Rozhodnutí NS

30 Cdo 1606/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:30 Cdo 1606/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1606.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 241a odst. 5 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1606/2019-233


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně KT-CLUB, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 601 99 628, sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 22/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 55 Co 75/2017-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 C 22/2013-96, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 105 633,05 Kč s příslušenstvím.

Uvedená částka představovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného původně u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 404/94, později u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 52/98, jehož předmětem bylo určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodních podílů, které měla žalobkyně dle zmíněné smlouvy nabýt.

V rámci předběžného projednání nároku u žalované žalobkyně již obdržela částku 174 167 Kč. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce v posuzovaném řízení došlo, žalovanou poskytnutá částka je nicméně dostačující, proto žalobě nevyhověly.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti, právo žalobkyně na přístup k soudu a na spravedlivý proces, jakož i principy právní jistoty a legitimního očekávání, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila.

Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což v případě žalobkyně není.

Výše uvedené je pak nutno vztáhnout i na určení samotné základní částky odčinění nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, totiž nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Krom toho nelze pominout fakt, že právě z důvodu extrémní délky posuzovaného řízení odvolací soud navýšil základní částku o 50 %.

Skutečnost, že žalovaná trvala během soudního řízení na svém stanovisku vydaném v reakci na předběžné uplatnění nároku (dle něhož újmu žalobkyně odčiňovala základní částkou 20 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení) ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Námitka žalobkyně v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ze skutkových soudů nevyplývá ani skutečnost, že v posuzovaném řízení nebylo pochyb o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodních podílů. Žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitky proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Dovolací soud k námitkám žalobkyně v tomto směru připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě nemůže znamenat tzv. extrémní rozpor mezi hodnocením důkazů odvolacím soudem s jím vyvozenými závěry. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se tak v daném případě nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, nebo ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).

Námitky žalobkyně vytýkající soudům nižších stupňů vady řízení (nedostatečné odůvodnění, nevypořádání se se všemi argumenty žalobkyně) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v daném případě není.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

K obsahu dovolání, které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, se nepřihlíží (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu