Rozhodnutí NS

8 Tdo 838/2019

citace  citace s ECLI
Právní věta:Místem „veřejnosti přístupným“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam v době činu má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nevyskytují. Tím se tento znak odlišuje od pojmu „veřejně“, který je definován v § 117 písm. b) tr. zákoníku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/30/2019
Spisová značka:8 Tdo 838/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.838.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:7 / 2020
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 838/2019-468


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání obviněného D. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 31 To 530/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 156/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 T 156/2018, byl obviněný D. M. uznán vinným v bodech 1) až 4) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 4 T 19/2015, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2015, uznán vinným mimo jiné pokusem přečinu výtržnictví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 19. 6. 2015 tak, že
1. dne 26. 4. 2018 kolem 21.35 hod. v XY v XY došel k nedalekému křoví v blízkosti parkoviště přiléhajícího k benzínové čerpací stanici Shell, obnažil se tím způsobem, že si stáhl kalhoty ke kotníkům, poté v jedné ruce držel časopis, v druhé ruce držel svůj penis, který si stimuloval masturbací, to vše za situace, když viděl, a tedy věděl, že v nedaleko zaparkovaném vozidle sedí tři dívky, které jeho počínání vidí, ke škodě D. Č., nar. XY, V. Č., nar. XY, a B. P., nar. XY, které byly jeho jednáním psychicky traumatizovány a znechuceny, přičemž jeho konání, které trvalo cca 5 až 15 minut, přerušil příjezd hlídky Městské policie Jablonec nad Nisou, a on z místa utekl,
2. dne 2. 6. 2018 kolem 09.19 hod. v XY, ve veřejně přístupném zalesněném prostoru nedaleko místa zvaného „S.“, u lesní pěšiny vedoucí souběžně s ulicí XY, si úmyslně stáhl kalhoty, rukou si stimuloval svůj pohlavní úd a mlčky pozoroval okolo jdoucí V. K., nar. XY, a M. F., nar. XY,
3. dne 10. 6. 2018 kolem 01.30 hod. v XY ve slepé uličce vedoucí z ulice XY u kontejnerů na odpad mezi hotelem R. a budovou, kde sídlí Česká Pojišťovna, si stáhl kalhoty ke kotníkům, v ruce držel penis, který si rukou stimuloval masturbací, takto zde stál a masturboval cca 30 minut, kdy jeho jednání na kamerovém záznamu zaznamenala recepční hotelu R. J. K., nar. XY, kterou zahlédl u okna hotelu, a přitom se na ni díval,
4. dne 19. 6. 2018 v době okolo 9.50 hodin v XY ulici v XY ve veřejně přístupném lesoparku v místech bývalého areálu T. si úmyslně stáhl kalhoty, rukou si stimuloval svůj pohlavní úd a pískáním na sebe upozorňoval opodál procházející M. O., nar. XY tak, aby spatřila jeho jednání, a následně vykročil jejím směrem a následoval ji, proto poškozená M. O. z místa ve strachu odešla.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
    3. Krajský soud v Ústí nad Labem ‒ pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 31 To 530/2018, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
      II. Dovolání obviněného
        4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, již spatřoval v tom, že soudy nesprávně vyložily pojem „místo veřejnosti přístupné“, a že jednal „úmyslně“.
          5. Výhrady proti naplnění znaku místa veřejnosti přístupného spočívaly v tom, že jeho povahu je třeba posuzovat podle toho, že se na takovém místě vyskytuje zpravidla více lidí, zda se tam vyskytují v příslušnou dobu, zda lze předpokládat, že na uvedeném místě a v příslušné době může být činnost obviněného pozorována více lidmi. Při aplikaci těchto kritérií jednotlivá místa, kde a kdy byl skutek, jenž mu je kladen za vinu, spáchán, nemůže závěr soudů obstát, neboť dílčí útok pod bodem 1. byl spáchán kolem 21.30 hod. téměř za tmy, dílčí útok v bodě 2. v lese, který se nachází mezi sídlištěm a silnicí na jedné straně a hřbitovem na druhé straně, je protkán pěšinami, jež nepředstavují dopravní trasy z nějakého frekventovaného místa na jiné a lidé se zde pohybují náhodně. K útoku v bodě 3. došlo kolem 01.30 hod., kdy je střed města L. prakticky liduprázdný, nejedná o slepou uličku, nýbrž o zadní trakt hotelu, kde jsou zaparkovaná auta hostů a nacházejí se zde popelnice. Dílčí útok pod bodem 4. se udál dopoledne kolem 10.00 hod. v úterý, kdy jsou děti ve škole či předškolním zařízení, a nelze předpokládat, že by se mohly samostatně pohybovat, jde o rumiště, pozůstatky po vybourané továrně T., které zůstaly nezastavěné, prázdné neudržované území, a psi se zde venčí v časných ranních hodinách.
            6. K nedostatkům v zavinění obviněný obecně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1008/2015, a s odkazem na ně zmínil, že v posuzovaném případě soudy jeho subjektivní stránku nezkoumaly objektivně, ale vycházely z pohoršení prezentovaného poškozenými, a jeho minulostí. Aby skutek mohl být posouzen jako trestný čin, musí vykazovat určitou vyšší míru intenzity, a jednání musí být primárně určeno třetím osobám, má je hrubě pohoršovat či urážet, vzbuzovat oprávněné obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo snižovat vážnost většího počtu současně přítomných osob (obdobně poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Z uvedených obecných hledisek je třeba nahlížet i na případ veřejné masturbace, u níž se o neslušnost za situace, jak byla v jednotlivých dílčích útocích zjištěna, nejedná. Obviněný má za to, že potřebné prvky obecného pohoršení v jeho chování chyběly, což soudy přešly konstatováním, že masturboval na veřejnosti, a rovněž odmítly argumenty, kterými se obviněný hájil, nezabývaly se jimi, ani je nehodnotily, a proto jeho jednání vadně posoudily. U činu v bodě 1. poukázal na to, že si po aplikaci drogy koupil pornografický časopis v úmyslu se jím co nejdříve stimulovat a přivodit si orgasmus a nepředpokládal, že jej budou pozorovat mladé ženy, a proto se odebral do křoví, které jej však po celou dobu nedokázalo skrýt. Mezi ním a poškozenými nedocházelo k žádné interakci. U činu pod bodem 2. se pohyboval v prostředí, které prakticky neznal, měl za to, že je dostatečně skryt v lesíku, když byl vyrušen psy a uviděl, že se blízko nacházejí jiné osoby, své činnosti zanechal a natáhl si kalhoty. Ve 3. případě s ohledem na místo a čas nemohl předpokládat, že jej bude někdo sledovat a že by tato okolnost mohla být motivem pro jeho jednání. Z výslechu poškozené J. K. (viz č. l. 146) vyplývá, že mu do obličeje neviděla a že by jej nepoznala, o čemž svědčí i výsledek rekognice. Netušil, že se tam nachází kamera. U skutku pod bodem 4. se nejméně 50 m od něj nepohybovala žádná osoba, což oslabuje úvahu o úmyslu svým jednáním provokovat, někoho rušit, obtěžovat či pohoršovat.
              7. Vzhledem k tomu, že soudy všechny uvedené skutečnosti řádně nezjistily, napadená rozhodnutí vykazují výše uvedené vady co do právního hodnocení jeho jednání, a to ve všech čtyřech dílčích útocích, kdy chybí jak objektivní podmínky, tak i prokázání úmyslu veřejné prezentace jednání, které je závadové až ve chvíli této veřejné (a svědky nechtěné) prezentace. V závěru proto navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že se obviněný pro nedostatky právní povahy zprošťuje obžaloby, případně, rozhodl znovu o vině a přiměřeném trestu. S ohledem na tento závěrečný návrh rovněž požádal, aby do rozhodnutí dovolacího soudu byl výkon jeho trestu odnětí svobody, resp. jeho zbytku odložen.
              III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
                8. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož obviněný opakuje  obhajobu uplatňovanou od samotného počátku svého trestního stíhání, s níž se soudy nižších stupňů správným způsobem vypořádaly. Část námitek považoval za skutkové, jimiž se Nejvyšší soud nemůže zabývat, avšak většina výhrad směřovala proti závěrům soudů, že místa, na nichž masturboval, bylo možno považovat za místa veřejnosti přístupná. Odvolací soud však v odstavci 10. na stranách 4 a 5 svého usnesení podrobně uvedl konkrétní důvody, z nichž vyplynulo, že uvedený znak byl naplněn.
                  9. Státní zástupce se neztotožnil s obviněným, že by jemu za vinu kladený čin bylo možné srovnávat s okolnostmi, za nichž došlo k činu ve věci Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1008/2015, kde obviněný jako revizor dopravních podniků černou pasažérku silně natlačil na stěnu vestibulu metra, aby jí zamezil v útěku, ani s případem posuzovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, v němž obviněný napadl svého soka na pouťové taneční zábavě, přičemž poškozený v okamžiku útoku tančil s jeho bývalou manželkou. Naopak státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 429/2016, podle něhož „veřejně provozovaná masturbace je dlouhodobě považována za jednání narušující pravidla slušného občanského soužití a morálky v takové kvalitě, že je řazena mezi nejzávažnější projevy hrubé neslušnosti ve smyslu jednoho ze zákonných znaků ustanovení § 358 tr. zákoníku o trestném činu výtržnictví“. S tímto názorem se ztotožnil i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 351/16). Poukázal i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla veřejně provozovaná masturbace posouzena jako výtržnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 289/2018, jakož i usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 579/2017). Na podkladě uvedené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu státní zástupce shledal právní posouzení jednání dovolatele správným, neboť nevybočilo z obvyklé rozhodovací praxe soudů.
                    10. Z uvedených důvodů státní zástupce námitky obviněného nepovažoval za důvodné, protože soudy obou stupňů se dostatečně a správně vypořádaly s jednotlivými  znaky přečinu výtržnictvím podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolání označil za zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                      11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, jehož případnou reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
                        IV. K formálním náležitostem dovolání
                          12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále posuzoval, zda obsahově koresponduje s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože důvodnost dovolání je možné zkoumat jen tehdy, je-li opřeno o důvod zákonem uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
                            13. Vzhledem k tomu, že je důvod dovolání vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle svého vymezení v zákoně určen zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný uvedená hlediska naplnil, neboť vytýkal výlučně nedostatky v objektivní a subjektivní stránce přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jeho argumenty jsou založeny na tom, že se nejednalo o takové chování, které by bylo možné z hlediska míry jeho neslušnosti podřadit pod výtržnost, a že prostory, kde se nacházel, nenaplňovaly znak „místa veřejnosti přístupného“. Popřel, že by jednal v úmyslu způsobit pohoršení, ale naopak se snažil, aby nebyl pozorován.  
                              14. Podle těchto výtek Nejvyšší soud shledal, že obviněný dostál požadavkům stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože na podkladě učiněných a soudem prvního stupně ve výroku o vině popsaných skutkových zjištění brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Respektoval, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, případně doplněný či změněný soudem odvolacím (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 30. 10. 2003, II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03), na jehož podkladě vytýkané nedostatky mající hmotněprávní povahu založil. Nejvyšší soud proto mohl na základě soudy zjištěných skutkových okolností posuzovat jejich opodstatněnost.
                              V. K obsahu uplatněných dovolacích námitek

                              a) K naplnění znaku místa veřejnosti přístupného


                              15. Námitky obviněného směřovaly zejména proti tomu, že jednotlivá místa, na nichž v bodech 1. až 4. k trestnému jednání došlo, nenaplňují znak místa veřejnosti přístupného, jak je vymezen v základní skutkové podstatě § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Své výhrady podpořil tvrzeními, že na těchto místech se v době, kdy tam onanoval, nenacházely žádné osoby, případně se jednalo o taková časová období, kdy se tam jiní lidé mohli vyskytovat jen sporadicky.  
                                16. Na tyto námitky již reagovaly soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně na stranách 4 až 5 rozsudku, kde konstatoval, že křoví v blízkosti parkoviště benzínové čerpací stanice v bodě 1., veřejně přístupný zalesněný prostor v bodě 2., slepá ulička v bodě 3. nebo veřejný lesopark pod bodem 4., jsou místa veřejnosti přístupná. Současně vyjádřil, že jednání obviněného v podobě masturbace narušovalo veřejný klid a pořádek, kdy masturbaci na citovaných místech s navazováním minimálně očního kontaktu, lze označit za jednání namířené vůči veřejnému pořádku. Podle odvolacího soudu byly tyto závěry správné s tím, že ve všech případech se jednalo o místa, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také více lidí zpravidla zdržuje. Poukázal i na to, že pro místo veřejnosti přístupné není třeba, aby tam tyto osoby byly přítomny, neboť není nutné, aby tam nějaká osoba byla. Zmínil povahu deliktu, která právě jistou odlehlost předpokládá. Podle konkrétních míst však uvedl, že jde o prostory v blízkosti městského centra, kde se zpravidla zdržuje větší množství osob (poblíž benzínové čerpací stanice, v bodě 2. nejde o souvislý les, ale o lesík v intravilánu města, který slouží k rekreaci nebo venčení psů, ulička v samotném centru města poblíž hlavního náměstí, směřující k obchodnímu domu u hotelu, a v případě skutku pod bodem 4. jde o místo poblíž centra města, které je poměrně frekventované zejména pro venčení psů, poblíž kterého vede hlavní tepna městské hromadné dopravy krajského města). Podle odvolacího soudu se jednalo o místa, kde obviněný mohl očekávat výskyt dokonce i většího množství osob, a kde nemohl očekávat soukromí (viz strany 4 a 5 usnesení odvolacího soudu).
                                  17. Nejvyšší soud se ztotožňuje s touto argumentací a právní kvalifikací, jak ji oba soudy posoudily, přičemž nad rámec uvedeného k námitkám obviněného považuje za vhodné doplnit, že přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a takový čin spáchá opětovně. Podle tzv. právní věty soud prvního stupně obviněného uznal vinným v alternativě, že se „na místě veřejnosti přístupném dopustil neslušnosti tím, že onanoval, a čin spáchal opětovně“.
                                    18. Protože obviněný vytýkal nedostatky v posouzení znaku místa veřejnosti přístupného, je vhodné uvést, že místem veřejnosti přístupným ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Například ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jedná o denní dobu, např. dopolední či odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017, aj.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324]. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí (srov. rozhodnutí č. 18/2012 Sb. rozh. tr.). Přístupnost je zásadně nutno chápat v širších souvislostech a nelze ji striktně vztahovat jen k úzce vymezenému prostoru, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat, ale za veřejnosti přístupné místo lze považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak bezprostředně sousedí s místem, kam veřejnost vstoupit nemůže, např. dvory, pole nebo jiná prostranství, a je na ně nebo do nich přes nedostatečně izolující bariéru např. průhledný plot, lešení vidět, eventuálně slyšet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006). Rovněž pozemky bez stavebního oddělení od okolí, těsně přiléhající k veřejným prostranstvím, splňují tyto podmínky naplňující pojem místa veřejnosti přístupného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016).  
                                      19. Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodovací praxe soudů chápe místo veřejnosti přístupné široce a je třeba posuzovat s ohledem na povahu každého konkrétního místa, zda jde o veřejně přístupný prostor, kam může kdykoliv, kdokoliv vstoupit. Již sama taková povaha místa, v níž k hrubé neslušnosti dochází, postačí pro naplnění uvedeného znaku. Významné je, aby výtržnost, k níž na takovém místě dochází, byla postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi. Tato skutečnost je však obecnou vlastností takového konkrétního místa. Není proto pro naplnění znaku místa veřejnosti přístupného podmínkou, aby na takovém místě se v době, kdy k výtržnosti dochází, konkrétní lidé nacházeli. Není ani rozhodná doba, kdy k výtržnosti na takovém místě dochází, např. v nočních hodinách apod.
                                        20. Nejvyšší soud se zřetelem na vymezení pojmu místo veřejnosti přístupné přisvědčil soudům nižších stupňů, že právě o takovou situaci a naplnění tohoto zákonného znaku v posuzované věci šlo, neboť je nepochybné, že všechna čtyři místa (parkoviště u benzínové čerpací stanice, lesní pěšina souběžná s ulicí, boční ulička uprostřed města v těsné blízkosti hotelu, lesopark), na nichž se obviněný souzeného jednání dopustil, vykazovala znaky místa veřejnosti přístupného. Všechna jsou běžně hojně využívaná veřejností k pohybu, průchodu mezi jednotlivými ulicemi a obchody v centru města, nákupu pohonných hmot, venčení psů, běhání, vycházkám a jiným aktivitám, k nimž tato místa standardně slouží. Na všech z nich se v době činu navíc i určité osoby nacházely, přičemž i bez toho však taková možnost objektivně a reálně existovala, o čemž svědčí i to, že ve všech čtyřech případech byl obviněný při masturbaci skutečně minimálně jednou další osobou spatřen.
                                          21. Pokud obviněný namítal, že se dílčího útoku pod bodem 1. dopouštěl kolem 22 hodin nebo hluboko v noci v jarních měsících, nebo byl v křoví či v blízkosti školy, kde se v 10 hodin děti zásadně nepohybují, nejsou tyto skutečnosti pro definici místa veřejnosti přístupného rozhodné, neboť je podstatné, že výtržnost se udála v takových prostorách či prostředích, k nimž měl přístup široký okruh lidí, kteří se tam obvykle zdržovali. Pro závěr, že v projednávané věci ve všech čtyřech dílčích útocích o taková místa nepochybně šlo, svědčí to, že v době, kdy se tam obviněný sexuálně ukájel, na nich takové osoby byly přítomny, protože jeho konání viděly a popsaly ho. Proto je vhodné jen pro úplnost uvést, že uvedené skutečnosti nelze zaměňovat, případně slučovat s dalším alternativním znakem základní skutkové podstaty § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to znakem „veřejně“, který je definován v § 117 tr. zákoníku, a jenž představuje další alternativu, za níž se lze trestného činu výtržnictví po objektivní stránce dopustit. U tohoto znaku platí, že čin, jenž je páchán veřejně, musí být vykonán alespoň před dvěma osobami, rozdílnými od pachatele, které byly spáchání trestného činu současně přítomny (srov. rozhodnutí č. 67/1952 Sb. rozh. tr.). Každý ze zmíněných znaků má tedy své jasné vymezení a nelze u nich kumulovat či zaměňovat podmínky s druhým z nich.
                                               
                                          22. Jestliže je podmínkou znaku místa veřejnosti přístupného, aby na takovém místě byl čin pachatele postřehnutelný více lidmi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 801/2014, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017, aj.), jde o kritérium, které definuje povahu místa. Nemíní se tím požadavek, aby takové konkrétní osoby byly v době činu obviněného přítomny, jak nesprávně vyložil obviněný, protože jejich přítomnost na místě není podmínkou pro naplnění znaku veřejnosti přístupného místa, ale je jen obecnou konkretizací takového místa. Naopak tato okolnost uvedený znak odlišuje od znaku „veřejně“, který je přítomností osob v době, kdy je čin obviněným páchán, podmíněn, a počet přítomných osob tento znak utváří, neboť právě tyto osoby aktuálně sledující čin pachatele jej činí spáchaným veřejně ve smyslu § 117 tr. zákoníku.
                                            23. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že není vyloučeno, že skutek pachatele může být za určitých podmínek (např. když pachatel po delší dobu na místě, které je veřejnosti přístupné napadne více osob), způsobilý naplnit znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku tak, že se pachatel dopouští výtržnosti oběma alternativami současně, např. částečně veřejně a částečně na místě veřejnosti přístupném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 416/2012). O takovou kombinaci se však podle závěru soudů obou stupňů v přezkoumávané věci nejednalo.
                                              24. Z takto uvedených hledisek je zřejmé, že soudy obou stupňů učinily správný závěr, že obviněný v bodech 1. až 4. spáchal čin na místech veřejnosti přístupných, protože všechna tuto povahu měla.


                                                b) K naplnění znaku hrubé neslušnosti
                                                25. Skutečnost, že jsou na místě, které je místem veřejnosti přístupném, v době činu osoby, které jednání obviněného sledují, má význam nikoliv pro vymezení pojmu místa veřejnosti přístupného, ale toho, zda se jedná o hrubou neslušnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku (srov. např. usnesení nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 02016, sp. zn. 3 Tdo 429/2016). Skutečnost, že osoby na místě veřejnosti přístupném sledují počínání obviněného při jeho sexuálním ukájení, je důležitá pro míru pohoršení, k němuž čin obviněného u těchto vedl.
                                                  26. Jestliže obviněný v dovolání rovněž vytýkal, že se v jeho případě nejednalo o hrubou neslušnost, byť tyto argumenty podrobněji nerozvedl, je třeba jen pro úplnost stručně zmínit, že u hrubé neslušnosti jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že narušuje veřejný klid a pořádek, vzbuzuje veřejné pohoršení nebo hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost více osob současně přítomných apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v § 358 tr. zákoníku zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z povahy pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo.
                                                    27. V obecném chápání se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem a z hlediska jeho povahy hrubě uráží jiné osoby, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost více osob současně přítomných (fyzické napadení zejména více osob, bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska § 358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
                                                      28. Posoudí-li se v přezkoumávané věci dílčí útoky, jak byly v jednotlivých jednáních obviněného pod body 1. až 4. soudem prvního stupně zjištěny, je zjevné, že chování obviněného v nich popsané vykazuje znaky hrubé neslušnosti, za kterou ji soudy obou stupňů považovaly, protože bylo prokázáno, že se jednalo o masturbaci, čemuž odpovídá jak popsaná manipulace obviněného se svým penisem, tak i jeho celkové chování v každé z uváděných prostor města. To svědčí o tom, že jde o takový druh hrubé neslušnosti, který se neslučuje s běžnými morálními pravidly slušného chování.  Jde o intimní projev patřící do soukromých, před veřejností skrytých míst, a proto, pokud je masturbace provozována veřejně, je obvykle považována za hrubou neslušnost. Navíc ji obviněný provozoval se záměrem, aby byl kolemjdoucími osobami spatřen. Rovněž bylo prokázáno, že si vybral místo, o němž věděl, že se zde jiné osoby budou pohybovat a bude jimi viděn, byť v jistém ústraní. Je třeba zdůraznit, že jeho obhajoba byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena. Nesnažil se skrýt, neotočil se ani se nezakryl, když zjistil, že byl spatřen. Stál odhalený, pro muže netypicky se spuštěnými kalhotami do půli stehen, měl obnažený pohlavní úd a činil s ním pohyby typické pro masturbaci (onanii), tzn. tření pohlavního údu za účelem vyvrcholení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015). Je zjevné, že jednání obviněného, jehož osobu soudy neopomněly posoudit, a braly do úvahy i jeho dosavadní způsob života (srov. rozhodnutí č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001), bylo sexuálně motivováno a jednalo se o čin obvykle i judikaturou považovaný za hrubou neslušnost, naplňující znaky výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 429/2016, anebo ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 289/2018, atd.).

                                                      29. Jen pro úplnost při správnosti závěru o naplnění všech znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty lze zmínit, že byly v této trestní věci správně posouzeny i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť v tomto směru obviněný výhrady v dovolání neuplatnil, a lze konstatovat, že s ohledem na předchozí odsouzení obviněného pro obdobný čin, soudy důvodně dovodily i znak opětovnosti ve smyslu odstavce 2 písm. a) § 358 tr. zákoníku.
                                                          c) K subjektivní stránce
                                                      30. Obviněný v dovolání rovněž vytýkal nedostatky v subjektivní stránce zejména tvrzením, že neměl v úmyslu se veřejně prezentovat, ale jednal ve snaze, když zjistil, že je pozorován jinými osobami, se zakrýt, např. časopisem. K takto uplatněné námitce obviněného je třeba uvést, že uvedené skutečnosti obviněným tvrzené z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly, naopak soudy tuto obhajobu považovaly za vyvrácenou výsledky provedeného dokazování, z něhož zejména vyplynulo, že obviněný u skutku v bodě 1. pomalu procházel blízko auta se svědkyněmi, prohlížel si je, navazoval s nimi oční kontakt, následně si v polostínu stáhl kalhoty a začal onanovat, při čemž je stále částečně pozoroval, v případě 2. dílčího útoku o přítomnosti obou žen rovněž zcela jistě věděl, jelikož volaly na své psy, a i přesto, nebo právě proto měl stažené kalhoty, stimuloval svůj penis a při této činnosti se svědkyněmi navazoval oční kontakt. V bodě 3. poté, co obviněný zjistil, že se na něj recepční hotelu podívala z okna, byl tímto zjištěním očividně povzbuzen, stejně jako u jednání pod bodem 4., kdy svědkyně odcházela od obviněného pryč, avšak ten se vydal za ní. Těmito zjištěními soudy považovaly za vyvrácenou obhajobu obviněného založenou na tvrzené snaze skrýt se se svým jednáním před zraky okolí (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně).  
                                                           
                                                      31. Nejvyšší soud, jenž se se soudy nižších stupňů ztotožnil, jen pro upřesnění uvádí, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy dostatečně u všech čtyř dílčích útoků dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o který se jedná, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. S ohledem na průběh jednání věděl, že tím, že se obnažuje, masturbuje na veřejnosti, ohrožuje zákonem chráněný zájem na nerušeném občanském soužití spoluobčanů, čehož také chtěl dosáhnout. Soudy pro závěry o zavinění ve smyslu trestního zákona obviněného vycházely z výsledků provedeného dokazování, přičemž nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Opíraly se o chování obviněného, které vyplynulo z toho, jak byl svědky, kteří jej sledovali, popsán, rovněž o charakter míst, na nichž se odhaloval, i to, jak se choval, případně reagoval, když věděl, že byl spatřen. S ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž došlo k přezkoumávanému činu v této trestní věci, soudy respektovaly, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, a že subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Bylo to právě popsané chování obviněného, z něhož vyplynulo, že šlo z jeho strany o záměrné a chtěné chování, stejně jako o snahu upoutat pozornost kolemjdoucích osob. Z okolností, které soudy braly do úvahy, je zřejmé, že dbaly na to, aby své úvahy o subjektivní stránce dovozovaly nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
                                                          32. Soudy učiněné závěry mají oporu v obsahu spisu i ve skutkových zjištěních, která skýtají dostatek podkladů pro možnost usuzovat na zavinění obviněného i jeho formu. Obviněný záměrně ke svým sexuálním aktivitám vyhledával veřejná prostranství v centru města nebo poblíž frekventovaných částí (silnice, ulice, čerpací stanice, apod.), kde výskyt osob předpokládal, případně (bod 4.) s ohledem na pozdní noční hodiny si našel místo nepřetržitě střežené kamerovým systémem a skrze něj recepčními hotelu R., neboť věděl, že jde o prostory parkoviště s vozidly hotelových hostů. Určitým způsobem na sebe upozorňoval tím, že ze svého zdánlivého úkrytu neustále vykukoval a poutal na sebe pozornost přítomných osob, s nimiž prokazatelně navazoval oční kontakt. To vše za účelem vlastního sexuálního uspokojení na místě veřejně přístupném, neboť v takovém případě podle výsledků provedeného dokazování dosahoval většího sexuálního vzrušení a své libido zvyšoval ještě předchozím užitím pervitinu, jehož účinky na svoji osobu již z minulosti znal. Není proto pochyb, že jednal zcela cíleně, a to tím spíše, že za obdobnou trestnou činnost byl již dříve rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 4 T 19/2015, pravomocně odsouzen, a tedy měl již s obdobným jednání zkušenosti a věděl, jak na sebe pozornost upoutat.  

                                                          33. Ze všech uvedených důvodů, včetně těch, které zvažovaly i soudy obou stupňů, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit výhradám obviněného, že nejednal zaviněně. Závěry soudů obou stupňů proto shledal správnými, neboť obviněný naplnil uvedeným činem znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
                                                          VI. Závěr

                                                          34. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, a tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Na základě tohoto způsobu rozhodnutí o dovolání, je požadavek obviněného, aby byl odložen výkonu trestu, zcela bez významu.

                                                          Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný                                          prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                          V Brně dne 30. 7. 2019
                                                             
                                                                JUDr. Milada Šámalová       předsedkyně senátu