Rozhodnutí NS

20 Cdo 3279/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:20 Cdo 3279/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3279.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 46 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/01/2019
II. ÚS 29/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3279/2018-720


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Ryček, s. r. o., identifikační číslo osoby 46342516, sídlem Heroltická 5449/19, 586 01 Jihlava, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 32/26, 674 01 Třebíč, proti povinnému J. Z., zastoupenému JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Moskevská 947/12, 360 01 Karlovy Vary, pro 379 961 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 177 EX 27197/13, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 64 Co 420/2017-608, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í (stručné dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Plzni potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 13 EXE 13297/2010-570, „v tom správném znění“, že se návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek řízení
pro nedostatek plné moci zástupce k zastoupení oprávněného, z důvodu zániku pohledávky a z důvodu promlčení nároku oprávněného, zamítá (výrok II.), a dále řízení o odvolání povinného do usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn.
13 EXE 13297/2010-572, ke zpětvzetí odvolání zastavil (výrok I.). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že není třeba trvat na předložení nové plné moci, neboť nedošlo k zániku oprávněné společnosti VaP Bransouze, s. r. o., která pouze změnila svoji obchodní firmu na Ryček, s. r. o., a stále tak zůstává v platnosti plná moc udělená advokátovi JUDr. Robertu Mrázikovi, přičemž ostatně
nedostatek či zánik plné moci advokáta ani nemůže být samostatným důvodem pro zastavení exekuce; dále pak konstatovaly, že rovněž nemůže být důvodná námitka promlčení, jelikož oprávněný je v pozici účastníka od počátku řízení, a konečně že ani návrhu na zastavení exekuce z důvodu splnění dluhu vyhovět nelze, neboť dosud nebyla vymožena ani částka odpovídající součtu jistiny, kapitalizovaných úroků z prodlení, nákladů exekuce a nákladů předchozího (nalézacího) řízení, k čemuž jest ještě dále přičíst úroky z prodlení z jistiny za dobu od 1. 11. 2010 do 8. 9. 2016, které prozatím nebyly vyčísleny.

Povinný ve včasném dovolání směřujícím do výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu uvádí, že spočívá na nesprávném právním posouzení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny; obšírně rozvádí důsledky zániku a zrušení společnosti VaP Bransouze, s. r. o., jíž udělená plná moc ve prospěch advokáta JUDr. Roberta Mrázika je tudíž nepřenositelná na nově vzniklou společnost Ryček s. r. o., a oprávněné tak vznikla povinnost předložit plnou moc novou – v opačném případě bylo podle jeho názoru namístě exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Ke dni 8. 6. 2017, kdy bylo v rámci exekuce vymoženo peněžité plnění přiznané exekučním titulem, kapitalizované úroky z prodlení a náklady předešlého řízení, již nadto exekuce zanikla, stejně jako oprávnění soudního exekutora pro její vedení, a ohledně vymožení nákladů exekuce proto posléze soudní exekutor zahájil exekuční řízení další – exekuci co do úroků z prodlení přiznaných z částky 379 961 Kč ode dne 1. 12. 2010 do zaplacení lze proto nyní vést pouze za předpokladu, že oprávněný toto své právo
u soudního exekutora uplatnil a ten o něm následně rozhodl tak, že výši úroků z prodlení vyčíslil k datu, kdy byla pohledávka zaplacena (vymožena); jinak nelze exekuci vést jen na základě osobní evidence exekutora. Soudní exekutor též při stanovení výpočtu své odměny nezohlednil, že povinný v rámci exekuce část plnění uhradil dobrovolně.


Povinný proto navrhl, aby dovolací soud usnesení soudu odvolacího v rozsahu napadeného výroku II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že s dovoláním nesouhlasí, přičemž je neshledává ani přípustným, jelikož dovolatel dostatečně k dovolacímu přezkumu nevymezil žádnou právní otázku. Společnost VaP Bransouze, s. r. o., toliko změnila svoji obchodní firmu na Ryček, s. r. o.; nedošlo proto k jejímu zrušení či zániku a námitka, že původně udělená plná moc nebyla pro další řízení použitelná, tudíž neobstojí; nadto jde jen o námitku povahy procesní, která není způsobilá založit důvod pro zastavení exekuce. Pohledávka byla přiznána též včetně příslušenství (úroků z prodlení do zaplacení), jehož vymáhání proto není činěno nad rámec exekuce, k jejímuž zastavení není dán důvod již proto, že – jak rozhodl i soud odvolací – přiznané plnění včetně příslušenství a nákladů řízení dosud nebylo v plném rozsahu vymoženo; exekuce tak dosud neskončila. Oprávněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže exekuční řízení bylo zahájeno dne
14. 12. 2010.


Pro posouzení dovolání je prvořadě určující, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže (materiálně) neobsahuje konkretizovaný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

V dané věci rozhodné znění ustanovení § 237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu dlouhodobě vyplývá, že zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně pak doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna.

Je evidentní, že dovolatel těmto požadavkům v dovolání nedostál; jeho obsah totiž nelze interpretovat jinak, než jako prostou a opakovanou polemiku založenou – v rozsahu označeném v dovolání pod položkami 11. až 22. – na dovozování nejrůznějších důsledků vyplývajících z nijak nepodloženého tvrzení o dřívějším zániku oprávněné, s nímž se oba nižší soudy dostatečně a během řízení dokonce opakovaně (viz např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2016, č. j. 64 Co 104/2016-385) vypořádaly a kterým se nadto již odmítl zabývat i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4589/2016 (ostatně viz i stav zapsaný v obchodním rejstříku, který dokládá toliko změnu obchodní firmy oprávněné).

Rovněž i ta část dovolání, která je v něm vymezena pod položkami 23. až 43., je stižena nedostatky totožnými, jelikož na vyřešení tam předestřených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není; odvolací soud totiž v rozhodnutí vyslovil závěr, že pakliže dosud nebyla v rámci exekuce vymožena ani pohledávka rovnající se součtu hodnoty jistiny, kapitalizovaného úroku z prodlení, nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, není dán důvod pro její zastavení, a není tudíž (prozatím) nezbytné vyčíslovat ještě další exekučním titulem přiznaný úrok z prodlení z jistiny za dobu od 1. 11. 2010 do 8. 9. 2016.

Dovolatel těmto závěrům rozsáhle oponuje názorem, že poté, co byla jistina a její již stanovené příslušenství (kapitalizované úroky z prodlení a náklady předešlého řízení) v rámci exekuce vymožena, nelze v jejím vedení pokračovat ohledně nákladů exekuce samotné, jakož i co do dosud nevyčíslených úroků z prodlení z jistiny, a to přesto, že sám v dovolání výslovně cituje ustanovení § 46 odst. 2 exekučního řádu, podle kterého je exekuce provedena až tehdy, jestliže je vymožena pohledávka a její příslušenství, jakož i náklady exekuce a náklady oprávněného.

Z pohledu splnění povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání však potom není, co by měl dovolací soud posuzovat, jelikož závěr, na kterém soud odvolací založil odůvodnění svého rozhodnutí, není dovoláním nikterak napadán, pakliže dovolatel fakticky připouští, že veškeré plnění, pro nějž se nyní v souhrnu exekuce provádí, dosud vskutku vymoženo nebylo a neohlašuje tudíž žádný skutečný důvod, pro který by v exekuci nemělo býti pokračováno; jím prosazovaný názor, že co do nákladů exekuce musela být posléze zahájena jakási „exekuce další“, jakož že oprávněný „nemá automaticky právo na přiznání dosud nevyčíslených úroků z prodlení“, proto nemohou nalézt odpovídající efektivitu ve smyslu zpochybnění správnosti napadeného rozhodnutí, a to již bez dalšího; o dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, jak odvolatel avizoval, nemůže jít prima facie.

Řečeno jinými slovy – ačkoli dovolatel v dovolání ohlašuje, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, nepřináší posléze ničeho, co by bylo možno považovat za způsobilé reálně založit splnění podmínek přípustnosti dovolání, jak jsou zakotveny v ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích stanovil, že nelze připustit, aby pouhé (neprověřené) tvrzení, že určitá právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, garantovalo automaticky (bez dalšího), že dovolání je bez vady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5018/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1450/2018). Při plném vědomí toho, že není snadné tuto podmínku přípustnosti dovolání konkretizovat, nutno trvat na tom, aby se dovolatel o to pokusil, kupříkladu vymezením právních otázek blízkých, od nichž se otázka v dané věci předmětné odlišuje, a tím vyžaduje speciální posouzení. Je potřebné, aby dovolatel dal najevo, že se s judikaturou dovolacího soudu přiměřeně seznámil, resp. že jeho úsudek, že odpovídající judikatura chybí, je adekvátně podložený (srov. nároky, které jsou kladeny na řádné vymezení ostatních důvodů přípustnosti dovolání). Je naopak zjevným obcházením ustanovení § 237 o. s. ř. postup, kdy dovolatel jednoduše ohlásí, že ta či ona otázka dosud dovolacím soudem nebyla řešena, a poté – opět jednoduše, dokonce nezřídka k otázce jiné – předestře vlastní, odvolacímu soudu oponentní, verzi.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn – jako je tomu v dané věci – představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Důsledkem toho je, že dovolání takto vadné musí být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto; ve smyslu ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. takové rozhodnutí učiní předseda senátu, a to jen se stručným odůvodněním podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.

Již jen nad tento rozhodný rámec stojí zato poznamenat, že další dovolatelem předestřené námitky ohledně nesprávného výpočtu nákladů exekuce jsou z dovolacího řízení pro možnost přezkumu vyloučeny (a contr. § 88 odst. 4 věta druhá exekučního řádu), přičemž (nadto) v dané věci o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodováno vůbec nebylo.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2018

JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu