Rozhodnutí NS

6 Tdo 1141/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:6 Tdo 1141/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1141.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/02/2019
II. ÚS 535/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
03/25/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1141/2018-43



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná E. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017, č. j. 6 To 239/2017-1079, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 207/2014, takto :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 2. 2017, č. j. 7 T 207/2014-1000, byla obviněná E. H. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila (zkráceně uvedeno) tím, že:

v období od měsíce září roku 2007 do měsíce září roku 2012 v O., okres K. V., v úmyslu se neoprávněně obohatit svému tehdejšímu druhovi poškozenému F. T., se kterým žila ve společné domácnosti v O., J., předkládala k podpisu hromadné příkazy k úhradě z jeho podnikatelského bankovního účtu vedeného u Komerční banky, a. s., které sama vyplnila a poškozenému je předkládala k podpisu s tím, že všechny platby uvedené na hromadném příkazu souvisejí s jeho podnikatelskou činností, přičemž ve skutečnosti do těchto hromadných příkazů záměrně bez vědomí a souhlasu poškozeného uváděla i platby, které s podnikáním poškozeného nesouvisely a které byly činěny ve prospěch obžalované nebo osob jí blízkých, kdy takto dosáhla neoprávněného vyplacení peněžních prostředků z účtu poškozeného v případech vymezených pod písm. a) – p), čímž způsobila poškozenému F. T. škodu v celkové výši 787 389,05 Kč.

2. Za to byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve stejné délce trvání. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil hradila škodu způsobenou trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené F. T. v rozsahu 787 389 Kč. Tento poškozený byl současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněné a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 6 To 239/2017-1079, jímž napadený rozsudek z podnětu obou odvolatelů zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o povinnosti obviněné podle § 82 odst. 2 tr. ř. a v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. T. částku 787 389 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z dlužné částky ode dne 13. 12. 2017 do zaplacení.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Grünera dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněná namítá, že byla porušena zásada presumpce neviny (část I. dovolání). Tento závěr plyne ze skutečnosti, že proti verzi obviněné existuje pouze výpověď poškozeného, který tvrdí pravý opak. Podle dovolatelky soudy na základě více možných závěrů učinily ten, který je pro ni nejméně výhodný, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo. Volné uvážení soudu při hodnocení důkazů není absolutní. Obviněná vyslovuje pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, když zmiňuje, že ve výpovědi z hlavního líčení ze dne 23. 6. 2015 připustil, že zadávání jednotlivých příkazů probíhalo v jeho přítomnosti a hromadný příkaz k proplacení faktur, který ona vypsala, podepsal, pouze však kontroloval částky uváděné na fakturách. Namítá, že pokud by tomu tak bylo, poškozenému by vznikaly dluhy z neuhrazených faktur a musel by mít pochybnost o důvodnosti množství položek na příkazu ve vztahu k počtu placených faktur.
    6. Orgány činné v trestním řízení měly vynaložit všemožné úsilí, aby jediný usvědčující důkaz byl doplněn alespoň důkazy nepřímými. Další v řízení provedené důkazy (výslechy jí zmíněných svědků) vznikly teprve na podkladě tvrzení poškozeného, jehož zájem na výsledku sporu je zjevný. Za nevěrohodný považuje obviněná závěr soudů o jejím doznání, dohoda o uznání dluhu postrádá dostatečnou určitost. Napadá závěr soudu prvního stupně o dlouhodobosti jejího jednání. Poškozený předložil pouze 5 příkazů k úhradě. V důsledku uváděných skutečností má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

    7. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněná spatřuje v posouzení pojmu společné domácnosti a způsobu uhrazování společných potřeb podle § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (část II. dovolání). Podle jejího názoru není vyloučeno, aby byly společné potřeby hrazeny z podnikatelského účtu fyzické osoby, neboť jde stále o prostředky jednoho z partnerů. Jiná situace by byla u právnické osoby, na jejímž podnikání by se jeden z partnerů podílel. Závěry, jež v tomto ohledu učinil odvolací soud, nesdílí. Bankovní účet zřízený pro fyzickou osobu, poškozeného, nevylučuje, aby z něho byly hrazeny věci pro osobní potřebu.

    8. Závěr o spáchání trestného činu ve formě nepřímého úmyslu lze učinit pouze při současném vyloučení souhlasu poškozeného s úhradou částek popsaných ve výroku rozsudku (část III.). Vyslovuje pochybnost o výši výplaty skutečné mzdy, která ji po dobu zaměstnání u poškozeného byla vyplácena. V dalším se zabývá aspekty jejího ekonomického postavení a role poškozeného v celé věci.

    9. Obviněná rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož výpis (z bankovního účtu) ukrývala, přestože z výpovědi svědkyně E. N., bývalé zaměstnankyně Komerční banky, vyplynulo, že poškozený vyžadoval zůstatky na běžném, podnikatelském a termínovém účtu každý měsíc. Nalézacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k výpovědi svědka D. P. a nezhodnotil zdravotnickou dokumentaci MUDr. Tekelíkové.
      10. Závěrem obviněná navrhla (část V. dovolání), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinila návrh (část IV. dovolání), aby předseda senátu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti nimž podala dovolání.

      11. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolací argumentaci obviněné sdělila, že ta v dovolání brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily na podkladě provedeného dokazování. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. V posuzované věci nelze shledat ani obviněnou namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu obviněná nevznesla žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit.
        12. Názor dovolatelky, že výrok o vině byl formulován pouze na základě výpovědi poškozeného, státní zástupkyně nesdílí, neboť výpověď poškozeného byla podepřena i výpověďmi dalších svědků, a zejména pak i listinnými důkazy. Poukázala na výpověď účetní poškozeného L. L., a tu její pasáž, v níž líčí bezprostřední reakci obviněného na zjištění, že obviněná si na hromadné příkazy připisovala platby pro svoje potřeby. Zmínila i výpověď svědka R. Š., z níž především vyplývá, že obviněný (správně poškozený) se o jednání obviněné dozvěděl až v roce 2013. Nejdůležitějším důkazem jsou však hromadné příkazy, z nichž je patrno, že obviněná tyto sestavovala tak, aby bylo pro obviněného (míněno poškozeného) obtížně zjistitelné, že platby nejdou na podnikatelské účely. Obviněná si na hromadné příkazy vždy poznamenala nepravdivý účel platby, zdánlivě související s podnikatelskou činností poškozeného, ačkoli peníze ve skutečnosti odešly na jiné účty ve prospěch obviněné nebo jejích blízkých.

        13. Pokud jde o obhajobu obviněné, která má za to, že její podvodné jednání spočívalo v tom, že poškozenému zamlčela existenci dluhů, podle státní zástupkyně byly dluhy obviněné pouze motivem toho, proč se uchýlila k trestné činnosti, neboť uvedení v omyl spočívalo v tom, že obviněnému (poškozenému) při vyplnění a předložení hromadných příkazů k úhradě zamlčela účel plateb, které z jeho podnikatelského účtu prováděla bez jeho vědomí. Veškeré skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
          14. Podle státní zástupkyně by charakter námitky právní mohla mít námitka nesprávného posouzení pojmu společné domácnosti. V kontextu posuzované trestní věci však uvedený pojem není nikterak určující, resp. jeho výklad nijak nesouvisí s trestným jednáním obviněné. Ta prostřednictvím hromadných příkazů, které souvisely s podnikáním obviněného (poškozeného), odčerpávala finanční prostředky z jeho podnikatelského účtu, který byl veden ohledně jeho podnikatelských aktivit, které vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná. Předmětný účet sloužil výhradně pro účely podnikání poškozeného a obviněná z něj nemohla odčerpávat finanční prostředky pro společnou domácnost. Obviněná nedisponovala souhlasem poškozeného, aby takto mohla nakládat s finančními prostředky z podnikatelského účtu, tedy aby z něj mohla čerpat finanční prostředky na úhradu nákladů společně vedené domácnosti. Aby se k těmto finančním prostředkům dostala, jednala cíleně podvodným způsobem a hromadné příkazy k úhradě vyplňovala tak, aby měl poškozený dojem, že byly hrazeny výdaje související s podnikáním. V uvedeném ohledu tedy není nijak významné, že osoby samostatně výdělečně činné nemusejí striktně oddělovat podnikatelské a soukromé účty. Podpořila proto závěr Krajského soudu v Plzni, který uzavřel, že obviněná převáděla peníze z podnikatelského účtu poškozeného, které nijak nesouvisely s tím, zda oba vedli či nevedli společnou domácnost a nesloužily k úhradě potřeb společné domácnosti.
            15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].


            III.
            Přípustnost dovolání

            16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).


            IV.
            Důvodnost dovolání
              a) obecná východiska

            17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.

            18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

            19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

            20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

            21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

            22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
              b) vlastní posouzení dovolání

            23. Námitky uplatněné dovolatelkou nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jí zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. To platí pro mimořádný opravný prostředek obviněné jako celek, přestože v jeho obsahu dovolatelka deklaruje i přítomnost námitky, která by jinak charakter výhrady hmotně právního charakteru mohla naplnit (to platí toliko ve vztahu k namítanému nesprávnému posouzení pojmu společné domácnosti, která by jinak byla způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod v alternativě tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení). Vzhledem k tomu – a v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, co v daném směru uvedla státní zástupkyně (viz str. 4-5 vyjádření) – že výklad tohoto pojmu nemá bezprostřední souvislost s posouzením viny dovolatelky, nelze tuto námitku v kontextu podaného dovolání vyhodnotit jako námitku mající hmotně právní rozměr. Obviněná vznáší otázku výkladu pojmu „společná domácnost“ a dovozuje, že stávající výklad tohoto pojmu judikaturou je jí příznivý v tom ohledu, že pokud mezi ní (dovolatelkou) a bývalým partnerem (poškozeným) šlo o společnou domácnost, bylo lze společné potřeby hradit z podnikatelského účtu jednoho z partnerů.

            24. Takto nastíněná otázka však nemá žádnou souvislost s trestněprávním charakterem jednání obviněné. Obviněné je kladeno za vinu nikoli to, že by z podnikatelského účtu bývalého manžela hradila náklady spojené s vedením společné domácnosti, nýbrž podvodný charakter jejího počínání, který je založen na zjištěních, že „… svému tehdejšímu druhovi … předkládala k podpisu hromadné příkazy k úhradě z jeho podnikatelského bankovního účtu … které sama vyplnila a poškozenému je předkládala k podpisu s tím, že všechny platby uvedené na hromadném příkazu souvisejí s jeho podnikatelskou činností, přičemž … záměrně bez vědomí a souhlasu poškozeného uváděla (do hromadných příkazů) i platby, které s podnikáním poškozeného nesouvisely a které byly činěny ve prospěch obžalované nebo osob jí blízkých…“. V kontextu nastíněných souvislostí je proto zjevné, že výklad pojmu společné domácnosti nemá význam z hlediska přezkumu správnosti výroku o vině dovolatelky z rozsudku soudu prvního stupně (resp. soudu odvolacího, jenž výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně ponechal beze změny). Popis jednání obviněné nezavdává vznik pochybnostem, že hlavním důvodem protiprávního počínání bylo získání majetkového prospěchu tím, že poškozeného uvedla v omyl (a jeho omylu využila), čímž dosáhla neoprávněného obohacení a tímto svým jednáním způsobila značnou škodu. Hromadné příkazy k úhradě byly z její strany vyplňovány pod falešnými důvody, aby měl poškozený dojem, že byly hrazeny výdaje související s podnikáním. Z toho byl pak odvozen i úmysl obviněné.

            25. Za této situace proto nevzniká potřeba se blíže zabývat výkladem pojmu společné domácnosti, jelikož tato aktivita dovolacího soudu by zjevně překračovala smysl a význam obviněnou uplatněné námitky.

            26. Nezbývá proto než zopakovat, že obviněná v podaném dovolání neuplatnila jedinou výhradu, kterou by bylo možné pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit. V části I. podaného dovolání označené jako porušení zásady presumpce neviny obviněná velmi podrobně hodnotí údajnou nevěrohodnost poškozeného a současně na tuto argumentaci navazuje tvrzením, že veškeré důkazy, jež jsou nalézacím soudem citovány na podporu její viny, se odvíjejí výlučně od obsahu výpovědi poškozeného F. T. Všechny tyto výhrady dovolatelka směřuje do roviny sporu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy prvního stupně, resp. soud odvolací a jako takové nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jak plyne již z výše uvedeného (body 18. – 20.), Nejvyšší soud je při posouzení důvodnosti podaného dovolání vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy ve věci jednající v předcházejících fázích trestního řízení soudního.

            27. Výjimku v tomto ohledu představuje případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Takový případ v posuzované věci zjevně nenastal, přestože se jej obviněná dovolává. Za případ extrémního nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněné. O žádnou svévoli při hodnocení prováděných důkazů se v posuzované věci nejedná. Sama okolnost, že v řízení provedené důkazy jsou hodnoceny jinak než podle představ obviněné a že z nich byly vyvozeny skutkové závěry, které obviněná nesdílí, tvrzenou vadu extrémního nesouladu nezakládají, pakliže způsob hodnocení provedených důkazů je zcela v souladu s požadavky plynoucími z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Postup soudů při hodnocení v řízení provedených důkazů je plně v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Právu obviněné na spravedlivý proces totiž nekoresponduje to, že výsledek řízení odpovídá jejím představám.

            28. K tvrzenému porušení zásady presumpce neviny (část I. dovolání obviněné), jež dovolatelka vyvozuje z procesní situace tzv. tvrzení proti tvrzení, lze připomenout, že takové závěry činí bez náležitého zohlednění ve věci existující důkazní situace. V posuzované věci nelze učinit závěr, že by se o takovou situaci jednalo. S oporou o odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž nutné konstatovat, že oproti tvrzení obviněné nevystupuje jako osamocený důkaz toliko svědecká výpověď poškozeného, nýbrž i objektivní důkazy ve formě listin – příslušné příkazy k úhradě. Při konstrukci skutkových zjištění proto lze uzavřít, že soudy nevycházely výlučně z obsahu tvrzení poškozeného, jak dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku dovozuje.

            29. Nadto je třeba k tvrzenému porušení zásady presumpce neviny (vyvozované z procesního stavu tzv. tvrzení proti tvrzení) připomenout (třebaže jak plyne z bodu 28. tohoto usnesení, taková důkazní situace v posuzované věci nenastala), že ustálená judikatura Ústavního soudu takto kategoricky (tj. že by jediný usvědčující důkaz vylučoval vyslovení viny) věc nenahlíží. Např. v usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11, v němž nikterak nevyloučil možnost, aby byl závěr o vině obviněného učiněn výhradně na jednom důkazu, zejména výpovědí poškozeného, mimo jiné uvedl, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.“

            30. Ústavní soud zastává názor, že soudům bez dalšího (tj. bez náležité a odůvodněné argumentace) nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Připomíná, že v „trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09)“ – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1322/14.

            31. Z uvedeného hodnocení dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vznesené námitky se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly, přičemž je nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jejím dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v § 265b.

            32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


            P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

            V Brně dne 17. 10. 2018

            JUDr. Ivo Kouřil
            předseda senátu

            Vypracoval:
            Mgr. Daniel Broukal