování obviněného po činu, a také k důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněného, dále polehčujícím okolnostem jako trestní bezúhonnosti obviněného. Nalézací soud uložil obviněnému trest ryze výchovný (trest odnětí svobody s podmíněným odkladem) ve výměře v rozpětí zákonné sazby podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž byl stanoven při spodní hranici trestní sazby. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok a 6 měsíců z možných až 3 let podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku. Takto stanovený trest se jeví jako adekvátní ke všem nastíněným okolnostem a v souladu s § 38 a § 39 tr. zákoníku. Nelze tak hovořit o trestu extrémně přísném či snad exemplárním, aby tak došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by mohlo vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu právě stran korekce uloženého trestu.

Pro upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku nebyly podle soudů nižší instance splněny zákonné podmínky, přičemž Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožňuje. Upustit od potrestání lze pouze u přečinů. Další podmínkou je projevení lítosti nad spácháním přečinu. O tom, že pachatel lituje spáchání přečinu, svědčí o tom především vnitřní postoj pachatele k tomuto činu a jeho celkové následné chování po spáchání přečinu. Nemusí dojít k formálnímu projevu lítosti, zpravidla je nutné další aktivní jednání, např. dobrovolné ukončení trestné činnosti tam, oznámení trestné činnosti, náhrada škody nebo nemajetkové újmy způsobené přečinem, dále omluva poškozenému, odstranění nebo zmírnění jiných škodlivých následků spáchaného přečinu apod. Předpokladem lítosti je doznání pachatele ke spáchanému přečinu. Nedozná-li pachatel, že provedl určité jednání, a že tím způsobil následky významné pro trestní právo, nemůže jít o lítost ve smyslu § 46 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se vyžaduje, aby pachatel litoval spáchání právě toho činu, kterého se dopustil on sám. U upuštění od potrestání je nutné projevit účinnou snahu po nápravě. Jde jednak o nápravu samotného pachatele (lítost pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých návyků pachatele, apod.), ale též o nápravu škodlivých důsledků jím spáchaného přečinu. Snaha pachatele by však měla být taková, aby nebyla jen formální a aby její výsledek byl reálně dosažitelný. Povaha a závažnost spáchaného přečinu jsou zde další podmínkou a již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti. Povahu přečinu určují především jeho zákonné znaky (zejména druh a význam chráněného zájmu, jednání charakterizující jeho objektivní stránku, forma zavinění), tak také konkrétní okolnosti, za nichž byl přečin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka pachatele, způsobené následky, existence polehčujících a přitěžujících okolností). Hodnocení povahy přečinu souvisí též s posouzením jeho závažnosti. Dosavadní život pachatele jako další předpoklad k upuštění od potrestání musí dávat dostatečně odůvodněnou prognózu pozitivního vývoje pachatelova chování a toho, že se napraví i bez uložení trestu. Upuštění od potrestání je pak podmíněno závěrem soudu, podle něhož s ohledem na výše uvedené předpoklady lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti, takže jakékoli další působení na pachatele některým z trestů se už po vyslovení viny v rozsudku nejeví potřebným, a to jak z hlediska osoby pachatele, tak ani z hlediska zájmů společnosti na ochraně určitých hodnot zasažených spáchaným přečinem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 632–642). Jak uvedl odvolací soud v usnesení ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 12 To 19/2018, bod 12., v daném případě na postoj obviněného k věci nelze konstatovat, že by spáchání přečinu litoval a projevil účinnou lítost a snahu po nápravě. Navíc k povaze závažnosti spáchaného přečinu, tj. spáchání přečinu se zbraní, nebylo možné, aby soudy nižších instancí učinily závěr o upuštění od potrestání, neboť jednání obviněného vzbudilo u poškozených důvodnou obavu o život – u poškozené o svůj život, dětí i psa. „V tu chvíli si říkala, že jí obžalovaný zastřelí psa a co bude dělat, když půjde ke psovi, jestli obžalovaný nezastřelí i ji. … Měla obavu z toho, aby se to neopakovalo do budoucna, aby nemusela mít strach pouštět svoje děti si hrát do okolních lesů, chodit na houby, nechat si psa na volno“ (str. 3 rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 2 T 150/2016), poškozený měl z jednání obviněného strach. Nově podané dovolání obviněného tak stojí mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 9. 2018


JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu