Rozhodnutí NS

28 Cdo 887/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/16/2019
Spisová značka:28 Cdo 887/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.887.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Obec
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 887/2019-1180


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem XY, b) E. H., narozené dne XY, bytem XY, a c) J. H., narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) obce Lipno nad Vltavou, se sídlem v Lipně nad Vltavou 83, IČ 002 45 976, a 2) obce Černá v Pošumaví, se sídlem v Černé v Pošumaví 46, IČ 002 45 828, zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 24/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2018, č. j. 8 Co 993/2018-1134, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 5.096,52 Kč, žalobkyni b) částku 3.818,76 Kč a žalobci c) částku 2.502,28 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2018, č. j. 8 Co 993/2018-1134, kterým byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 4. 2018, č. j. 2 C 24/2015-1041, tak, že se nahrazuje projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY a XY do podílového spoluvlastnictví žalobců v určených podílech (výrok I.), s tím, že součástí tohoto rozsudku je ve výroku označený geometrický plán (výrok II.), výrokem III. řízení o části žaloby zastavil a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou před soudy obou stupňů a ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalované (výroky IV. a V.).

Dovolatelka předestřela dovolacímu soudu 1) „otázku liknavého a svévolného postupu žalované vůči žalobcům, kdy má žalovaná za to, že takový postup není v tomto případě dán“, vytýkaje přitom odvolacímu soudu, že „zcela rezignoval na uplatňování povinnosti tvrzení vztahující se k projednávané věci a povinnosti důkazní, že prakticky převzal obecné teze žalobců ohledně nemožnosti účastnit se veřejných nabídek a nedostatečné nabídky veřejných pozemků a že zcela pominul vypořádat se s tvrzeními a důkazy předloženými žalovanou“, a 2) otázku, „zda je možné vydat restituentovi pozemek, který je určen územně plánovací dokumentací jako plocha veřejného prostranství“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [ohledně otázky ad 1) odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 5408/2015, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08, a jeho usnesení ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a ohledně otázky ad 2) na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14]. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že z citované judikatury vyplývá, že uspokojení nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky je třeba mít za výjimečné,
je-li v konkrétním případě postup pozemkového úřadu kvalifikován jako liknavý či svévolný (což ovšem nelze dovodit pouze na základě doby, po kterou nebyl nárok oprávněných osob vypořádán, nýbrž je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu) a nemůže-li se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup (účast ve veřejných nabídkách, trvalá a aktivní součinnost při uspokojení nároku) dlouhodobě domoci svých práv. Dovolatelka má však za to, že žalobci neprokázali, že by její postup vůči nim byl liknavý, svévolný či diskriminační, a ani jejich aktivní přístup k uspokojování restitučních nároků. K otázce ad 2) pak vyslovila s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 názor, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY vedený v územním plánu jako plocha veřejného prostranství není možné žalobcům „vydat“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně aby je dovolací soud při shledání jeho přípustnosti zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

K otázce formulované dovolatelkou pod bodem ad 1):

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Státního pozemkového úřadu (jeho předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci neprokázali své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků ani tvrzení o liknavém či svévolném postupu dovolatele) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti Státního pozemkového úřadu, jakožto organizační složky státu (resp. jeho předchůdce) při uspokojování restitučních nároků žalobců nadto není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců [žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nárok již v roce 1992, pravomocně o něm bylo rozhodnuto až v roce 2003 a správně byl tento nárok oceněn teprve v roce 2016, přičemž žalobci se opakovaně účastnili veřejných nabídek - žalobce a) již v roce 2007, a následně pak v letech 2014 a 2015] do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jejich restitučních nároků, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a že bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalovaného, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.

Vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobců a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatele) a označenými důkazy, nutno uvést, že prostřednictvím těchto námitek uplatňuje jí tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nikoliv jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Takovýmito vadami se ovšem dovolací soud může zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); ostatně jimi rozhodnutí odvolacího soudu evidentně netrpí.

K otázce formulované dovolatelkou pod bodem ad 2):

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti žalované bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek za nevydaný pozemek, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je tedy jednak významné, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., a dále, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Všechna uvedená hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd, a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).

Při posuzování otázky vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jakožto náhradního k uspokojení restitučního nároku žalobců vyšel odvolací soud ze zjištění, že tento pozemek je ve vlastnictví České republiky, že právo hospodaření k němu vykonává Státní pozemkový úřad, že v katastru nemovitostí je veden jako orná půda, že se nachází na okraji zástavby obce XY, že je obklopen lesními a zemědělskými pozemky, že územním plánem obce je určena jeho využitelnost jako veřejné prostranství a že není vyloučen z převodu podle § 6 odst. 1 písm. b), resp. § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. (v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedeno zákona o půdě). Odvolací soud přitom podotkl, že mu jsou známy závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, podle nichž plochy veřejného prostranství nebudou zpravidla vhodné k uspokojení restitučního nároku, a že vzal v úvahu i argumentaci žalované o „sporném zemědělském využití“, ovšem o situace řešené v těchto rozhodnutích se v případě označeného pozemku nejedná (nejde o plochu zeleně nacházející se ve vnitroblocích obklopených panelovými domy na sídlišti); mimo jiné odvolací soud též zdůraznil, že jeho úvahy o vhodnosti tohoto pozemku, jakožto náhradního, jsou podepřeny i stanoviskem vedlejšího účastníka (obce XY), jenž deklaroval, že je schopen se s restituenty na využití pozemku domluvit.

Nejde-li tedy o pozemek (nebo jeho část) určený územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěný (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury), není z převodu na oprávněné osoby k uspokojení jejich restitučního nároku vyloučen, přičemž jeho plánované funkční využití vymezené v územním plánu vedlejšího účastníka jeho převodu na žalobce nebrání (k tomu srov. § 11a odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, podle kterého platí, že veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelnou plochu takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018) a že tudíž jde o pozemek k převodu vhodný, jak odvolací soud dovodil.

O situaci, kterou Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (na nějž dovolatelka poukázala), kdy bylo zjištěno, že „předmětný pozemek je součástí veřejného statku jako přirozená hranice mezi místní komunikací, na níž probíhá běžný silniční provoz, a parkovištěm automobilů užívaným převážně obyvateli sídliště“, se v daném případě nejedná.

Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřené právní otázky, na jejichž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, od jejíchž závěrů není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců náleží odměna advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši celkem 9.136 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1.981,56 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem ve výši 11.417,56 Kč, a to v částkách připadajících na každého z žalobců uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí. Vedlejší účastníci, jež žalovanou dříve podporovali v obraně proti vydání specifikovaných pozemků, o nichž bylo rozhodnuto odvolacím soudem, již nebyli účastni dovolacího řízení.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 5. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu