Rozhodnutí NS

30 Cdo 3541/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/02/2019
Spisová značka:30 Cdo 3541/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3541.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3541/2018-87


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně T. P. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 196/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2018, č. j. 56 Co 34/2018-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 24 C 196/2017-30, zastavil řízení ohledně částek 25 168 Kč a 45 000 Kč s příslušenstvím a dále ohledně blíže specifikovaného příslušenství z částky 160 168 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 250 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále podrobněji specifikované příslušenství z částek 25 168 Kč a 45 000 Kč (výrok III), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 24 750 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 20 231 Kč (výrok V).

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 18 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve „zbývající části“ byl vyhovující výrok II rozsudku osudu prvního stupně změněn odvolacím soudem tak, že žaloba byla ohledně částky 47 250 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 14 859 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádná z účastnic nemá na jejich náhradu právo (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobou uplatněné částky 160 168 Kč se žalobkyně domáhala zčásti jako náhrady nákladů obhajoby, které musela vynaložit v souvislosti s trestním řízením, které vůči ní skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016, č. j. 15 T 196/2015-705, jímž byla zproštěna obžaloby pro zvlášť závažný zločin výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, zčásti pak šlo o náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby v rámci proběhnuvšího trestního řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku II, ohledně nepřiznané částky 47250 Kč s příslušenstvím, a výslovně i v rozsahu výroku IV, o nákladech odvolacího řízení, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovolání žalobkyně, jímž napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčen. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uváděla, že: „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy je tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018).

Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku IV rozsudku odvolacího soudu, je rovněž objektivně nepřípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí, která se týká výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 2. 5. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu