Rozhodnutí NS

3 Tdo 665/2008

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2008
Spisová značka:3 Tdo 665/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.665.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

3 Tdo 665/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 368/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 103 T 25/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 368/2007, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 103 T 25/2007, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 103 T 25/2007, byl obviněný R. K. uznán vinným trestnými činy neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „ve dnech 17. 3. 2006 a 31. 3. 2006 v H., okres K., na Obvodním oddělení Policie ČR H. jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený ve funkci policejního inspektora Obvodního oddělení Policie ČR v H., v době výkonu služby, aniž k tomu měl služební důvod, učinil dotazy do centrálních evidencí Policie ČR za použití přiděleného služebního na J. N. a jeho rodinné příslušníky, P. S., M. P., R. Č. a P. S. a písemné výtisky s osobními údaji následně předal nepovolané osobě, přičemž tyto výtisky s osobními údaji byly dne 15. 6. 2006 v H. nalezeny policejním orgánem Správy S. k., SKPV O., v rámci provedené prohlídky jiných prostor ve vozidle Škoda Superb uživatele P. L. v souvislosti s jeho obviněním pro trestný čin loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. a pro pokus trestného činu vydírání podle ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. k § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., vůči J. N., přičemž jednal v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch P. L., který se zajímal o údaje o P. N. a dalších uvedených osobách, čímž porušil ustanovení § 42k odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, a článek 1 odst. 2 a článek 3 odst. 4 Závazného pokynu policejního prezidenta ze dne 9. 3. 2005, č. 28/2005, kterým se upravuje jednotný postup provozování a využívání programu „Dotazy do informačních systémů“. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie ČR se zařazením na úseku operativní práce v trvání 2 let.

O odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 368/2007, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za použití ustanovení § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově uznal obviněného vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák. a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák., a to na částečně pozměněném skutkovém podkladě, jako soud prvního stupně, kdy změna spočívala ve vypuštění závěru o neoprávněném vyžadování údajů obviněným dne 31. 3. 2006 a k osobě P. S. Podle § 158 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odvolací soud obviněnému nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie ČR na dobu 2 (dvou) let. Výrokem podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněného R. K. zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 31. 10. 2007.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jímž napadl výrok o vině i výroky o trestech, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V první části dovolacích námitek obviněný R. K. uvedl, že Krajský soud postupoval v jeho věci nezákonně. Nezákonnost postupu soudu spatřoval v tom, že předsedkyně senátu JUDr. V. Z., které byla jeho trestní věc u odvolacího soudu přidělena a tato jej také společně s jeho obhájcem k veřejnému zasedání předvolávala na dny 17. 8. 2007 a 31. 8. 2007, mu dne 31. 8. 2007 sdělila, že jeho věc bude vrácena soudu prvního stupně k došetření za účelem doplnění dokazování, avšak poté ho znovu obeslala k veřejnému zasedání na den 9. 10. 2007. Dne 9. 10. 2007 nicméně předsedal v jeho trestní věci bez bližšího vysvětlení JUDr. Č. D. a věc byla referována JUDr. P. H. V kontextu výše uvedeného dovolatel spatřuje v postupu Krajského soudu Ostravě porušení ústavního práva založeného Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 38 odst. 1, z něhož vyplývá, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a v návaznosti na to tedy i porušení jeho práva na spravedlivý proces. Má zato, že změna předsedy senátu měla v jeho věci zásadní význam na postup Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení.

V další části vyslovil dovolatel nesouhlas s rozsahem dokazování provedeného před odvolacím soudem. Podle jeho názoru překročil soud druhého stupně svoji přezkumnou pravomoc, zejména, když jím provedené důkazy ani nesouvisely s popisem skutku (např. že je znovu trestně stíhán). Odvolací soud tak porušil dvojinstančnost trestního řízení a znemožnil mu tak možnost přezkumu soudem druhého stupně.

V další části obviněný rozebral skutková zjištění, resp. důkazy provedené oběma soudy, přičemž s jejich vyhodnocením následně polemizoval. Závěrem uvedl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně hmotně právně posouzen, když nebyly prokázány skutečnosti prezentované ve skutkové větě napadeného rozsudku, zejména jeho úmysl „někomu“ předat materiály, které vylustroval, a to s cílem získat mu prospěch. Nadále setrval na tom, že jeho jednání nemůže být trestným činem. Jak uvedl, mohlo by být jeho jednání eventuálně posouzeno jako jednání nedbalostní, nebo jako přestupek. Nakonec ani odůvodnění napadeného rozsudku tyto závěry nevysvětluje.

Vzhledem k výše rekapitulované argumentaci odvolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 368/2007, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného R. K. se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně, činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která poté, co parafrázovala argumenty obsažené v dovolání, vyložila obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovala, že obviněný svými námitkami obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevystihl. Z valné části toliko polemizoval se soudy zjištěným skutkovým stavem věci a domáhal se revize skutkových zjištění. Pod zmíněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky ve vztahu k procesnímu postupu odvolacího soudu a ani námitku, že veřejnému zasedání předsedal jiný předseda senátu než ten, jímž byl předvolán. Námitka obviněného, že skutek měl být posouzen jako přestupek, je vázána obviněným prezentovaným jiným skutkovým stavem věci, takže ani v tomto případě nejde o námitku právní, ale skutkovou. Námitku ohledně změny předsedy senátu pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť tento je dán za situace, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V této souvislosti státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 11 Tdo 747/2005. Obviněný tento dovolací důvod sice neuplatnil, nicméně poukázal na porušení práva na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

V kontextu shora uvedeného státní zástupkyně uvedla, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení soudu ad hoc. Právo na zákonného soudce není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí tohoto práva je rovněž zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce. Situaci, kdy senát stanovený v rozvrhu práce projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, lze připustit pouze tehdy, jestliže je absence soudců určených rozvrhem práce důvodná (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003, ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01), tzn. že obsazení senátu může být ad hoc upravováno v zájmu hladkého chodu justiční činnosti, zvláště pokud ke změně nedošlo v průběhu vyřizování věci. Poté změna předsedy senátu nemá na zákonnost řízení vliv.

Nad rámec vyjádření k námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že popis skutku vzhledem k použité právní kvalifikaci trestnými činy podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák. je nepřiléhavý, neboť v něm nejsou uvedeny okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, jaký neoprávněný prospěch obviněný poskytnutím údajů jiných osob P. L. sledoval, případně zda takový prospěch již nastal (což ale není pro dokonání uvedených trestných činů směrodatné) a zda je uvedený znak zahrnut zaviněním obviněného. Součástí skutkové podstaty uvedených trestných činů je současně pohnutka pachatele, která však není ve skutkové větě uvedena nijak jinak než deklamováním uvedeného zákonného znaku v podobě, jak jej charakterizuje zákon. Okolnosti významné z naznačeného hlediska nejsou uvedeny ani v odůvodnění soudních rozhodnutí. Samotné předání údajů jiných osob nepovolané osobě bez dalšího není trestné, neboť lze jen stěží předpokládat, že již samotné zprostředkování údajů o jiném by bylo tímto samotným neoprávněným prospěchem jiné osoby ve smyslu trestního zákona. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Je tedy zřejmé, že onen úmysl získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je tím momentem, od něhož se odvíjí vůle pachatele trestný čin spáchat. V daném případě by pachatel musel provést neoprávněně zjištění o jiných osobách, k němuž nebyl příslušný, s vidinou nějakého prospěchu pro sebe, což v dané věci prokázáno nebylo, nebo by musel vědět, že osoba, které uvedené informace poskytne, tyto využije ve svůj prospěch, na který by jinak nárok neměla. Přesto, že je ve skutkové větě uvedeno, že P. L., kterému obviněný neoprávněně získané údaje o jiném předal, se dopustil trestné činnosti právě vůči osobám, o kterých uvedené informace získal, nevyplývá z ní však, jakou souvislost má uvedená skutečnost s poskytnutím uvedených údajů.

Protože však obviněný tyto hmotně právní vady nenamítal a své dovolání založil na polemice se zjištěným skutkovým stavem věci a na námitkách procesních, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř. ) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé. Směřuje tedy proti rozhodnutí, kterým byl obviněný na základě řádného opravného prostředku uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu lze mít zato, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování a ve spojení s tím činí i vlastní skutkové a právní závěry a v této souvislosti poté také zpochybňuje procesní postup odvolacího soudu co do rozsahu dalšího provádění důkazů. Převážná část dovolacích námitek je založena na revizi soudem zjištěného skutkového stavu věci, k němuž soud dospěl postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.

Pod obviněným deklarovaný dovolací důvod nebylo možno podřadit rovněž námitku obviněného, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť byl odňat svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení článku 38 Listiny základních práv a svobod. Uvedené pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněný v tom, že k veřejnému zasedání byl třikrát předvoláván předsedkyní senátu 5 To Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. Z., nicméně dne 9. 10. 2007 přesto, že byl předvolán k veřejnému zasedání právě touto soudkyní, bez bližšího vysvětlení předsedal jeho trestní věci jako předseda senátu JUDr. Č. D. a zprávu o stavu věci podávala JUDr. P. H. Nejvyšší soud se přesto touto skutečností zabýval, a to zejména v kontextu toho, zda změnou v obsazení senátu nemohlo dojít k porušení práva obviněného na zákonného soudce a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces.

V tomto směru si Nejvyšší soud postupem podle § 265o odst. 2 tr. ř. vyžádal stanovisko Krajského soudu v Ostravě. Ze sdělení a z přiloženého rozvrhu práce na rok 2007 pro inkriminované období vyplynulo, že do senátu 5 To byli zařazeni soudci JUDr. V. Z., JUDr. Č. D. (oba jako předsedové senátu) a soudci JUDr. P. H., JUDr. M. B. a Mgr. M. V. Vzhledem k tomu, že ze zdravotních důvodů nebyl u JUDr. V. Z. předpoklad k tomu, že bude moci být věc u odvolacího soudu dne 9. 10. 2007 rozhodnuta, byla věc přidělena podle rozvrhu práce soudkyni JUDr. P. H. Dalšími členy senátu byli JUDr. Č. D. jako předseda senátu a JUDr M. B., neboť i původní soudce JUDr. I. G. již v kritické době nebyl do senátu 5 To zařazen. Je tedy možno uzavřít, že dne 9. 10. 2007 a dne 11. 10. 2007 byla trestní věc obviněného R. K. projednána v náležitém obsazení senátu ve smyslu ustanovení § 31 zákona o soudech a soudcích. Změna senátu tak nebyla nijak účelová, neboť jejím cílem bylo zachování hladkého chodu projednání a rozhodnutí věci vzhledem ke zdravotnímu stavu soudkyně JUDr. V. Z.

Postup odvolacího soudu poté ani nebyl v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03, a ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/2001. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Právo na zákonného soudce není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí tohoto práva je rovněž zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce. Pokud tedy senát stanovený rozvrhem práce projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže absence soudců určených rozvrhem práce je důvodná. Tak tomu bylo i v případě projednání odvolání obviněného R. K.

Naproti tomu však považoval Nejvyšší soud za právně relevantní námitky dovolatele v části, kde je poukazováno na nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání a tedy na to, že svým jednáním, tak jak je popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku, nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť skutečnostem tam popsaným neodpovídají provedené důkazy, zejména když nebyla prokázána subjektivní stránka daných trestných činů, tj. jeho úmysl někomu předat „lustráty“ s cílem získat tomuto prospěch. V této souvislosti připouští obviněný toliko nedbalostní jednání, které vedlo k odcizení těchto materiálů, což by mohlo být posouzeno toliko jako přestupek.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícímu závěru.

Trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými, kdy k naplnění znaků shora uvedených skutkových podstat je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky. To znamená, že prokázaná příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem musí být pokryta zaviněním, a to přinejmenším formou úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o jednotlivé skutkové podstaty, je třeba uvést následující.

Trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch takových informací neoprávněně užije.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že jedním ze znaků tohoto trestného činu je zvláštní úmysl pachatele, který musí být navíc provázen zištnou pohnutkou a musí směřovat k tomu, aby jinému byla způsobena škoda nebo jiná újma, nebo k tomu, aby pachatel získal pro sebe nebo pro jiného neoprávněný prospěch. Subjektivní stránka tohoto trestného činu tedy nespočívá jen v tom, že úmyslným zaviněním pachatele je zahrnuto získání přístupu k nosiči informací a neoprávněné užití takových informací. Subjektivní stránka tohoto trestného činu je širší, protože do ní spadá také to, že pachatel jedná s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Objektivně však takový následek nemusí nastat. Jiným neoprávněným prospěchem se rozumí jakákoliv materiální i nemajetková výhoda pachatele nebo jiné osoby, na kterou nemají právo, a získávají ji zpravidla na úkor jiného. Jinou újmou se poté rozumí různé nehmotné a penězi těžko ocenitelné ztráty způsobené v důsledku zneužití informací. Způsobení škody jinému poté představuje způsobení majetkové újmy, za kterou lze považovat zmenšení hodnoty věci vyjádřitelné v penězích nebo ušlý zisk, který může být daleko závažnějším škodlivým následkem. Z uvedeného vyplývá, že trestným činem je takové jednání, které je neseno shora uvedeným úmyslem, jehož prokázání jej odlišuje od jednání beztrestného, resp. jej odlišuje od jednání podléhajícího jinému druhu odpovědnosti, např. disciplinární. Z tohoto logicky plyne, že zákonodárce předpokládal, že jednání popsané ve variantách uvedených v ustanovení § 257a odst. 1 písm. a) – c) tr. zák. nemusí být vždy nutně uskutečněno s úmyslem specifikovaným v tomto ustanovení. Pokud jde tedy o subjektivní stránku, tato musí být odvoditelná na základě konkrétně zjištěných a ve skutkové větě výroku rozsudku uvedených skutečností naplňujících znak úmyslně způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

Trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že jako veřejný činitel, v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

K naplnění znaků této skutkové podstaty je zapotřebí, aby se činu dopustil speciální subjekt, tj. veřejný činitel. Nicméně i v případě této skutkové podstaty trestného činu, tak jako v případě trestného činu podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. zák., musí být prokázáno, že pachatel, tj. veřejný činitel, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, tzn. že porušuje nebo obchází konkrétní zákon nebo právní normu vydanou na podkladě zákona a činí takto úmyslně s cílem způsobit jinému škodu, tj. materiální nebo imateriální (např. na právech), nebo získat sobě či jinému neoprávněný prospěch, což zahrnuje neoprávněné zvýhodnění materiální či imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo.

Trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání, nebo funkce, sdělí nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti. K trestnosti pachatele je zapotřebí zjištění, že jednáním popsaným shora porušil právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že skutková zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely a která jsou popsaná ve skutkové větě rozsudků soudů obou stupňů, prozatím nedovolují učinit závěr o tom, že obviněný spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

Z právní věty výroku o vině jak rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudku soudu odvolacího je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné znaky trestných činů podle § 257a odst. 1 tr. zák., § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 178 odst. 2 tr. zák. v tom, že obviněný jako příslušník policie, aniž k tomu měl služební důvod, učinil dotazy do centrální evidence policie na osoby ve výroku specifikované, tyto údaje měl předat další nepovolané neztotožněné osobě, následně se měly výtisky s těmito osobními údaji nalézt v autě, které užíval P. L. a takto měl porušit předpisy citované ve skutkové větě a porušit tak stanovenou povinnost mlčenlivosti, tj. měl vykonávat pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a toto vše měl činit v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch P. L., který se o jmenované osoby zajímal a je také trestně stíhán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy právě ve vztahu k osobě J. N., tj. jedné z lustrovaných osob.

Předně je třeba uvést, že popis skutku nemá oporu v provedených důkazech a poté také neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit naplnění zákonných znaků zejména u trestného činu podle § 257a odst. 1 tr. zák., od něhož se poté odvíjí i trestnost jednání obviněného ve vztahu k trestným činům podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle § 178 odst. 2 tr. zák. Zákonným znakům „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch takových informací neoprávněně užil“ (§ 257a odst. 1 písm. a/ tr. zák. ) a „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“ ( § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.), tak jak vyplývají z právních vět uvedených v rozsudcích obou soudů, nekorespondují skutková zjištění, která by tyto zákonné znaky naplňovala. Ani z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů poté není patrno, v kontextu shora uvedených zákonných znaků těchto trestných činů, co obviněný svým jednáním sledoval, jakou pohnutkou byl veden a čeho chtěl tímto jednáním popsaným ve skutkové větě dosáhnout. Je sice pravdou, že svědek P. L. je trestně stíhán vůči osobám, které byly obviněným lustrovány, nicméně nebylo zjištěno, jaká byla souvislost mezi jednáním obviněného, který lustrace uvedených osob provedl, a následným jednáním P. L., který je trestně stíhán za jednání směřující vůči jedné z lustrovaných osob. To, že obviněný provedl lustrace osob (což nepopírá), bylo bez důvodných pochybností zjištěno. Nicméně, byť by i takto postupoval neoprávněně, tzn. že k lustraci uvedených osob neměl služební důvod, a porušil by tak právní předpisy citované ve výrocích rozsudků, a tyto materiály by předal další neoprávněné osobě, v kontextu shora uvedeného výkladu to ještě neznamená, že jeho jednání směřovalo k neoprávněnému prospěchu jiné osoby ve smyslu trestního zákona (pokud toto nebylo doloženo důkazy) a že by se z takového jednání mohlo a priori dovodit to, že takto postupoval v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný majetkový prospěch či v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu.

Soud prvního stupně neoprávněnost jednání obviněného jako veřejného činitele a z toho dovozující předání materiálů lustrovaných osob a úmysl obviněného opatřit neoprávněný prospěch sv. L., dovodil z toho, že obviněný poté, co provedl lustraci konkrétních osob, sepsal L. oznámení jako soukromá osoba a také z toho, že postupoval v celé věci zcela nestandardně, neboť se v dané věci nejednalo o jeho pracovní náplň, ale o soukromou pomoc svému informátorovi, jímž L. byl, tedy že se jednalo o soukromou aktivitu obviněného (č. l. 6, 7). Odvolací soud pak jednání obviněného, jako veřejného činitele, který měl vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a tedy následně i neoprávněnost jeho počínání spočívající v úmyslném předání materiálů na lustrované osoby další osobě s úmyslem získat jinému, tj. L. neoprávněný prospěch, dovozoval z důkazů provedených soudem prvního stupně a také mimo jiné i z výpovědi svědka J., kterého vyslechl v rámci veřejného zasedání, byť toto svědectví má návaznost na další trestní stíhání obviněného, které dosud není pravomocně skončeno (č. l. 7).

V této souvislosti je třeba uvést, že bez důvodných pochybností bylo prokázáno toliko to, že obviněný jako veřejný činitel (příslušník Policie ČR), provedl lustrace osob uvedených ve výroku rozsudku, že tyto lustrace byly nalezeny v autě svědka L. v rámci prohlídky vozidla, které užíval, a také to, že svědek L. je nepravomocně odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin vůči osobě J. N., tedy jedné z lustrovaných osob. Nicméně nebylo provedenými důkazy bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný dne 17. 3. 2006 jednal bez služebního důvodu (viz výpovědi svědků uvedených na str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž nebylo bez pochybností prokázáno, že by materiály, které získal lustrací dne 17. 3. 2006, obviněný úmyslně předal nepovolané osobě, zejména když ve výroku rozsudku není tato osoba specifikována a je zde uvedeno toliko „předal nepovolané osobě“, když obviněný toto popírá a jeho verze je podpořena výpovědí svědka L., přičemž nikdo další u jejich jednání nebyl a žádné další relevantní důkazy v tomto směru provedeny nebyly. Ze skutkových zjištění poté také nebylo možno dovodit, že by obviněný jako veřejný činitel lustroval uvedené osoby v úmyslu získat jinému, tj. L. neoprávněný prospěch. Neoprávněnost postupu obviněného při lustrování osob neumožňovalo ani vyhodnocení výpovědí svědků G., F., S., K. a K., tj. kolegů obviněného. Závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění rozsudku na str. 7, který ze svědectví výše uvedených osob dovodil, že byť potvrzují obhajobu obviněného v tom, že s nimi „nějakou hospodářskou činnost konzultoval“, ještě to nevylučuje, že obviněný při zjišťování předmětných dat vystupoval jako soukromá osoba a že takto zneužil postavení příslušníka Policie ČR, rovněž nelze bez výhrad přijmout. Bez nějakých dalších důkazů se jednalo o hodnocení skutkových zjištění v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Takový závěr nebylo možno učinit ani na základě doplněného dokazování před odvolacím soudem, tj. výslechy svědků J. a K., neboť ti vypovídali toliko o tom, že byli svědkem L. nebo jistým M. informováni o tom, že lustrace na další osobu, k níž potřeboval získat údaje svědek J. v jiném časovém údobí, tj. na jistého J. mu měl podle sdělení, buď svědka L. nebo jistého M., zajistit obviněný, že tyto materiály viděli a údaje z nich si svědek J. i opsal. Není pochybností o tom, že lustraci na svědka J. dne 2. 8. 2006 provedl rovněž obviněný. Nicméně ani toto zjištění vztahující se mimo jiné ke zcela jiné věci, v níž teprve probíhá proti obviněnému trestní stíhání (zásada presumpce neviny) žádným způsobem nedeklaruje úmysl obviněného v projednávané věci v rozsahu, jak bylo podrobně rozvedeno shora. Na základě provedených důkazů nebyla prozatím zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním obviněného jako veřejného činitele, ať již oprávněným či neoprávněným, jak bylo uvedeno výše, a následkem, tj. trestním stíháním svědka L. vůči osobě, která měla být obviněným jako veřejným činitelem lustrována, a že by tato byla pokryta zaviněním obviněného formou úmyslu podle § 4 tr. zák., tj. způsobit jinému škodu či jinou újmu nebo sobě nebo jinému získat neoprávněný prospěch. Lze uzavřít, že skutková zjištění soudů v jejich dosavadní podobě, jak jsou vyjádřená v popisu skutku, pro závěr o vině obviněného v rozsahu, jak byl uznán vinným, nesvědčí.

Vzhledem ke skutečnostem podrobně rozvedeným shora shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. v jeho relevantně uplatněné části důvodným, neboť rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu druhého stupně jsou ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeny na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 To 368/2007, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 103 T 25/2007, zrušil, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohou tato rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud poté podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné, pobočka Havířov poté přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, byť pochybení namítaná obviněným i v rámci podaného odvolání nebyla odvolacím soudem v rámci přezkumného řízení napravena, a to zejména proto, aby v případě dalšího rozhodnutí soudu nebyla obviněnému odňata možnost uplatnění řádného opravného prostředku a tedy přezkoumání věci soudem druhého stupně. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takto Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc obviněného R. K. se tak vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu podrobně rozvedeného výše věcí znovu zabývat, a to zejména v tom směru, zda obviněný jako veřejný činitel vázán právními předpisy k povinnosti mlčenlivosti lustroval osoby uvedené ve výroku obžaloby oprávněně či nikoliv, zda získané údaje předal úmyslně neoprávněné osobě a které, a i v případě, že dovodí, že bylo jeho jednání neoprávněné, zda lze na základě konkrétních skutkových zjištění dovodit úmysl obviněného způsobit jinému škodu či jinou újmu, nebo opatřit sobě, či jinému neoprávněný prospěch. Úvahy v tomto směru bude muset soud založit na příslušných skutkových zjištěních (tato jsou prozatím nedostatečná) a bude muset znovu posoudit, lze-li u obviněného dovodit úmysl, jenž by v základních rysech zahrnoval skutečnosti odpovídající znakům objektivní stránky výše uvedených trestných činů. Pokud bude zapotřebí dokazování doplnit, soud tak učiní i k návrhu stran.

Právním názorem Nejvyššího soudu je ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. soud vázán.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler

Vypracovala:

JUDr. Eva Dvořáková